o určení vlastnického práva

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá určení, že je vlastníkem jedné poloviny stavby bez č. p. a č. e., způsob využití „garáž“, stojící na pozemku parc. č. [číslo] zapsaném na LV č. [číslo], a jedné poloviny stavby bez č. p. a č. e., způsob využití „garáž“, stojící na pozemku parc. č. [číslo] zapsaném na LV č. [číslo], vše v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaných na LV č. [číslo] (obojí společně dále jen „Garáž“). V podrobnostech jsou tvrzení a argumenty žalobkyně předestřeny v bodě 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

2. Žaloba původně mířila proti žalovanému [adresa] (dále jen „původní žalovaný“) jakožto osobě zapsané jako vlastník Garáže v katastru nemovitostí. Ten s žalobou nesouhlasil a navrhoval její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů uvedených v bodě 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. V průběhu řízení dne 5. 7. 2023 původní žalovaný zemřel. Usnesením soudní komisařky [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 2. 10. 2023, č. j. [spisová značka], bylo na základě dohody dědiců rozhodnuto, že osobou oprávněnou ke správě celé pozůstalosti po původním žalovaném je [Jméno žalované]. Soud prvního stupně proto v souladu s ust. § 107 odst. 1 a 2 o. s. ř. rozhodl svým usnesením ze dne 5. 10. 2023, č. j. [spisová značka], tak, že v řízení bude pokračováno s ní jakožto osobou oprávněnou ke správě pozůstalosti po původním žalovaném.

4. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví určil, že žalobkyně je vlastníkem jedné poloviny Garáže (výrok I) a uložil žalované povinnost nahradit náklady řízení žalobkyni ve výši 63 949 Kč (výrok II). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

5. Žalovaná napadla rozsudek soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že soud prvního stupně sice provedl stranami navržené důkazy, avšak dle názoru žalované je naprosto chybně zhodnotil, neposoudil je ve vzájemných souvislostech a pro svůj závěr si vybral jen některé, aby ostatní zcela ignoroval. Také absolutně rezignoval na posouzení věrohodnosti svědků. Původní žalovaný v letech 1989 až 1990 jako stavebník Garáž (de iure i de facto) postavil a zkolaudoval. Kolaudací tedy vznikla nová samostatná budova Garáže, kterou bylo možno zapsat do katastru nemovitostí. Nato byl původní žalovaný zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník Garáže. Zápis vlastnického práva původního žalovaného ke Garáži do katastru nemovitostí zabezpečoval jeho otec, [jméno FO]. Původní žalovaný je jako stavebník Garáže zapsán v katastru nemovitostí dodnes, a to od roku 1998. Tvrzení žalobkyně, že Garáž v roce 1990 postavil otec původního žalovaného, bylo dle názoru žalované vyvráceno nepochybnými důkazy, které soud prvního stupně provedl, ale ze kterých vyvodil buď závěry nesprávné, anebo žádné. Konkrétně se jedná o žádost původního žalovaného a jeho manželky o přidělení pozemku parc. č. [číslo], k. ú. [adresa], do osobního užívání, a dále o stavební povolení a kolaudační rozhodnutí na Garáž a její přístavbu a podpisy původního žalovaného na dalších souvisejících dokumentech. O tom, že zápis původního žalovaného do katastru zařizoval jeho otec, svědčí i žádost o zápis záznamem práva k nemovitosti podaná dne 8. 7. 1996 na katastrální úřad, kterou podepsal otec původního žalovaného, ovšem evidentně za žadatele – původního žalovaného, když ve formulářové žádosti uvedl osobní a kontaktní údaje původního žalovaného a připojil k ní jako přílohu kolaudační rozhodnutí na garáž znějící na původního žalovaného. Dalším zásadním důkazem je dopis ze dne 9. 2. 1998, kterým otec původního žalovaného doplnil katastrálnímu úřadu doklady potřebné pro zápis vlastnického práva původního žalovaného do katastru nemovitostí jako vlastníka Garáže. Podle žalované je evidentní, že oba výše uvedené dokumenty podepsal svým typickým podpisem otec původního žalovaného. Soud prvního stupně tyto zásadní důkazy při svém rozhodování opomenul a ve svém rozhodnutí vyvodil přesný opak toho, co tyto důkazy prokazují. Dále soud prvního stupně vyvodil nesprávné skutkové a právní závěry ohledně zkoumání originárního nabytí vlastnického práva ke Garáži. To, že stavbu garáže realizoval, řídil a hradil původní žalovaný, bylo prokázáno svědeckými výpověďmi svědků [jméno FO], [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [jméno FO], a dále doklady o nákupu materiálu na stavbu Garáže předloženými původním žalovaným. I přes výše uvedené důkazy soud prvního stupně založil své rozhodnutí na úvaze o tom, že Garáž stavěla celá rodina, a přiřknul poloviční účast na výstavbě Garáže rodičům původního žalovaného a poloviční účast jemu samotnému. Nebylo ovšem nijak prokázáno, nakolik se rodiče původního žalovaného finančně podíleli na stavbě Garáže, anebo že by se kdy chtěli považovat za originární spoluvlastníky garáže. Pokud jde o darovací smlouvu z roku 1995, pak je dle žalované zřejmé, že na základě této smlouvy rodiče původního žalovaného darovali polovinu rodinného domu na adrese [adresa], a přilehlých pozemků žalobkyni (své dceři). Pokud jde ale o stavbu Garáže, pak nemohli rodiče původního žalovaného převést na žalobkyni něco, co jim nepatřilo. O tom, že by vlastníkem Garáže měl být ještě někdo jiný než původní žalovaný, nebyly provedeny žádné relevantní důkazy. Dle názoru žalované tak soud prvního stupně vyvodil ze zmatečné darovací smlouvy z roku 1995 skutečnosti, které z ní nevyplývají. K otázce mimořádného vydržení žalovaná uvádí, že žalobkyně se finančně podílela až na přístavbě ke Garáži. Nato původní žalovaný umožnil žalobkyni přístavbu bezplatně užívat, aniž by si ujednali dobu, po kterou ji bude užívat, anebo k jakému účelu. Tuto přístavbu používá žalobkyně dodnes. Vznikla tedy konkludentně výprosa podle § 2189 o. z. Původní žalovaný je od roku 1998 řádně veden v katastru nemovitostí jako vlastník Garáže; katastr nemovitostí je veřejný seznam, přičemž podle § 980 o. z. neznalost zápisu v něm nikoho neomlouvá. Žalovaná je tak přesvědčena, že žalobkyně se svojí žalobou pokouší v rozporu s ust. § 993 o. z. účelově proměnit v trvalé právo to, co jí bylo povoleno jen výprosou. Na rozdíl od soudu prvního stupně má žalovaná za to, že se s odkazem na ust. § 1095 o. z. nemůže „proužívat“ k vlastnickému právu k cizí stavbě osoba, které umožní užívání této stavby (detenci) vlastník této stavby zapsaný v katastru nemovitostí – takový uživatel od počátku ví, že užívá cizí věc. Žalovaná tak spatřuje nepoctivý úmysl žalobkyně v její snaze „prosoudit se“ účelově ohledně Garáže z evidentního práva detentora na základě výprosy do pozice vlastníka. Navrhuje proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, nebo aby napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba v celém rozsahu zamítá a žalované se přiznává náhrada nákladů řízení.

6. Žalobkyně navrhuje potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Tvrzení žalované, že původní žalovaný byl de facto i de iure stavebníkem Garáže, je v rozporu se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně. Žalobkyně svá tvrzení opřela o celý soubor důkazů, a to nejen svědeckých výpovědí, ale i dalších listinných důkazů. Žádná z listin odkazovaných žalovanou nemůže nade vší pochybnost prokázat, kdo byl stavebníkem ve veřejnoprávním smyslu. Jak konstatoval soud prvního stupně v napadeném rozsudku, není rozhodné, komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, neboť při posuzování vlastnických a jiných právních vztahů ke stavbě vzniklé společnou činností více osob je třeba vycházet z obsahu dohody uzavřené mezi těmito osobami. Ze žádné z žalovanou odkazovaných listin nevyplývá, že by úmyslem osob podílejících se na stavbě Garáže bylo, aby se jejím výlučným vlastníkem stal právě původní žalovaný. Naopak záměrem a vůlí všech zúčastněných bylo – jak správně dovodil soud prvního stupně –, aby Garáž vlastnila a užívala i žalobkyně v rámci spravedlivého rozdělení nemovitostí mezi ní a původním žalovaným. Žalobkyně nemohla do roku 1989 nabýt vlastnické právo k nemovitosti v České republice, proto předmětné nemovitosti do svého vlastnictví nabyli její rodiče a původní žalovaný. Až na základě darovací smlouvy z roku 1995 rodiče žalobkyně a původního žalovaného realizovali jimi zamýšlené rozdělení majetku mezi své děti tak, aby každý měl poloviční podíl na domu a Garáži, přičemž u Garáže se počítalo s tím, že v ní bude bydlet právě žalobkyně se svým tehdejším manželem. Co se týče držby vlastnického práva ke Garáži a její nástavbě ve vztahu k otázce vydržení, byla tato ničím nepřerušená a nikým nezpochybněna. Žalobkyně zde od roku 2006 trvale bydlí. Naproti tomu původní žalovaný Garáž nikdy neužíval. Žalobkyně má tak právo na ochranu své dobré víry a legitimního očekávání, že je vlastníkem ideální poloviny Garáže, která na ní byla převedena v roce 1995 darovací smlouvu jejími rodiči a se kterou vyslovil souhlas i původní žalovaný. Je tak přesvědčena, že jsou splněny jak podmínky řádného vydržení ve smyslu ust. § 1089 o. z., tak i podmínky mimořádného vydržení ve smyslu ust. § 1095 o. z. Původní žalovaný v řízení před soudem prvního stupně netvrdil ani nijak neprokázal, že si žalobkyně musela být či byla vědoma toho, že svou držbou jedná protiprávně, resp. že mu její držba působí bezpráví, škodu nebo újmu. Argumentace žalované výprosou je pak evidentně konstrukcí, se kterou přišla až poté, co se žalobkyně začala bránit u soudu a argumentovat (krom jiného) vydržením. Ostatně v 90. letech by mohly strany těžko uzavřít smlouvu o výprose s odkazem na § 2189 o. z., když tehdy platil zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.

7. V průběhu jednání před odvolacím soudem konaného dne 23. 4. 2024 žalobkyně dále k dotazu odvolacího soudu uvedla, že v době dědického řízení po jejím otci, který zemřel v roce [rok], v ČR nežila a nepamatuje si, jak toto řízení proběhlo. To, že katastrální úřad v roce 1995 nezapsal převod vlastnického práva ke Garáži na základě darovací smlouvy do katastru nemovitostí, tehdy nevěděla. Zápis do katastru vyřizoval její otec i za ni a veškerá korespondence od katastrálního úřadu byla doručována na adresu [adresa], kde Garáž stojí a kde bydlel i původní žalovaný. O tom, že by jí katastrální úřad zaslal nějaké vyrozumění ohledně zápisu garáže do katastru nemovitostí, nevěděla, nic takového neobdržela. Dále žalobkyně uvedla, že původní žalovaný byl její bratr a po celou dobu byly nemovitosti užívány tak, že bratr s rodinou užíval pro svou potřebu celý dům a ona užívala pro svou potřebu včetně bydlení Garáž. Nikdy nebyl mezi nimi žádný spor, tento poklidný stav ovšem před třemi lety skončil. Žalobkyně se proto nyní také domáhá náhrady za užívání poloviny domu, kterou vlastní, rodinou svého bratra.

8. Odvolací soud původně o odvolání žalované rozhodl rozsudkem ze dne 23. 4. 2024, č. j. [spisová značka], kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se zamítá žaloba na určení, že žalobkyně je vlastníkem jedné poloviny Garáže (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 56 606,50 Kč (výrok II).

9. Nejvyšší soud k dovolání žalobkyně rozsudkem ze dne 26. 11. 2024, č. j. [spisová značka], zrušil v celém rozsahu výše uvedený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud konstatoval, že odvolací soud neprovedením dokazování o právně významné skutečnosti zatížil řízení vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Konkrétně dovolací soud odvolacímu soudu vytkl, že zjištění o dohodě účastníků o způsobu užívání stavby č. p. [číslo], způsob využití rodinný dům, stojící na pozemku parc. č. [číslo], zapsané na LV č. [číslo], v katastrálním území [adresa], obec [adresa] (dále jen „Dům“), a Garáže učinil bez jakéhokoli dokazování (soud prvního stupně přitom nic takového nezjistil) a tuto skutečnost pak promítl do právního závěru o tom, že spoluvlastnický podíl na Garáži nemohla žalobkyně vydržet řádně a ani mimořádně. I kdyby byl názor odvolacího soudu, že mezi původním žalovaným a žalobkyní byla uzavřena dohoda o tom, že on bude užívat v plném rozsahu Dům ve spoluvlastnictví účastníků, a žalobkyni naopak umožní užívání (celé) Garáže v jeho výlučném vlastnictví, procesně korektně učiněným skutkovým zjištěním, nebyl by to důvod pro závěr o tom, že žalobkyně spoluvlastnický podíl na Garáži o velikosti ideální poloviny nedržela. Aby popsaná situace měla za následek nedostatek držby, resp. užívání na základě obligace, muselo by být učiněno skutkové zjištění o tom, že žalobkyně věděla, že výlučným vlastníkem je její bratr (původní žalovaný) a toto respektovala, tudíž že neměla držební vůli (animus possidendi). Takové skutkové zjištění učiněno nebylo. Původnímu žalovanému poté, kdy na základě kolaudačního rozhodnutí nechal zapsat své výlučné vlastnické právo do katastru nemovitostí, sice svědčí domněnka, že je vlastníkem, nicméně jde o domněnku vyvratitelnou (§ 980 odst. 2 o. z.). Z dokazování před soudem prvního stupně se přitom podává, že stavbu zřídilo více osob a původní žalovaný spoluvlastnické právo jeho rodičů ke stavbě nijak nepopíral; pak by účastníky domnělé dohody o způsobu užívání museli být i rodiče žalobkyně a původního žalovaného. Podle dovolacího soudu v řízení nevyšlo najevo nic, z čeho by vyplývalo, že žalobkyně se ujala držby v nepoctivém úmyslu. Její rodiče měli v úmyslu jí spoluvlastnický podíl převést a její bratr (původní žalovaný) s tímto převodem souhlasil. I když ke vkladu vlastnického práva ke Garáži nakonec nedošlo, neboť k návrhu na vklad nebyly přiloženy potřebné listiny, žalobkyně se držby chopila se souhlasem všech dosavadních spoluvlastníků, kteří byli ve shodě, že by se měla stát spoluvlastnicí Garáže, a není tu nic, co by činilo její držbu držbou nabytou „v nepoctivém úmyslu“, nemorálně. Dovolací soud rovněž poznamenal, že podle výslovného znění zákona se mimořádné vydržení uplatní, i když držitel „neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá“; ve skutečnosti takový důvod tu ani nemusí být, není-li držba uchopena v nepoctivém úmyslu. V této věci však žalobkyně opírala držbu o darovací smlouvu, a i když tato smlouva ohledně Garáže nenabyla účinnosti, nebylo zjištěno nic, co by její držbu činilo úmyslně nepoctivou, nemorální. Ani to, že pro vady návrhu na vklad nebylo spoluvlastnické právo ke Garáži vloženo do katastru nemovitostí nemohlo mít za následek „držbu nikoliv v nepoctivém úmyslu“, již proto, že po odstranění vad návrhu mohlo ke vkladu dojít později. Pokud je podle judikatury dovolacího soudu možné mimořádné vydržení i v případě, že držitel ví, že ke vkladu práva do katastru nemovitostí nedošlo, nemůže být překážkou to, že vklad nebyl proveden pro vadu návrhu.

10. Po zrušení předchozího rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení Nejvyšším soudem se žalovaná vyjádřila tak, že je na místě, aby si odvolací soud svůj názor na věc v plném rozsahu jako zcela správný podržel. Žalobkyně v roce 1991 nepřevzala Garáž do své vlastnické držby a nemohla si ani myslit že je jejím vlastníkem. Žalobkyně začala v roce 1991 pouze užívat se souhlasem původního žalovaného část Garáže (přístavbu), a to bezplatně, bez ujednání doby ukončení užívání a účelu užívání. Žalobkyně nepřevzala Garáž do své držby ani v roce 1995 kdy byla sepsána (pokud jde o Garáž) zmatečná neplatná darovací smlouva mezi žalobkyní a jejími rodiči. Stav užívání Garáže se totiž nezměnil a žalobkyně užívala dál přístavbu a původní žalovaný dolní část stavby Garáže. Mezi stranami panovala a dodnes panuje konkludentně uzavřená výprosa, kdy žalobkyně užívala bezplatně ke svému účelu přístavbu Garáže ve vlastnictví původního žalovaného, a ten užíval bezplatně ke svému účelu celý Dům včetně ideální poloviny, kterou na žalobkyni darovací smlouvou v roce 1995 převedli její rodiče.

11. Žalobkyně se vyjádřila tak, že co se týče držby vlastnického práva ke Garáži a její nástavbě, tak tato byla ničím nepřerušená, když i po dobu, kdy žalobkyně tyto prostory využívala příležitostně, v nich měla svoje věci (na úrovni domácnosti) a její držba nebyla ničím a nikým, jakkoliv zpochybněna. Na základě darovací smlouvy uzavřené dne 24. 5. 1995 mezi rodiči žalobkyně a původního žalovaného jako dárci na straně jedné a žalobkyní jako obdarovanou na straně druhé byl z bezpodílového spoluvlastnictví rodičů na žalobkyni převeden mj. i spoluvlastnický podíl na Garáži o velikosti ideální poloviny. S darovací smlouvou vyslovil původní žalovaný souhlas. Od roku 2006, kdy žalobkyně a její manžel nástavbu dokončili a vybavili, zde žalobkyně trvale bydlí a užívá Garáž jako adresu trvalého bydliště. Co se týče argumentace „výprosou“, tak k tomuto žalobkyně dodává, že jde o zcela nekonkrétní tvrzení, když žalovaná neuvádí, kdy byla uzavřena, co přesně bylo jejím obsahem a zejména tyto okolnosti nijak neprokazuje – pouze je dovozuje z jí tvrzené verze skutkového děje. V řízení před soudem prvního stupně však žalovaná neoznačila žádný konkrétní důkaz, který by vypovídal o tom, že taková smlouva skutečně vznikla, kdy vznikla a co bylo jejím konkrétním obsahem. Celá argumentace výprosou je pak evidentně konstrukcí, se kterou žalovaná přišla až dodatečně potom, co se žalobkyně začala bránit u soudu a argumentovat vydržením (krom jiného).

12. Odvolací soud opětovně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a vázán právním názorem Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.

13. Podle § 1089 odst. 1 o. z. drží-li poctivý držitel vlastnické právo po určenou dobu, vydrží je a nabude věc do vlastnictví.

14. Podle § 1090 odst. 1 o. z. se k vydržení vyžaduje pravost držby a aby se držba zakládala na právním důvodu, který by postačil ke vzniku vlastnického práva, pokud by náleželo převodci nebo kdyby bylo zřízeno oprávněnou osobou.

15. Podle § 1091 odst. 2 o. z. je k vydržení vlastnického práva k nemovité věci potřebná nepřerušená držba trvající deset let.

16. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.

17. Podle § 3066 o. z. se do doby stanovené v § 1095 o. z. započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

18. Nejvyšší soud ve svém zrušujícím rozhodnutí nedává žádný prostor k jiným úvahám v předmětné věci, než že žalobkyně spoluvlastnický podíl na Garáži o velikosti ideální poloviny mimořádně vydržela. Stejný právní názor zastává i soud prvního stupně v odvoláním napadeném rozsudku, když na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně se finančně podílela na výstavbě Garáže a financovala následnou nástavbu, již během svého pobytu v [stát] jezdila na návštěvy do ČR, během nichž v Garáži parkovala, po výstavbě nástavby ji začala se svým tehdejším manželem využívat k bydlení a že za tímto účelem se nástavba Garáže vůbec realizovala, přičemž užívání Garáže ze strany žalobkyně probíhalo kontinuálně a se souhlasem původního žalovaného. Podle správného zjištění soudu prvního stupně tak žalobkyně Garáž od počátku 90. let prokazatelně užívala, měla do ní přístup, tedy ji fakticky ovládala, a to s úmyslem činit tak pro sebe, aniž by držbu Garáže získala svémocně či lstí; naopak s ohledem na darovací smlouvu z roku 1995 byla žalobkyně v dobré víře, pokud jde o její vlastnické právo, kdy z obsahu této smlouvy a souvisejícího znaleckého posudku se mohla oprávněně domnívat, že předmětem převodu byla i Garáž.

19. Ačkoli Nejvyšší soud modeloval určité případy, kdyby mohlo být za určitých specifických okolností o věci rozhodnuto jinak, sám vždy doplnil, že v tomto konkrétním případě tomu tak není, a vysvětlil, z jakých důvodů. Klíčovým hlediskem k posouzení toho, zda žalobkyně poloviční podíl na Garáži mimořádně vydržela, či nikoli, ovšem Nejvyšší soud vždy spojil s tím, že z provedeného dokazování nijak nevyplynulo, že by se žalobkyně držby ujala v nepoctivém úmyslu. Právě jeho nedostatek je podmínkou mimořádného vydržení podle § 1095 o. z., kdy o nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Neexistenci nepoctivého úmyslu Nejvyšší soud v dané věci shledal.

20. Odvolací soud má tak v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího soudu a ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že žalobkyně se neujala držby polovičního podílu na Garáži v nepoctivém úmyslu. Z dokazování provedeného soudem prvního stupně vyplývá, že žalobkyně svoji držbu opírala o darovací smlouvu ze dne 24. 5. 1995, kdy z okolností uzavření této smlouvy mohla jednoznačně žalobkyně oprávněně usuzovat, že se smlouva vztahuje také k polovině Garáže jako k ostatním nemovitostem a mohla se domnívat, že se stala spoluvlastníkem jedné poloviny Garáže (ačkoli toto její vlastnické právo nebylo pro vady návrhu na vklad zapsáno do katastru nemovitostí). Vydržecí doba k mimořádnému vydržení tudíž uplynula dne 1. 1. 2019 (s ohledem na ust. § 3066 o. z., jelikož o. z. nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014).

21. Naproti tomu námitka žalované, že žalobkyně užívala Garáž na základě výprosy od svého bratra (původního žalovaného), není na místě, kdy provedeným dokazováním nebylo zjištěno, že by takovýto smluvní vztah (který by byl před účinností o. z. vnímán jako zvláštní druh výpůjčky) mezi původním žalovaným a žalobkyní vznikl. Tomuto argumentu žalované odporuje zejména skutečnost, že původní žalovaný v darovací smlouvě ze dne 24. 5. 1995 udělil svým rodičům výslovný souhlas k převodu jejich ideální poloviny na předmětných nemovitostech (jakožto jejich spoluvlastník). Pakliže by původní žalovaný pouze umožnil užívání Garáže žalobkyní (jak tvrdí žalovaná), nedával by tento jeho souhlas smysl.

22. Dalšími námitkami žalované se pak již odvolací soud nezabýval, kdy výše uvedený závěr o mimořádném vydržení polovičního podílu na Garáži žalobkyní je dostatečným důvodem pro určení jejího vlastnického práva k této nemovité věci. Žalovaná primárně brojí vůbec proti závazným právním závěrům Nejvyššího soudu přijatým v této věci, jak též při posledním odvolacím jednání prostřednictvím svého právního zástupce vyjevila; to není ovšem relevantní argument v odvolacím řízení, neboť odvolací soud je vyslovenými právními závěry Nejvyššího soudu vázán a tyto závěry jsou jednoznačně ve prospěch mimořádného vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalobkyní.

23. Odvolací soud tak s ohledem na výše uvedené postupem dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný.

24. Žalobkyni, která byla i v odvolacím a dovolacím řízení zcela úspěšná, náleží podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 243g odst. 1 o. s. ř. plná náhrada nákladů řízení. Ty sestávají z nákladů na právní zastoupení v rozsahu čtyř úkonů právní služby: 1) vyjádření k odvolání ze dne 15. 4. 2024, 2) účast na jednání před odvolacím soudem dne 23. 4. 2024, 3) dovolání ze dne 26. 7. 2024 a 4) účast na jednání před odvolacím soudem dne 24. 4. 2025. S úkony ad 1) až 3) je spojena odměna advokáta podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 3 písm. a) a odst. 4 písm. b) advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 3 100 Kč za úkon a paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném do 31. 12. 2024 ve výši 300 Kč za úkon. S úkonem ad 4) je pak spojena odměna advokáta podle § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 5 620 Kč za úkon a paušální náhrada hotových výdajů advokáta podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. 1. 2025 ve výši 450 Kč za úkon. K nákladům žalobkyně patří podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, neboť zástupce žalobkyně je plátcem této daně. Dále náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání v částce 14 000 Kč. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení částku ve výši 33 686,70 Kč [=(3100*3+300*3+5620+450)*1,21+14000]. Lhůta k plnění a místo plnění jsou stanoveny podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem a § 149 odst. 1 o. s. ř. (vždy ve spojení s § 211 o. s. ř.).