pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 16 C 78/2020-178,

1. Žalobce se žalobou domáhal vůči oběma žalovaným uložení povinnosti zdržet se jednání narušujícího soukromý život žalobce a profesní život žalobce, což má spočívat v kontaktování žalobce prostřednictvím komunikačních zařízení a prostředků, jimiž jsou telefonáty, SMS zprávy, e-maily, pošta a všechny ostatní obdobné komunikační prostředky, dále uložení povinnosti zaplatit žalobci částku [částka] jako žalobcem vyčíslenou náhradu nemajetkové újmy (odvozenou od výše hodinové sazby žalobce), a dále pak na odčinění nemajetkové újmy žalobce požadoval, aby soud konstatoval porušení práva, že jednáním obou žalovaných v celkovém počtu 49 kontaktů v rámci vymáhání dluhu žalobce bylo zasaženo do práva žalobce na jeho soukromí. Se žalovanou 1) měl žalobce smluvní vztah. Uzavřel s ní dne [datum] účastnickou smlouvu, žalovaná 2) byla žalovanou 1) zmocněna k mimosoudnímu vymáhání pohledávek. Žalobce nebyl spokojen s poskytovanými službami, dne [datum] zaslal výpověď účastnické smlouvy, věc považoval za vyřízenou. Žalobce vycházel z toho, že smluvní vztah je ukončen, přesto začal být od června [rok] kontaktován žalovanou 2) ve věci vymáhání„ údajného dluhu“ ve výši [částka] vzniklého z účastnické smlouvy. Šlo nejdříve o výzvy zasílané poštovním doručovatelem, brzy však žalovaná 2) začala vyvíjet enormní tlak na žalobce dalšími způsoby - opakovanými telefonáty, zasíláním sms zpráv a e-maily. Žalobce na to reagoval svým přípisem ze dne [datum], žalovanou 2) informoval o tom, že její praktiky jsou nekalé a obtěžující a je jimi neustále zasahováno do žalobcova soukromí. Žalovanou 2) vyzval k okamžitému zanechání takového jednání. Žalobce navíc nabyl dojmu, že celá účastnická smlouva je nastavena způsobem, který je více zaměřený na vymáhání případné pohledávky než na samotné plnění ze smlouvy, a to z několika důvodů - služby nefungovaly; procedurální složitost odstoupení od účastnické smlouvy; nastavení vztahu mezi žalovanými, kdy žalovaná 1) se v plné moci distancuje od protiprávního jednání žalované 2) a místní příslušnost pro žalobu proti žalované 2) by se dovíjela od sídla žalované 2) v [obec], což by mohlo způsobit navýšení nákladů případného soudního řízení, v němž se jinak v meritu nejedná o nijak vysokou částku, potažmo by od vedení sporu mohlo odrazovat.

2. Žalovaná 1) navrhla, aby žalobní návrh byl v plném rozsahu zamítnut. Mezi ní a žalobcem byla uzavřena účastnická smlouva dne [datum] na služby elektronických komunikací, a to na 24 měsíců. Žalobce provedl jednu reklamaci, která byla vyřízena (dne [datum]), ale pak již bez dalších reklamací přestal plnit své závazky plynoucí z účastnické smlouvy. Dne [datum] zaslal výpověď účastnické smlouvy. Přijetí výpovědi mu bylo potvrzeno dne [datum]. Za žalobcem žalovaná 1) ke dni [datum] evidovala pohledávku ve výši [částka] skládající se z několika faktur, které se týkaly vyúčtování služeb za vymezená období vč. také smluvních pokut, příp. vyúčtování úroku z prodlení či nákladů za mimosoudní vymáhání. Když žalobce věc dle svého považoval za„ uzavřenou“, měl vědět, že pokud nehradil do té doby vystavené vyúčtování, takže je jeho povinností toto včas uhradit. Dne [datum] kontaktovala žalovaná 2) poprvé žalobce s tím, že se dohodli, že žalobce svůj dluh u žalované 1) ověří. Následně žalobce buď se zástupci žalované 2) odmítal hovořit nebo pouze opakoval, že je kontaktován bez právního důvodu a hovory ukončoval. Žalovaná 2) proto žalobci zasílala informaci k úhradě dluhu i formou sms či mailů. V žádném případě nešlo o jakýkoliv enormní tlak nebo snad šikanózní jednání, žalovaná 1) se domáhala svých nároků, které žalobce nesplnil a dlužil peníze. Má za to, že ani nemůže jít o zásah do žalobcova soukromí, to by se muselo týkat narušení soukromých prostorů, sledování soukromého života, pořizování záznamů o životě žalobce (obrazových či zvukových) apod. K ničemu takovému rozhodně nikdy nedošlo. Sporuje i způsob výpočtu požadované náhrady. Žalobce ji odvíjí od své hodinové sazby [částka] a s tím, že sms zpracovával 5 minut a e-mail 15 minut. Jde o nesmyslnou časovou dotaci - zaslané sms měly v průměru 14 slov a e-mail max. 12 řádků. Rovněž je zcela nesmyslné považovat zprávy, dopisy či e-maily z rušivé, když tyto byly zcela oprávněně zasílány v souvislosti s dluhem žalobce.

3. Žalovaná 2) rovněž navrhla, aby žalobní návrh byl v plném rozsahu zamítnut, poukázala na dluh, který žalobce měl. Pohledávka za žalobcem byla ve správě žalované 2) od [datum] do [datum], kdy byl spis uzavřen, tj. pět měsíců. K poslednímu kontaktu se žalobcem došlo dne [datum] formou pokusu o telefonát, který se neuskutečnil, a zasláním sms zprávy. První telefonický kontakt mezi žalobcem a žalovanou 2) proběhl [datum]. Žalobce tehdy uvedl, že o dluhu ví a žádá zaslat rozpis. Následně již u žalované 2) probíhal automaticky nastavený proces, který zahrnoval 4 písemné upomínky adresované žalobci, a to dne [datum], [datum], [datum] a [datum]. Kromě uskutečněného prvního telefonátu dne [datum] bylo provedeno celkem deset pokusů o telefonický kontakt se žalobcem, kdy vůbec nedošlo ke spojení. V dalších 8 případech se telefonický kontakt uskutečnil, žalobce však po představení řekl, že nemá čas, nebo že je na dovolené, nebo že nemá být obtěžován či rovnou zavěsil. Za každým neuskutečněným hovorem pak následovaly typizované krátké textové zprávy v celkovém počtu 14 sms zpráv. Především je třeba poukázat na to, že žalobce dlužil a dluh byl zákonným způsobem po žalobci vymáhán. Rovněž žalovaná 2) poukázala na skutečnost, že těžko mohl žalobce zpracovávat sms zprávu 5 minut a e-mail 15 minut, to jsou kalkulace zcela nadsazené a neodpovídající. Navíc se nemůže jednat o zásah do soukromí žalobce, jeho život nebyl sledován, pouze byla zákonným způsobem vymáhána pohledávky.

4. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví rozhodl tak, že zamítl žalobu o uložení povinnosti zdržet se jednání narušujícího soukromý život žalobce a profesní život žalobce, což má spočívat v kontaktování žalobce prostřednictvím komunikačních zařízení a prostředků, jimiž jsou telefonáty, SMS zprávy, e-maily, pošta a všechny ostatní obdobné komunikační prostředky (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení [částka] (výrok II), zamítl žalobu o konstatování porušení práva žalobce, kdy jednáním žalovaných 1) a 2) v době 49 kontaktů žalobce formou telefonických rozhovorů, e-mailů, SMS zprávami a poštovními zásilkami, ke kterým došlo v období mezi měsíci červen [rok] a listopad [rok] v rámci vymáhání dluhu žalobce ve výši [částka], bylo zasaženo do práva žalobce na jeho soukromí (výrok III), uložil žalobci zaplatit žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok [příjmení]) a uložil žalobci zaplatit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok V).

5. Za podstatu sporu soud prvního stupně považoval, zda pohledávka žalované 1) za žalobcem byla ze strany žalovaných na žalobci vymáhána důvodně, tedy zda žalobce skutečně žalované 1) dlužil a proto byl důvodně kontaktován. Pokud ano, poté se zabýval otázkou, zda tato částka pak byla vymáhána přiměřeným způsobem a zda nemohlo dojít k neadekvátním excesům. Žalobce tvrdí, že ničeho nedlužil, tudíž neměl být kontaktován, žalovaní tvrdí pravý opak, tj. že žalobce byl dlužníkem, kontaktován v rámci vymáhání pohledávky tedy být musel, o exces se nejednalo. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobnímu návrhu není možné vyhovět, neboť ve výrazně převažující míře šlo na straně žalovaných, resp. žalované 2), která byla žalovanou 1) pověřena k vymáháním pohledávky za žalobcem, toliko k výkonu práva na vymožení dluhu od žalobce. Žalobce se nemohl ubránit tvrzením, že žalované 1) nic nedlužil, neboť dlužil. To bylo pravomocně rozhodnuto ve správním řízení. Nelze žalovaným upírat právo na vymáhání pohledávky, pokud dluh existoval. Zdržovacímu nároku nemohlo být vyhověno, neboť to by bylo možné pouze v tom případě, pokud by opakování aktuálně hrozilo. Taktomu však není, neboť smluvní vztah je dávno ukončen, o dluhu žalobce je již dávno rozhodnuto a žalobce již dlouhodobě žádným způsobem kontaktován není, což ostatně následně i sám žalobce připustil. Rozhodovat za této situace o tom, že se žalovaným ukládá taková povinnost, již postrádá smyslu, a proto soud tento požadavek žalobce zamítl. Pokud jde o konstatování porušení práva, soud zhodnotil všechny kontakty proběhlé mezi účastníky a dospěl k závěru, že jakkoliv si žalobce stěžoval na kontakty od žalované, pak to byl také on, kdo kontaktoval žalovanou, a pokud tak činil, je potom s podivem, proč si stěžoval na to, že zase žalovaná kontaktuje jeho. Žalovaný byl vyzýván také formou SMS zpráv, žalované nelze upřít právo, aby se i jiným způsobem domáhala zaplacení svého dluhu. Soud vzal v úvahu, že tři zprávy z 15., 18. a [datum] nejsou důvodné, neboť žalovaná věděla, že žalobce nezaplatí. Předchozí zprávy z 25. 6. a [datum] soud za důvodné bral, šlo o začátek vymáhání pohledávky sms zprávami na žalobci. To, co však následovalo poté – bezpočet sms zpráv (8. 7., 29. 7., 14. 8., 29. 8., 9. 9., 13. 9., 24. 9. a [datum]) již soud za důvodné nepovažoval. Žalobce byl v pozici dlužníka, žalovaná 1) měla právo najmout si subjekt na vymáhání pohledávky, pohledávka byla vymáhána důvodně. Některé kontakty už byly nadbytečné, pokud bylo zřejmé, že žalobce platit nehodlá. Na řadu kontaktů žalobce sám odpovídal, a pokud by se žalovanou žádným způsobem komunikovat nechtěl, jistě tak nemusel činit. Jakkoliv soud považuje množství kontaktů, zejména v posledních sms zprávách, za zbytečné, nelze mít bez dalšího za to, že toto mohlo narušit osobní život žalobce takovým způsobem, aby se domáhal své ochrany u soudu, zejména byl-li v pozici dlužníka, který nechtěl dobrovolně zaplatit. Nemohlo se jednat o žádný zásadní zásah do práv žalobce, naopak se spíše jednalo o zásah žalobce do práva žalované 1), která nedostala od žalobce včas úhradu vyúčtování a smluvní pokuty, které se musela domáhat až před Českým telekomunikačním úřadem (ČTÚ). Za takové situace soud nemůže považovat žalobní návrh za důvodný, a jestliže tomu tak je, pak nemělo smyslu ani se více zabývat požadavkem na náhradu majetkové újmy v případě žalobce, kterou vyčíslil na [částka], neboť soud považuje co do základu postup žalované za důvodný, kdy žalobce měl zaplatit řádně a včas. Nad to nelze přehlédnout ani skutečnost, že se lze i ztotožnit s argumentací žalovaných, že částka, kterou žalobce vyčíslil, je nadsazená co do ušlého zisku z toho pohledu, že žalobce jako činný advokát vyčísluje svoji odměnu jako 2 500 Kč/hodinu s tím, kolik času přikládal jednotlivému vyřizování sms zpráv či e-mailů.

6. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním v celém rozsahu. Po několika měsících od výpovědi smlouvy začal být v intervalu několika kontaktů týdně po dobu takřka 5 měsíců kontaktován žalovanými, zejména žalovanou 2), a to z důvodu požadavku úhrady domnělé pohledávky. Žalobce se zprvu nebránil úhradě, avšak požadoval dodání veškeré příslušné dokumentace, zejména faktur. Tomu však nebylo vyhověno, nadto žalovaná 1) ani nedokázala najisto určit právní titul jedné z faktur. Tyto nedostatky se žalobce snažil řešit, avšak neúspěšně, neboť mu do dnešního dne nebyly poskytnuty všechny faktury, a právní titul požadované pohledávky se dozvěděl až v řízení před ČTÚ. Žalobce byl vystaven jednání za hranou dobrých mravů, kdy byl celkem 49x kontaktován ze strany žalované 2), žalovaná 1) celému procesu přihlížela a aprobovala ho. Předmětné kontakty ani nebyly věcné, neboť velmi často se v nich vyskytovaly informace, které byly nepravdivé a měly jen vytvořit psychický nátlak. Soud prvního stupně však merit žaloby vzal zcela z jiného úhlu, a to tak, že vymožení pohledávky, bez ohledu na to, že je neurčitá, zdaleka převyšuje jakákoliv základní lidská práva a svobody dlužníka, kdy tento je jen povinen strpět jakýkoliv nátlak ze strany věřitele. Žalobce namítá, že soud prvního stupně částku [částka] považoval za majetkovou újmu ve formě ušlého zisku, ačkoliv šlo o nemajetkovou újmu vyčíslenou k výzvě soudu. Pokud jde o existenci pohledávky, žalobce přiznává, že na základě řízení vedeného před ČTÚ skutečně došlo k deklarování pohledávky žalované 1) za žalobcem. Nelze souhlasit se strohým konstatováním, že ve výsledku nezáleží na výši pohledávky, ale je důležité, že existovala. Žalobce nemohl plnit, když nevěděl, v jaké výši ani z jakého právního titulu. O těchto věcech se však žalobce nedozvěděl v rámci komunikace s žalovanými, ale až v meritorním rozhodnutí ČTÚ. Výše pohledávky požadované žalovanou 2 a žalované v řízení před ČTÚ se lišila o téměř [částka], což zároveň ospravedlňuje rezervovaný přístup žalobce k pohledávce. Jakmile bylo pravomocně rozhodnuto, žalobce pohledávku bezodkladně uhradil. Tím, že soud nevzal v potaz skutečnost, že žalované neupřesnily výši pohledávky, kterou po žalobci požadovaly, ani ji plně nedoložily a tím, že soud nevzal v potaz fakt, že žalovaná 1) ani nedokázala objasnit, z jakého právního titulu největší část pohledávky existuje, došlo k naplnění odvolacího důvodu dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Kdyby totiž soud tyto skutečnosti vzal v potaz, tak excesivní kontaktování ze strany žalovaných nemohl brát za správné, jelikož bylo zřejmé, že jediný účel jejich komunikace směřoval k vytváření nepřípustného nátlaku. Soud se sice zaobíral tím, zda a které kontakty byly důvodné a které ne, avšak jejich samotnou intenzitou se zaobíral pouze okrajově, navíc právní odůvodnění intenzity jednotlivých zásahů provedl v rozporu se subjektivním vnímáním žalobce, které nad to bagatelizoval a de facto popřel. Soud výslovně označil 23, tedy takřka polovinu namítaných kontaktů, jako nedůvodných, s tím, že jako důvodné kontakty výslovně uvedl 15 kontaktů, přičemž 5 z nich bylo odpovědí, i když nedostatečnou, na dotaz žalobce (tyto dokonce žalobce do svého souhrnného součtu kontaktů ustáleném na čísle 49 ani nezapočítal). Je zde tak pouze 10 důvodných kontaktů. Je tedy nesprávný závěr soudu prvního stupně, že se v případě nedůvodných kontaktů jednalo pouze o„ ojedinělé případy“, když těchto bylo dvakrát více než kontaktů vyhodnocených jako důvodných. Soud prvního stupně dále vůbec nevzal v potaz 10 telefonických kontaktů ze strany žalovaného 2), neboť zde nemohlo dojít k žádné újmě, pokud žalobce telefon nezvedl. Tento závěr však žalobce nesdílí, jeho psychický stav byl zasažen i těmito kontakty. Toto nedostačující vyhodnocení skutkového stavu jen ukazuje, že soud měl přejít k provedení znaleckého zkoumání vlivu kontaktů na psychiku žalobce. Soud prvního stupně se pouze okrajově zaobíral intenzitou jednotlivých kontaktů. Soud ignoroval, že některé kontakty mohly být na hraně trestního zákona, např. SMS zpráva ze dne [datum] v 13:55 tvrdila:„ Pripad byl navrzen k zalobe. Okamzitym zaplacenim dluhu [číslo] pro [právnická osoba] zamezite navyseni castky za pripadne soudni rizeni.“ Dané však nebylo pravdou, neboť předmětnou pohledávku žalovaná nikdy nenavrhla k žalobě, nýbrž ke správnímu řízení, a to navíc až po takřka 9 měsících od této SMS zpráv. Dále pak žalobci bylo vyhrožováno narušením domovní svobody, v SMS zprávě ze dne [datum] v 13:59 se píše:„ [jméno] den,v pristich dnech [příjmení] navstivi doma popr. v zamestnani inkasni inspektor! Nachystejte si hotovost!“. Ani zde sice nedošlo k předmětnému jednání, avšak není sporu, že takovéto jednání mělo v žalobci vzbudit důvodnou obavu o jeho soukromý život. Žalované svým jednáním vytvářely nepřípustný nátlak na psychiku žalobce, když opakovaně uváděly nepravdivé informace, které měly jediný cíl, a sice vyvolat strach v žalobci. Žalobce si je vědom a též sám doložil, že několikrát kontaktoval žalované. Z těchto kontaktů jasně vyplývá, že žalobce je nikterak dobrovolně nevyhledával, nýbrž naopak se bránil proti protiprávnímu jednání ze strany žalovaných. Žalobce měl zřejmě dle soudu prvního stupně pouze pasivně přijímat propracovanou nátlakovou strategii ze strany žalovaných. Soud o 23 nedůvodných kontaktech hovoří jako o„ některých ojedinělých případech“, zatímco skutečnost, že žalobce zašle oběma žalovaným dohromady celkem 4 písemné zprávy a zvedne několik málo telefonů, tak soud ihned hodnotí tak, že„ na řadu kontaktů žalobce sám odpovídal.“ Žalobce žalobu podával především proto, že je přesvědčen, že 49 kontaktů prostřednictvím všech možných komunikačních kanálů, které trvaly po dobu takřka 5 měsíců, jsou velmi zatěžující pro lidskou psychiku. O to více pak, když kontakty směřují k vymožení pohledávky, o níž mu věřitel není schopen ani sdělit na jisto její výši ani její právní titul. Žalobce je ze své advokátní praxe zvyklý na způsob komunikace ve formě jednoho či dvou upozornění na existenci pohledávky, dále pak na zaslání předžalobní výzvy, a poté už rovnou na fázi podání žaloby, tedy bez žádných dalších strategií působících negativním vlivem na lidskou psychiku. Žalobce je zároveň rozsudkem zklamán, neboť v jeho meritu soud prvního stupně v podstatě dává„ zelenou“ všem možným inkasním společnostem a věřitelům, aby při vymáhání svých pohledávek nerespektovali základní lidská práva dlužníků a excesivně zasahovali do jejich soukromých životů, a to jen proto, že jde„ o výkon práva na vymožení pohledávky“. Žalobce navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě v celém rozsahu vyhoví.

7. Žalované se k podanému odvolání písemně nevyjádřily, u ústního jednání navrhly potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Žalovaná 1) současně uvedla, že již změnila (zmírnila) způsob upomínání dlužníků.

8. V průběhu ústního jednání před odvolacím soudem vzal žalobce odvolání zpět v rozsahu směřujícím proti výroku II rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud proto v rozsahu zpětvzetí odvolací řízení zastavil dle § 207 o. s. ř. (výrok I).

9. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve zbylém rozsahu a to včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

10. Ve vztahu ke zdržovacímu nárok se odvolací soud zcela ztotožňuje s hodnocením soudu prvního stupně. Jednou z podmínek pro vyhovění takovému nároku je reálná hrozba, že se daný zásah může opakovat. Žalobce smluvní vztah se žalovanou 1) ukončil a po pravomocném správním rozhodnutí dluh uhradil. Je tak zřejmé, že není dána hrozba, že by se opakovalo jednání, které žalobce považuje za zásah a žalobou uplatněný zdržovací nárok je tak již z tohoto hlediska nedůvodný.

11. Pokud jde požadavek na odčinění nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva, mezi účastníky byl skutkový stav fakticky nesporný. [příjmení] bylo právní posouzení věci, tj. především, zda pohledávka za žalobcem existovala a byla tedy vymáhána důvodně, a pakliže ano, zda byla vymáhána (upomínána) přiměřeným způsobem či zda došlo k excesu a zda takový případný exces v konkrétním případě přesahuje určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat a je třeba jej považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv (soukromí), se kterým se pojí zadostiučinění, byť jen formou konstatování.

12. I podle odvolacího soudu je zde otázka existence dluhu pro posouzení věci klíčovou, jakkoliv ne jedinou rozhodnou. [příjmení] je z hlediska přípustné intenzity kontaktů (upomínek-výzev). Obecně lze říci, že ani upomínka k úhradě sporného výsledně neexistujícího dluhu, pokud je ojedinělá, obsahově korektní a nikoli zlovolná, nebude představovat protiprávní jednání. Opakované upomínání o úhradu neexistujícího dluhu však již může být protiprávním jednáním, které může (ale při slabé intenzitě ani nemusí) být i neoprávněným zásahem do osobnostních práv.

13. Těžko lze ale odepřít věřiteli, aby dlužníka (obsahově korektně) upomínal k úhradě existujícího dluhu opakovaně, a to i mnohočetně. Pakliže totiž věřitel žádá zaplatit existující splatnou pohledávku, a to písemnými poštou zasílanými upomínkami, emaily, SMS či telefonicky domáhá se svého práva, zatímco dlužník je ten, kdo jedná protiprávně z důvodu, že neplní dluh.

14. Argumentoval-li žalobce m. j. tím, že advokátský stav (ČAK) považuje mnohočetné upomínání dlužníků ze strany advokátů za neetické, nelze to považovat za srovnatelné s popisovanou situací. Nelze věrně srovnávat advokátní stav a inkasní agenturu zaměřenou na mimosoudní vymáhání pohledávek. Navíc neetické nutně neznamená zasahující do soukromí. Pokud již ale žalobce zmínil etická pravidla platná pro advokáty, je možno namítat, že etický kodex advokáta též stanoví, že advokát je povinen plnit převzaté závazky. Pokud by žalobce tohoto dostál, byl by opakovaných upomínek ušetřen.

15. V posuzované věci žalobce žalované 1) totiž skutečně dlužil, ve sporu před ČTÚ bylo žalobci pravomocným rozhodnutím uloženo zaplatit žalované 1) částku [částka] s příslušenstvím, náhradu nákladů a nákladů právního zastoupení.

16. Odvolací soud se zabýval i námitkou, že po žalobci byla cestou mimosoudního vymáhání uplatňována částka [částka], zatímco pravomocnými rozhodnutími správního orgánu byla žalobkyni přiznána částka [částka] a příslušenství. Žalobci byly za období od 9. 8. do [datum] účtovány služby ve výši [částka] (splatnost dne [datum]), za období 13. 8. až [datum] ve výši [částka] (splatnost [datum]), za období 13. 9. až [datum] ve výši [částka] (splatnost [datum]), za období 13. 10. až [datum] ve výši [částka] (splatnost [datum]), za období 13. 11. až [datum] ve výši [částka] (splatnost [datum]), za období [datum] až [datum] měsíční paušál ve výši [částka] ([částka] s DPH), poplatek za písemnou upomínku [částka] ([částka] s DPH) a smluvní pokuta za prodlení s úhradou ve výši [částka], celkem [částka] (splatnost [datum]). Žalobci byla dále vyúčtována smluvní pokuta ve výši [částka] (doklad [číslo] ze dne [datum], splatnost [datum]), a to za účastnickou smlouvu [číslo] za období od [datum] do [datum]. Pravomocným rozhodnutím ČTÚ bylo žalobci uloženo zaplatit [částka] s příslušenstvím, a to za poskytnuté služby elektronických komunikací, a sice za poskytnuté služby v období [datum] do [datum] celkem [částka] (399 + 529 + [číslo]) a smluvní pokutu za prodlení s úhradou déle než 90 dnů ve výši [částka], dále bylo žalobci uloženo uhradit náhradu nákladů [částka] a náklady za právní zastoupení ve výši [částka]. [příjmení] [částka], o jejíž zaplacení byl žalobce mimosoudně urgován, byla složena z jistin [částka] (29 + [číslo] + 529 + [číslo] + 399) a z příslušenství ve výši [částka], tj. celkem [částka]. Žalovaná 1) k tomu uváděla, že u správního orgánu neuplatnila všechny nároky vůči žalobci v rámci hospodárnosti řízení. Ačkoliv byl žalobce urgován o zaplacení na jistině částky [částka], přičemž rozhodnutím správního orgánu bylo žalobci přiznáno pouze [částka], rozdíl činí pouze [částka], když žalovaná 1) z faktury za období [datum] až [datum] na částku celkem [částka] (měsíční paušál ve výši [částka] s DPH, poplatek za písemnou upomínku ve výši [částka] s DPH a smluvní pokuta za prodlení s úhradou ve výši [částka]) uplatnila před správním orgánem pouze částku [částka] (tj. bez měsíčního paušálu za období [datum] až [datum], celkem méně o [částka]) a neuplatnila tvrzenou dlužnou částku [částka], tj. rozdíl činí právě [částka]. Tento rozdíl mezi vymáhanou a pravomocně přiznanou částku je natolik malý (méně než 3 % vymáhané částky), že nemůže zpochybnit obecný závěr oprávněnosti upomínání k úhradě existujícího dluhu.

17. Opakované upomínání žalobce bylo samo o sobě výkonem práva. Žalovaná 1) se snažila pomocí žalované 2) domoci nápravy. Touto optikou je tak nutno primárně na situaci nazírat.

18. Odvolací soud se tak dále zabýval tím, zda obsah upomínek nebyl excesivní. Z textu jednotlivých emailů a SMS zpráv nemá odvolací soud za to, že by jejich obsah byl sám o sobě excesivní. Žalobce byl korektně upomínán o uhrazení dlužné částky. Pakliže bylo v textu zprávy, že případ je připraven k žalobě, nelze souhlasit s žalobcem, že šlo o vědomou manipulaci či o lež pouze na základě toho, že rozhodujícím orgánem nebyl soud ale správní orgán a že návrh nebyl podán okamžitě, až s odstupem měsíců. Jako obsahově hraniční či již dokonce za hranou (excesivní) odvolací soud hodnotí text zprávy„ [jméno] den, v pristich dnech [příjmení] navstivi doma popr. v zamestnani inkasni inspektor! Nachystejte si hotovost!“. Taková zpráva skutečně spíše než jako výzva k úhradě působí jako excesivní psychický nátlak na adresáta hrozbou návštěvy„ vymahačů“ s cílem realizovat svémocně„ výkon rozhodnutí bez rozhodnutí“. Avšak ani tato jednotlivá zpráva sama o sobě nepředstavuje zásah do osobnostních práv. Koneckonců žalobce – jak sám k důkazu předložil - na možnou návštěvu reagoval textem zakončeným smějícím se smajlíkem pokud me někdo domu prijde vydírat ta na vas podam trestni oznameni:). Zpráva sice nebyla doručena, to ale není podstatné, přesvědčivě vypovídá o tom, že žalobce žádnou újmu ani nepociťoval. Obecně lze z podání a přednesů žalobce usuzovat na to, že žalobce považoval to, jak s ním žalované komunikují, za nepřijatelné (jen) z principu, nikoli jako ubližující konkrétně jemu. K plnění svých povinností přistupoval do jisté míry lehkovážně (možná až provokativně), vyzýval žalované k opakovanému doložení faktur, účastnické smlouvy a posléze setrval na názoru, že mu nebylo zcela vyhověno, přitom však ignoroval, že dané pohledávky jsou již po splatnosti. S jistou nadsázkou lze říci, že žalobce se žalovanými hrál svým způsobem hru ve snaze na postup žalovaných upozornit, třeba právě i podáním žaloby v této věci. V tomto směru byl jeho postup účinný, neboť žalovaná 1) uvedla, že postupy změnila. V samotném sporu před ČTÚ pak paradoxně již na svou obranu pro nehospodárnost (nízkou žalovanou částku) rezignoval, jak sám uvedl před odvolacím soudem.

19. Lze tak bez pochyb uzavřít, že v konkrétním případě ani případný exces nepřesahuje určitou přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat a pro kterou by bylo namístě jej považovat za porušení základního práva na ochranu osobnosti (soukromí), se kterým se pojí nárok na zadostiučinění, byť jen nejnižší formou konstatování.

20. Vzhledem ke všemu shora uvedenému odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v přezkoumávaných výrocích jako věcně správný potvrdil postupem dle § 219 o. s. ř., a to včetně správných nákladových výroků, vůči nimž ostatně nebyly vzneseny žádné námitky (výrok II).

21. Ve smyslu § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. mají žalované právo na náhradu nákladů i odvolacího řízení.

22. Žalované 1) vznikly náklady spojené s účastí u jednání odvolacího soudu ve smyslu § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši [částka], lhůta k plnění odpovídá § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř. (výrok III).

23. Žalované 2) vznikly v odvolacím řízení náklady na právní zastoupení za jeden úkon právní služby (účast na jednání odvolacího soudu), a to odměna dle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve spojení s § 7 bodu 5 advokátního tarifu ve výši [částka], paušální náhrada dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši [částka], celkem tedy [částka], po zvýšení o daň z přidané hodnoty, jíž je společnost, jejímž společníkem je právní zástupce, plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), celkem [částka]. Za přípravu a převzetí zastoupení odvolací soud žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal, neboť tento úkon nastal již v řízení před soudem prvního stupně a byl zahrnut do náhrady nákladů řízení přiznaných soudem prvního stupně. Platební místo odvolací soud určil dle § 149 odst. 1 o. s. ř., lhůtu dle § 160 odst. 1 v části věty před středníkem o. s. ř. (výrok [příjmení]).