pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 14 C 110/2021-44,
JUDr. Ladislava Mentbergerová · Rozhodnutí ze dne 9. 2. 2022
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ladislavy Mentbergerové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a Mgr. Lucie Markové ve věci
žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci]
proti
žalované: [osobní údaje žalované]
o [částka] s příslušenstvím,
k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 14 C 110/2021-44,
I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. ohledně částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od [datum] do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % z částky [částka] od [datum] do [datum] mění tak, že se žaloba v této části zamítá, ve zbývajícím rozsahu se rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrzuje.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. [jméno] [příjmení].
1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % od [datum] do zaplacení, výrokem II. zamítl žalobu o zaplacení částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení a výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
2. Takto rozhodl o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky [částka] s příslušenstvím z titulu nemajetkové újmy způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného před finančním arbitrem pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo], které trvalo od [datum] do [datum], tedy celkem více než 37 měsíců. V řízení došlo k průtahům, neboť finanční arbitr nerozhodl v zákonné lhůtě 90 dnů podle § 15 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, a nevydal nález do 90 dnů od shromáždění všech podkladů nutných pro rozhodnutí; tedy v přiměřené lhůtě a došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu, a stejně tak i nedodržel zákonnou lhůtu pro vydání rozhodnutí o námitkách podle § 16 tohoto zákona, o kterých měl rozhodnout do [datum], avšak rozhodl až dne [datum]. Nárok uplatnil u žalované dne [datum]. Žalovaná mu dopisem ze dne [datum] sdělila, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb. a že celkovou délku řízení tak lze považovat za nepřiměřenou.
3. Žalovaná nesouhlasila s žalobou a navrhla její zamítnutí s tím, že již před podáním žaloby konstatovala nesprávný úřední postup a žalobci poskytla odškodnění ve výši [částka] s ohledem na celkovou délku řízení ([číslo] dnů), nižší význam řízení pro žalobce, jeho paralelu s adhezním řízením, vyšetřovací zásadu zatěžující finančního arbitra a věcnou a právní složitost. Žalovaná neshledala důvody pro zvýšení náhrady s tím, že sám žalobce výrazně přispěl k celkové délce řízení.
4. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění ohledně průběhu řízení před finančním arbitrem, která byla mezi účastníky nesporná a která zevrubně popsal v bodu 4 odůvodnění napadeného rozsudku, na jejichž základě učinil závěr o skutkovém stavu, že řízení u finančního arbitra bylo zahájeno z podnětu žalobce jako spotřebitele proti [právnická osoba] dne [datum]. Finanční arbitr měl ke dni [datum] shromážděné veškeré podklady pro rozhodnutí. Dne [datum] vydal finanční arbitr ve věci nález, proti němuž podali oba účastníci námitky. Řízení před finančním arbitrem skončilo dne [datum] rozhodnutím finančního arbitra o námitkách proti jeho nálezu. Žalobce dne [datum] vyzval žalovanou k úhradě přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nesprávným úředním postupem finančního arbitra v řízení vedeném pod sp. zn. FA/SR/ZP [číslo] ve výši [částka]. Žalovaná dopisem ze dne [datum] konstatovala existenci nesprávného úředního postupu na straně finančního arbitra a poskytla žalobci odškodnění nemajetkové újmy ve výši [částka].
5. Soud prvního stupně poté s odkazem na ustanovení § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, 2, § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejích činností (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“, čl. 6 odst. 1 Úmluvy publikované ve Sbírce zákonů pod [číslo], § 8, § 15 odst. 1 a § 16 odst. 2 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi (dále jen„ ZFA“) a na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 344/2014), dovodil, že na posuzované řízení je třeba aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy s tím, že se jedná o právo opravdové a vážné, mající přímý vliv na způsob výkonu práva, který má svůj základ ve vnitrostátním právu (zákonu o finančním arbitrovi), jenž měl civilní povahu, neboť řízení před finančním arbitrem je plnohodnotnou alternativou soudního řízení, které do jisté míry nahrazuje. Poté uzavřel, že se jedná o nárok podle § 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk. Vycházel z celkové délky řízení 3 roky a 1 měsíc, kterou shledal jako nepřiměřenou. Dále dospěl k závěru, že navíc finanční arbitr nedodržel lhůtu pro úkony stanovené zákonem, když měl rozhodnout do 90 dnů ode dne, kdy shromáždil všechny podklady nutné pro rozhodnutí s tím, že ve složitých případech bylo možné lhůtu prodloužit o dalších 90 dnů, což finanční arbitr v dané věci neučinil. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že žaloba je co do základu důvodná, když délkou řízení v trvání ca 3 roky a 1 měsíc došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a když finanční arbitr nevydal nález v zákonné devadesátidenní lhůtě; rozhodl o něm až dne [datum], přičemž nezbytné podklady pro rozhodnutí měl již k datu [datum], a stejně tak ve lhůtě nerozhodl o námitkách proti vydanému nálezu. Při stanovení výše odškodnění vycházel ze Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod [číslo] Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen Stanovisko) a § 31a OdpŠk. Vzhledem k výši částky, která byla předmětem řízení u finančního arbitra ([částka] s příslušenstvím) nelze podle soudu prvního stupně hodnotit význam předmětu řízení jako nepatrný, proto nelze považovat konstatování porušení práva za dostatečné zadostiučinění. Základní částku zadostiučinění určil ve výši [částka] (2× [částka] za 3 roky řízení a [částka] za 1 měsíc řízení) a navýšil ji o 10 % s ohledem na postup žalobce, který vyzýval finančního arbitra k odstranění nečinnosti ve věci, a současně ji snížil o 10 % pro procesní složitost. Vycházel tak z částky [částka], od níž odečetl částku [částka], která byla žalobci ze strany žalované uhrazena před podáním žaloby. Žalobci ve výsledku přiznal částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení podle nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne [datum] O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o.s.ř. tak, že s ohledem na poměrný úspěch obou stran ve věci žádné z nich právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
6. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce i žalovaná.
7. Odvolání žalobce směřovalo pouze proti výroku o nákladech řízení. Žalobce nesouhlasil s názorem soudu prvního stupně s tím, že měl v zásadě plný úspěch ve věci, posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti, protože se mu podařilo prokázat základ žalobního nároku. Upozornil, že postup prvního stupně je v přímém rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, např. Nález sp. zn. I. ÚS 1310/09, a navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III. změnil tak, že žalované uloží povinnost nahradit mu náklady řízení před soudy obou stupňů.
8. Odvolání žalované směřovalo proti výrokům I. a III. Žalovaná vytkla soudu prvního stupně nesprávné posouzení kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk. Zdůraznila přitom, že odškodnění ve výši [částka] zcela odpovídá zákonným kritériím § 31 a odst. 3 OdpŠk s přihlédnutím ke složitosti tohoto řízení, které je navíc ovládáno zásadou vyšetřovací, což se nutně musí odrazit i v délce řízení. Z hlediska posouzení kritéria složitosti řízení odkázala na závěry rozsudku Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 62 Co 213/2020, a v souvislosti s tímto řízením namítla, že soud prvního stupně tuto mimořádnou složitost řízení nezohlednil, stejně jako vyšetřovací zásadu, jejíž tíži nese sám finanční arbitr. Podle žalované je nesprávná i úvaha o zvýšení částky o 10 % v důsledku postupu žalobce, jehož nepoctivé jednání v celém řízení jednoznačně přispělo k jeho délce. Zástupcem žalobce byl podán, jako v desítkách podobných případů, stejný šablonovitý návrh, který trpěl vadami. Nečinnost žalobce v jednotlivých fázích řízení soud prvního stupně rovněž nijak nezohlednil, přičemž kdyby žalobce nebyl nečinný, nemohlo by řízení přesáhnout 24 měsíců. Otázkou složitosti řízení i jednání žalobce se Městský soud v Praze již opakovaně zabýval, naposledy v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 20 Co 154/2021-81, ve kterém za věcnou i procesní složitost řízení snížil základní částku o 30 %, a zohlednil také postup žalující strany, a to vzhledem k opakovaným výzvám k odstranění vad návrhu odpovídajícím ponížením náhrady o 10 %. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloba se zamítá a přiznal ji právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
9. Žalobce ve svém vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného.
10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné, odvolání žalobce shledal opodstatněným.
11. Soud prvního stupně vyšel ze správných skutkových zjištění, která zevrubně zrekapituloval v bodu 3-5 napadeného rozsudku, z nichž ale částečně nedovodil odpovídající skutkové závěry, a to v souvislosti s posouzením jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk. Správně rovněž dovodil, že na danou věc dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy při posuzování přiměřenosti délky správního řízení a že jsou splněná kritéria formulovaná judikaturou Nejvyššího soudu nutná pro podřazení správního řízení pod aplikaci čl. 6 odst. 1 Úmluvy (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod [číslo] Sb. Soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud dodává, že aktuální soudní judikatura (nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 570/20 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2402/2020) již opustila požadavek na projednání věci řešené správním orgánem před soudem jako pojmového znaku věcné aplikovatelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy při posuzování přiměřenosti délky správního řízení. S ohledem na judikatorní závěry vyplývající z těchto rozhodnutí postupoval soud prvního stupně správně, když zkoumal přiměřenost délky namítaného řízení před finančním arbitrem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk. V ostatním lze odkázat na přiléhavé odůvodnění napadeného rozsudku k této otázce (viz bod 20).
12. Jako správný shledal odvolací soud rovněž závěr soudu prvního stupně o tom, že délka řízení před finančním arbitrem (3 roky a 1 měsíc) je nepřiměřená, vycházeje ze zásad vyjádřených ve Stanovisku.
13. K poukazu žalované na rozsudek Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp.zn. 62 Co 213/2020 odvolací soud uvádí, že jeho závěr o přiměřenosti délky posuzovaného řízení je závěrem o skutkovém stavu, vycházejícím z konkrétních okolností věci, nemá žádný judikatorní přesah, shodně jako usnesení Ústavního soudu ČR, jímž byla ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuta.
14. Odvolací soud vycházeje z nesporných zjištění soudu prvního stupně o průběhu řízení před finančním arbitrem koriguje částečně jeho skutkové závěry. Souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že finanční arbitr měl shromážděny veškeré podklady pro vydání nálezu dne [datum]. Od tohoto data tedy finančnímu arbitrovi začala běžet lhůta 90 dnů podle § 15 odst. 1 ZFA. V této zákonné lhůtě však finanční arbitr nerozhodl, když nález vydal až dne [datum]; tedy o téměř 8 měsíců později, než měl podle zákona rozhodnout. Je sice skutečností, že finanční arbitr požádal o prodloužení lhůty pro vydání nálezu, avšak takto učinil ještě před tím, než měl shromážděny podklady pro rozhodnutí ([datum]), a nadto i tuto„ prodlouženou lhůtu“ nedodržel, když nález vydal až po uplynutí dalších 60 dnů. Ani o námitkách proti nálezu nerozhodl finanční arbitr v zákonné lhůtě podle § 16 odst. 2 ZFA; tedy do 30 dnů ode dne jejich doručení finančnímu arbitrovi, když námitky ze strany Instituce byly podány [datum] a ze strany žalobce dne [datum] a bylo o nich rozhodnuto [datum] bez žádosti finančního arbitra o prodloužení této lhůty, byť lze konstatovat, že až do [datum] finanční arbitr činil průběžně úkony, vycházející z vyšetřovací zásady tohoto řízení, nezbytné k tomu, aby se druhá strana vyjádřila k námitkám protistrany a jejich dalším podáním. Shora popsané skutečnosti však soud prvního stupně žádným způsobem nepromítl při hodnocení zákonných kritérií ve smyslu § 31a odst. 3 OdpŠk. Odvolací soud uzavírá, že délka řízení u finančního arbitra byla významně ovlivněna tím, že finanční arbitr nedodržel zákonné lhůty pro vydání nálezu a pro rozhodnutí o námitkách proti nálezu stanovené ustanovením § 15 odst. 1 a § 16 odst. 2 ZFA.
15. V průběhu odvolacího jednání žalobce neuvedl po poučení odvolacím soudem žádné relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit zvýšený význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce. Ani žalovaná neuvedla žádné rozhodné skutečnosti ve prospěch své odvolací námitky o sníženém významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobce. Při odvolacím jednání de facto na této námitce nesetrvala s tím, že brojí zásadně proti závěrům soudu prvního stupně v souvislosti s posouzením kritéria složitosti řízení a jednání žalobce. S ohledem na shora uvedené vyšel odvolací soud z toho, že řízení mělo pro žalobce standardní význam, a proto z tohoto důvodu nebylo namístě základní částku zvýšit ani snížit. Samotná okolnost, že předmětem posuzovaného řízení byla částka [částka] s příslušenstvím, nesvědčí ve prospěch tvrzení žalobce o zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení.
16. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal, že délka řízení před finančním arbitrem od [datum] do [datum] je nepřiměřená, a jde tudíž o nesprávný úřední postup (§ 13 odst. 1 věta třetí OdpŠk). Na rozdíl od soudu prvního stupně její délku korigoval tak, že činí 3 roky 1 měsíc a 5 dnů. S ohledem na tuto skutečnost stanovil základní částku odškodnění [částka] (2× [částka] za 3 roky, [částka] za 1 měsíc a [částka] za 5 dnů).
17. Odvolací soud shledal opodstatněnými výtky žalované o tom, že soud prvního stupně nezhodnotil správně okolnosti posuzovaného řízení, zejména kritérium složitosti řízení. Ve shodě s jinými rozhodnutími Městského soudu v Praze, ve kterých byla obdobným způsobem, a to s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem, snížena základní částka odškodnění ve vztahu k tomuto kritériu (rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 20 Co 154/2021-81, ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 68 Co 98/2020-67, ze dne 2.3.2021, č.j. 16 Co 402/2020-75), odvolací soud konstatuje, že bylo na místě snížit základní částku odškodnění pro věcnou a procesní složitost řízení u finančního arbitra o 30 %, a to s ohledem na charakter daného řízení ovládaného zásadou vyšetřovací, jehož předmětem bylo posouzení otázky platnosti pojistné smlouvy o investičním životním pojištění a s ním související otázky vydání bezdůvodného obohacení, včetně řešení otázky promlčení. Procesní složitost se projevovala zejména v potřebě shromáždění velkého množství podkladů pro rozhodnutí od obou stran řízení s tím, že veškerá podání a podklady, které finančnímu arbitrovi byly jednou ze stran doručeny, musely být doručeny druhé straně k vyjádření. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně o navýšení základní částky s ohledem na postup žalobce, který vyzýval finančního arbitra k odstranění nečinnosti ve věci, avšak na druhé straně bylo třeba zohlednit podle odvolacího soudu i tu skutečnost, že žalobce byl rovněž finančním arbitrem opakovaně vyzýván k odstranění vad návrhu, čemuž podle přesvědčení odvolacího soudu odpovídá snížení základní částky o 10 %. Oproti soudu prvního stupně bylo však nutné zohlednit i tu skutečnost, že finanční arbitr, jak v případě vydání nálezu, tak v případě rozhodnutí o námitkách proti nálezu, překročil zákonné lhůty, a to nikoliv zanedbatelným způsobem, a proto odvolací soud i tuto skutečnost promítl do modifikace základní částky odškodnění jejím zvýšením o 10 %.
18. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené uzavírá, že základní částku odškodnění [částka] modifikoval podle § 31a odst. 3 OdpŠk tak, že ji ponížil o 30 % za věcnou a procesní složitost řízení, zvýšil o 10 % za postup finančního arbitra, který nerozhodl o nálezu a o námitkách v zákonné lhůtě, navýšil o 10 % s ohledem na postup žalobce, který vyzýval finančního arbitra odstranění nečinnosti, a snížil o 10 % s ohledem na skutečnost, že žalobce byl vyzýván opakovaně k odstranění vad návrhu.
19. Po zohlednění výše uvedených kritérií dospěl odvolací soud k závěru, že odpovídající náhradou nemajetkové újmy je částka [částka], od níž odečetl částku [částka], kterou žalovaná žalobci zaplatila před podáním žalobního návrhu. Odvolací soud proto výrok I. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že ohledně částky [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] žalobu zamítl podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. i ohledně počátku prodlení žalované, neboť žalobce požadoval prodlení v žalobním návrhu od [datum], avšak lhůta šesti měsíců ode dne uplatnění nároku u žalované uplynula až dne [datum], když nárok byl u žalované uplatněn dne [datum] Odvolací soud z tohoto důvodu také v této části rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se žaloba v této části zamítá, a ve zbývajícím rozsahu rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil podle § 219 o.s.ř.
20. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 3 o.s.ř. a přiznal žalobci, který měl úspěch se svým požadavkem na finanční odškodnění (v základu) v obou stupních, plnou náhradu nákladů řízení. Jeho částečný neúspěch byl vyvolán pouze tím, že rozhodnutí o výši uplatněného nároku záviselo na úvaze soudu. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný pod R 40/2014). Odměna právního zástupce žalobce za zastupování v řízení byla vypočtena z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen„ AT“).
21. Odvolací soud přiznal žalobci na náhradě nákladů řízení celkem částku [částka]. Tato sestává z náhrady za zaplacený soudní poplatek ve výši [částka] a z náhrady nákladů právního zastoupení žalobce, tj. za 6 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d), g) a k) AT (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, ústní jednání [datum], odvolání, vyjádření k odvolání žalované a odvolací jednání [datum]) po [částka] podle § 7 a § 9 odst. 4 písm. a) AT, 6 × paušální náhrada hotových výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 AT a náhrady za 21 % DPH ve výši [částka]. Náhrada nákladů řízení je splatná k rukám advokáta žalobce podle § 149 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není dovolání přípustné / § 238 odst. 1 písm. c) o.s.ř.