pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 11 C 268/2020-172,

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalovaném omluvy a náhrady nemajetkové újmy, a to na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodu 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

2. Žalovaný uplatněný nárok neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v bodu 2 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.

3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví vyhověl žalobě co do omluv za tvrzení o tom, že žalobkyně„ nechala dceru [jméno] odložit do ústavu“ a„ chce svou dceru [jméno] udržet, ne že by k ní měla vztah, ale ono to přináší určité slušné příjmy mít dítě postižené“ (výrok I), přiznal žalobkyni částku [částka] (výrok II), zamítl žalobu co do omluv za tvrzení, že žalobkyně„ nechala dceru [jméno] zbavit svéprávnosti“ (výrok III) a co do částky [částka] (výrok [příjmení]) a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] (výrok V).

4. Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.

5. Žalovaný napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním, a to v rozsahu výroku I, II a V. Namítá, že z účastnického výslechu žalobkyně je snad možné dovodit, že se žalobkyně nachází v náročném psychickém rozpoložení, to je ale způsobeno dlouhodobým zdravotním stavem dcery a náročností péče o ni, nikoliv dopadem výroků žalovaného z ledna [rok]. Žalobkyně si ohledně dopadů výroků žalovaného protiřečí, když uvádí, že její okolí ji vnímá jako dobrou matku a výrokům žalovaného nepřikládá váhu. Její partnerský život žalovanými výroky taktéž neutrpěl. Dopady žalovaných výroků na blízké okolí žalobkyně nejsou vyjma obecného tvrzení žalobkyně ničím dokumentovány. Vliv výroků publikovaných v lednu [rok] na žalobkyni nebyl nijak prokázán. Na základě výslechu žalobkyně nelze určit, které výroky (z jakého období) vnímá žalobkyně jako újmu, žalobkyně se opakovaně vrací k archivnímu pořadu TV Barrandov z roku [rok], který však není předmětem žaloby. Skutková zjištění soudu prvního stupně nemají podklad v provedeném dokazování, anebo se opírají pouze o tvrzení žalobkyně. V rámci účastnického výslechu nebyli účastníci adekvátně poučeni dle § 131 odst. 1, 2 o. s. ř. Účastnickou výpověď žalobkyně proto nelze považovat za relevantní důkazní prostředek. Žalobkyně tvrdí, že se zveřejněné výroky projevily negativně reakcí jejího okolí, resp. zhoršením jejího psychického stavu. Žádné důkazy k tomuto tvrzení však neoznačila a v tomto směru nebylo žádné dokazování prováděno. Žalovány jsou tři konkrétní výroky z ledna a dubna [rok], nelze posuzovat jiné než konkrétní projevy či následky těchto výroků do osobnostní sféry žalobkyně. Žalovaný popírá, že by výrok o„ odložení dcery [jméno] do ústavu“ byl nepravdivý. Označení„ ústav“ lze přiléhavě použít pro obecné označení těchto zařízení, základ výroku je tedy pravdivý. Spojení„ odložila do ústavu“ je pak hodnotícím soudem žalovaného, který s umístěním do Domova svaté rodiny nesouhlasil. Není rozhodné, kolikrát zde dcera přespávala, ale to, že zde trávila podstatnou část dne, kdy se o ni žalobkyně nemusela starat. Taktéž výrok„ chce svou dceru [jméno] udržet, ne že by k ní měla vztah, ale ono to přináší určité slušné příjmy mít dítě postižené“ se zakládá na pravdivých skutečnostech. Žalobkyně jako opatrovnice hospodaří měsíčně za [jméno] s částkou [částka] čistého, k tomu [jméno] získala příspěvek [částka] na automobil. Jak sama žalobkyně uvedla, je schopna z tohoto příjmu tvořit měsíčně úspory [částka], [jméno] netrpí nouzí. Obsahem výroku bylo hodnocení, že opatrovnictví mentálně postiženého člověka je spojeno se„ slušnými“ příjmy. Snahou žalovaného je, aby okolí přistupovalo ke [jméno] jako k dospělé osobě, která je (byť se zdravotním hendikepem) schopna alespoň z části o svém životě sama rozhodovat. Žalovaný brojí proti tomu, aby byla ve vztahu ke [jméno] uváděna inteligence na úrovni IQ 30, což zcela neodpovídá jejímu zdravotnímu stavu ani mentálním schopnostem. Jediný efekt takového stavu může být vyšší sociální pomoc pro dceru. K této okolnosti žalovaný v řízení navrhoval výslech paní [jméno] [příjmení], před kterou měla žalobkyně uvést, že se snaží v rámci opatrovnictví dcery postupovat tak, aby pomoc státu byla co největší. K nemajetkové újmě nebylo provedeno žádné dokazování. Soud vycházel pouze z tvrzení jednoho z účastníků, což je v rozporu s právem na rovný přístup stran k soudu. [jméno] žalobkyně ve věci péče o dceru [jméno] i ve věci vztahu k žalovanému jako bývalému manželovi poskytovala médiím rozhovory obsahově namířené proti žalovanému. Výši přiznaného plnění určil soud pouze s odkazem na míru úspěšnosti žaloby. Po vynesení rozsudku však byla žalobkyně převážně neúspěšná. Stejně tak soud prvního stupně pochybil, pokud hodnotil v rámci rozhodnutí o nákladech řízení žalobkyni jako procesně úspěšnou co do 70 %. Soud vyhověl žalobě pouze co do dvou omluv, zdržovací nárok vzala žalobkyně zcela zpět. Převážný úspěch měl žalovaný, který byl taktéž úspěšnější co do požadovaného plnění v penězích. Náhrada nákladů řízení měla být přiznána žalovanému. Žalovaný navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změněn tak, že se žaloba zamítá.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla potvrdit rozsudek soudu prvního stupně v napadené části jako věcně správný.

7. Žalobce v doplnění odvolání poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Cdo 3442/2020-236, s tím, že nebylo prokázáno, že by dané výroky skutečně učinil a pro uveřejnění v této podobě autorizoval.

8. Odvolací soud z podnětu odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadeného výroku I, II a V, a to včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání je částečně důvodné. Výrok III a IV rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden a samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

9. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav, přičemž odvolací soud na takto zjištěný skutkový stav odkazuje a vychází z něj. Odvolací soud však věc částečně odlišně hodnotil po právní stránce.

10. Výrok žalovaného o žalobkyni v tom smyslu, že„ nechala svou dceru [jméno] odložit do ústavu“ je v jeho kontextu tzv. hybridním výrokem, který v sobě zahrnuje kombinaci skutkového základu i prvek hodnocení (viz např. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 750/2015), a u něhož je namístě posuzovat pravdivost skutkového základu a přiměřenost a věcnost hodnocení. Bylo prokázáno, že [jméno] od října 2016 navštěvovala Domov svaté Rodiny v [obec a číslo], využívala zde denní pobyt, přes noc přespávala pouze zcela výjimečně. Od ledna 2018 [jméno] dochází do Denního stacionáře Domova [obec], byl s ní uzavřen pracovní poměr na částečný úvazek v chráněné dílně, zbytek dne čerpá služby stacionáře včetně volnočasových aktivit. Jakkoliv žalovaný namítá, že všechny instituce, které [jméno] navštěvovala, lze korektně označit slovem ústav, je zřejmé, že co do skutkového základu je daný výrok nepravdivý, neboť denní docházku do specializované instituce nelze v žádném případě pravdivě popsat slovy„ odložit do ústavu“. Pokud pak jde o hodnotící prvek daného výroku, spojení„ nechala odložit do ústavu“ bezdůvodně vytváří dojem nezájmu o danou osobu, která byla trvale umístěna v ústavním zařízení proto, aby se pečující osoba zcela zbavila starostí s péčí spojených. Takový výrok je nepřiměřený, nepravdivý a vůči žalobkyni urážející. Žalobou uplatněný požadavek na odčinění nemajetkové újmy je proto důvodný.

11. Předmětem odvolacího řízení je dále výrok žalovaného o tom, že si žalobkyně„ chce svou dceru [jméno] udržet, ne že by k ní měla vztah, ale ono to přináší určité slušné příjmy mít dítě postižené“. Ze zjištěného skutkového stavu vyplývá, že žalobkyně pečuje o dceru [jméno], přičemž tomu přizpůsobuje svůj osobní i pracovní život. Styky žalovaného s dcerou jsou pak sporadické a sám přiznává i v rámci odvolání, že informace o poměrech dcery čerpá spíše než od žalobkyně či dcery z obsahu opatrovnického spisu. Ze zjištěného skutkového stavu taktéž vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne [datum] zamítl návrh žalovaného na prohlášení volby členů opatrovnické rady za neplatnou a mj. uvedl, že„ (u) navrhovatele již nejde jen o názorovou pluralitu ohledně uspořádání věcí posuzované, ale nelze se zbavit dojmu, že jeho návrhy jsou vedeny spíše snahou o znepříjemnění života opatrovnici, než o lepší podmínky pro posuzovanou“. Žalovaný ve vztahu k této části žaloby namítá, že jde o výrok pravdivý, neboť skutečně opatrovník na postižené dítě čerpá finanční podporu v nezanedbatelné výši. Tato mezi účastníky fakticky nesporná skutečnost byla v řízení prokázána. Bylo však také prokázáno, s jakými náklady je péče o [jméno] spojena, když odvolací soud může poukázat například na skutečnost, že jen měsíční úhrada za docházení do Domova svaté Rodiny činila [částka] měsíčně. Daný výrok je hrubě urážející, neboť znevažuje vztah mezi matkou a postiženou dcerou; nejde o to, zda a v jaké výši může [jméno] prostřednictvím žalobkyně jako opatrovnice čerpat sociální podporu. Z výroku jako takového zcela nepochybně vyplývá, že žalobkyně k dceři nemá vztah a jejím motivem pro zájem o dítě jsou příjmy spojené s postiženým dítětem. Jen těžko si lze představit více urážející výrok ve vztahu k matce postiženého dítěte. Pokud jde o námitky žalovaného, jeho návrh na doplnění dokazování není důvodný. Jím navrhovaná svědkyně [jméno] [příjmení] měla svědčit o tom, že jí žalobkyně měla sdělit, že se snaží k opatrovnictví přistupovat tak, aby sociální pomoc od státu byla co nejvíce štědrá. Ani prokázání tokového konstatování ze strany žalobkyně by na shora uvedených závěrech ničeho nezměnilo. Nelze akceptovat ani žalovaným v odvolání namítanou skutečnost, že dané výroky jsou důsledkem jeho jiného přístupu k výchově a jiného názoru na optimální uspořádání života dcery [jméno]. Tato argumentace nic nemění na protiprávnosti daných výroků.

12. Žalovaný v rámci odvolacího řízení dále namítá, že ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 Cdo 3442/2020-236, nebylo prokázáno, že by konkrétní výroky skutečně učinil a pro uveřejnění autorizoval. Tato námitka je v rozporu s tím, že žalovaný v průběhu celého řízení nikdy nezpochybnil, že dané výroky učinil. Žalovaný ani nenamítal, že by jeho slova byla zkreslena. Ba právě naopak, argumentace žalovaného, včetně argumentace odvolací, směřovala ke skutečnosti, že dané výroky jsou co do základu pravdivé či přiměřené. Vyjadřuje-li se osoba pro média, která její výroky přejímají, odpovídá vždy původce výroku a obvykle také i dané médium (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 214/2000). Také ohledně druhého výroku žalovaného je tedy žaloba důvodná.

13. Žalobkyně svůj žalobní nárok na zveřejnění omluv formulovala neurčitě, když se v žalobě domáhala uložení povinnosti zveřejnit požadované omluvy v deníku [příjmení] a na internetových serverech [webová adresa], [webová adresa] a [webová adresa], přičemž soud prvního stupně tuto formulaci do výroku rozsudku převzal. Z této formulace by však vyplývalo, že má žalovaný zajistit uveřejnění všech omluv ve všech periodikách. K výzvě odvolacího soudu žalobkyně upřesnila, že se domáhá uveřejnění omluv pouze v těch periodikách, která daná tvrzení žalovaného publikovala. Dále žalobkyně k výzvě odvolacího soudu upřesnila, že v případě internetových periodik se domáhá zveřejnění omluv po dobu sedmi dnů, když toto vymezení taktéž absentovalo jak v žalobě, tak ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem ke všemu shora uvedenému odvolací soud výrok I napadeného rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. v žalobkyní upřesněném znění (výrok I).

14. Žalobkyně se dále domáhala, aby ve všech omluvách byla uvedena formulace„ Lituji nepravdivosti tohoto prohlášení a jeho dopadů.“, přičemž soud prvního stupně návrhu vyhověl i v tomto rozsahu. Jakkoliv je možno žalovanému uložit povinnost se omluvit, nelze soudním rozhodnutím žalovanému uložit, aby něčeho litoval či nelitoval, neboť jde o věc morálky a subjektivního pocitu žalovaného, a nikoliv o věc práva. Odvolací soud tedy dle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. částečně změnil výrok I rozsudku soudu prvního stupně tak, že co do uložení povinnosti uvést v omluvách„ Lituji nepravdivosti tohoto prohlášení a jeho dopadů.“ žalobu zamítl (výrok II).

15. Soud prvního stupně co do požadavku na přiměřené peněžité zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy v penězích žalobě vyhověl v částce [částka] Odvolací soud se s tím plně ztotožňuje, resp. pokládá tuto částku s ohledem na všechny okolnosti věci za ještě malou. Žalobkyně se však proti rozsudku soudu prvního stupně neodvolala. Žalovaný neoprávněně zasáhl do pověsti, cti i rodinného života žalobkyně sdělováním nepravdivých skutkových tvrzení eventuálně nijak nepodložených hrubě urážlivých soudů, a to prostřednictvím celostátně distribuovaného periodika resp. internetového zpravodajství s širokou čteností v řádu minimálně set tisíc čtenářů. Z toho je zřejmé, že zadostiučinění jen omluvou by nemohlo být přiměřenou satisfakcí. [příjmení] [částka] je v tomto kontextu, s ohledem na vyloženě neomalený obsah výroků žalovaného (sdělujících široké veřejnosti, že žalobkyně odložila svou dceru do ústavu, resp. že o ni pečuje jen pro peníze) a při porovnání s částkami přisuzovanými v jiných případech spíše symbolická. Tedy námitka žalovaného, že žalobkyni nevznikla žádná konkrétní újma, je zcela bezpředmětná. Již jen samotné masivní šíření oněch hrubě urážlivých výroků na adresu žalobkyně jednoznačně vede k poškození pověsti žalobkyně do té míry, že je namístě odčinění nemajetkové újmy žalobkyně v penězích, aniž by bylo potřeba s ohledem na výši přisouzené částky zkoumat, zda žalobkyni vznikl nějaký konkrétní prokazatelný skutkový následek (třeba v podobě odsudku konkrétních lidí, v podobě přímé konfrontace, v podobě ztráty přátel, zaměstnání, v podobě psychických obtíží apod.). Odvolací soud neshledal žádné důvody pro snížení částky poskytnutého zadostiučinění v penězích, pročež rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil dle § 219 o. s. ř. (výrok III).

16. Vzhledem k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé rozhodoval odvolací soud postupem podle § 224 odst. 2 o. s. ř. nejen o nákladech řízení odvolacího, ale i o nákladech řízení před soudem prvního stupně, čímž byl odklizen výrok V rozsudku soudu prvního stupně. Předmětem řízení před soudem prvního stupně byly zdržovací nároky, kde žalobkyně vzala žalobu zpět, nese zde procesní zavinění ve smyslu § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. a tedy v této části (1/3) byla žalobkyně zcela neúspěšná. Předmětem žaloby byly dále požadavky na omluvu, když soud uznal důvodnými požadavky na omluvu za tvrzení o„ odložení dítěte do ústavu“ a o tom, že žalobkyně„ chce svou dceru [jméno] udržet, ne že by k ní měla vztah, ale ono to přináší určité slušné příjmy mít dítě postižené“, zamítnuta byla pouze omluva v té části, kde žalovaný tvrdil, že žalobkyně nechala dceru zbavit svéprávnosti. Žalobkyně byla tedy v této další třetině žalobního nároku úspěšná pouze co do 2/3. Co do nemajetkové újmy žalobkyně byla úspěšná co do [částka] z [částka], nejde však o případ § 142 odst. 3 o. s. ř., neboť částečný neúspěch není dán pouze úvahou soudu o výši plnění. Soud mimo jiné uvážil, že pakliže žalobkyně byla v ostatních nárocích včetně omluv úspěšná pouze částečně, nemůže jí být přiznána plná nemajetková újma, které se žalobkyně domáhala ve spojení se všemi výroky žalovaného. Žalobkyně tedy v této části měla úspěch co do 1/4. Žalobkyně tak měla v řízení před soudem prvního stupně pouze částečný úspěch a je třeba dát za pravdu odvolacím námitkám žalovaného, že soud prvního stupně pochybil, pakliže zhodnotil, že žalobkyně byla v řízení úspěšná co do 70 %. V odvolacím řízení pak byla žalobkyně taktéž pouze částečně úspěšná, když rozsudek soudu prvního stupně byl v napadených výrocích potvrzen, ve znění upřesněném žalobkyní k výzvě soudu v rámci odvolacího řízení, avšak současně ve vztahu k omluvám byl žalobní požadavek na omluvu částečně zamítnut. Vzhledem ke všemu shora uvedenému rozhodl odvolací soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok [příjmení]).