[anonymizováno] [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky [částka] (výrok I.), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci úrok z prodlení [anonymizováno] výši 8,25 % ročně z částky [částka] od [datum] do [datum] (výrok II.), zamítl žalobu v části, aby žalovaná zaplatila žalobci [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a zákonný úrok z prodlení z částky [částka] od [datum] do zaplacení (výrok III.) a aby zaplatila žalobci [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok IV.), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení [částka] (výrok V.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody [anonymizováno] výši [částka] a nemajetkové újmy [anonymizováno] výši [částka], jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. Žalovaná zaplatila žalobci na náhradě škody [částka] za náklady právního zastoupení, za nemajetkovou újmu mu poskytla zadostiučinění [anonymizováno] formě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovení omluvy.

3. Soud prvního stupně zjistil, že dne [datum] JUDr. [jméno] [příjmení], místopředseda Krajského soudu v [obec], podal na žalobce [anonymizována dvě slova], že pohrdal [anonymizováno] při neveřejném vazebním zasedání dne [datum], kam vstoupil jako veřejnost, a dále dne [datum], když chtěl působit jako obecný zmocněnec účastníka, ačkoli bylo pravomocně rozhodnuto, že jeho [anonymizováno] je nepřípustné. Dne [datum] byla věc odložena, na pokyn státní zástupkyně bylo dne [datum] zahájeno [anonymizováno] stíhání žalobce [anonymizováno] výše uvedené jednání. Usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce převzal dne [datum]. Dne [datum] byl podán návrh na obžalobu, která byla dne [datum] doručena Městskému soudu v [obec]. Dne [datum] a dne [datum] se konala hlavní líčení, přičemž při hlavním líčení dne [datum] byl žalobce zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu, neboť označené skutky nejsou trestným činem. Zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. V odůvodnění rozsudku soud uvedl, že žalobce rušil obě dvě jednání, avšak nikoli tak závažným způsobem, na základě pokynu byl vyveden z jednací síně, pokynům justiční stráže se podvolil.

4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny předpoklady [anonymizováno] vznik odpovědnosti žalované z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“). Poté posuzoval jednotlivé žalobcem uplatněné nároky.

5. Nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy v penězích soud prvního stupně neshledal důvodným. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu dovodil, že vznik nemajetkové újmy se v těchto případech nepresumuje, ale je třeba, aby její vznik a intenzitu žalobce prokázal, což se nestalo. Přihlédl k tomu, že žalobce byl stíhán krátce, po dobu 7 měsíců, že byl stíhán [anonymizována čtyři slova] podle § 336 písm. a) trestního zákoníku, za který hrozí trest odnětí svobody až dvě léta a se kterým se nepojí vysoké společenské odsouzení, že žalobce měl zkušenost s trestním stíháním, neboť již byl v minulosti pravomocně odsouzen i nezákonně stíhán, a že újma, která žalobci vznikla, je toliko taková, jaká je spojena s každým nezákonným trestním stíháním (poškození cti, vážnosti, důstojnosti, pocity úzkosti, obavy z výsledku trestního stíhání, nespavost a nevrlost). [anonymizováno] stíhání nepovažoval za účelové, naopak zdůraznil, že žalobce se jednání, které mu bylo kladeno za vinu, dopustil, a že jde o jednání společensky neakceptovatelné. Jelikož žalobce neuvedl žádný srovnatelný případ, soud prvního stupně provedl srovnání s věcmi vedenými u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], vzal rovněž v úvahu i předchozí věci žalobce vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], v nichž se domáhal odškodnění a v nichž mu byla poskytnuta satisfakce [anonymizováno] formě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluvy, a uzavřel, že (morální) satisfakce, kterou mu žalovaná poskytla, je dostačující, a že poskytnutí peněžitého zadostiučinění by bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Nárok žalobce proto zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1, 3 o. s. ř.

6. Proti výroku IV. tohoto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Vytýkal soudu prvního stupně, že nevzal v úvahu, že [anonymizováno] stíhání bylo zahájeno z podnětu místopředsedy Krajského soudu v [obec], který se v něm ze své pozice i nadále angažoval, a že nesprávně zhodnotil skutečnost, že žalobce byl nezákonně stíhán již potřetí. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že je namístě přehodnotit dosavadní přístup judikatury, která je založena na tom, že v případě nepřiměřeně dlouhého řízení se nemajetková újma presumuje, zatímco v případě nezákonného trestního stíhání je třeba ji prokázat, ačkoli oba typy újmy jsou v zásadě podobné. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil.

7. Žalovaná považovala napadený rozsudek za věcně správný a navrhla jeho potvrzení.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.

9. Do jednací síně k odvolacímu jednání se žalobce dostavil v doprovodu právního zástupce a neztotožněné ženy, která měla zapnutý mobilní telefon připevněný ke stativu a již při vstupu do jednací síně na něj nahrávala. Poté, co byla požádána, aby mobilní telefon vypnula, žalobce soudu oznámil, že nic vypínat nebude a že bude pořizovat obrazový přenos. Předsedkyně senátu pořizování obrazového záznamu ani přenosu nepovolila. Na pokyn žalobce žena v pořizování obrazového záznamu neustala, a proto byl žalobce upozorněn na to, že nebude-li rozhodnutí předsedkyně senátu respektovat, může být vykázán z jednací síně. Protože ani po tomto upozornění žena v pořizování obrazového přenosu neustala, byli žalobce i tato žena vyvedeni z jednací síně justiční stráží, a soud nadále jednal v nepřítomnosti žalobce (§ 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, § 54, § 211 o. s. ř.).

10. Jeho právní zástupce pak vznesl námitku podjatosti vůči všem členkám senátu z důvodu postupu soudu vůči osobě žalobce, neboť byl bezdůvodně vykázán z jednání odvolacího soudu, nebyl označen žádný pokyn, který by neuposlechl, a k takovému pokynu ani nebyly dány zákonné důvody. Protože důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci, odvolací soud měl za to, že námitka není důvodná. Jelikož byla uplatněna v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, odvolací soud věc nepředkládal k rozhodnutí o této námitce Vrchnímu soudu v Praze (§ 14 odst. 4, § 15b odst. 2 o. s. ř.).

11. V této souvislosti je nutno uvést, že obdobně se žalobce choval i na jednání před [anonymizováno] prvního stupně dne [datum]. Poté, co mu soudce nepovolil pořizování obrazového záznamu či přenosu, vznesl námitku podjatosti, kterou odůvodnil tím, že poškozený má právo si pořizovat obrazový a zvukový obraz a že soudce jedná v rozporu s ústavou a se zákonem. Protože i v tomto případě žalobce jako důvod k vyloučení soudce uplatnil okolnosti spočívající v jeho postupu v řízení, odvolací soud se ztotožnil se [anonymizováno] prvního stupně, že taková námitka není důvodná a že i v tomto případě byly splněny podmínky [anonymizováno] postup podle § 15b odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud proto v postupu soudu prvního stupně, který věc nepředkládal k rozhodnutí o vznesené námitce podjatosti, neshledal vadu řízení.

12. Při právním posouzení žalobcova nároku odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil, stejně jako s právními závěry, které soud prvního stupně učinil. V podrobnostech proto odvolací soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.

13. Není pochyb, že stát odpovídá za újmu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím. Vychází se přitom z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 8 OdpŠk), za něž je považováno usnesení o zahájení trestního stíhání.

14. Při posuzování žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním soud prvního stupně postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je třeba zohlednit zejména povahu [anonymizováno] věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k újmě došlo. Kromě zohlednění právě uvedených kritérií je však nezbytné, aby v konečném důsledku výše [anonymizováno] přiznaného zadostiučinění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinými slovy, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je možná pouze tehdy, pokud bude [anonymizováno] řádně a přesvědčivě zdůvodněna (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

15. Odvolací soud považuje za správné úvahy soudu prvního stupně o povaze [anonymizováno] věci, délce trestního stíhání a i dopadech trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Soud prvního stupně přiléhavě vystihl, že délku trestního stíhání v trvání 7 měsíců lze hodnotit jako krátkou, která sama o sobě nezvyšuje intenzitu nemajetkové újmy, že [anonymizována dvě slova] který byl žalobce stíhán, lze podle výše hrozícího trestu hodnotit jako méně závažný (státní zástupce v závěrečné řeči navrhoval trest podmíněný) a že s ním není spojeno takové společenské odsouzení jako například s trestnými činy proti životu (typicky s vraždou), a že žalobce neprokázal, zda a jakým (negativním) způsobem [anonymizováno] stíhání ovlivnilo jeho život (osobní, pracovní, společenský atd.). V žalobě toliko obecně popsal pocity a obavy, které by oprávněně pociťovala každá osoba v obdobném postavení, [anonymizováno] své účastnické výpovědi je však nijak blíže nerozvedl a nekonkretizoval.

16. Vytknout nelze soudu prvního stupně ani to, že přihlédl k tomu, že se žalobce dopustil jednání, [anonymizováno] které byl stíhán. I když to neznamená, že si [anonymizováno] stíhání zavinil sám, podle ustálené judikatury dovolacího soudu jde o důležitou okolnost [anonymizováno] stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], a v něm uvedenou judikaturu). Je bez právního významu, že [anonymizována dvě slova] podal místopředseda Krajského soudu v [obec], který následně podal i podnět státnímu zastupitelství k výkonu dohledu. [anonymizováno] i podněty může v trestním řízení činit kterákoli osoba a je čistě na orgánech činných v trestním řízení, jak tato podání vyhodnotí. Z ničeho přitom nelze dovodit, že by v žalobcově případě policie či státní zastupitelství bylo při prověřování těchto podání ovlivněno postavením či funkcí oznamovatele. Nic to také nemění na tom, že žalobce se jednání označeného v obžalobě dopustil, jak jednoznačně uvedl [anonymizováno] soud [anonymizováno] zprošťujícím rozsudku. Z něj vyplývá, že žalobce opakovaně rušil dvě jednání, nerespektoval pokyny k opuštění jednacích síní, přestože se mu dostalo náležitého poučení, proč tak má učinit, a také že žalobce je znám jako„ možný věčný nespokojenec, stěžovatel či dokonce provokatér.“

17. Za nepřípadný považuje odvolací soud odkaz žalobce na závěry rozsudku Městského soudu v [obec] sp. zn. [spisová značka], který řešil případ odškodnění osoby za nezákonné [anonymizováno] stíhání [anonymizováno] napadení policisty ([anonymizováno] násilí proti úřední osobě) a který skutečnost, že [anonymizováno] stíhání bylo zahájeno na základě [anonymizováno] napadeného policisty, přičetl k tíži [anonymizováno]. Ojedinělé rozhodnutí soudu nižší instance, které navíc posuzovalo odlišný skutkový stav, nemůže z povahy věci představovat ustálenou soudní praxi, která by mohla zakládat důvodné očekávání žalobce, že jeho případ bude rozhodnut stejně (srov. obdobně např. komentář k § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ [číslo]). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022).

18. Neopodstatněná je i další námitka žalobce, že soud prvního stupně nesprávně zhodnotil skutečnost, že žalobce již byl nezákonně stíhán potřetí. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce již byl v minulosti pravomocně odsouzen i nezákonně stíhán, a z této skutečnosti logicky dovodil, že žalobce má zkušenost s trestním stíháním (srov. odst. 11 a 51 napadeného rozsudku). Dále uvedl, že předchozí zkušenost s trestním stíháním je považována za okolnost, která hovoří [anonymizováno] snížení zadostiučinění, neboť na nezákonné rozhodnutí pak navazují procesy poškozenému již známé (srov. odst. 56 napadeného rozsudku). Žalobce přehlíží, že soud prvního stupně zohlednil nejen předchozí nezákonná [anonymizováno] stíhání, ale také pravomocná odsouzení, a že tuto skutečnost hodnotil i v souvislosti s jeho účastnickou výpovědí, z níž se podává, že [anonymizováno] stíhání vnímal jako jedno z celé řady trestních stíhání a že je (stejně jako ta předchozí) považuje za vykonstruované (srov. odst. 12, 13 a 51 napadeného rozsudku). Ani samotný žalobce tak [anonymizováno] své výpovědi neuvedl nic, co by svědčilo o tom, že každé další nezákonné [anonymizováno] stíhání, které je proti němu vedeno, zvyšuje jeho pocit křivdy. Obecně přitom platí, že vyšší počet nezákonných trestních stíhání může zvyšovat subjektivně prožívané útrapy stíhaného, jde-li o [anonymizováno] stíhání vedená paralelně, srovnatelného či vyššího významu oproti dalšímu nezákonnému trestnímu stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). O takový případ však v souzené věci nejde.

19. Soud prvního stupně také provedl srovnání žalobcovy věci s věcmi, které se povahou [anonymizováno] věci a délkou trestního stíhání odlišují toliko nepatrně a které se především shodují v tom, že v nich nebyly prokázány negativní dopady do osobnostní sféry poškozených, v jednom případě i v tom, že poškozený měl předchozí zkušenost s trestním stíháním a jednání, z něhož byl obviněn, se dopustil. Kromě toho vzal soud prvního stupně v úvahu také předchozí případy žalobce, v nichž byl žalobce také odškodněn konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí a omluvou.

20. Žalobce sám nenavrhl ke srovnání žádný případ, kterým by odůvodnil výši požadovaného zadostiučinění. V odvolání také nevznesl žádné konkrétní námitky proti případům, které vybral soud prvního stupně. Jeho argumentace spočívá výlučně v tom, že nesouhlasí s judikaturou, z níž napadené rozhodnutí vychází. Ta je založena na závěru, že zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o skutečnost obecně známou, kterou dokazovat netřeba (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [stanovisko NS], rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]). Uvedené rozlišení je odůvodněno tím, že náhrada nemateriální újmy za nepřiměřenou délku řízení má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován. Účelem náhrady nemateriální újmy za nezákonné [anonymizováno] stíhání je především kompenzovat jeho dopady do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. Dopady do osobnostní sféry poškozeného nelze paušalizovat, neboť jejich rozsah či intenzita závisí na konkrétních okolnostech případu. Proto také nelze souhlasit s názorem žalobce, že oba typy újmy jsou v zásadě podobné a že je namístě oba typy újmy presumovat. Judikatura je v tomto směru dlouhodobě ustálena a odvolací soud neshledal důvod se od ní odchýlit.

21. Lze tedy shrnout, že za situace, kdy [anonymizováno] stíhání trvalo krátce, kdy žalobce byl stíhán [anonymizováno] méně závažný trestný čin, kdy se dopustil jednání, [anonymizováno] které byl stíhán a které lze považovat za společensky nežádoucí, a kdy neprokázal žádné zásadní dopady do své osobnostní sféry, je konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva, které se mu dostalo od žalované, dostačujícím zadostiučiněním a zadostiučinění v penězích není namístě.

22. Napadený rozsudek je proto [anonymizováno] výroku IV., kterým byl zamítnut nárok žalobce na zaplacení [částka], věcně správný a jako takový jej odvolací soud potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně závislého výroku o nákladech řízení.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.

24. Tyto náklady činí [částka] a tvoří je paušální náhrada za dva úkony po [částka] – příprava na jednání a účast u jednání odvolacího soudu (§ 1 vyhl. 254/2015 Sb.).