o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. dubna 2024, č. j. 27 C 14/2024-46,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 63 163 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z této částky od 16. 1. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalované zaplacení částky 63 163 Kč s příslušenstvím jako nemajetkové újmy, která mu vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. 10 C 29/2018. Řízení trvalo déle než pět let a jednalo se o řízení o náhradu škody na zdraví. Žalobce u žalované uplatnil nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění dne 31. 10. 2023 v celkové výši 124 913 Kč, žalovaná mu dne 8. 1. 2024 zaplatila částku 61 750 Kč. Žalobce se tedy domáhal rozdílu mezi částkou, kterou požadoval a částkou, kterou mu žalovaná zaplatila mimosoudně.

3. Žalovaná potvrdila, že žalobce u ní uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Žalovaná žalobci dne 8. 1. 2024 zaplatila zadostiučinění ve výši 61 750 Kč a vyplacenou částku považovala za přiměřenou nemajetkové újmě, která žalobci vznikla.

4. Soud prvního stupně vyšel po skutkové stránce z toho, že žalobce předběžně uplatnil svůj nárok u žalované dne 31. 10. 2023, a to v celkové výši 124 913 Kč a že mu žalovaná dne 8. 1. 2024 zaplatila částku 61 750 Kč.

5. Soud prvního stupně zjistil ze spisu [Orgán veřejné moci] sp. zn. 10 C 29/2018 průběh posuzovaného řízení, který podrobně popsal v odst. 5. svého rozsudku.

6. Posuzované řízení bylo zahájeno dne 2. 5. 2018, kdy žalobce podal k [Orgán veřejné moci] žalobu proti [právnická osoba], kterou se domáhal zaplacení náhrady škody na zdraví, jež mu vznikla v souvislosti s [podezřelý výraz], a to konkrétně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti. Řízení bylo usnesením ze dne 12. 11. 2018 přerušeno do skončení řízení, které bylo vedeno u téhož soudu pod sp. zn. 14 C 13/2016, v němž se žalobce proti téže žalované domáhal rovněž náhrady škody na zdraví vzniklé mu ze stejné operace, a to ztráty na výdělku, bolestného, ztížení společenského uplatnění a nákladů léčby. Vedlejší řízení bylo pravomocně skončeno dne 25. 11. 2019. V posuzovaném řízení bylo pokračováno na základě usnesení ze dne 5. 12. 2019. Žalobce v průběhu řízení dvakrát rozšířil žalobu, a to podáními ze dne 14. 2. 2019 a ze dne 9. 1. 2020. První jednání, které bylo ve věci nařízeno na den 15. 4. 2020 bylo odročeno na den 3. 6. 2020 z důvodu karanténních opatření. Jednání, které se konalo dne 3. 6. 2020 bylo odročeno na den 30. 9. 2020 k žádosti účastníků řízení z důvodu mimosoudních jednání. U jednání, které se konalo dne 30. 9. 2020 účastníci opět požádali o lhůtu k mimosoudním jednáním a jednání proto bylo odročeno na den 11. 11. 2020. Toto jednání pak bylo odročeno na den 13. 11. 2020, kdy bylo rozhodnuto ve věci samé. Žalobce podal dne 17. 12. 2020 odvolání, dne 12. 5. 2021 se konalo jednání odvolacího soudu. Z důvodu výzvy poskytnuté žalobci k doplnění skutkových tvrzení a důkazů bylo jednání nejprve odročeno na neurčito, a poté bylo nařízeno jednání na den 1. 9. 2021, kdy bylo odvolacím soudem o odvolání žalobce rozhodnuto. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dne 28. 1. 2022 dovolání, o kterém Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 27. 4. 2023 tak, že dovolání odmítl. Ústavní stížnost žalobce byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2023 a toto usnesení bylo žalobci doručeno dne 17. 9. 2023. V ostatním odvolací soud v zájmu stručnosti odkazuje na odst. 5. rozsudku soudu prvního stupně.

7. Po právní stránce posoudil soud prvního stupně věc podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále „OdpŠk“), a to podle § 1, § 13 odst. 1, § 15 odst. 2 a § 31a odst. 1 až 3, aplikoval stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“) a judikaturu Nejvyššího soudu a Evropského soudu pro lidská práva.

8. Shledal, že řízení trvalo ve vztahu k žalobci od 2. 5. 2018 do 17. 9. 2023, tedy 5 let a 4 měsíce. Pomocí kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk nejprve hodnotil přiměřenost délky posuzovaného řízení. Shledal, že toto probíhalo na třech stupních soudní soustavy a u Ústavního soudu. Řízení vykazovalo určitý stupeň skutkové i právní složitosti a bylo složitější i po procesní stránce. Skutková složitost byla dána typem uplatněného nároku, procesní složitost nutností rozhodovat opakovaně o rozšíření žaloby, částečném zpětvzetí žaloby, žalobce byl vyzýván podle § 118a o.s.ř. Řízení bylo přerušeno do skončení souvisejícího řízení, v němž byl řešen základ žalobního nároku, tedy odpovědnost nemocnice za škodu na zdraví žalobce. Žalobce se na délce řízení nepodílel, nicméně sám dvakrát navrhoval odročení jednání z důvodu mimosoudního jednání účastníků. V postupu soudů shledal soud prvního stupně prodlevu u Nejvyššího soudu. V odročení jednání ze dne 15. 4. 2020 na den 3. 6. 2020 průtah neshledal, neboť odročení proběhlo kvůli epidemiologické situaci. Postup soudů byl jinak plynulý. Význam předmětu řízení pro žalobce shledal jako zvýšený, neboť se jednalo o nárok na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, tedy o nárok na náhradu škody na zdraví, zároveň bylo soudu známo, že žalobcův zdravotní stav je špatný. Základ nároku žalobce na náhradu škody na zdraví byl nicméně řešen ve vedlejším řízení. Tvrzení žalobce o poškození zdraví nebyla ve vztahu k délce posuzovaného řízení relevantní.

9. Soud prvního stupně na základě zhodnocení uvedených kritérií dospěl k závěru, že řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, neboť přestože vykazovalo určitou skutkovou, právní i procesní náročnost, jeho celková délka jeho složitosti neodpovídala, v řízení bylo zjištěno období nečinnosti soudů. Zároveň shledal, že žalobce je třeba odškodnit v penězích. Při stanovení základní částky vyšel z částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, z toho za první dva roky sníženo o polovinu. Takto dospěl k základní částce ve výši 65 000 Kč. Tuto modifikoval pomocí jednotlivých kritérií podle § 31a odst. 3 OdpŠk tak, že základní částku snížil o 20 % za procesní, skutkovou a právní složitost, a dále o 10 % za počet stupňů soudní soustavy, na nichž bylo nutno věc projednat, a zvýšil o 20 % z důvodu vyššího významu předmětu řízení pro žalobce. Takto dospěl k částce 58 500 Kč, kterou považoval za přiměřené zadostiučiní vzniklé nemajetkové újmy. Jelikož žalovaná žalobci mimosoudně zaplatila částku vyšší, není podaná žaloba důvodná. Nepřisvědčil žalobci v názoru, že by odškodnění mělo být valorizováno s ohledem na inflaci, k čemuž poukázal na dlouhodobě zastávaný názor Nejvyššího i Ústavního soudu, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv inflace či např. znehodnocení kurzu měny. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle zásady úspěchu ve věci.

10. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Rozsudek považoval celkově za nepřezkoumatelný. Měl za to, že soud prvního stupně nezhodnotil dostatečně míru významu předmětného řízení pro žalobce, nezabýval se charakterem nároku, který byl uplatněn v posuzovaném řízení. Soudu prvního stupně vytkl, že nezdůvodnil, proč vycházel právě z částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení. Měl za to, že s ohledem na skutečnost, že se jednalo o spor o náhradu škody na zdraví měla mu být za jeden rok trvání řízení přiznána částka 20 000 Kč. Nesouhlasil ani s tím, jak soud prvního stupně posoudil jednotlivá rozhodná kritéria. Předně měl za to, že soud prvního stupně měl provést procentní navýšení základní částky z důvodu zvýšeného významu předmětu řízení pro žalobce o více než 20 %, a to s ohledem na vlastní zdravotní problémy žalobce, na to, že poškození zdraví utrpěl v době, kdy byl krátce po vyučení, zapojený v pracovním procesu, aktivní. Všechna zhoršení zdravotního stavu vedla k zásadnímu vyřazení žalobce ze společnosti. Doba trvání řízení se negativně promítla do psychického stavu žalobce. Soud prvního stupně ke zdravotním problémům žalobce nepřihlédl, ačkoli doklady byly obsahem spisu. Řízení mělo pro žalobce význam také s ohledem na skutečnost, že v té době pobíral pouze invalidní důchod, tamní žalovaná mu v průběhu řízení ničeho nezaplatila. Prodlevy v řízení byly v žalobcův neprospěch. Žalobce zásadně nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně při stanovení výše základní částky nepřihlédl ke změněným ekonomickým poměrům v ČR a nepřistoupil k jeho valorizaci o inflaci. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaná vyjádřila s napadeným rozsudkem soudu prvního stupně souhlas, navrhla, aby byl odvolacím soudem potvrzen a žalované byla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

12. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobce rozsudek v napadeném rozsahu včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

13. Odvolací soud předně neshledal opodstatněnou námitku žalobce, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Rozsudek je odůvodněn řádně, v souladu s ustanovením § 157 odst. 2 o.s.ř. Lze z něj seznat, jaké skutečnosti vzal soud prvního stupně za prokázané a z jakých důkazů, stejně tak je naprosto srozumitelné jeho právní hodnocení. Ostatně sám žalobce se závěry soudu prvního stupně podrobně polemizuje.

14. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně a jak je podrobně popsal v odst. 5. svého rozsudku. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v § 132 o.s.ř.

15. Odvolací soud souhlasí jak s jeho skutkovými závěry, které odpovídají provedeným důkazům (spisu [Orgán veřejné moci] sp. zn. 10 C 29/2018), tak s jeho závěry právními.

16. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ust. má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

17. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu řízení pro poškozeného.

18. Pro dovození odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem je třeba naplnění tří podmínek: 1) existence nesprávného úředního postupu (v daném případě tvrzená nepřiměřená délka řízení), 2) vznik újmy v nemajetkové sféře osoby a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy.

19. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení se typicky projevuje stavem nejistoty účastníka o výsledku řízení, v němž se po dobu jeho délky ocitá. Účelem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je tedy odškodnění nejistoty účastníka spojené s trváním řízení.

20. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované v souladu s § 14 OdpŠk a že žalovaná jej odškodnila částkou 61 750 Kč, což bylo v řízení nesporné.

21. Soud prvního stupně se zcela správně nejprve zabýval tím, zda délka posuzovaného řízení byla přiměřená, přičemž v souladu s názorem žalované dovodil, že přiměřená nebyla a že bylo třeba přistoupit k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích. V tomto směru se v souladu s § 31a OdpŠk a Stanoviskem zabýval jednotlivými rozhodnými kritérii, tedy celkovou délkou řízení ve vztahu k jeho složitosti, počtu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro poškozeného.

22. Odvolací soud se ztotožnil s jeho závěrem o tom, že délku řízení 5 let a 4 měsíce již bylo třeba v daném případě hodnotit jako nepřiměřenou, a to zejména ve vztahu předmětu řízení a k jeho složitosti (skutkové právní, procesní).

23. Stejně tak se ztotožnil s jeho závěrem, že je namístě poskytnout žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích.

24. Žalovaná ostatně proti těmto závěrům nebrojila, neboť sama shledala, že délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená a žalobci poskytla zadostiučinění v peněžité formě.

25. Mezi účastníky tak zůstala spornou pouze výše přiměřeného zadostiučinění, tedy zda vzniklé nemajetkové újmě odpovídá částka, kterou již žalovaná žalobci poskytla či zda žalobci náleží částka vyšší.

26. Žalobce přitom v odvolání jednak brojil proti výši základní částky, kdy měl jednak za to, že s ohledem na předmět posuzovaného řízení mělo být vycházeno z částky 20 000 Kč za jeden rok trvání řízení, a dále, že s ohledem na ekonomické změny ve společnosti mělo být přistoupeno k valorizaci základní částky s ohledem na inflaci, a dále též proti posouzení jednotlivých kritérií soudem prvního stupně, a to zejména významu předmětu řízení pro žalobce z hlediska jeho věku v době škodní události, špatného zdravotního stavu, skutečnosti, že pobíral pouze invalidní důchod a tamější žalovaná mu ničeho neplnila.

27. Odvolací soud neshledal žádnou z žalobcových námitek důvodnou.

28. Soud prvního stupně vyšel při stanovení výše základní částky z částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, z toho za první dva roky sníženo o polovinu, tedy z částky na dolní hranici rozpětí, které jako odpovídající stanovil Nejvyšší soud ve Stanovisku (15 000 Kč až 20 000 Kč). Není pravdou, že soud prvního stupně nezdůvodnil, proč vyšel právě z částky 15 000 Kč. V odst. 21. svého rozsudku uvedl, že vycházel z celkové doby trvání řízení 5 let a 4 měsíce. Jeho závěr se opírá o Stanovisko, v němž Nejvyšší soud uvedl, že při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení a bylo-li posuzované řízení extrémně dlouhé, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici uvedeného intervalu. Soud prvního stupně proto postupoval zcela správně a v souladu s ustálenou judikaturou, pokud při stanovení výše základní částky za jeden rok trvání řízení vycházel z celkové délky posuzovaného řízení.

29. Odvolací soud považoval částku 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení rovněž za odpovídající celkové době trvání řízení, kdy řízení v délce 5 let a 4 měsíce není řízením extrémně dlouhým, jeho délka nebyla výrazně delší, než bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat. Jednalo se o posouzení nároku na náhradu škody na zdraví, a to na ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, čemuž odpovídal rozsah dokazování i řešení právních otázek. Nejednalo se tedy o problematiku jednoduchou.

30. Žalobce dovozoval, že základní sazba odškodnění měla vycházet z částky 20 000 Kč za jeden rok řízení, neboť posuzované řízení bylo řízením s typově zvýšeným významem.

31. Zvýšený význam řízení z důvodu jeho předmětu soud prvního stupně promítl do modifikace základní částky procentním zvýšením. Jeho postup považoval odvolací soud za správný a souladný s citovaným Stanoviskem (k tomu viz část VI., odst. 7, 8 Stanoviska).

32. Odvolací soud pak měl ve shodě se soudem prvního stupně za to, že nebylo namístě přistoupit k navýšení základní částky z důvodu inflace. Soud prvního stupně v tomto směru poukázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu vyjádřenou nejen ve Stanovisku, ale také v rozhodnutích z poslední doby (k tomu v podrobnostech viz odst. 23. napadeného rozsudku), kdy oba soudy nadále zastávají názor, že není důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu ekonomických změn ve společnosti, v poslední době poměrně vysoké inflace, neboť Nejvyšší soud při vydání Stanoviska vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn.

33. Z důvodů uvedených shora považoval odvolací soud výši základní částky odškodnění tak, jak ji určil soud prvního stupně (65 000 Kč) za správnou.

34. Soud prvního stupně dále hodnotil jednotlivá kritéria podle § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž jako významná pro modifikaci základní částky shledal kritéria složitosti věci (procesní, skutkovou a právní), počtu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána a význam předmětu řízení pro žalobce.

35. Proti hodnocení kritéria složitosti věci žalobce konkrétními námitkami nebrojil. Soud prvního stupně nicméně složitost věci posoudil přiléhavě, když v tomto kritériu zohlednil složitost skutkovou a právní, jež byla dána předmětem uplatněného nároku, a též složitost procesní, která byla dána nutností rozhodnout o různých procesních návrzích. K tomu v podrobnostech viz odst. 15. napadeného rozsudku. Snížení základní částky o 20 % z tohoto důvodu shledal odvolací soud za přiměřené okolnostem věci.

36. Stejně tak bylo nutno přihlédnout k počtu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána, neboť jak vyjádřil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1112/2011 „lze vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí;“. Posuzované řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy a také před Ústavním soudem, což jeho délku logicky prodloužilo. Zohlednění počtu soudních instancí, které ve věci rozhodovaly snížením základní částky o 10 % považoval odvolací soud rovněž za plně odpovídající vlivu tohoto kritéria na délku posuzovaného řízení.

37. Odvolací soud se ztotožnil také s hodnocením kritéria významu předmětu řízení pro žalobce tak, jak jej provedl soud prvního stupně.

38. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3643/2017 dovodil, že zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je pro něho význam předmětu řízení. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně.

39. Zvýšený význam předmětu řízení pro žalobce byl dán typově, neboť se jednalo o řízení o náhradu škody na zdraví. Soud prvního stupně hodnotil také nepříznivý zdravotní stav žalobce. Tyto skutečnosti promítl do navýšení základní částky o 20 %.

40. Odvolací soud považoval takové navýšení za zcela odpovídající okolnostem případu. Pokud žalobce argumentoval tím, jaký měl věk v době poškození zdraví, že byl aktivní, že byl zapojen do pracovního procesu, že byl závislý na invalidním důchodu, souvisí tyto tvrzené dopady se samotným předmětem posuzovaného řízení. Tyto dopady jsou již zohledněny právě v typově zvýšeném významu předmětu řízení pro poškozeného, který je dán charakterem sporu.

41. Odvolací soud k tomu ještě dodává, že ve věci samé bylo v posuzovaném řízení pravomocně rozhodnuto k datu 6. 12. 2021. Dovolání žalobce bylo odmítnuto, stejně jako jeho ústavní stížnost. Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1857/23 připomněl, že žalobce obdobné nároky uplatňoval již v předchozím období a Ústavní soud je posuzoval již ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 254/20 a ústavní stížnost odmítl.

42. Z toho vyplývá, že žalobce se obrátil na Nejvyšší soud a Ústavní soud v posuzovaném řízení se stejnou argumentací, přičemž věděl, že v související věci nebyla těmito soudy shledána jako opodstatněná. Význam předmětu řízení proto pro něj v období, kdy podal dovolání a posléze Ústavní stížnost byl naopak subjektivně snížený, neboť si musel být vědom toho, že v související věci nebyl se svými argumenty úspěšný.

43. Navýšení základní částky o 20 % z důvodu významu předmětu řízení pro žalobce tak je zcela adekvátní a další navýšení nebylo namístě.

44. Výši zadostiučinění 58 500 Kč, ke které dospěl soud prvního stupně, tedy považoval odvolací soud za zcela přiměřenou okolnostem případu. Tato částka je přitom nižší než částka, kterou žalobci mimosoudně zaplatila žalovaná. Byl proto správný závěr soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobce na zaplacení dalšího zadostiučinění nebyl důvodný.

45. Odvolací soud tedy ze shora uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.).

46. Jako věcně správný potvrdil též výrok II. o náhradě nákladů řízení (§ 219 o.s.ř.), o nichž soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř.

47. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce byl v odvolacím řízení neúspěšný, neboť jeho odvolání nebylo shledáno důvodným, proto je povinen zaplatit žalované paušální náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč za dva úkony po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání).