pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 12 C 109/2021-90,

1. Žalobce se žalobou podanou dne [datum] u Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně domáhá na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jakožto náhrady nemajetkové újmy. K důvodům žaloby uvedl, že usnesením Okresního soudu v Kladně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 43 Nc 2907/2016-14, bylo na návrh Magistrátu města Kladna rozhodnuto o nařízení předběžného opatření (dále jen„ Předběžné opatření“), na základě kterého byl žalobce proti své vůli i proti vůli své matky odebrán z její péče a na přechodnou dobu umístěn do ústavní péče. Předběžné opatření bylo dvakrát prodlužováno, do péče své matky byl žalobce opětovně svěřen až na základě rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 43 Nc 2907/2016-274, kterým nebylo vyhověno podanému návrhu na nařízení ústavní výchovy. Výsledně byl žalobce odloučen od své matky od [datum] do [datum], tj. více než 6 měsíců. Důvodem pro umístění žalobce do ústavní péče bylo podezření, že matka žalobce psychicky a fyzicky týrá. Toto podezření se však záhy ukázalo lichým. Trestní stíhání matky, které v této souvislosti probíhalo, bylo zastaveno již během přípravného řízení. Žalobce má za to, že Předběžné opatření bylo nařízeno nezákonně, což vyplývá ze samotné skutečnosti, že na základě rozsudku soudu ve věci samé bylo shledáno od počátku nedůvodným. Žalobce se dále domnívá, že stav odloučení od matky byl nezákonně udržován déle, než bylo podle všech okolností nutné, neboť z předběžných závěrů trestního stíhání bylo záhy zřejmé, že se matka žádného protiprávního jednání vůči žalobci nedopustila. Nezákonným odebráním žalobce z péče matky a jeho umístěním do ústavní péče byla žalobci způsobena nemajetková újma v podobě těžkých duševních útrap, ještě zintenzivněných a prohloubených nepřiměřenou délkou neoprávněného umístění v ústavní péči. Žalobce proto požaduje odškodnění ve výši [částka] za duševní útrapy spojené s nezákonným nuceným odebráním z péče matky a konsekventním podstatným zásahem do soukromého a osobního života. Dále požaduje částku [částka] ([částka] za každý měsíc) coby odškodnění za to, že umístění v ústavní péči trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu.

2. Žalovaná uplatněný nárok neuznává a navrhuje zamítnutí žaloby. Namítá, že v dané věci absentuje odpovědnostní titul státu (žalované) za tvrzenou nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ OdpŠk“). Poukazuje na ustanovení § 77a o. s. ř., ze kterého vyplývá, že odpovědnost za žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmu je přičitatelná přímo navrhovateli [příjmení] opatření, a to bez ohledu na to, zda Předběžné opatření bylo nařízeno při splnění všech zákonných podmínek. Odpovědnost státu (žalované), je tak v tomto případě zcela vyloučena, což potvrzuje judikatura Nejvyššího soudu. Žalovaná dále vznesla námitku promlčení. Má za to, že šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy dle § 32 odst. 3 OdpŠk počala běžet dne [datum], tj. ke dni pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 43 Nc 2907/2016. Při zohlednění předběžného projednání nároku u žalované (během kterého dle § 35 OdpŠk promlčecí lhůta neběží) uplynula promlčecí lhůta již dne [datum]. Žaloba však byla podána až dne [datum].

3. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení v částce [částka] (výrok II). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti podrobně opakovat. Odvolací soud na ně odkazuje. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že případný nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy (způsobené umístěním do ústavní péče i nepřiměřenou délkou tohoto umístění) je promlčen. Z ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk plyne, že nárok na poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu se promlčuje ve zcela speciálně konstruované šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůtě, přičemž počátek jejího běhu se odvíjí od vědomosti poškozeného (tj. žalobce), že došlo k nemajetkové újmě. Dle soudu prvního stupně se žalobce dozvěděl o tvrzené nemajetkové újmě nejpozději dne [datum], tj. dne, kdy byl propuštěn z ústavní péče a opětovně svěřen do péče matky. Žalobce uplatnil u žalované svůj nárok na zadostiučinění dne [datum], tedy v poslední den promlčecí lhůty. Zákonná šestiměsíční lhůta pro projednání u žalované, během níž se staví promlčecí lhůta, pak uplynula dne [datum], kdy byl zároveň poslední den pro uplatnění nároku u soudu. Žaloba však byla podána až dne [datum], tj. po několika letech po uplynutí promlčecí lhůty. Soud prvního stupně zároveň neshledal v projednávané věci žádné skutečnosti, které by mohly odůvodnit rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Poukázal zejména na to, že žalobce byl již v době včasného uplatnění žádosti u žalované zastoupen advokátem. S ohledem na učiněný závěr o promlčení se již soud prvního stupně nezabýval otázkou, zda byly naplněny podmínky případné odpovědnosti žalované za vzniklou újmu. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně zcela úspěšné žalované přiznal plnou náhradu nákladů řízení vyčíslených dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 254/2015 Sb.

4. Žalobce rozsudek soudu prvního stupně napadl včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk zakotvující šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůtu k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy se příčí ústavnímu zákonu, a to konkrétně čl. 4 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb. o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky (dále jen„ Listina“). Žalobce poukazuje na skutečnost, že stát (žalovaná) a žalobce mají v případě uplatnění nároku na náhradu škody (újmy) podle OdpŠk rovnocenné postavení, stát zde nevystupuje jako vrchnostenský subjekt. Při zachování rovnosti práv a povinností by tudíž za účelem ústavní konformity měli žalobce a žalovaná podléhat stejným zákonným pravidlům. Dle žalobce tomu tak ovšem není. Šestiměsíční promlčecí lhůta stanovená v § 32 odst. 3 OdpŠk je svou krátkou délkou v českém právním řádu zcela bezprecedentní. Oproti tomu, vystupuje-li stát v civilním sporu jako žalobce, promlčuje se jeho právo na náhradu škody (případně odčinění nemajetkové újmy) v šestkrát delší obecné promlčecí lhůtě 3 let dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ o. z.“ či„ občanský zákoník“). Žalobce se domnívá, že k této disparitě a zjevné nerovnosti práv a povinností, která se příčí čl. 4 odst. 3 Listiny, přitom neexistuje rozumného a ospravedlnitelného důvodu ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny. Ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk podle žalobce nešetří podstaty ani smyslu práv a oprávněných zájmů žalobce v pozici poškozené osoby, pouze svévolně a bezdůvodně zneužívá zákonné pravomoci státu extenzivně omezit výkon práv a oprávněných zájmů občanů (žalobce). S ohledem na protiústavnost předmětného ustanovení OdpŠk má žalobce za to, že nárok uplatněný žalobou není promlčený. Vzhledem k tomu, že o protiústavnosti ustanovení zákona může rozhodnout jen Ústavní soud, dal žalobce současně podnět odvolacímu soudu, aby postupem podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přerušil řízení a podal u Ústavního soudu návrh na zrušení § 32 odst. 3 OdpŠk.

5. Žalovaná se k odvolání žalobce nevyjádřila.

6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

7. Odvolacím důvodem je toliko námitka nesprávného právního posouzení věci. Odvolací soud účastníky vyzval (usnesením na č. l. 105 spisu), aby se ve lhůtě 7 dnů vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, a zároveň k výzvě připojil doložku podle § 101 odst. 4 o. s. ř., že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude odvolací soud jejich souhlas předpokládat. Vzhledem k tomu, že se žádný z účastníků ve stanovené lhůtě nevyjádřil, rozhodoval odvolací soud se souhlasem účastníků bez nařízení jednání v souladu s ustanovením § 214 odst. 3 o. s. ř.

8. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, která odpovídajícím způsobem zhodnotil. Odůvodnění napadeného rozsudku se po formální stránce přidržuje § 157 odst. 2 o. s. ř., je pečlivé a přesvědčivé, odvolací soud se se skutkovými závěry soudu prvního stupně plně ztotožňuje a pro stručnost na ně odkazuje.

9. Správné je i posouzení věci po právní stránce a i zde se odvolací soud plně přihlašuje ke správné, přehledné a logické argumentaci soudu prvního stupně. Závěru, že (eventuální) právo žalobce na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku odebrání žalobce z péče matky a jeho umístění do ústavní péče (na nepřiměřeně dlouho dobu) je promlčeno, nelze nic vytknout.

10. Odvolání žalobce je založeno na jediné odvolací námitce, podle které ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk zakotvující šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůtu k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy je v rozporu s ústavním pořádkem. Tato argumentace je však v projednávané věci zcela bezpředmětná. I kdyby totiž předmětné ustanovení OdpŠk skutečně odporovalo ústavnímu pořádku a v projednávané věci nebylo aplikováno (v důsledku jeho zrušení Ústavním soudem), nemohlo by to nic změnit na závěru, že případné právo žalobce na náhradu nemajetkové újmy je promlčeno, neboť žaloba byla podána i po uplynutí obecné tříleté promlčecí lhůty stanovené občanským zákoníkem (která by se v případě absence speciální úpravy uplatnila – viz § 26 OdpŠk). Občanský zákoník (obdobně jako OdpŠk) v případě práva na náhradu škody (odčinění újmy) spojuje počátek běhu (subjektivní) promlčecí lhůty s okamžikem, kdy se poškozený dozvěděl o škodě (újmě) a osobě povinné k její náhradě. Odvolací soud se shoduje se soudem prvního stupně, že v případě žalobce je třeba za tento okamžik považovat nejpozději den [datum], kdy byl žalobce propuštěn z ústavní péče (a to ve vztahu k tvrzené újmě vzniklé jak samotným umístěním do ústavní péče, tak i v důsledku nepřiměřené délky tohoto umístění). Vzhledem k tomu uplynula tříletá promlčecí lhůta dle občanského zákoníku (při zohlednění doby 6 měsíců pro předběžné projednání nároku u žalované, během které dle § 35 OdpŠk promlčecí lhůta neběží) dne [datum]. Žalobce však žalobu podal až dne [datum], tj. o více než rok později.

11. Nadto je třeba uvést, že Ústavní soud se již v řadě svých rozhodnutí zabýval problematikou souladu ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk s ústavním pořádkem, když konstatoval, že šestiměsíční (subjektivní) promlčecí lhůta je sice neobyčejně krátká a nachází se na samé hranici ústavnosti, avšak výsledně její ústavnost aproboval (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 2781/12, usnesení Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 2312/11, či samotným žalobcem citovaný nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. I. ÚS 3391/15). Postup podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř. navrhovaný žalobcem tak není namístě.

12. Ústavní soud ve svých rozhodnutích současně vyjádřil, že předmětná promlčecí lhůta může být nepřiměřeně tvrdá v konkrétních případech, a proto je třeba o to pečlivěji vážit, zda vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud se však zcela ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že v projednávané věci nejsou dány žádné skutečnosti, které by rozpornost vznesené námitky promlčení s dobrými mravy mohly odůvodnit. Za podstatné považuje odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) zejména to, že žalobce byl již v době podání žádosti o poskytnutí zadostiučinění u žalované (tj. dne [datum]) zastoupen advokátem, a to navíc stejným, který žalobce zastupuje i v nyní projednávané věci. Žalobci, resp. jeho právnímu zástupci, muselo být zřejmé, že k promlčení dojde bezprostředně po uplynutí šestiměsíční lhůty stanovené pro předběžné projednání nároku u žalované, žalovaná o tom žalobce, resp. jeho právního zástupce navíc přípisem již ze dne [datum] poučila. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nemůže být dán ani tím, že žalobce nebyl do [datum] plně svéprávný, případná nečinnost jeho zákonné zástupkyně nemůže jít k tíži žalované. Avšak i pokud ano, žaloba byla žalobcem podána až dne [datum], tj. tedy více než šest měsíců poté, co žalobce nabyl plnou svéprávnost. Současně je třeba podotknout, že žalobce ani závěr soudu prvního stupně o tom, že vznesená námitka promlčení neodporuje dobrým mravům, v podaném odvolání žádným způsobem nezpochybňuje, veškerá jeho argumentace se týká protiústavnosti ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk.

13. Pouze pro úplnost pak odvolací soud konstatuje, že i pokud by bylo možné věc právně posoudit jako nárok na náhradu nemajetkové újmy podle ustanovení § 77a o. s. ř. (odvolací soud však podotýká, že tomu žalobní tvrzení neodpovídají, když žalobce výslovně spojuje svůj nárok s vydáním nezákonného rozhodnutí o nařízení Předběžného opatření, resp. s jeho následným prodlužováním), nemohla by být žaloba úspěšná, neboť je zřejmé, že byla podána až dlouhou dobu po uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v ustanovení § 77a odst. 2 o. s. ř.

14. Ve světle výše uvedeného tak odvolací soud postupem podle ustanovení § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně věcně správného nákladového výroku.

15. O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. arg. a contrario, ve spojení s ustanovením § 224 odst. 1 o. s. ř., když žalované, která byla i v odvolacím řízení plně úspěšná, v tomto stupni řízení žádné náklady nevznikly.