pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 C 38/2020-171,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobci [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I.), v části, aby žalovaná zaplatila žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % z této částky od [datum] do zaplacení, žalobu zamítl (výrok II.), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení [částka] (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. Žalovaná nárok na náhradu škody popřela, za nemajetkovou újmu žalobci poskytla zadostiučinění ve formě konstatování práva.

3. Soud prvního stupně zjistil, že usnesením Generální inspekce bezpečnostních sborů, Oddělení vyšetřování – oblast západ, [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro podezření ze spáchání přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Dne [datum] byla u Okresního soudu v České Lípě podána obžaloba a řízení bylo vedeno pod sp. zn. 2 T 31/2017. Ve dnech [datum] až [datum] a dále dne [datum] proběhla hlavní líčení a dne [datum] byl ve věci vyhlášen rozsudek, jímž byl žalobce podle § 226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Odvolání státního zástupce podané proti tomuto rozsudku Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne [datum] zamítl. K dovolání Nejvyššího státního zástupce Nejvyšší soud usnesením ze dne [datum] usnesení odvolacího soudu ze dne [datum], i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně ze dne [datum] zrušil. Okresní soud v České Lípě po novém projednání věci usnesením ze dne [datum], které nabylo právní moci dne [datum], věc postoupil podle § 222 odst. 2 trestního řádu Policii ČR, Krajskému ředitelství policie Libereckého kraje, územní odbor [obec], neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako kázeňský přestupek. Vzhledem k tomu, že uplynula lhůta k uložení kázeňského trestu za kázeňský přestupek, pročež odpovědnost žalobce za kázeňský přestupek zanikla, služební funkcionář (ředitel) Krajského ředitelství policie Libereckého kraje podnět Okresního soudu v České Lípě odložil, o čemž dne [datum] učinil písemný záznam ve smyslu § 42 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu O trestním stíhání informovala média.

4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované z titulu nezákonného rozhodnutí, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání (§ 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen„ OdpŠk“). Poté posuzoval jednotlivé žalobcem uplatněné nároky.

5. Žalobce požadoval náhradu škody spočívajících v nákladech vynaložených na právní zastoupení (obhajobu) a předložil faktury, kterými jeho obhájce vyúčtoval jednotlivé úkony právní služby, v celkové výši [částka] s DPH. Soud prvního stupně neshledal tento nárok důvodným, neboť žalobce netvrdil, že by vyúčtovanou částku zaplatil. Tvrdil, že hradil členské příspěvky odborové organizaci (Nezávislý odborový svaz Policie ČR), která mu v případě trestního stíhání souvisejícího s výkonem služby zajišťuje právní pomoc právě v podobě úhrady nákladů obhajoby prostřednictvím pojišťovny D. A. S. Jelikož náklady obhajoby hradila uvedená pojišťovna, a nikoli žalobce, žalobci škoda nevznikla.

6. Žalobce požadoval náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na ubytování jeho obhájce v [příjmení] [jméno] v [obec] v souvislosti s hlavními líčeními ve dnech 14. 2. až [datum] a [datum]. Soud prvního stupně shledal tento nárok důvodným, neboť hlavní líčení se v těchto dnech skutečně konala, začínala vždy v 8 hodin, obhájce žalobce se jich účastnil, žalobce za jeho ubytování zaplatil celkem [částka] a šlo o náklady vynaložené účelně. Nepřisvědčil žalované, že žalobce měl tyto náklady uplatnit u pojišťovny D. A. S., neboť žalobce nelze k takovému kroku nutit.

7. Žalobce požadoval náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na stravné advokáta ve výši [částka] podle předloženého účtu z restaurace ze dne [datum]. Soud prvního stupně neshledal tento nárok důvodným, neboť nebylo zjištěno, kdo účet hradil a za koho, a tento výdaj ani nelze považovat za účelně vynaložený.

8. Žalobce požadoval náhradu škody v celkové výši [částka] za to, že v souvislosti s účastí u hlavních líčení u Okresního soudu v České Lípě, resp. u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka [obec], musel čerpat řádnou dovolenou. Soud prvního stupně neshledal tento nárok důvodným, neboť podle výplatních pásek za čerpanou dovolenou obdržel od zaměstnavatele odpovídající náhradu, takže mu žádná škoda ve formě ušlého zisku nevznikla.

9. Žalobce požadoval náhradu škody spočívající ve vynaložených cestovních nákladech a za opotřebení vozidla v celkové výši [částka]. Soud prvního stupně neshledal tento nárok důvodným, neboť žalobce neprokázal, jaký automobil v souvislosti s jednotlivými úkony trestního řízení využíval, a neprokázal ani, že by disponoval předchozím souhlasem okresního, resp. krajského soudu s použitím vlastního motorového vozidla ve smyslu § 30 odst. 2 vyhlášky č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Žalobci pak nelze přiznat ani cestovné ve výši ceny jízdného veřejnou hromadnou dopravou, jelikož takové jízdné nevynaložil a škoda mu nevznikla.

10. Žalobce požadoval náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka]. Soud prvního stupně shledal tento nárok důvodným pouze částečně. Při úvaze o formě a výši zadostiučinění přihlédl k délce trestního stíhání, povaze trestního stíhání, a dopadům trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného. Zohlednil zejména, že trestní stíhání trvalo od [datum] do [datum], tj. cca po dobu 3 let a 3 měsíců, že žalobce byl stíhán pro přečin, za který zákon umožňuje uložit trest odnětí svobody až na 5 let, žalobci byl ale navrhován trest podmíněný, vznikla mu újma ztotožnitelná se subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, jež pramenily zejména z obavy, že v případě pravomocného odsouzení by přišel o své zaměstnání u Policie ČR a byl tak v nejistotě ohledně své budoucnosti. Žádné jiné závažnější zásahy však v řízení prokázány nebyly. Trestní stíhání žalobce sice bylo medializováno, ale soud prvního stupně nehledal jakýkoli excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, a proto v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu ČR reprezentovanou rozsudkem ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1141/2018, uzavřel, že medializace byla v daném případě pouhým důsledkem zásady veřejnosti trestního řízení a nelze ji přičítat k tíži žalované. Na zahájení trestního stíhání měl podíl i žalobce. Soud prvního stupně provedl srovnání s věcí vedenou u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 167/2015, s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 3/2018 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Co 330/2019 a s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 168/2016 a uzavřel, že odpovídající satisfakcí je v tomto případě částka [částka] (tj. cca [částka] za jeden měsíc trestního stíhání), kterou odůvodňuje zejména fakt, že na žalobce, coby policistu, jsou obecně kladeny vyšší nároky, a odsouzení společnosti za trestný čin spáchaný v souvislosti s výkonem pravomoci policisty je nepochybně vyšší, ale na druhou stranu i fakt, že žalobce měl na svém trestním stíhání nezanedbatelný podíl a zároveň u něj nebyly prokázány žádné závažnější zásahy do jeho rodinného, společenského či profesního života. Při určení výše nákladů řízení vyšel ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1435/2015.

11. Proti tomuto rozsudku podali včasné a přípustné odvolání oba účastníci.

12. Žalobce svým odvolání napadl výroky II. a III. rozsudku soudu prvního stupně. Setrval na svých nárocích na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech obhajoby, stravného, cestovného i za čerpanou dovolenou, měl za to, že nemožnost čerpat dovolenou za účelem rekreace měla být eventuálně zohledněna při úvaze o výši nemajetkové újmy. Také namítal, že při úvaze o výši nemajetkové újmy soud prvního stupně dostatečně nezohlednil medializaci celé věci, vysokou trestní sazbu, která žalobci hrozila, jeho obavu ze ztráty zaměstnání, i to, jak byla trestním stíháním ohrožena jeho rodina. Nesouhlasil ani se způsobem, jakým soud prvního stupně porovnával jeho věc s jinými případy, ani se způsobem, jakým rozhodl o nákladech řízení. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil.

13. Odvolání žalované směřovalo proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaná se ztotožnila s tím, že náklady na ubytování jsou součástí nákladů na obhajobu, ale nikoli s tím, že žalobce je neměl uplatnit u pojišťovny D. A. S. Také měla za to, že žalobci nemělo být přiznáno zadostiučinění za nemajetkovou újmu v penězích, neboť dostačující je konstatování porušení práva a omluva, které žalobci již poskytla. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil.

14. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek (§ 212 a násl. o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání žalobce je z části důvodné, odvolání žalované důvodné není.

15. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními popsanými soudem prvního stupně a s výjimkou nároku na stravné i s jeho právním posouzením, na které v podrobnostech odkazuje.

16. Není pochyb, že stát odpovídá za újmu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím. Vychází se přitom z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (§ 8 OdpŠk), za něž je považováno usnesení o zahájení trestního stíhání.

17. Náhrada škody zahrnuje takové náklady řízení, které byly poškozeným účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu (§ 31 Odpšk). Podle konstantní judikatury má poškozený zásadně právo, na náhradu všech nákladů obhajoby, které účelně vynaložil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 1388/2004). V projednávané věci však žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by náklady obhajoby vynaložil on. Tvrdil, že odměnu za jednotlivé úkony právní služby tak, jak byly obhájcem vyúčtovány, zaplatila pojišťovna D. A. S. Na tomto tvrzení setrval i u odvolacího jednání a doplnil, že žalobci nevznikla povinnost tyto náklady pojišťovně nahradit. Jestliže žalobce náklady obhajoby sám nevynaložil a ani mu nevznikl dluh u pojišťovny, která je za něj hradila, je správný závěr soudu, že mu škoda nevznikla. Členské příspěvky, které žalobce platí odborové organizaci, za takovou škodu považovat nelze, neboť je nevynakládá v příčinné souvislosti s trestním stíháním, ale z titulu svého členství v této organizaci.

18. Součástí nákladů na obhajobu jsou i náklady na ubytování, s čímž ostatně souhlasí i žalovaná ve svém odvolání. Za neopodstatněnou odvolací soud považuje její námitku, že jako takové je žalobce měl uplatnit u pojišťovny. Skutečnost, že žalobce má z titulu pojištění právo, aby za něj pojišťovna tyto náklady zaplatila, nezbavuje škůdce odpovědnosti za škodu. Žalobce má právo si zvolit, zda bude po pojišťovně požadovat pojistné plnění, nebo zda uplatní u škůdce nárok na náhradu škody. Žalobci proto nic nebrání v tom, aby tu část účelně vynaložených nákladů na obhajobu, která nebyla zaplacena pojišťovnou, požadoval po žalované. Účelnost ani výši vynaložených nákladů přitom žalovaná nijak nezpochybnila.

19. Stejně tak je součástí nákladů obhajoby i stravné jako náhrada zvýšených stravovacích výdajů (§ 156, § 163 zák. práce, § 2 vyhl. č. 463/2017 Sb.). Jelikož hlavní líčení u Okresního soudu v České Lípě spadalo do dvou dnů (14. 2. až [datum]) činí výše stravného [částka] za jeden kalendářní den, celkem [částka]. Žalobce požadoval [částka], tedy méně, než kolik činí jeho zákonný nárok, a jeho požadavek je tedy důvodný.

20. Zamítnutí žalobcova nároku na náhradu škody ve výši [částka] za to, že v souvislosti s účastí u hlavních líčení musel čerpat řádnou dovolenou, soud prvního stupně založil na závěru, že žalobci požadovaná škoda ve formě ušlého zisku nevznikla, neboť za čerpanou dovolenou obdržel od zaměstnavatele odpovídající náhradu. Proti tomuto závěru žalobce ve svém odvolání nebrojí, ale vytýká soudu prvního stupně, že uvedenou skutečnost nezohlednil při úvaze o odškodnění nemajetkové újmy. Je pravdou, že z tohoto pohledu soud prvního stupně nárok žalobce nehodnotil, nicméně to nic nemění na tom, že žalobcův nárok na náhradu škody ve výši [částka] zamítl správně. To, že uvedená skutečnost není v daném případě důvodem pro navýšení odškodnění nemajetkové újmy, bude rozvedeno níže.

21. Zamítnutí žalobcova nároku na náhradu cestovních nákladů ve výši [částka] soud prvního stupně založil na za prvé na závěru, že žalobce nepředložil žádný doklad prokazující, jaký automobil použil pro cesty k jednotlivým úkonům trestního řízení uskutečněným do [datum]. Žalobce v odvolání připouští, že vozidlo, s nímž jezdil do září 2017, prodal a technickým průkazem, kterým by mohl tyto cesty doložit, již nedisponuje. Za druhé soud prvního stupně uvedl, že žalobce nedisponoval potřebným souhlasem soudu k použití vlastního motorového vozidla. Ani tento závěr žalobce ve svém odvolání nezpochybňuje, má však za to, že mu měly být přiznány alespoň náklady ve výši jízdného veřejnou dopravou. I s tímto argumentem se soud prvního stupně vypořádal a odvolací soud s jeho odůvodněním souhlasí. Obecně se totiž účastníku hradí skutečné, účelné a hospodárné cestovní výdaje veřejným hromadným dopravním prostředkem, a to na základě předložených dokladů. Takové doklady žalobce nepředložil a současně nesplnil podmínky pro to, aby mu mohla být přiznána náhrada podle zvláštního předpisu. Soud prvního stupně proto postupoval správně, jestliže žalobci nárok na náhradu cestovních výdajů nepřiznal.

22. Při posuzování žalobcova nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním soud prvního stupně postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž je třeba zohlednit zejména povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby, to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k újmě došlo. Kromě zohlednění právě uvedených kritérií je však nezbytné, aby v konečném důsledku výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídala výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřováno s ohledem na zmíněná kritéria) shodují. Jinými slovy, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je možná pouze tehdy, pokud bude soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

23. Odvolací soud považuje za správné úvahy soudu prvního stupně o povaze trestní věci, délce trestního stíhání a i dopadech trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Soud prvního stupně přiléhavě vystihl, že délka trestního stíhání v trvání 3 roky a 3 měsíce není zanedbatelná, na druhou stranu ji ale nelze hodnotit jako natolik dlouhou, že by podstatně zvyšovala intenzitu nemajetkové újmy. Za přečin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, pro který byl žalobce stíhán, zákon umožňuje uložení trestu odnětí svobody až 5 let, takový trest ale žalobci nehrozil, reálně byl tedy ohrožen podmíněným trestem odnětí svobody. Podstatná je rovněž skutečnost, že trestní stíhání souviselo s výkonem jeho pravomoci jako policisty, takže obava, že v případě pravomocného odsouzení by přišel o své zaměstnání u Policie ČR, byla plně odůvodněna. Na druhou stranu však žádné jiné zásahy do osobnostní sféry žalobce neprokázal. V tomto ohledu se důkazní situace nezměnila ani v odvolacím řízení, neboť žalobce přes poučení odvolacího soudu (§ 118a o. s. ř.) neoznačil žádné důkazy k prokázání šíře a intenzity zásahů do své osobnostní sféry.

24. Soud prvního stupně také správně posoudil otázku medializace trestního stíhání a v této souvislosti také výstižně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 8. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1141/2018, v němž dovolací soud shrnul svou dosavadní judikaturu. Ta je založena na tom, že státu nelze přičítat k tíži, že princip presumpce neviny byl narušen sdělovacími prostředky, či dokonce že jimi byl narušen ve značné míře. Zde totiž dochází k přetržení příčinné souvislosti mezi vedením trestního stíhání a skutečností, která újmu zakládá či zvyšuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2200/2015). Jinými slovy stát nemůže nést odpovědnost za (nepřípustné) závěry, jež sdělovací prostředky vyvodí z veřejně dostupných zdrojů a prohlášení, jež odpovídají požadavkům zákona (k odpovědnosti novinářů za korektní informování veřejnosti o probíhajícím trestním řízení srovnej např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne [datum], stížnost [číslo] ve věci C. proti Itálii, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2235/2017). Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že nebyl-li zjištěn excesivní způsob jednání orgánů činných v trestním řízení, nelze medializaci trestního stíhání považovat za faktor, který zvyšuje nemajetkovou újmu.

25. Žalobce navrhoval ke srovnání tři případy, které však odvolací soud nepovažuje za vhodné.

26. Za prvé žalobce poukazoval na stanovisko žalované ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [jednací číslo MSP], v němž bylo proti poškozenému zahájeno trestní stíhání pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 1 rok a 1 měsíc, mělo dopady na rodinný a pracovní život poškozeného, došlo k poškození jeho pověsti v zaměstnání, ztráta zaměstnání ale poškozenému nehrozila a žalovaná jej odškodnila částkou [částka]. Uvedený případ se od projednávané věci odlišuje všemi kritérii – povahou trestní věci, neboť jde o trestný čin proti zdraví, délkou trestního stíhání, ale především dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného, neboť v projednávané věci žalobce dopady na rodinný ani pracovní život neprokázal.

27. Za druhé žalobce poukazoval na stanovisko žalované ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [jednací číslo MSP], v němž bylo proti poškozenému zahájeno trestní stíhání pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 2 rok a 2 měsíce, mělo dopady na pracovní život poškozeného, který byl v důsledku trestního stíhání převeden na jinou pozici, a žalovaná jej odškodnila částkou [částka]. Uvedený případ se s projednávanou věcí shoduje v povaze trestního stíhání, délkou trestního stíhání se odlišuje nepodstatně, zásadní rozdíl je však v dopadech trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného, neboť v projednávané věci žalobce dopady na pracovní život neprokázal.

28. Za třetí žalobce poukázal na případ vedený u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 21 C 167/2015, a u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. 17 Co 164/2016, v němž bylo proti poškozenému zahájeno trestní stíhání pro dva přečiny, a to omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, trestní stíhání trvalo 1 rok a 8 měsíců, mělo dopady na rodinný i pracovní život poškozeného, i na jeho psychiku, a soud jej odškodnil částkou [částka]. Srovnání uvedeného případu s projednávanou věcí provedl soud prvního stupně, který podrobně popsal, v čem se obě věci odlišují, a odvolací soud považuje jeho odůvodnění za výstižné a ztotožňuje se s ním. Jen ve stručnosti lze shrnout, že kromě toho, že poškozený v uvedeném případě byl soudem prvního stupně shledán vinným a zproštěn teprve v odvolacím řízení, což nepochybně újmu zvyšuje, se uvedený případ od projednávané věci odlišuje – stejně jako předchozí případy – mnohem závažnějšími dopady trestního stíhání do osobnostní sféry poškozeného (srov. bod 25. napadeného rozsudku). Ve všech třech případech tak žalobce navrhuje ke srovnání věci, v nichž trestní stíhání negativně zasáhlo do rodinného a/nebo pracovního života poškozených, sám ale žádné takové negativní dopady neprokázal.

29. Vytknout nelze soudu prvního stupně ani to, že přihlédl k tomu, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl stíhán, neboť v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu jde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 6069/2016, a v něm uvedenou judikaturu). Je proto namístě i srovnání s věcí vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 44 C 3/2018 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 18 Co 330/2019, provedené soudem prvního stupně, kde právě tato okolnost byla důvodem, proč bylo jako dostačující zadostiučinění shledáno konstatování porušení práva poškozeného.

30. Odvolací soud však nepřisvědčil žalované, že pro tuto okolnost by jako dostačující zadostiučinění mělo shledáno konstatování porušení práva i v projednávané věci. Jak správně uvedl soud prvního stupně, žalobce se sice dopustil jednání, pro který byl stíhán, avšak nikoli ze„ zlého“ úmyslu, nýbrž ze„ služební horlivosti“, a proto je namístě mu (symbolickou) finanční satisfakci přiznat. Nelze přitom přehlédnout, že žalobce byl více než tři roky stíhán pro skutek, který (od počátku) vůbec nebyl trestným činem, a zproštění obžaloby tak nebylo důsledkem„ důkazní nouze“, ale selháním verifikační (filtrační) funkce přípravného řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3271/20). Protože ale žalobce (přes poučení soudu) neprokázal žádné zásadní dopady do své osobnostní sféry, nemůže výše poskytnutého odškodnění dosahovat takové částky jako v případech navrhovaných žalobcem ke srovnání (uvedených v bodech 26. až 28.). Za prokázanou tak lze mít (toliko) obavu žalobce z možné ztráty zaměstnání, bude-li shledán vinným, neboť takovou obavu by oprávněně pociťovala každá osoba v obdobném postavení. Kromě toho lze přihlédnout i k tomu, že žalobce čerpal dovolenou proto, aby se mohl účastnit hlavních líčení. I když se totiž již dovolená neoznačuje přívlastkem„ na zotavenou“, je nepochybné, že jejím základním účelem má být odpočinek a že žalobce byl v průběhu více než tříletého trestního stíhání takto připraven o 5 dní odpočinku (tj. cca 1,6 ročně). I s ohledem na uvedený rozsah není újma, kterou tím žalobce utrpěl, srovnatelná se zásahy do rodinného a/nebo pracovního života a nedosahuje takové intenzity, aby mohla odůvodnit navýšení finančního zadostiučinění přiznaného soudem prvního stupně. I když tedy soud prvního stupně tuto skutečnost při úvaze o výši zadostiučinění výslovně nezmínil, považuje odvolací soud přiznanou částku za přiměřenou.

31. Žalobce má tedy právo na zaplacení náhrady nákladů ubytování ve výši [částka] a stravného ve výši [částka] a náhrady nemajetkové újmy [částka], celkem [částka].

32. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky [částka] jako věcně správný potvrdil a v zamítavém výroku II. změnil jen tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci dalších [částka], jinak jej i v tomto výroku potvrdil (§ 219, § 220 o. s. ř.).

33. O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů odvolací soud rozhodl podle ustanovení § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř.

34. Při určování celkového poměru úspěchu a neúspěchu odvolací soud ze vzájemného poměru tarifních hodnot uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. advokátního tarifu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, uveřejněné pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

35. Žalobce spojil ke společnému projednání nárok na náhradu škody v penězích a nárok na náhradu nemajetkové újmy, tarifní hodnotou je tak částka [částka] (§ 8 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., dále jen„ AT“) + [částka] (§ 9 odst. 4 písm. a) AT), celkem [částka]. Co do nároku na náhradu škody byl úspěšný v částce [částka], neúspěšný v částce [částka], co do nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu byl plně úspěšný. Žalobce by proto měl žalované nahradit 27 % { (92 203 - (50 000 + [částka])): 144 941 x 100} jejích účelně vynaložených nákladů.

36. Náklady řízení před soudem prvního stupně činí [částka] a tvoří je 5 paušálních náhrad po [částka] za vyjádření k žalobě, přípravu účasti u jednání dne [datum] a dne [datum] a samotnou účast při těchto dvou jednáních. Náklady odvolacího řízení činí [částka] a tvoří je 3 paušální náhrady po [částka] za odvolání, přípravu účasti na odvolacím jednání a účast u odvolacího jednání (§ 1 odst. 3 písm. a/, b/ a c/ a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.) 27 % z této částky se rovná [částka].