pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení [částka] s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení [částka] (výrok II).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] (dále také jen„ posuzované řízení“). Žalovaná namítala, že v předmětném řízení k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení nedošlo, a nárok žalobkyně proto považovala za nedůvodný.

3. Soud prvního stupně zjistil, že dne [datum] bylo žalobkyni (v procesním postavení žalované) usnesení Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti vydané v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka]. Předmětem řízení byl nárok [anonymizována tři slova] na zaplacení nejprve [částka] s příslušenstvím a poté rozšířený o dalších [částka] s příslušenstvím. Dne [datum] soud prvního stupně vyhlásil rozsudek, který byl dne [datum] usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušen. Dne [datum] soud prvního stupně vyhlásil (v pořadí druhý) rozsudek, který byl dne [datum] rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem potvrzen. Odvolání [anonymizováno] rozsudku odvolacího soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne [datum], které bylo žalobkyni doručeno dne [datum].

4. Soud prvního stupně měl za to, že za začátek posuzovaného řízení ve vztahu k žalobkyni (v procesním postavení žalované) je třeba považovat okamžik, kdy jí bylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti, tj. dne [datum]. Za konec posuzovaného řízení pak považoval datum [datum], kdy nabyl právní moci rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum]. S odkazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen„ ESLP“) ve věci [anonymizována dvě slova] [země] nezapočítal do celkové délky řízení dobu, po kterou probíhalo řízení o dovolání s odůvodněním, že bylo odmítnuto pro nepřípustnost. Celkovou délku řízení tedy stanovil na 6 let a 11 měsíců. Zhodnotil jednotlivá kritéria (§ 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“) a dovodil, že řízení bylo složitější, že žalobkyně se na délce řízení nepodílela, že význam řízení pro žalobkyni byl zanedbatelný a že v průběhu řízení došlo k jednomu průtahu (období nečinnosti), který však lze považovat za tolerovatelný ve smyslu rozhodnutí [příjmení] [příjmení] [anonymizováno] [země] či [příjmení] [anonymizováno] [země]. Uzavřel, že i když délka řízení nebyla nijak krátká, nebyla nepřiměřená, a k nesprávnému úřednímu postupu nedošlo. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 3 o. s. ř.

5. [anonymizováno] tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Vytýkala soudu prvního stupně, že nesprávně určil celkovou délku řízení a nesprávně zhodnotil i jednotlivá kritéria. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, případně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná považovala rozsudek soudu prvního stupně za věcně správný a navrhla jeho potvrzení.

7. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je z části důvodné.

8. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění tak, jak byly popsány soudem prvního stupně, když ostatně průběh soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. [spisová značka] zjištěný soudem prvního stupně nebyl mezi účastníky sporný. V podrobnostech proto odvolací soud na skutková zjištění soudu prvního stupně odkazuje.

9. Odvolací soud se neztotožnil s tím, jak soud prvního stupně určil celkovou délku řízení. Za začátek řízení soud prvního stupně správně považoval okamžik, kdy se žalobkyně (v procesním postavení žalované) o posuzovaném řízení dozvěděla, tedy den [datum], kdy jí bylo doručeno usnesení Vrchního soudu v Praze o věcné příslušnosti, konec řízení však soud prvního stupně stanovil nesprávně.

10. Jak uvedl Nejvyšší soud ve stanovisku ze dne [datum], sp. zn. [stanovisko NS] (dále jen„ Stanovisko“), konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (tedy např. i v případě, že ústavní stížnost byla odmítnuta).

11. I když lze souhlasit se soudem prvního stupně, že při rozhodování o obdobných nárocích je nutno zohlednit též judikaturu ESLP, jeho odkaz na rozhodnutí ve věci [anonymizována dvě slova] [země], [číslo] je v této souvislosti nepřípadný. V něm ESLP nezapočítal do celkové délky řízení dobu, po kterou trvalo řízení o opravném prostředku u Nejvyššího soudu, avšak v situaci, kdy tento opravný prostředek byl odmítnut z procesních důvodů, bez jakékoli šance na úspěch, přičemž poškozený si musel být vědom toho, že jeho nárok nedosahuje zákonem stanového limitu, neboť byl zastoupen právním zástupcem. O takovou situaci však v projednávané věci nejde. Zde bylo dovolání odmítnuto, protože dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s konstantní judikaturou.

12. V projednávané věci je proto třeba do celkové délky řízení započíst i dobu, po kterou trvalo řízení o dovolání. Ve vztahu k žalobkyni tak posuzované řízení trvalo od [datum] do [datum], tj. celkem [anonymizováno 5 slov]. Při posuzování přiměřenosti takto stanovené délky řízení pak odvolací soud vycházel z jednotlivých kritérií.

13. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že posuzované řízení bylo složitější, a námitky žalobkyně [anonymizováno] posouzení tohoto kritéria neshledal důvodnými. Lze souhlasit s žalobkyní, že procesní aktivita účastníků posuzovaného řízení byla standardní a že řízení nebylo složité po procesní stránce, ta je však jen jednou z okolností, k nimž se přihlíží. Podle Stanoviska složitost zahrnuje jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena a dále složitost věci samu o sobě, je třeba zohlednit jeho složitost skutkovou (rozsah účastníky tvrzených skutečností a z toho vyplývající rozsah prováděného dokazování a různorodost užitých důkazních prostředků – výslechy mnoha svědků, znalecké posudky, výslechy znalce apod.), složitost právního posouzení z hlediska aplikační i interpretační (závisející zejména na četnosti obdobných řízení s obdobnými skutkovými okolnostmi či existující judikatury a její ustálenosti i složitost procesní (procesní aktivita účastníků, četnost a srozumitelnost jejich podání a procesních návrhů, četnost opravných prostředků, výsledky řízení o těchto opravných prostředcích atd.).

14. V posuzovaném řízení byla věc opakovaně řešena na dvou instancích, vyžadovala provedení značného rozsahu listinných důkazů a řešenou problematiku není možno považovat za příliš četnou, nadto předmětem řízení byly dva nároky vycházející ze dvou různých smluv. Za prvé z mandátní smlouvy, v níž se žalobkyně zavázala zpracovat projekt a další dokumenty k projektu„ Dlouhodobý vzdělávací program výchovy členů a práce s mládeží [anonymizována tři slova] na léta [rok] [číslo]“ a k zabezpečení stavební dokumentace projektu„ [ulice] vzdělávací návštěvnické centrum [anonymizována tři slova]“ a dále k činnosti směřující k tomu, aby mandant získal finanční podporu z některých strukturálních fondů nebo jinou finanční podporu poskytovanou v [země]. Za druhé ze smlouvy o zprostředkování, v níž se žalobkyně zavázala zabezpečit činnosti směřující k tomu, aby zájemci vznikly možnosti a příležitost uzavřít konkrétní smlouvy k zabezpečení nevratných finančních prostředků na projektovou realizaci – rekonstrukci krovu a střešního pláště a prací souvisejících pro objekt [příjmení] náměstí [číslo]. Šlo tedy o věc po skutkové i právní stránce složitější.

15. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně i v tom, že žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Žalobkyně poukazovala v odvolání na to, že skutečnost, zda využila či nevyužila dostupných prostředků k odstranění průtahů ve věci, je pro hodnocení nepřiměřené délky řízení irelevantní. Stejně ale k hodnocení tohoto kritéria přistupoval i soud prvního stupně, který zdůraznil, že není povinností účastníka se o urychlení řízení snažit a že použití uvedených prostředků mu lze klást k dobru, nikoli k tíži (srov. odst. 27 napadeného rozsudku). Jeho posouzení tohoto kritéria proto nelze nic vytknout.

16. Odvolací soud se však již neztotožnil s tím, jak soud prvního stupně hodnotil kritéria postupu soudů a významu řízení pro poškozenou.

17. Závěr soudu prvního stupně, že v posuzovaném řízení zaznamenal pouze jedno období nečinnosti, a to od [datum] (kdy se konalo jednání, které bylo odročeno na neurčito) do [datum] (kdy bylo nařízeno jednání), tj. cca 6 měsíců, zcela neodpovídá jeho skutkovým zjištěním popsaným v odst. 10 napadeného rozsudku. Dalším takovým obdobím je období od [datum] (kdy byla rozeslána podání účastníkům) do [datum] (kdy bylo nařízeno jednání), přičemž nařízení jednání předcházela žádost účastníka o odstranění průtahů a nařízení jednání, a období od [datum] (kdy byl spis předložen odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání) do [datum] (kdy bylo nařízeno jednání u odvolacího soudu). Nejde tedy již jen o ojedinělý a tolerovatelný průtah, nýbrž je nutno uzavřít, že postup soudů délku řízení prodloužil.

18. Odvolací soud nepovažuje za správný ani závěr soudu prvního stupně, že význam řízení pro žalobkyni byl zanedbatelný, protože jde o právnickou osobu v likvidaci. V rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], Nejvyšší soud uvedl, že imateriální újma u právnických osob se sice zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, dovolací soud se však nedomnívá, že by se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění mělo apriori rozlišovat mezi osobami fyzickými a právnickými. Právnickým osobám proto zpravidla náleží stejné zadostiučinění jako osobám fyzickým. V posuzovaném řízení šlo o majetkový spor, jehož význam je zásadně standardní. Částku [částka], která byla předmětem řízení, nelze – v poměru k výši zapsaného základního kapitálu žalobkyně [částka] – hodnotit jako bagatelní a dovodit, že by takový spor měl pro žalobkyni nižší význam jen proto, že byla (a je) v likvidaci. Minimálně totiž výsledek posuzovaného řízení mohl ovlivnit výši likvidačního zůstatku. Odvolací soud má proto za to, že význam řízení pro žalobkyni byl standardní.

19. Po zhodnocení těchto kritérií odvolací soud dospěl k závěru, že i přes vyšší složitost věci není možné délku řízení přesahující 7 let považovat za přiměřenou, a to zejména vzhledem k tomu, že se na ní podílel postup soudů popsaný v odst. 17. Protože samotné konstatování porušení práva by se nejevilo dostačující, je namístě poskytnout žalobkyni zadostiučinění v penězích (§ 13 odst. 1, § 31a OdpŠk).

20. V souladu se Stanoviskem odvolací soud nejprve stanovil částku za jeden rok řízení (sníženou za první dva roky řízení), vynásobil ji celkovou dobou řízení a následně upravil v důsledku působení jednotlivých kritérií.

21. I když byla délka řízení nepřiměřená, nelze ji hodnotit jako extrémní, tudíž odvolací soud stanovil základní částku, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, ve výši [částka] za každý další rok řízení (v prvních dvou letech trvání řízení jde o částku poloviční). Za celkovou dobu řízení trvající [anonymizována čtyři slova] měsíců má žalobkyně právo na základní zadostiučinění ve výši [částka].

22. Při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění odvolací soud zohlednil složitost věci popsanou v odst. 14 a základní zadostiučinění snížil o 15 % z důvodu počtu instancí a o 15 % z důvodu složitosti skutkové a právní, tj. celkem o 30 %. Protože žalobkyně se svým jednáním na délce řízení nepodílela a význam řízení pro ni byl standardní, z těchto důvodů nelze základní zadostiučinění nijak modifikovat. Odvolací soud jej neupravoval ani v důsledku postupu soudů popsaného v odst. 17, neboť k němu přihlížel již při posuzování přiměřenosti délky řízení. Celkově tak odvolací soud částku základního zadostiučinění snížil o 30 %, tedy na [částka].

23. Zamítavý výrok soudu prvního stupně proto odvolací soud změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni [částka] s úrokem z prodlení ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíců od uplatnění nároku u žalované (§ 220 o. s. ř.), a ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

24. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř.

25. Náklady řízení činí [částka] a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku [částka], odměny advokáta žalobkyně za 5 úkonů právní služby po [částka] za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, účast na jednání soudu [datum] a [datum], sepis odvolání, účast na jednání odvolacího soudu (§ 9 odst. 4 písm. a/, § 11 odst. 1 písm. a/,d/ g/ advokátního tarifu), z paušálních náhrad hotových výdajů po [částka] připadajících na tyto úkony právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a 21 % DPH ve výši [částka].