pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací],

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem výrokem I. zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem pozemku parc. [číslo] o výměře [anonymizováno] m², v obci hlavní město Praha, v [katastrální uzemí] (dále jen„ pozemek“), a výrokem II. uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] k rukám její právní zástupkyně.

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal určení vlastnického práva ke shora uvedenému pozemku s tvrzením, že od roku [rok] je výlučným vlastníkem pozemku parc. [číslo] rodinného domu [adresa], který se nachází na tomto pozemku, a pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce], a to na základě kupní smlouvy, kterou uzavřel s manžely [příjmení] jako prodávajícími, kteří ho ujistili, že na [anonymizováno] neváznou žádná další práva či jiná omezení a že k nim nabývá i všechny součásti a příslušenství, včetně oplocení do ulic [ulice] a [ulice], že po uzavření kupní smlouvy chtěl obnovit staré oplocení a přitom zjistil, že uvedený pozemek je ve vlastnictví žalované, že na základě podnětu k přezkumu zjistil, že v roce [rok] došlo k rozdělení pozemků bývalých vlastníků – manželů [příjmení], přičemž několik oddělených dílů původního pozemku, včetně inkriminovaného pozemku, bylo postoupeno do veřejného statku, že zřejmě nedopatřením došlo k zaplocení tohoto pozemku, že tak od roku [rok] je tento pozemek za plotem rodinného domu, o čemž vlastníci nemovitosti až do roku [rok] nevěděli a pozemek užívali tak jako by byl nedílnou součástí jejich vlastnictví, že žalovaná o svém vlastnictví k pozemku nevěděla, informace získala až od žalobce, o pozemek se nikdy řádně nestarala, vlastnictví žádným způsobem neuplatňovala ani o něj po celou dobu neprojevila zájem.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Potvrdila, že pozemek vznikl rozdělením původního pozemku č. kat. [číslo] na pozemky [číslo] které byly zapsány do veřejného statku Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] [smlouva], na základě které žalobce nabyl shora uvedené nemovitosti od manželů [příjmení] ze dne [datum], obsahuje přesnou výměru nabytých pozemků v souladu s jejich výměrou uvedenou v katastru nemovitostí. K těmto pozemkům je pozemek připlocen. Žalobce tedy nedisponuje nabývacím titulem k tomuto pozemku. K vydržení vlastnického práva tohoto pozemku žalobcem proto nemohlo dojít.

4. Z hlediska skutkového stavu vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že v katastru nemovitostí je jako vlastník pozemku zapsána žalovaná. Pozemek, který je samostatně vymezen, sousedí s pozemkem parc. [číslo] tvoří linii s přilehlou ulicí, je zaplocený. Jedná se o pozemek, který původní vlastníci postoupili do veřejného statku (č. kat. [číslo] v k.ú. [část obce]). [příjmení] nemovitostí – pozemku parc. [číslo] o výměře [anonymizováno] m² (zastavěná plocha a nádvoří), jehož součástí je stavba [adresa], a pozemku parc. [číslo] o výměře 351 m² (zahrada) v k.ú. [část obce], zapsaných u [anonymizována dvě slova] pro [anonymizováno] [část Prahy] na [list vlastnictví], je žalobce na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum] s manžely [příjmení] jako prodávajícími, kteří se stali vlastníky těchto nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené dne [datum] s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení]. K nemovitostem bylo zřízeno věcné břemeno užívání pro [jméno] [příjmení], která bydlí v prvním patře domu od roku [rok] a její manžel byl synem stavitele domu. Ta ve své výpovědi uvedla, že plot a zeleň jsou stále stejné,„ stále se to obhospodařovalo a zůstalo to tak, jak to starý pán postavil“.

5. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku účinného od 1. 1. 2014 (dále jen od„ o.z.“) a § [číslo] odst. 1, § [číslo] odst. 1, § [číslo] odst. 2, § 1095 a § 1096 odst. 1, 2 o.z. k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce dovozoval oprávněnost žalobního nároku z institutu mimořádného vydržení, když vycházel z toho, že faktické užívání pozemků je stále stejné a neměnné od roku [rok]. Započítal si tak držbu pozemku svých předchůdců. Soud prvního stupně dovodil, že pokud došlo k vydržení pozemku, vydržitelem není žalobce, ale některý z předchozích vlastníků nemovitostí. S odkazem na soudní judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]) akcentoval, že sporný pozemek nebyl na žalobce převeden – nebyl označen ve smlouvě a že za situace, kdy žalobce nabyl vlastnické právo mimo jiné k sousedícímu pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce], nemůže si žalobce při uplatnění vydržení tohoto pozemku započítat dobu, po kterou jej měl v držbě jeho právní předchůdce, pokud již ten pozemek vydržel. Žalobce se tak nemohl stát vlastníkem pozemku, když jej drží od roku [rok] a dosud neuplynula vydržecí doba.

6. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v řízení úspěšné žalované právo na jejich náhradu sestávající z paušální náhrady hotových výdajů za 4 úkony právní služby po [částka] podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů jejího právního zastoupení advokátkou s tím, že se nejedná o náklady účelně vynaložené s odkazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1180/2010, I. ÚS 195/2011.

7. Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba účastníci.

8. Žalobce vytkl soudu prvního stupně nesprávné právní posouzení věci. Argumentoval tím, že posouzení věci bylo formální a nepřípadné vzhledem k délce vlastní doby u mimořádného vydržení, když pozemek byl připlocen k převedenému pozemku od roku [rok]. Oba judikáty aplikované soudem prvního stupně se netýkají případů mimořádného vydržení. Akcentoval, že jeho právní předchůdci se o pozemek starali po celou dobu v domnění, že s ním nakládají a pečují o něj v dobré víře jako vlastníci, přičemž sám institut mimořádného vydržení předpokládá přeměnu takového faktického stavu na stav právní. Podle žalobce není na místě argumentace soudu, že sporný pozemek nebyl výslovně uveden v převodech/smlouvách. V této souvislosti odkázal na důvodovou zprávu a komentář k novému občanskému zákoníku s argumentací, že pozemek byl držen v dobré víře jeho právními předchůdci od roku [rok], aniž by jeho vlastník o něj projevil zájem a péči či jinou jakoukoliv aktivitu. Úvaha soudu, že nelze započíst do doby vydržení dobu držby jeho předchůdců, nemá u mimořádného vydržení oporu v zákoně. Je pouze opřena o dosavadní judikaturu, která však nepochybně sleduje jen úpravu řádného vydržení a její uplatňování bez opory v zákoně je v případech mimořádného vydržení trvajícího desítky let v neprospěch tohoto institutu, resp. zcela odporuje, jak záměru zákonodárce, tak i popsané skutkové stránce a jejímu reálnému řešení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že jeho žalobnímu návrhu v plném rozsahu vyhoví.

9. Odvolání žalované směřovalo proti výroku o nákladech řízení. Žalovaná nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci jí vynaložené náklady za právní zastoupení nebyly účelné, byť si je vědoma uvedené judikatury Ústavního soudu, která kategoricky nevylučuje přiznání práva na náhradu nákladů řízení za právní zastoupení u veřejnoprávních korporací za situace, kdy za zcela výjimečných okolností mají povahu účelného uplatňování či bránění práva. Žalovaná akcentovala, že odbor hospodaření s majetkem, pod který spadá celá majetková oblast, disponuje pouze pěti právníky, kteří mají jinou náplň práce, jako např. přípravu smluvních dokumentů o mimosoudním řešení sporných majetkových otázek. Posuzovaná věc není jednoduchým soudním sporem a navíc se jedná o právní problematiku upravenou novým občanským zákoníkem, dosud nepříliš hojně judikovanou. Odkázala na několik rozhodnutí Městského soudu v Praze, ve kterých byly její náklady právního zastoupení v obdobných sporech shledány jako účelně vynaložené.

10. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce shrnula, že v kupní smlouvě byla přesná specifikace převáděných pozemků dle údajů v katastru nemovitostí, že platil princip intabulace a zásada materiální pravdy, že hranice převáděných pozemků nejsou nějakým způsobem komplikované a již z pouhého nahlédnutí do katastru nemovitostí je zřetelné a seznatelné, že pruh pozemku naléhající na uliční linii není součásti pozemku parc. [číslo] v k.ú [část obce], ale je pozemkem samostatným. Poznamenala, že nemovitosti žalobce nabyl za částku [částka], že na nich vázlo zástavní právo ve výši [částka] a že při běžné míře opatrnosti by žalobce skutečnost, že připlocený pozemek není součástí převodu v kupní smlouvě, musel zjistit. Navíc žalobce vzápětí po uzavření kupní smlouvy podal dne [datum] podnět k přezkumu situace ohledně sporného pozemku. Žalovaná sice sporovala dobrou víru a poctivý úmysl rodiny [příjmení], nicméně pokud by byli v dobré víře, pak by pozemek museli vydržet sami. Mimořádné vydržení tohoto pozemku by muselo nastat ke dni [datum] s ohledem na ustanovení § 1095 a § 3066 o.z.; tedy v době, kde sousední pozemek patřil manželům [příjmení], a stal by se tak jejich vlastnictvím. Na uvedeném by se nic nezměnilo ani v případě, že by manželům [příjmení] byl prokázán nepoctivý úmysl. Navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I. jako věcně správného.

11. Odvolací soud při odvolacím jednání dne [datum] poskytl žalobci poučení podle § 118 a odst. 1 a 3 o.s.ř., aby doplnil skutková tvrzení o tom, kdo konkrétně držel pozemek a od kdy do kdy a za jakých okolností tak, aby bylo možné posoudit otázku mimořádného vydržení vlastnického práva žalobce k uvedenému pozemku, a k doplněným skutkovým tvrzením označil důkazy, a současně poskytl oběma účastníkům lhůtu za účelem mimosoudního jednání v této věci.

12. Žalobce v podání ze dne [datum] uvedl, že k uzavření mimosoudní dohody mezi účastníky nedošlo s ohledem na diametrálně odlišné představy o hodnotě sporného pozemku. Své odvolání doplnil o následující tvrzení a důkazy, z nichž dovozuje nerušenou a poctivou držbu pozemku jeho právními předchůdci od roku [rok], kdy došlo k jeho připlocení k nemovitostem. K výstavbě domu [adresa] na pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce], který je nyní součásti pozemku parc. [číslo] v k.ú. [část obce], došlo v průběhu roku [rok]. Jeho užívání bylo povoleno na základě rozhodnutí [stát. instituce] ze dne [datum], jímž bylo ing. [jméno] [příjmení] uloženo provést výstavbu chodníku do konce dubna [rok]. K výstavbě chodníku a oplocení došlo ve stanoveném termínu tak, že chodník v souvislé šířce kopíroval ulici [anonymizováno] a neústil do sousedních nemovitostí, zejména domu [adresa]. Od roku [rok] do současnosti se stav umístění oplocení nemovitostí nezměnil; tento respektovali všichni jeho právní předchůdci. Žalovaná se jako vlastník pozemku nechovala. Na připlocení tohoto pozemku žalovanou upozornil žalobce dne [datum]. Žalobce dále předložil soudu přehled geneze vlastnictví nemovitostí a k tomu doložil související nabývací tituly, níže uvedené.

13. Odvolací soud přezkoumal k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a poté kdy dokazování doplnil podle § 213 odst. 4 o.s.ř. (rozhodnutím [stát. instituce] z [datum rozhodnutí], [číslo jednací] [číslo], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], situačním plánem se zvýrazněním připlocené části pozemku, dopisem žalobce žalované z [datum], odevzdací listinou z [datum], rozhodnutím státního notářství pro [část Prahy] [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], usnesením Obvodního soudu pro Prahu 8 z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem z [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], notářským zápisem Mgr. [jméno] [příjmení] z [datum], sp. zn. NZ [číslo], kupní smlouvou z [datum], kupní smlouvou a smlouvou o zřízení služebnosti z [datum] a kupní smlouvou z [datum]) dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. Odvolání žalované proti výroku o výši nákladů řízení však shledal důvodným.

14. Soud prvního stupně učinil v základu správná skutková zjištění o tom, že pozemek je ve vlastnictví žalované, samostatně vymezený v katastru nemovitostí a sousedící bezprostředně s pozemkem parc. [číslo] který je ve vlastnictví žalobce od roku [rok] spolu s dalšími souvisejícími nemovitostmi, že pozemek, dříve označený č. kat. [číslo] zahrada v k.ú. [část obce], byl původními vlastníky – manžely [příjmení] postoupen do veřejného statku [anonymizováno] [obec] a nachází se za oplocením vybudovaným původními vlastníky nemovitostí. Z těchto skutkových zjištění také odvolací soud vycházel. Pro posouzení věcné správnosti napadeného rozsudku nicméně odvolací soud shledal, že je nezbytné učinit zjištění ještě o dalších rozhodných skutečnostech, které žalobce uvedl k výzvě odvolacího soudu po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o.s.ř. s označením listinných důkazů, jimiž odvolací soud doplnil dokazování.

15. Z výše uvedených listin odvolací soud čerpal následující skutková zjištění. Manželé [příjmení] [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] postoupili do veřejného statku v roce [rok] část pozemkové parcely č. kat. [číslo] role a č. kat. [číslo] zahrady v [část obce] a celou [anonymizována dvě slova] č. kat. [číslo] zahrada v [část obce] na [územní celek] ([anonymizováno] [obec]), která je označena v „ polohopisném plánu“ z roku [rok] oranžovou barvou. K výstavbě rodinného domu [adresa] na pozemku č. kat. [číslo] v k.ú. [část obce] došlo na základě povolení [stát. instituce] ze dne [datum]. Povolení k užívání tohoto domu bylo vydáno [stát. instituce] dne [datum]. V něm bylo Ing. [jméno] [příjmení] uloženo provést výstavbu chodníku u tohoto domu do konce dubna [rok]. Spolu s chodníkem došlo k výstavbě oplocení nemovitostí do konce roku [rok]. Od roku [rok] do současnosti se stav umístění oplocení nemovitostí nezměnil. Původními spoluvlastníky uvedených nemovitostí v k.ú. [část obce] byli Ing. [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], před žalobcem byly spoluvlastníky nemovitostí manželé [příjmení], a to na základě kupní smlouvy z [datum] (podíl na [anonymizováno] o rozsahu [číslo]) a [datum] (podíl na [anonymizováno] o rozsahu [číslo]).

16. Vzhledem k tomu, že žalobce nabyl nemovitosti popsané v bodu 4 odůvodnění tohoto rozsudku na základě kupní smlouvy uzavřené s manžely [příjmení] dne [datum], nemohl k pozemku, který sousedí s pozemkem parc. [číslo] v k.ú. [část obce], nabýt vlastnické právo na základě řádného vydržení již jen z toho důvodu, že nesplnil požadavek délky vydržecí doby (§ 1091 odst. 2 o.z.). Proto přicházelo v úvahu jen mimořádné vydržení tohoto pozemku jako způsob nabytí vlastnického práva žalobce k tomuto pozemku, čímž ostatně žalobce ve svůj prospěch také argumentoval s tím, že ke své držbě započítával dobu držby svých předchůdců s tvrzením, že tito pozemek drželi v dobré víře.

17. Spornou otázkou tedy bylo, zda pro účely mimořádného vydržení mohl žalobce ke své držbě započíst dobu držby předchozích vlastníků nemovitostí, pokud tito již nemovitost sami nevydrželi.

18. Soud prvního stupně při posuzování této otázky vycházel ze soudní judikatury vztahující se k úpravě řádného vydržení vlastnického práva k nemovitosti. Proti tomu však žalobce zásadně brojil v odvolání.

19. Mimořádné vydržení je upraveno v § 1095 o.z. K mimořádnému vydržení podle § 1095 o.z. zákon vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby (20 let - § 1095 o.z. ve spojení s § 1091 odst. 2 o.z.), a aby nebyl držiteli prokázán„ nepoctivý úmysl“. Důkazní břemeno v tomto ohledu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává.

20. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] se zabýval otázkou vydržecí doby potřebné k mimořádnému vydržení a zápočtem vydržecí doby předchůdce a dospěl k závěru, že držiteli, který se dovolává mimořádného vydržení, se započte vydržecí doba předchůdce, který držel věc„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“, jen pokud sám nesplnil podmínky vydržení, a nestal se tak vlastníkem věci.

21. Podle § 3066 o.z. do doby stanovené v § [číslo] se započte i doba, po kterou měl držitel, popřípadě jeho právní předchůdce, věc nepřetržitě v držbě přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; tato doba však neskončí dříve než uplynutím dvou let ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jde-li o věc movitou, a pěti let, jde-li o věc nemovitou.

22. Z § 3066 o.z. vyplývá, že vlastnické právo k věci nabude mimořádným vydržením držitel, který měl před [datum] věc po stanovenou dobu v držbě„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“, a to i se započtením stejně kvalifikované držby jeho předchůdce, pokud ovšem ten sám již vlastnické právo vydržením nenabyl. K započtení je způsobilá i doba držby před [datum].

23. V poměrech dané věci z výše předestřených judikatorních závěrů a zákonného ustanovení § 3066 o.z. vyplývá, že poslední předchůdci žalobce – manželé [příjmení] – mohli sami pozemek držet, a to bez ohledu na to, zda jej drželi„ nikoliv v nepoctivém úmyslu“, teprve od roku [rok], a to ještě pouze podíl na těchto [anonymizováno] v rozsahu [číslo], zbývající podíl na [anonymizováno] nabyli až na základě kupní smlouvy z [datum], takže i se započtením doby jejich držby pozemku nemohl žalobce splnit základní podmínku mimořádného vydržení, tj. uplynutí vydržecí doby 20 let.

24. Za situace, kdy vydržecí doba u mimořádného vydržení nemovitosti podle § 3066 o.z. skončí nejdříve k [datum], bylo by možné provést zápočet do vydržecí doby včetně držby právních předchůdců od [datum]. Protože inkriminovaný pozemek byl postoupen do veřejného statku [anonymizováno] [obec] již v roce [rok] a z dokazování vyplynulo, že k jeho připlocení k sousednímu pozemku (nyní pozemek parc. [číslo]) došlo nejpozději v roce [rok], přičemž tento stav jeho užívání se od té doby do současnosti nezměnil; všichni předchozí vlastníci nemovitosti, a to včetně oploceného pozemku, užívali stejným způsobem (viz výpověď svědkyně [jméno] [příjmení]), je zřejmé, že vydržecí dobu 20 let se započtením držby svých předchůdců by splňovali manželé [příjmení], kteří připlocený pozemek užívali i ke dni [datum], a to bez ohledu na to, zda splňovali druhou podmínku mimořádného vydržení - nedostatek nepoctivého úmyslu držitele (ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu).

25. To znamená, že v případě, že by jim nebo jejich předchůdcům nebyl prokázán nedostatek nepoctivého úmyslu, splnili by obě podmínky mimořádného vydržení vlastnického práva k tomuto pozemku a stali se jeho vlastníky. V opačném případě, tj. pokud by jim jako držitelům pozemku, byl prokázán nepoctivý úmysl, pak by došlo k přerušení běhu jejich vydržecí doby, a žalobce by si tak již nemohl započíst vydržecí dobu předchozích vlastníků nemovitostí před manžely [příjmení].

26. Lze tak uzavřít, že s ohledem na shora uvedené nebylo možné, aby si žalobce do vydržecí doby započetl vydržecí dobu svých předchůdců (k tomu srovnej bod 20 odůvodnění tohoto rozsudku). Žalobce se tak nemohl stát vlastníkem daného pozemku, protože nesplnil zákonné podmínky pro jeho mimořádné vydržení ve smyslu § 1095 o.z.

27. Odvolací soud tedy shledal rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé jako věcně správný, a proto jej ve výroku I. potvrdil podle § 219 o.s.ř.

28. O nákladech řízení soud prvního stupně správně rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř., nesprávně však určil jejich výši. Odvolací soud se totiž neztotožňuje s jeho závěrem, že náklady za právní zastoupení žalované byly v tomto posuzovaném případě vynaloženy neúčelně.

29. Ústavní soud v nálezech sp. zn. II. ÚS 376/12, sp. zn. III. ÚS 2984/09 řešil účelnost nákladů řízení vynaložených na právní zastoupení statutárních měst, u nichž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení, aby mohla kvalifikovaně hájit své práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Tento závěr však nelze aplikovat paušálně bez ohledu na předmět řízení. Ústavní soud ve své judikatuře k otázce náhrady nákladů řízení mimo jiné také uvedl, že náklady, spojené se zastoupením advokátem zpravidla budou odpovídat účelně vynaloženým nákladům ve smyslu § 142 odst. l o. s. ř. (rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 988/12), že prostřednictvím termínu„ účelně vynaložené náklady“ nelze diskriminačně vymezovat kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení, právo na něž vyplývá z čl. 37 odst. 2 a 3 LZPS, měla odlišné postavení a sankcionovat ji nepřiznáním náhrady odměny advokáta (rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 3819/13), a že z principu rovnosti účastníků občanskoprávního řízení vyplývá, že i veřejnoprávní korporace disponující právníky v zaměstnaneckém poměru se může nechat zastoupit advokátem a nelze bez dalšího dovozovat, že nemá nárok na náhradu takto vynaložených nákladů (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 692/10). Z obsáhlé judikatury Ústavního soudu k otázce náhrady nákladů řízení se podává, že určující pro nárok na náhradu odměny advokáta je hledisko účelnosti na podkladě rozlišení, zda je zastoupení advokátem využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc či jeho zneužitím na úkor protistrany. Rozhodnutí o odepření náhrady nákladů na právní pomoc veřejnoprávní korporaci z hlediska jejich ne/účelnosti tak musí reflektovat povahu a okolnosti sporu, neboť činnost zaměstnanců žalované s právnickým vzděláním je zaměřena především na oblast jejího působení ve veřejnoprávní sféře v rámci její přenesené (správní) působnosti, případně na běžnou agendu její samostatné působnosti (např. v oblasti majetkové uzavírání nájemních a jiných smluv, vybírání nájemného z bytů a nebytových prostor apod.).

30. Odvolací soud po zhodnocení skutkových okolností dané věci a jejich právního posouzení dospěl k závěru, že uvedený soudní spor svou povahou nelze podřadit pod běžné činnosti žalované, konkrétně odboru hospodaření s majetkem, a to také z toho důvodu, že nárok na určení vlastnického práva byl žalobcem uplatněn z titulu tzv. mimořádného vydržení, což je nový institut, jenž přinesl do našeho právního řádu občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, který navíc minimálně v době rozhodnutí soudu prvního stupně nebyl v otázce započtení doby držby předchůdce, který již splnil podmínky mimořádného vydržení, ve prospěch jeho nástupce, judikatorně řešen tak, aby jednoznačně umožnil právní posouzení skutkových okolností podle obdobně řešených případů pomocí ustálené soudní judikatury. Lze tak shrnout, že skutková i právní povaha tohoto sporu se vymyká z běžné činnosti žalované a vyžaduje znalosti a zkušenosti, které nelze očekávat od zaměstnanců žalované v rámci jejich běžné pracovní činnosti. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že v posuzovaném případě lze náklady žalované za její právní zastoupení advokátkou považovat za účelně vynaložené.

31. Proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, ohledně jejich výše, změnil postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.; co do platební povinnosti, lhůty k plnění a platebního místa byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení shledán jako věcně správný.

32. Náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně žalované tak sestává z 3,5 úkonů právní služby (příprava a převzetí zastoupení, vyjádření žalované k žalobě, ústní jednání dne [datum], 1/2 úkonu za účast na jednání dne [datum], při němž došlo k publikaci rozsudku) po [částka] podle § 7, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) a odst. 2 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen„ advokátní tarif“), paušální náhrady hotových výdajů po [částka] připadající na tyto úkony právní služby podle § 13 advokátního tarifu a náhrady 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši [částka] podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem zaokrouhleně [částka] [obec] a lhůta k plnění této náhrady byly stanoveny v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

33. O náhradě nákladů řízení odvolacího rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Protože žalovaná byla v odvolacím řízení rovněž úspěšná, uložil odvolací soud žalobci nahradit žalované také náklady odvolacího řízení. Tyto sestávají ze 3 úkonů právní služby (odvolání žalované a vyjádření k odvolání žalobce, účast u odvolacího jednání dne [datum] a [datum]) po [částka] podle § 7, § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k), d) a g) advokátního tarifu, paušální náhrady hotových výdajů po [částka] připadající na tyto úkony právní služby podle § 13 advokátního tarifu a náhrady 21 % DPH z odměny a náhrad ve výši [částka] podle § 137 odst. 3 o.s.ř., celkem zaokrouhleně [částka] [obec] a lhůta k plnění této náhrady byly stanoveny v souladu s § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.