pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 17 C 116/2021-298,

1. Žalobce se žalobou podanou dne [datum] u Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku ve výši [částka] s příslušenstvím jako náhradu škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, (dále jen„ OdpŠk“). Újma mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním vedeným u Městského soudu v Praze pod. sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka] Žalobce se konkrétně domáhal: náhrady nákladů na obhajobu ve výši [částka], odškodnění za nemajetkovou újmu za 92 dnů neoprávněné vazby ve výši [částka] ([částka] za jeden den trvání vazby), dále [částka] z titulu náhrady újmy na zdraví spočívající ve zhoršení jeho zdravotního stavu v době vazby, kde mu nebyly povoleny zdravotní pomůcky a náhrady nemajetkové újmy v penězích za nezákonné trestní stíhání ve výši [částka] ([částka] za měsíc za 8 let trestního řízení). Na základě usnesení policejního orgánu ze dne [datum] bylo vůči žalobci zahájeno jeho trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Po té byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne [datum] vzat do vazby, která byla započtena od [datum] od 11.22 hodin a trvala do [datum]. Dne [datum] bylo rozšířeno trestní stíhání žalobce pro přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve stádiu pokusu spáchaného ve spolupachatelství. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne [datum] tak, že rozsudek Městského soudu v Praze zrušil. V části ohledně skutků 1A a 1B (pro které byl žalobce stíhán za zvlášť závažný zločin zpronevěry) věc vrátil podle § 260 trestního řádu státnímu zástupci s odkazem na možnou změnu právní kvalifikace na trestný čin podle § 240 trestního zákoníku a odůvodněním, že je třeba přeformulovat celé znění skutku. Ohledně těchto skutků zřejmě dosud nabylo nijak pravomocně meritorně rozhodnuto, přes to, že pro ně byla dne [datum] podána obžaloba. Ohledně zbývajících skutků uvedených pod body 2 až 5 (pro přečin podvodu) odvolací soud věc vrátil k Městskému soudu v Praze, který žalobce rozsudkem [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí] uznal vinným podle obžaloby a částečně obžaloby zprostil. V reakci na uplatnění nároku u žalované žádostí ze dne [datum] žalovaná dne [datum] sdělila, že nárok žalobce je promlčen a tudíž mu žalovaná nevyhoví. Žalobce s tímto nesouhlasí, neboť trestní řízení proti žalobci po částečném zrušení usnesením Vrchního soudu v Praze pokračovalo tím, že věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření a dodnes nebylo žalobci doručeno žádné rozhodnutí o tom, že by trestní řízení vůči žalobci bylo například zastaveno, či o něm bylo nějakým jiným způsobem rozhodnuto.

2. Žalovaná žalobu považovala za nedůvodnou, neboť žalobcův nárok byl již v době podání žádosti o odškodnění promlčen. Potvrdila, že žalobce u ní uplatnil nárok podáním ze dne [datum], doručeným téhož dne, na které reagovala stanoviskem ze dne [datum], kde uvedla, že se nárokem žalobce nebude zabývat, neboť je promlčen. Řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] bylo pravomocně skončeno ke dni [datum] a řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka] bylo ve vztahu k žalobci pravomocně skončeno ke dni [datum]. Dále žalovaná namítla, že pokud by soud námitku promlčení neshledal důvodnou, pak činí sporným, že by v posuzované věci byly kumulativně splněny všechny zákonné předpoklady, s nimiž je spojeno právo na náhradu škody a nemajetkové újmy. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout

3. Soud prvního stupně rozsudkem označeným v záhlaví rozhodl tak, že výrokem I žalobu v plném rozsahu zamítl a výrokem II uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku.

4. Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace uvedených v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, na něž se pro stručnost odkazuje.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že námitka promlčení ve vztahu k trestnímu řízení ohledně skutků 2) až 5) je důvodná. Rozsudek Městského soudu v Praze ve věci sp. zn. [spisová značka], kterým o nich bylo rozhodnuto, nabyl právní moci [datum], tímto dnem také počaly běžet relevantní promlčecí doby. Tříletá promlčecí doba k náhradě škody dle § 32 odst. 1 OdpŠk, uplynula [datum], šestiměsíční doba na náhradu nemajetkové újmy dle § 32 odst. 3 OdpŠk uplynula [datum] a dvouletá promlčecí doba dle § 33 OdpŠk na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě uplynula [datum]. K mimosoudnímu uplatnění nároků došlo až [datum] a nemohlo tedy dojít ani ke stavění promlčecí doby dle § 35 OdpŠk. Soud prvního stupně tedy shledal, že vzhledem k datu podání žaloby [datum], jsou nároky žalobce uplatněné ve vztahu k trestnímu řízení, v němž byl žalobce částečně obžaloby zproštěn a které bylo pravomocně skončeno dne [datum], promlčené. S ohledem na tuto skutečnost se již nezabýval samotnou podstatou uplatněného nároku, tedy otázkou posouzení jeho důvodnosti a výše. Námitku promlčení neshledal rozpornou s dobrými mravy, neboť žalobci nic nebránilo v rozhodné době nárok uplatnit, když měl včas informaci o tom, kdy bylo toto trestní řízení vůči němu pravomocně skončeno a muselo mu v té době být zřejmé, jaká újma mu v souvislosti s vedeným trestním stíháním vznikla.

Ohledně skutků označených dle původní obžaloby 1A a 1B byla věc při zrušení rozsudku Městského soudu v Praze usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], vrácena státnímu zástupci z došetření a nebylo prokázáno, že by trestní řízení stran těchto skutků bylo ukončeno. Vrchní soud v odůvodnění uvedl, že má být po došetření případně vzneseno nové obvinění při zachování částečné totožnosti skutku. Jelikož v řízení nebylo prokázáno, že by ohledně těchto skutků bylo trestní stíhání pravomocně skončeno, soud prvního stupně shledal, že žaloba je v této části podána předčasně, neboť za situace, kdy není zřejmé, jak trestní stíhání pro skutky 1A a 1B bude pokračovat, či jak bude ukončeno, škoda dosud nevznikla. I v tomto rozsahu proto soud prvního stupně žalobu zamítl (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2625/2003).

5. Rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce včasným a přípustným odvoláním. Nesouhlasil s tím, že by jeho nárok nebyl uplatněn řádně a včas. Žalobci nebylo doručeno žádné rozhodnutí o tom, že by trestní řízení ohledně skutků 1A a 1B bylo skončeno. Žalobce argumentoval tím, že se pokoušel získat konečné rozhodnutí ohledně těchto skutků a odkazoval na to, že dne [datum] podal ústavní stížnost, o které bylo rozhodnuto usnesením ze dne [datum] sp. zn. II. ÚS 860/21 tak, že se odmítá. Tímto tedy dle žalobce byly využity jiné právní prostředky, na jejichž možnost využití soud prvního stupně poukazoval, pokud měl žalobce výhrady k postupu Vrchního soudu v Praze, který věc vrátil k došetření, aniž současně zrušil usnesení o zahájení trestního stíhání či následnému postupu státního zastupitelství po vrácení věci. Z přípisu Městského státního zastupitelství vyplynulo, že po vrácení věci Vrchním soudem v Praze žádné úkony trestního stíhání prováděny nebyly. Žalobce tak považuje za zjevné, že řízení pokračovat nebude, nebude ukončeno žádným konečným rozhodnutím a škoda tak již prokazatelně vznikla. Odkazoval na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) s argumentací, že z ustálené judikatury plyne možnost přiznat zadostiučinění i tehdy, jestliže řízení, kde došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo dosud skončeno. Domáhal se, aby v tomto případě byly žalobci uplatněné nároky postupem per analogiam přiznány již nyní, neboť legálními prostředky se meritorního rozhodnutí nikdy nedomůže. Za situace, kdy nemá žádné prostředky, jakými by se mohl domoci konečného rozhodnutí, je dle žalobce námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy. Za konečné meritorní rozhodnutí ohledně skutků 1A a 1B by mělo být pro potřeby tohoto řízení považováno rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 860/2021, a to v kontextu Stanoviska, dle kterého je okamžikem skončení řízení nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. S ohledem na uvedené navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soud prvního stupně tak, že žalobě plně vyhoví.

6. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce uvedla, že se ohledně skutků 2) až 5) ztotožňuje s právními závěry soudu prvního stupně. Ohledně skutků uvedených v bodech 1A a 1B rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [anonymizována dvě slova] [rok] [číslo], kvalifikovaných jako zvlášť závažný zločin zpronevěry, nesdílí názor žalobce, že o těchto skutcích nebylo dosud nijak pravomocně rozhodnuto. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne [datum] bylo pravomocně rozhodnuto, že tyto nenaplňují skutkovou podstatu zvlášť závažného zločinu zpronevěry, a věc byla pravomocně vrácena státnímu zástupci k došetření do fáze přípravného řízení předcházející usnesení o zahájení trestního stíhání, tj. do fáze prověřování. Vrchní soud v Praze ve svém odůvodnění usnesení uvedl, že nebyla učiněna potřebná skutková zjištění k rozsahu případného krácení daně a dalších povinných plateb ve prospěch státu a sděleno případné obvinění žalobce z tohoto trestného činu. Tímto usnesením Vrchního soudu v Praze došlo k faktickému zrušení původního usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro skutky uvedené v bodech 1A a 1B rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum] a kvalifikované jako zvlášť závažný zločin zpronevěry. Právní mocí tohoto usnesení tedy počaly žalobci plynout příslušné promlčecí doby. Dle právního názoru žalované lze na tuto situaci analogicky aplikovat právní závěry Nejvyššího soudu z rozsudku sp. zn. 30 Cdo 5292/2014, ve kterém je řečeno, že trestní stíhání započaté nicotným usnesením o zahájení trestního stíhání je fakticky ukončeno vrácením věci státním zástupcem se svými pokyny policejnímu orgánu k doplnění, přičemž promlčecí doba pro uplatnění nároku na zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním a vazbou počíná běžet ode dne, kdy se poškozený o tomto vrácení dozvěděl. Žalobcem v doplnění odvolání uvedené nové nepřípustné skutkové tvrzení o jím podané [ulice] stížnosti dne [datum] nemá na běh promlčecích dob žádný vliv. Žalobcem uváděná část Stanoviska se týká toliko skončení řízení ve smyslu ust. § 32 odst. 3 věty druhé zák. č. 82/1998 Sb., tj. upravuje konec řízení toliko k otázce neučinění úkonu nebo nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Žalovaná má tedy za to, že je na místě analogická aplikace výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu, která vede k závěru, že žalobcem uplatněný nárok je promlčen, neboť pokud by měl být nepromlčený, vedlo by to k závěru, že se nepromlčí nikdy. S odkazem na uvedené žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně.

7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, a to včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvého stupně správně v napadeném rozsudku citoval relevantní normy objektivního práva (které tedy již soud odvolací znovu neopakuje), učinil správný závěr o skutkovém stavu a dospěl ke správnému právnímu posouzení věci. Na správné odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud plně odkazuje. Ostatně o skutkových okolnostech věci nebylo fakticky v podstatě sporu, neboť odvolací námitky žalobce se upínají prvotně k závěrům právním.

9. K otázce uplatňovaných nároků z trestního stíhání pro skutky označované v trestním řízení jako 1A a 1B, pro které byl žalobce stíhán pro závažný zločin zpronevěry, odvolací soud doplňuje následující. Odvolací soud neshledal relevantní námitku žalobce, že nedisponuje prostředky, kterými by se domohl rozhodnutí ve věci. Žalobce v odvolacím řízení uváděl, že trestní řízení, po vrácení věci státnímu zástupci na základě rozsudku vrchního soudu formálně pro tyto skutky skončeno nebylo. Na jednání odvolacího soudu právní zástupce žalobce výslovně uvedl, že se na stav trestní věci ohledně skutků 1A a 1B nedotazoval, ani nečinil žádné jiné úkony za účelem zjištění, či urychlení postupu. Odkazoval pouze na podanou ústavní stížnost proti postupu orgánů činných v trestním řízení a rozhodnutím Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 860/21, kterým byla tato stížnost odmítnuta. Žalobce nesouhlasí s právním názorem Ústavního soudu, že pokud je zásah do práv stěžovatele způsobený nečinností příslušného státního zástupce, disponuje stěžovatel zákonnými možnostmi obrany, kdy podle ustálené judikatury je pro splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti nutné vyčerpat stížnost ve smyslu § 16b zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, k příslušnému vedoucím státnímu zástupci – tedy Městskému státnímu zástupci v [obec]. A v případě neúspěchu je třeba vyčerpat i žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství (tedy vrchnímu státnímu zastupitelství) podle § 12d odst. 1 citovaného zákona, s tím, že podnět k výkonu dohledu je třeba považovat za účinný právní prostředek ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Žalobce (při odvolacím jednání uvedl, že žádný z těchto úkonů, na které byl Ústavním soudem odkázán, žalobce neučinil. Za těchto okolností nelze souhlasit s námitkou, že žalobce se nemůže domoci skončení trestního řízení či řádného postupu orgánů činných v trestním řízení, který by k rychlému skončení trestního řízení směřoval, když žalobce má k dispozici účinné prostředky uvedené výše, nikdy je však neinicioval a orgány činné v trestním řízení v dané věci ani nekonfrontoval s citovaným usnesením Ústavního soudu.

10. Žalobce sice tvrzení o existenci rozhodnutí Ústavního soudu a své ústavní stížnosti mohl uplatnit již před soudem prvního stupně, pokud ale soud prvního stupně stavěl své rozhodnutí m. j. na tom, že nebylo prokázáno, že by trestní řízení stran skutků 1A a 1B bylo ukončeno, měl žalobce vyzvat postupem podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. a k tvrzení a důkazu lze tak přihlížet i v odvolacím řízení v souladu s § 205a písm. d) o. s. ř. Navíc i pokud by předmětné tvrzení a důkazy k němu navržené byly v rozporu s neúplnou apelací, právní názor Ústavního soudu vyslovený v jeho usnesení není skutečností, ke které by odvolací soud nesměl přihlížet, resp. který by nemohl přejímat. Na závěru, že trestní řízení stran skutků 1A a 1B nebylo skončeno, rozhodnutí Ústavního soudu ničeho nemění a rozhodně je nelze považovat za rozhodnutí, kterým trestní řízení skončilo. Naopak Ústavní soud žalobci přímo říká, co má učinit, aby aktivoval činnost orgánů činných v trestním řízení. Odvolací soud tak v souladu s právními závěry obsaženými v odůvodnění usnesení Ústavního soudu uzavírá, že trestní řízení stran skutků 1A a 1B nebylo skončeno.

11. Odvolací soud neshledal důvodnou ani žalobcem navrhovanou analogickou aplikaci Stanoviska, které se vztahuje k nesprávnému úřednímu postupu v případě dosud neskončeného (ale i tak už nepřiměřeně dlouhého) řízení. Stanoviskem řešená situace je nesrovnatelná s nezákonným rozhodnutím. Dosud neskončené řádně zahájené trestní stíhání je totiž pojmově zákonné, nezákonným se může stát právě až tehdy, když je skončeno. Z povahy samé nejsou dány podmínky pro analogickou aplikaci Stanoviska, neboť v případě, že trestní řízení nebylo dosud skončeno, nelze dovozovat jeho nezákonnost (nezákonnost usnesením o vznesení obvinění, jak je popsáno níže).

12. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Judikatura dále dovodila, že ten, proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno, nebo jenž byl zproštěn obžaloby, má zásadně právo na náhradu škody způsobené usnesením o vznesení obvinění (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90, které bylo uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]). Právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě má podle § 9 odst. 1 OdpŠk také ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno, jestliže byl obžaloby zproštěn nebo jestliže byla věc postoupena jinému orgánu. Podmínkou realizace práva uplatňovaného ze strany žalobce je tedy skutečnost, že trestní stíhání bylo skončeno v jeho prospěch, případně, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno (eventuálně věc postoupena jinému orgánu pokud jde o neoprávněnou vazbu). Stran skutků uváděných obžalobou pod označením 1A a 1B bylo trestní stíhání řádně zahájeno a dosud nebylo skončeno (skutečnost, že k formálnímu skončení trestního stíhání nedošlo, žalobce sám v řízení tvrdil). Žalobce se rozhodnutí v trestní věci nikterak nedomáhal, neinicioval prostředky dozoru či dohledu, které upravuje zák. č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, a bez dalšího dovozuje, že řízení s ohledem na delší časový odstup od vrácení věci státnímu zastupitelství a sdělení státního zastupitelství (vyžádané žalovanou), ze kterého neplyne, že by byly ve věci další úkony činěny, ani v budoucnu skončeno nebude. Tomuto však není možno přisvědčit. V tomto řízení soud nemůže předjímat, jakým způsobem bude trestní řízení skončeno a zda tedy budou dány podmínky pro úspěšné uplatnění nároku žalobce.

13. Odvolací soud tedy shledal, že dosud nejsou dány podmínky pro uplatnění nároku plynoucího z nezákonného trestního stíhání či odškodnění v souvislosti s vykonanou vazbou pro skutky označované v trestním řízení jako 1A a 1B. Z pohledu odvolacího soudu sice může být pochopitelné, že stíhaný nemá zájem, aby byla trestní věc dále řešena, a tedy neurguje postup orgánů činných v trestním řízení. Pokud pak ale uplatňuje nárok na náhradu újmy podmíněný právě skončením trestního řízení, nesplnění takové podmínky jde v odškodňovacím řízení k jeho tíži a vede k závěru o předčasnosti a tím nedůvodnosti žaloby.

14. Pro úplnost odvolací soud dává, že se neztotožnil se závěrem žalované, že by stran skutků označovaných v trestním řízení jako 1A, 1B byl nárok promlčen s ohledem na závěry Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 5292/2014 Nejvyšší soud v dané věci řešil situaci, kdy bylo trestní stíhání započaté nicotným usnesením o zahájení trestního stíhání, a tedy je nebylo možno ani řádně formálně skončit, neboť nebylo nikdy řádně zahájeno a s ohledem na skutečnost, že stíhání fakticky probíhalo, dovozoval, kdy došlo k faktickému ukončení věci. Oproti tomu v projednávané věci nebylo sporné, že by trestní stíhání nebylo řádně zahájeno a s ohledem na to, že zahájeno formálně bylo, nelze dovozovat faktické ukončení věci, neboť trestní stíhání musí být také řádně zákonem předpokládaným způsobem formálně skončeno.

15. Pokud jde o nároky žalobce ze skončeného trestního stíhání pro skutky označované v trestním řízení 2) až 5), tyto jsou promlčeny a odvolací soud v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně.

16. Odvolací soud tak ze shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně postupem podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně věcně správného nákladového výroku.

17. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl postupem dle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení plně úspěšné žalované, jež v řízení nebyla zastoupena, vzniklo právo na paušální náhradu nákladů dle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., ve výši 300 Kč/úkon, za 2 úkony spočívající ve vyjádření k odvolání ze dne [datum] a z účasti u jednání odvolacího soudu dne [datum].