pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 42 C 259/2010-244, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 42 C 259/2010-261,

1. Žalobce, resp. jeho právní předchůdce [jméno] [jméno] ([datum] až [datum]), se žalobou podanou dne [datum] u Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ve znění pozdějších změn (rozšíření) a zpětvzetí domáhá po žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného [jméno] [jméno] u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 31 Cm 31/2000 o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, které bylo zahájeno dne [datum] a skončilo dne [datum]. Náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku odškodňovaného řízení se žalobce, resp. původně jeho právní předchůdce, domáhal i v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 24/2008, (dále také jen„ [příjmení] odškodňovací řízení“) tam však požadoval zadostiučinění jen ve vztahu k období do [datum]. V tomto řízení (dále také„ Pražské odškodňovací řízení“) žádal žalobce, aby odškodnění zohlednilo i to, že samo odškodňovací řízení trvá nepřiměřeně dlouho.

2. Žalovaná nesporuje, že odškodňované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, ale uplatněný nárok neuznává. Považuje za dostatečné, že k odčinění nemajetkové újmy zaplatila právnímu předchůdci žalobce již před zahájením [příjmení] odškodňovacího řízení částku [částka] a v říjnu 2010 částku [částka]. V Brněnském odškodňovacím řízení pak byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradu nemajetkové újmy dalších [částka] s příslušenstvím a [částka] s příslušenstvím. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby.

3. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl tak, že výrokem I připustil rozšíření žaloby tak, že žalobce se nadále domáhá na žalované zaplacení částky [částka] s příslušenstvím sestávajícím ze zákonného úroku z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení, z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení; výrokem II uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 7,75% úrok z prodlení ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] do 15 dnů od právní moci rozsudku; výrokem III zamítl žalobu o [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky [částka] od [datum] do zaplacení a výrokem IV žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení k rukám právního zástupce žalobce částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku.

4. Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění týkajících se průběhu odškodňovaného řízení, [příjmení] odškodňovacího řízení a právní argumentace vycházející z aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále i jen„ OdpŠk“), které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba v zájmu stručnosti podrobně opakovat. Odvolací soud na ně odkazuje. Soud prvního stupně výsledně uzavřel, že žalobci jako náhrada nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku odškodňovaného řízení se zohledněním nepřiměřené délky [ulice] odškodňovacího řízení náleží na náhradě nemajetkové újmy částka [částka] ([částka] a [částka]). Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně současně dospěl k závěru, že žalobci se již dostalo na náhradě nemajetkové újmy celkem částky ve výši [částka] (z toho v souvislosti s [příjmení] odškodňovacím řízením [částka] a dále [částka]) a že tato částka převyšuje částku, na kterou má žalobce podle soudu prvního stupně nárok, žalobu v celém rozsahu zamítl, až na požadované příslušenství k částce [částka].

5. Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, kterým napadá výrok I, III a IV. Namítá, že soud prvního stupně nepřihlédl k tomu, že žalobce (dále se pod označením žalobce míní – podle okolností i původní žalobce) usiloval o to, aby bylo zamezeno dalším průtahům v odškodňovaném řízení, pouze uvedl, že se na délce řízení nijak zásadně nepodílel, nedůvodně považoval význam řízení za pro žalobce snížený, nesprávně vycházel ze základní částky odškodnění [částka], v Brněnském odškodňovacím řízení odškodnění vycházelo z adekvátní částky [částka], není zde namístě snižovat výši zadostiučinění ani z důvodu počtu stupňů soudní soustavy, ani pro skutkovou složitost. Soud prvního stupně se v Pražském odškodňovacím řízení zásadně a nedůvodně odchýlil od závěrů rozhodnutí v Brněnském odškodňovacím řízení a nepřípustně„ překročil“ žalobou vymezený předmět řízení, když se zabýval odškodněním celého řízení. Nesouhlasí ani s tím, jak soud prvního stupně zohlednil nepřiměřenou délku samotného [ulice] odškodňovacího řízení. Nesouhlasí s tím, že ta byla ovlivněna skutečností, že žalobce vedl vedle sebe [příjmení] a Pražské odškodňovací řízení, že tím žalobce zkomplikoval postup soudu, že Pražské odškodňovací řízení bylo přerušeno do skončení [příjmení] odškodňovacího řízení, že délku [ulice] odškodňovacího řízení lze přičítat toliko k tíži žalobce. Ohrazuje se i proti tomu, jak soud prvního stupně stanovil délku [ulice] odškodňovacího řízení, základní částku i okolnosti ji snižující. Ač ji soud prvního stupně výsledně vypočetl na [částka], žalobci ji ani nepřiznal. Soud prvního stupně též nesprávně zjistil výši částky, které se žalobci již na náhradě nemajetkové újmy dostalo. Nejednalo se o [částka], jak uvádí soud prvního stupně, ale o celkem [částka] poskytnutých v souvislosti s [příjmení] odškodňovacím řízením a [částka] v souvislosti s Pražským odškodňovacím řízením. Nesouhlasí ani s tím, jak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení, principiálně se ohrazuje i proti tomu, že lhůta k plnění není stanovena jako třídenní, jak je běžné. Navrhl, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhoví v plném rozsahu a přizná žalobci náhradu nákladů řízení v plné výši.

6. Žalovaná se k odvolání vyjádřila tak, že jej považuje za nedůvodné, navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a požádala o přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení. Soud prvního stupně si podle žalované učinil dostatečná a správná skutková zjištění a vyvodil z nich správné právní závěry.

7. Proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně není odvolání přípustné (§ 202 odst. 1 písm. d) o. s. ř.) a odvolací soud v tomto rozsahu odvolání žalobce postupem podle § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok I rozsudku soudu prvního stupně nabyl doručením rozsudku právní moci (§ 159 o. s. ř.).

8. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně v přípustně napadeném rozsahu, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.) a odvolání žalobce shledal částečně důvodným. V rozsahu výroku II nabyl rozsudek soudu prvního stupně samostatně právní moci (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).

9. Odvolací soud věc projednal při jednání dne [datum], řádně předvolaná žalovaná se z jednání omluvila a souhlasila s jednáním bez své účasti. Odvolací soud tak v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. jednal v její nepřítomnosti.

10. Soud prvního stupně v zásadě správně zjistil skutkový stav týkající se průběhu odškodňovaného řízení. Odvolací soud tak na zjištění soudu prvního stupně – s korekcemi dále uvedenými – odkazuje.

11. Soud prvního stupně pochybil, pokud učinil zjištění jen ohledně výše žalované jistiny v odškodňovaném řízení (žaloba o [částka] a po částečném zpětvzetí ze dne [datum] o [částka]). Při úvahách o limitaci výše odškodnění je totiž třeba zjistit (a přihlížet) i k příslušenství včetně nákladů řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). Odvolací soud tak doplňuje, že v odškodňovaném řízení žalobce žádal úrok z prodlení v roční sazbě 18,25 %, a to z částky [částka] od [datum] do [datum] a z částky [částka] od [datum] do zaplacení, jak plyne např. z bodu 6 odůvodnění rozsudku Městského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 24/2008-234. Na náhradě nákladů řízení byla žalobci v odškodňovaném řízení výsledně – po zásahu Ústavního soudu - přiznána usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum] částka [částka].

12. Soud prvního stupně pochybil též tím, že uzavřel, že žalobci se v souvislosti s [příjmení] odškodňovacím řízením dostalo zadostiučinění ve výši [částka]. Správně činí tato částka [částka] [částka] se žalobci dostalo na základě předběžného uplatnění, [částka] s příslušenstvím na základě rozsudku Městského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 24/2008-234, a částka [částka] s příslušenstvím na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 Co 355/2019-293, což i jednotlivě plyne z bodů 13, 27 a 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Spolu s částkou [částka] poskytnutou žalovanou v říjnu [rok] se tak žalobci dostalo zadostiučinění za nepřiměřenou délku odškodňovaného řízení ve výši [částka].

13. Důvodná je i námitka žalobce, že vzhledem k významně nepřiměřené délce odškodňovaného řízení, které trvalo 11 let 3 měsíce a 19 dnů, není namístě vycházet z nejnižší základní odškodňovací sazby dle stanoviska Nejvyššího soudu Cpjn 206/2010, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo], (dále také jen Stanovisko) ve výši [částka], nýbrž vyšší.

14. Odvolací soud zde ve shodě se závěry v Brněnském odškodňovacím řízení shledává přiměřenou základní sazbu [částka] a za první dva roky polovinu.

15. Význam řízení pro žalobce na rozdíl od soudu prvního stupně hodnotí odvolací soud nikoli jako snížený, nýbrž jako standardní.

16. Žalobce v zásadě nijak negativně nepřispěl k délce odškodňovaného řízení, pouze po dobu několika málo měsíců bylo řízení i k jeho návrhu ze dne [datum] přerušeno (již dne [datum] požádal o pokračování) a jednou jeho zástupce žádal pro kolizi s jiným jednáním o odročení jednání, které bylo dne [datum] nařízeno na den [datum]), současně ale platí, že žalobce aktivně za řízení brojil proti průtahům.

17. Ze žádného z těchto dvou důvodů tak není namístě částku snižovat.

18. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud shledává odškodňované řízení jako do jisté míry skutkově složité, neboť zjištění skutkového stavu záviselo na svědeckých výpovědích.

19. Se soudem prvního stupně se odvolací soudu shoduje i v tom, že je namístě přihlížet k tomu, že odškodňované řízení bylo vedeno před několika stupni soudní soustavy, rozhodoval zde nejen soud prvního stupně, ale i soud odvolací a pak k ústavní stížnosti dokonce Ústavní soud.

20. Z každého z těchto dvou důvodů je namístě snížit částku o 10 %.

21. Významné pro výši zadostiučiní je pak ale i to, že řízení bylo postiženo víceletým průtahem (řízení bylo zahájeno [datum], platební rozkaz byl vydán sice již dne [datum], odpor podán [datum], ale první jednání ve věci se konalo až dne [datum]) a pak po další víceleté období nebyly úkony činěny koncentrovaně a v přiměřených lhůtách, čehož důsledkem bylo, že po návrhu na pokračování řízení ze dne [datum] se další jednání konalo až [datum].

22. Pro postup soudů je tak namístě částku zvýšit o 30 % a výsledně o 10 %.

23. Na tomto místě považuje odvolací soud za důležité zdůraznit, že ustálená judikatura (srov. k tomu i Stanovisko), sice připouští, aby se poškozený domáhal náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení již v průběhu takového řízení, avšak nejde o samostatný nárok. Nárok na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku (celého) řízení je nárokem jediným. Soud, který rozhoduje následně, není vázán jinými závěry, než samotným výrokem. Je na něm, aby vycházel z celé délky odškodňovaného řízení, sám posoudil přiměřenost takové délky a přihlédl k rozhodným okolnostem a určil tak i celkovou výši přiměřeného zadostiučinění. Poškozenému přizná jen tolik, kolik mu doposud nebylo přiznáno, případně dobrovolně poskytnuto. Bylo by nepřípustné, aby výhoda, že nárok na odškodnění újmy vlivem nepřiměřené délky řízení lze uplatnit ještě před skončením řízení, vedla k znevýhodnění poškozených, kteří se odškodnění domáhají až za řízení jako celek. (srov. k tomu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2328/2015).

24. Soud prvního stupně tak postupoval co do principu zcela správně, když při stanovení výše zadostiučinění vycházel z celé délky odškodňovaného řízení a uzavřel, že lze přiznat jen plnění nad již poskytnutou/přiznanou částku.

25. Celkovou výši zadostiučinění však vypočetl nesprávně z důvodů shora popsaných. Správná výše podle odvolacího soudu činí [částka] (= (10,25* [číslo] [číslo]) *1,1; kdy pro vysvětlenou [číslo] odpovídá 11 letům a 3 měsíců při poloviční sazbě za první dva roky). Vzhledem k tomu, že žalobci se dostalo již částky [částka], je namístě mu přiznat ještě [částka] (včetně příslušenství). K tomu odvolací soud jen na okraj poznamenává, že pokud by na nárok nehleděl jako na jediný a počítal odškodnění sice se zohledněním celé délky řízení, avšak jen čistě za období od [datum] do [datum], tj. 3 let a (skoro) 10 měsíců, pak by dospěl k částce [částka] (= (3* [číslo] [číslo]) *1,1), od které by musel odečíst ještě i zaplacených [částka], a žalobci by mohl přiznat jen [částka], což by ale zase vedlo k nedůvodnému znevýhodnění.

26. S žalobcem lze souhlasit, že soudní judikatura dovodila, že v samotném odškodňovacím řízení lze kompenzovat újmu způsobenou poškozenému tím, že i odškodňovací řízení je nepřiměřeně dlouhé. Podrobně tento institut popsal Nejvyšší soud v usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 1128/2021-312, kterým odmítal dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 Co 355/2019-293, tj. rozsudku, kterým bylo pravomocně skončeno [příjmení] odškodňovací řízení a kterým byl shledán požadavek na kompenzaci za nepřiměřenou délku samotného [příjmení] odškodňovacího řízení za nedůvodný. I odvolací soud v Pražském odškodňovacím řízení shledává takový požadavek za nedůvodný. Stěžejní pro tento závěr odvolacího soudu je, že Pražské odškodňovací řízení bylo vedeno zcela neúčelně. Totiž, i když je odškodňovací řízení zahájeno ještě v průběhu odškodňovaného řízení, rozhodují soudy nikoli podle stavu k předběžnému uplatnění či k podání žaloby, ale podle stavu ke dni rozhodování soudu o tomto nároku (srov. Stanovisko). V Brněnském odškodňovacím řízení už i v pořadí první rozsudek (Městského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 24/2008-89) byl vydán po skončení odškodňovaného řízení, samozřejmě tedy i poslední (rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 Co 355/2019-293). [příjmení] [příjmení] odškodňovací řízení bylo vedeno zcela neúčelně, žalobci v něm sice bylo částečně přiznáno požadované plnění, ale o tom mohlo být rozhodnuto již v Brněnském odškodňovacím řízení. Koneckonců Městský soud v Brně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 46 C 24/2008-234, tak i (navzdory požadavku žalobce) rozhodl. Požadavek, aby se žalobci zde dostalo kompenzace za řízení, které žalobce vedl vedle [příjmení] odškodňovacího řízení zcela neúčelně, nemůže být důvodný.

27. Odvolací soud tak postupem podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III o věci samé tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci ještě [částka] s příslušenstvím, ve zbylém rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Lhůtu k plnění odvolací soud k žádosti žalované (tu učinila již ve vyjádření k žalobě pro případ, že by jí byla uložena povinnost k plnění) stanovil odvolací soud podle § 160 odst. 1 v části věty za středníkem o. s. ř. Odpovídá podmínkám čerpání finančních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná při výplatě peněžních plnění řídí, přičemž soudu současně nejsou známy okolnosti, pro něž by bylo důvodné se domnívat, že stanovení delší lhůty k plnění oproti běžné třídenní lhůtě může žalobci přivodit újmu, pouze nesouhlas s takovýmto postupem není důvodem žádost žalované odepřít.

28. Vzhledem k tomu, že odvolací soud částečně změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé, rozhodoval odvolací soud na základě § 224 odst. 2 o. s. ř. nejen o nákladech odvolacího řízení, ale znovu i o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Tím byl automaticky odklizen nákladový výrok IV rozsudku soudu prvního stupně.

29. Neúčelnost vedení [ulice] odškodňovacího řízení odvolací soud zohlednil i v rozhodnutí o nákladech řízení. Postupem podle § 142 odst. 1 o. s. ř. arg. a contrario, pro odvolací řízení ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., rozhodl tak, jak plyne z výroku III tohoto rozsudku. Žalobci sice vzniklo právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, avšak žalobcem vynaložené náklady na (neúčelné) Pražské odškodňovací řízení byly vynaloženy zcela neúčelně a právo na náhradu nákladů řízení se vztahuje jen na náklady účelně vynaložené. Pro úplnost i vzhledem k odvolací námitce žalobce odvolací soud dodává, že zmínka o § 142 odst. 1 o. s. ř. (nikoli § 142 odst. 3 o. s. ř.) pramení ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]; to také zmiňuje tarifní hodnotu podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, aplikované soudem prvního stupně.