pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 4 C 114/2021-47,

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení částky [částka] jakožto náhrady nemajetkové újmy způsobené neoprávněným zásahem do osobnostních práv, kterého se měla žalovaná dopustit zveřejněním článku s názvem„ Uškrtil těhotnou a pohodil ji na poli. Po 12 letech ho dostali“ dne [datum] na webu [webová adresa] (dále jen„ Článek“). V podrobnostech jsou tvrzení a argumenty žalobce předestřeny v bodu 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

2. Žalovaná uplatněný nárok neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodu 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení v částce [částka] (výrok II). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

4. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že závěr soudu prvního stupně o promlčení uplatněného práva na náhradu nemajetkové újmy je nesprávný. Dle žalobce soud prvního stupně nepřihlédl dostatečně ke skutečnosti, že žalovaná zasáhla do osobnostních práv žalobce nejen v prosinci roku [rok] (kdy byl Článek zveřejněn), ale též dne [datum], kdy se na webovém portále [webová adresa] stále nacházel nepravdivý článek označující žalobce za pachatele vraždy. Žalobce uvádí, že byl v době prvotního zveřejnění Článku vazebně stíhán a po svém propuštění řešil řadu problémů souvisejících s jeho odsouzením ze strany českých médií. V okamžiku, kdy byl připraven věc řešit formou občanskoprávní žaloby, nebyl na webovém portále žalované zveřejněn již žádný článek ohledně viny žalobce v případě vraždy. Z tohoto důvodu nebylo pro žalobce možné prokázat znění Článku zveřejněného dne [datum]. V lednu 2021 byl následně žalobce ze strany svých známých upozorněn, že na webovém portále žalované se opět nachází článek označující žalobce za vraha. Jakmile žalobce zjistil, že žalovaná opakovaně zasahuje do jeho osobnostních práv (tj. dne [datum]), vyzval ji okamžitě k ukončení tohoto zásahu a k náhradě nemajetkové újmy. Žalobce dále uvádí, že neví, zda Článek zveřejněný dne [datum] je zcela totožný s článkem, který se nacházel na webu žalované dne [datum]. Soud prvního stupně však dle žalobce pochybil, když posuzoval jednání žalovaného pouze v rámci prvotního vydání Článku a nikoliv v rámci článku ze dne [datum] (jehož obsah byl mezi stranami nesporný). Žalobce v této souvislosti poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, ze které vyplývá, že pozdější opakování či doplňování dříve zveřejněných informací prohlubuje způsobenou újmu. Žalobce dále namítá, že soud prvního stupně měl námitku promlčení vznesenou žalovanou posoudit jako nemravnou, a to z důvodu, že k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce nedošlo pouze dne [datum], ale též dne [datum], a dále z důvodu naprostého odmítnutí odpovědnosti ze strany žalované. Žalobce proto navrhuje, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobci náhradu nákladů řízení.

5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že s podaným odvoláním nesouhlasí, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Dle žalované nelze vázat počátek promlčecí lhůty až na okamžik stažení Článku z webových stránek. Článek byl zveřejněn již v roce [rok], přičemž bylo prokázáno, že žalobce se o jeho existenci i o jeho obsahu dozvěděl nejpozději v listopadu [rok]. Soud prvního stupně pak správně (a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu) posoudil tento okamžik za počátek běhu (subjektivní) promlčecí lhůty. K zásahu do osobnostních práv žalobce došlo nepochybně již samotným zveřejnění Článku, tj. [datum], nikoliv tedy až dne [datum], kdy byl Článek stále dostupný na webových stránkách žalované. Podle žalované nemůže obstát ani argument žalobce, že byl Článek v průběhu času změněn (případně opětovně zveřejněn). Žalobce předně ke svým tvrzením nepředkládá žádné důkazy, přičemž pouhé konstatování, že žalobce neví, zda Článek nebyl změněn, nemůže mít právní význam. Jakékoliv opětovné zveřejnění či změna Článku je navíc technicky vyloučeno, neboť Článek by měl v takovém případě odlišnou URL adresu. Skutečnost, že Článek byl k dispozici na webových stránkách dne [datum], neznamená, že Článek byl ten den vydán. Nemůže se tak ani jednat o nový zásah do žalobcových osobnostních práv. Žalovaná se též domnívá, že vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Dle ustálené judikatury platí, že institut promlčení lze prolomit jen za naprosto výjimečných okolností, které však v daném případě nenastaly. Naopak byl naplněn účel právní úpravy promlčení, kterým je ochrana před nároky dávno zapomenutými a zároveň motivace ke včasnému uplatňování práv.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

7. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, aplikoval správné normy objektivního práva (včetně související judikatury) a věc správně posoudil též po stránce právní. Na správné odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud odkazuje.

8. Závěru, že právo žalobce na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku zveřejnění Článku na webovém portálu žalované je promlčeno, nelze nic vytknout. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že v případě neoprávněného zásahu do osobnostních práv způsobeného obsahem tiskového článku počíná objektivní promlčecí lhůta běžet okamžikem zveřejnění článku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 2422/2019). Počátek běhu tříleté subjektivní promlčecí lhůty je pak spojen s vědomostí o tom, že ke zveřejnění článku došlo. Vzhledem k tomu, že žalobce se o Článku (i o jeho obsahu) dozvěděl nejpozději v listopadu [rok] (což žalobce nesporuje), je zřejmé, že k promlčení žalobcem uplatněného práva došlo dlouhou dobu před podáním žaloby. Skutečnost, že Článek byl dostupný na webových stránkách žalované ještě na začátku roku [rok], pak nemá na běh promlčecí lhůty žádný vliv.

9. Pokud žalobce v odvolání namítal, že Článek se po určitou dobu nenacházel na webových stránkách žalované a následně byl opětovně zveřejněn (případně ve změněné podobě), pak se jedná o nové skutečnosti, které žalobce neuplatnil před soudem prvního stupně a které jsou proto v odvolacím řízení ovládaném zásadou neúplné apelace nepřípustné. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně výslovně uváděl, že do jeho osobnostních práv bylo zasaženo Článkem, který byl zveřejněn dne [datum] a který se na webových stránkách žalované nacházel až do [datum]. Nadto při jednání před odvolacím soudem žalobce uvedl, že ve skutečnosti neví, zda se Článek nacházel na webu žalované po celou dobu, či zda byl v průběhu odstraněn a následně opětovně zveřejněn. K tomu odvolací soud dodává, že ani v případě, že by Článek byl na jistou dobu odstraněn z webových stránek žalované a poté umístěn zpět (do archivu mezi ostatní historické články), nemohla by taková skutečnost mít žádný vliv na běh promlčecí lhůty. O tom, že došlo ze strany žalované k novému (opakovanému) zásahu do osobnostních práv žalobce (spojenému s novým počátkem běhu promlčecí lhůty) by bylo možné uvažovat pouze za situace, kdy by žalovaná opětovně zveřejnila Článek na úvodní straně (tzv.„ homepage“) svých webových stránek (šlo by tedy o obdobný případ, jako kdyby článek opětovně vyšel v tištěných novinách). Nic takového však žalobce v řízení netvrdil, ani z ničeho neplyne, že by k tomu došlo.

10. Odvolací soud současně v projednávané věci neshledal žádné okolnosti, které by mohly odůvodnit rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Žalobce se o zveřejněném Článku dozvěděl již v průběhu roku 2016, byl v té době zastoupen právním zástupcem, aktivně se bránil excesivnímu informování o předmětné kauze, a to jak prostřednictvím ústavní stížnosti, tak i civilních žalob podaných proti jiným médiím. Přesto však žalobce neuplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy proti žalované po dobu téměř pěti let (nelze tedy ani říci, že by žalobu podal těsně po uplynutí promlčecí lhůty). Za takových okolností je promlčení předmětného práva logickým důsledkem žalobcovy nečinnosti a projevem jedné ze základních právních zásad, podle které právo přeje bdělým (vigilantibus iura scripta sunt).

11. Ve světle uvedeného odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé postupem podle § 219 o. s. ř. potvrdil jako věcně správný.

12. Odvolací soud však dospěl k závěru, že zde existují důvody hodné zvláštního zřetele, pro které je namístě nepřiznat podle § 150 o. s. ř. žalované náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Důvody pro aplikaci moderačního práva spatřuje odvolací soud ve skutečnosti, že žalovaná v předmětném Článku obzvláště hrubým a bezohledným způsobem porušila presumpci neviny žalobce a zasáhla tím závažným způsobem do jeho osobnostních práv. Žalovaná v Článku referovala o žalobci jako o vrahovi, který uškrtil těhotnou ženu a pohodil ji na poli, a to v době, kdy nejenže neexistoval pravomocný odsuzující rozsudek, ale žalobce dokonce za tento údajný skutek nebyl ani obžalován. Odvolací soud předem poučil žalovanou o zvažované možnosti aplikace § 150 o. s. ř. a poskytl jí možnost vyjádřit se k tomuto postupu. Žalovaná v reakci na to uvedla, že s aplikací moderačního práva nesouhlasí, neboť na její straně absentuje zavinění za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce. Žalovaná [příjmení] převzala v plném znění od agentury Mediafax, přičemž jej odstranila ihned poté, co byla žalobcem upozorněna na jeho závadnost, a současně žalobci nabídla omluvu. Argumentace žalované o nezaviněném jednání je však zcela lichá. Žalovaná pochopitelně plně odpovídá za obsah článků, které zveřejňuje na svých webových stránkách, a to bez ohledu na skutečnost, zda je autorem těchto článků, či nikoliv. To platí tím spíše v projednávané věci, kdy je na první pohled rozpoznatelné (bez nutnosti jakéhokoliv ověřování či znalosti dalších faktů, jako je tomu např. v případě namítané nepravdivosti informací), že obsah Článku hrubým způsobem porušuje zásadu presumpce neviny. Pokud žalovaná pro své webové stránky přejímá články, aniž by je jakýmkoliv způsobem kontrolovala (jak sama tvrdí), rozhodně jí taková praxe neslouží ke cti a žádným způsobem ji neospravedlňuje.

13. Odvolací soud proto postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil výrok II rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně.

14. Pokud jde o náhradu nákladů odvolacího řízení, shledal odvolací soud, že zde již aplikace moderačního práva není namístě. Nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 21 Cdo 2811/2013). Žalobce již seznal, že žalovaná v řízení uplatnila námitku promlčení, a bylo mu známo též rozhodnutí soudu prvního stupně náležitě podložené ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud se i přesto rozhodl dále pokračovat v řízení a podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, jde takový postup již plně k jeho tíži. Odvolací soud proto přiznal plně úspěšné žalované náhradu nákladů odvolacího řízení postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Ty sestávají z nákladů na právní zastoupení v rozsahu 2 úkonů právní služby: 1) vyjádření k odvolání ze dne [datum] a 2) účast na jednání před odvolacím soudem dne [datum]. S každým z uvedených úkonů je spojena odměna advokáta ve výši [částka] (§ 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. a), § 11 odst. 1 písm. g) a k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. – dále jen „advokátní tarif“), paušální náhrada hotových výdajů ve výši [částka] (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a DPH v sazbě 21 %, neboť právní zástupce žalované je plátcem této daně (§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.). Žalobce je tedy povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši [částka] (= (2* [číslo]) *1,21)). Lhůta k plnění a místo plnění jsou stanoveny podle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř. a § 149 odst. 1 o. s. ř. (vždy ve spojení s § 211 o. s. ř.).