o zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 290 000 Kč s příslušenstvím a částky 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Svou žalobu odůvodnil tím, že mu byla způsobena nemajetková újma jednak průtahy v kárném řízení vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka] (dále též „kárné řízení“), za níž požaduje částku 10 000 Kč, jednak samotným kárným řízením, v němž byl kárné žaloby zproštěn, za nějž požaduje částku 290 000 Kč. Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu odvodil z analogie kárného řízení k trestnímu řízení. Podání kárného návrhu předsedou [Orgán veřejné moci] je dle žalobce třeba posoudit jako nezákonné rozhodnutí v důsledku zproštění žalobce kárného obvinění.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Učinila nesporným, že u ní žalobce nárok ve výši 300 000 Kč uplatnil dne 13. 5. 2024. Ohledně nároku na 290 000 Kč na odškodnění újmy za vedení kárného řízení namítla nedostatek pasivní legitimace, když nárok uplatněný žalobcem nespadá pod zákon OdpŠk. Poukázala na smysl kárného řízení, judikaturu ESLP a Ústavního soudu. Uvedla, že není dán odpovědnostní titul, neboť podání kárného návrhu není úředním postupem ani nezákonným rozhodnutím. Vznesla též námitku promlčení uplatněného nároku.

4. Soud prvního stupně vyšel z následujícího závěru o skutkovém stavu. S žalobcem coby soudcem bylo vedeno kárné řízení pod sp. zn. [spisová značka], na základě kárného návrhu podaného tehdejším předsedou [Orgán veřejné moci]. Žalobce byl kárné žaloby zproštěn rozhodnutím kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2023, které nabylo právní moci téhož dne. Žalobce i jeho právní zástupce byli osobně přítomni jednání dne 17. 10. 2023, při kterém byl žalobce zproštěn kárné žaloby. Žalobce uplatnil u žalované nárok dne 13. 5. 2024. Žalovaná žádost projednala, což žalobci sdělila stanoviskem ze dne 12. 11. 2024.

5. Po právní stránce věc posoudil podle § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 8 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 32 OdpŠk. Nejprve se zabýval nárokem na zaplacení 290 000 Kč jako odškodnění nemajetkové újmy na základě tvrzení, že kárné obvinění vznesené proti žalobci se nepotvrdilo a byl kárné žaloby zproštěn. Ohledně tohoto nároku dospěl k závěru, že není splněna již první ze tří kumulativních podmínek pro vyvození odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk, neboť kárný návrh podaný předsedou soudu nenaplňuje definiční znak nezákonného rozhodnutí. Kárné obvinění nelze pokládat za trestní obvinění, proto analogie zproštění obžaloby v trestním řízení neobstojí. Soud prvního stupně vyšel z tzv. [podezřelý výraz], přičemž touto otázkou se zabýval již Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne[Anonymizováno]29. 9. 2010, sp. zn. [spisová značka]. Odpovědnost žalované za jednání popsané žalobcem nevyvodil ani z žádného jiného právního předpisu. Žalovaná se bránila též námitkou promlčení nároku. Soud prvního stupně uzavřel, že i kdyby ve věci odpovědnostní titul existoval, byl by první posuzovaný nárok již promlčen. Následně se zabýval nárokem na zaplacení částky 10 000 Kč odvozeným od tvrzeného nepřiměřeně dlouhého kárného řízení. Ve vztahu k tomuto nároku shledal důvodnou námitku promlčení uplatněnou žalovanou. Uvedl, že kárné řízení s žalobcem bylo pravomocně skončeno 17. 10. 2023, dnem právní moci rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2023, č. j. [spisová značka]. Nárok byl u žalované uplatněn až dne 13. 5. 2024, žaloba byla podána dne 13. 11. 2024. Nárok žalobce tak považoval v celém rozsahu za promlčený. Námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy. K tomu uvedl, že žalobce i jeho advokát byli přítomni vyhlášení rozhodnutí, kterým byl žalobce kárného obvinění zproštěn, oba mají právnické vzdělání, při uplatnění žádosti u žalované byl žalobce zastoupen advokátem. Soud žalobu proto v celém rozsahu zamítl.

6. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a žalobci uložil povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.

7. Proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Soudu prvního stupně vytkl nesprávné právní posouzení věci, procesní pochybení a neprovedení navržených důkazů. Nejprve se vyjádřil k nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. [spisová značka], a k užití [podezřelý výraz], jehož tři kritéria nemusí být splněna kumulativně. Odkázal na srovnatelné případy v trestních věcech a dovodil, že hrozícím kárným opatřením, snížením platu na dva roky ve výši 30 %, mu hrozila sankce odpovídající citelnému peněžitému trestu. Zdůraznil, že mu hrozilo též odvolání z funkce soudce, odpovídající zákazu činnosti. Proto bylo třetí kritérium Engelova testu v tomto konkrétním případě naplněno.

8. Namítl, že rozsudkem soudu prvního stupně bylo zasaženo do jeho práv garantovaných v čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a že věc má přesah žalobcova vlastního zájmu. Žalobce má právo garantované v čl. 10 a čl. 21 odst. 4 Listiny, z nějž vyplývá jeho právo na výkon funkce soudce. K tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. [spisová značka], kde se Ústavní soud zabýval právem na nerušený výkon veřejné funkce (v případě odvolání z funkce předsedkyně Nejvyššího soudu). Citoval § 84 odst. 4 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), dle kterého se na pracovní vztah soudce přiměřeně použijí ustanovení zákoníku práce a jiných pracovněprávních předpisů. Vzhledem k tomu, že zákoník práce neobsahuje právní úpravu náhrady nemajetkové újmy pro případ kárného řízení, považoval za zvláštní předpis OdpŠk. Žalobce by dle právního závěru soudu prvního stupně neměl, na rozdíl od jiných osob, jež jsou ke státu v poměru služebním či obdobném, žádnou ochranu ani možnost zadostiučinění. Poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2006, [spisová značka], a uvedl, že na žalobce jako vykonavatele veřejné funkce se za stávající právní úpravy dle názoru soudu prvního stupně nevztahuje OdpŠk. Pokud zde není jiný podústavní předpis, je na soudech, aby v případě nečinnosti zákonodárce mezeru v zákoně zaplnili a aplikovali přímo ústavní právo. Dále se ztotožnil s argumentací Nejvyššího soudu uvedenou v narativní části nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. [spisová značka]. Nálezy citované soudem prvního stupně nejsou dle žalobce na věc přiléhavé a názory v nich jsou překonané.

9. K námitce promlčení uvedl, že běh promlčecí doby je třeba stanovit ode dne doručení rozhodnutí kárného senátu, jako je tomu v případě běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti. Měl za to, že pro podání žádosti [Orgán veřejné moci] je třeba znát důvody rozhodnutí. Setrval na námitce, že promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Pokud jde o část výroku ve výši 10 000 Kč měl za to, že se jedná o jeden nárok na zaplacení částky 300 000 Kč.

10. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

11. Žalovaná považovala rozsudek soudu prvního stupně za správný a navrhla jej potvrdit.

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

13. Odvolací soud předně konstatuje, že ve sporném řízení je to žalobce, kdo jako pán sporu vymezuje předmět řízení. Jeho povinností a podmínkou pro projednání věci vylíčení skutečností, na jejichž základě uplatňuje svůj nárok. Z vylíčených skutkových okolností v jejich souhrnu pak musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), byť není třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Takovým vymezením skutku je soud vázán.

14. V projednávané věci se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy celkem ve výši 300 000 Kč. Za její příčinu označil dvě skutečnosti, a to nezákonné rozhodnutí, za které považoval kárný návrh předsedy [Orgán veřejné moci] ze dne 22. 7. 2022, a dále nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v kárném řízení. O takto vymezeném skutku je soud oprávněn rozhodovat.

15. K nároku ve výši 290 000 Kč z titulu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s tvrzeným nezákonným rozhodnutím: Žalobce svůj první nárok postavil na závěru, že kárný návrh předsedy okresního soudu je nezákonným rozhodnutím. Vyšel z analogie k trestnímu řízení a ustanovení o fikci nezákonného rozhodnutí v případě zprošťujícího rozsudku.

16. Přitom se k postavení kárného navrhovatele a povaze kárného návrhu již vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. [spisová značka], byť se jednalo o kárný návrh proti státnímu zástupci. Z tohoto nálezu vyšel při svém rozhodnutí obvodní soud, a ani soud odvolací nemá důvod se od těchto závěrů odchylovat. Ústavní soud ve svém nálezu výslovně uvedl, že kárný žalobce, který za stát jednal, byl oprávněn toliko kárné řízení vyvolat, tj. podat návrh na zahájení kárného řízení. Kárná odpovědnost dotyčného byla posuzována až před kárným soudem. Ústavní soud usoudil, že kárný žalobce zde nebyl nositelem veřejné moci. Kárný navrhovatel nevydal žádný akt, který by zakládal, měnil či rušil nebo autoritativně ověřoval oprávnění a povinnosti kárně obviněného. Podáním návrhu nebylo autoritativně zasaženo do jeho právní sféry. Bylo jím pouze iniciováno kárné řízení, v jehož rámci pak soud, vykonávající veřejnou moc, autoritativně rozhodl o právech a povinnostech obviněného. Ústavní soud ve svých úvahách vyšel z toho, že orgány veřejné moci nemusí vždy v konkrétním právním vztahu jako orgány veřejné moci vystupovat. Vždy je nutno zkoumat jejich postavení, vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci. Uzavřel, že návrh kárného navrhovatele byl pracovněprávním úkonem, který učinil jménem zaměstnavatele - České republiky v postavení právnické osoby - vedoucí příslušné organizační složky, tedy v dané věci okresní státní zástupkyně okresního státního zastupitelství. To, že se jednalo o pracovněprávní vztah, vyplývá především z charakteristiky pracovního poměru coby základního pracovněprávního vztahu, jehož prostřednictvím se realizuje účast fyzické osoby v pracovním procesu. Povaha a cíl podání návrhu na zahájení kárného řízení státního zástupce umožňuje přijmout závěr, že se v případě úkonu okresního státního zástupce dle ustanovení § 13i ZSZ jedná o úkon pracovněprávního charakteru, činěný v postavení vedoucího příslušné organizační složky státu coby zaměstnavatele v pracovněprávním vztahu. Jedná se o speciální úpravu oproti zákoníku práce v otázce možného porušení určitých povinností, které jsou součástí pracovního poměru státního zástupce.

17. Z hlediska nároku žalobce na zaplacení částky 290 000 Kč, uplatněného z titulu nezákonného rozhodnutí předsedy Okresního soudu v Teplicích, proto bylo rozhodující posoudit, zda kárný navrhovatel vystupoval ve vztahu k žalobci jako nositel veřejné moci, tedy ve vrchnostenském postavení, v němž byl nadán autoritativním oprávněním.

18. Ústavní soud ve shora citovaném nálezu konstatoval, že veřejná moc je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, přičemž subjekt, o jehož právech a povinnostech orgán veřejné moci rozhoduje, není v rovném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí na vůli tohoto subjektu nezávisí.

19. Z výše citované judikatury přitom vyplývá, že v případě podání návrhu na zahájení kárného řízení o kárné odpovědnosti žalobce se nejednalo o projev veřejné moci, nýbrž o úkon pracovněprávního charakteru. V nyní posuzovaném případě jsou zcela přiléhavé závěry Ústavního soudu shora uvedené, neboť ani v tomto případě nevystupoval kárný navrhovatel ve vztahu k žalobci jako orgán veřejné moci. Soud prvního stupně proto správně uzavřel, že není splněna podmínka stanovená OdpŠk, neboť stát odpovídá pouze za škodu způsobenou při výkonu státní (veřejné) moci. Odvolací námitky žalobce vůči charakteru kárného řízení proto nejsou důvodné. Vzhledem k tomu, jakým způsobem žalobce vymezil skutek, na jehož základě se domáhá náhrady nemajetkové újmy ve výši 290 000 Kč, dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že zde není dán odpovědnostní titul, neboť kárný návrh není rozhodnutím.

20. Proto již na tomto místě lze uzavřít, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud dovodil, že žaloba v rozsahu 290 000 Kč z titulu nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s tvrzeným nezákonným rozhodnutím (kárným návrhem) není důvodná.

21. Odvolací soud se dále zabýval uplatněným nárokem žalobce na odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým kárným řízením, přičemž vyšel ze skutkového stavu správně zjištěného soudem prvního stupně, jenž byl ostatně mezi účastníky řízení nesporný.

22. Z něj se podává, že kárné řízení skončilo dne 17. 10. 2023, kdy nabylo právní moci rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. [spisová značka], kterým byl žalobce kárného obvinění zproštěn. Žalobce i jeho právní zástupce byli vyhlášení rozhodnutí přítomni. Ode dne následujícího začala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 OdpŠk. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že posledním dnem k uplatnění nároku u žalované, resp. k podání žaloby byl den 17. 4. 2024. Nárok žalobce uplatnil u žalované až dne 13. 5. 2024, tedy v době, kdy byl již promlčen.

23. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil. Žalobce ve svém odvolání proti uvedenému závěru namítl pouze to, že běh promlčecí lhůty nelze stanovit ode dne vyhlášení rozhodnutí kárného senátu, ale od jeho doručení, jako je tomu u lhůty pro podání ústavní stížnosti, neboť pro podání žádosti [Orgán veřejné moci] je třeba znát důvody rozhodnutí.

24. Tato obecná argumentace žalobce neobstojí, a to již vzhledem k samotnému znění zákona (§ 32 odst. 3 OdpŠk), který výslovně stanoví, že vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

25. Judikatura dovolacího soudu (představovaná např. stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. [spisová značka], či rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, [spisová značka]) dovodila, že co se týče skončení řízení ve smyslu § 32 odst. 3 věty druhé zákona, je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení učiněno.

26. Navíc vzhledem k tomu, že žalobce nárok uplatnil z důvodu průtahů v řízení, není jeho odvolací argumentace ve vztahu k tomuto nároku důvodná, neboť k uplatnění nároku u žalované bylo třeba znát pouze datum skončení řízení, tj. datum právní moci konečného rozhodnutí, přičemž jeho vyhlášení byli žalobce i jeho zástupce přítomni. Důvody, pro které kárný soud návrh zamítl, jsou pro posouzení nepřiměřené délky řízení zcela bez významu.

27. Soud prvního stupně se v dostatečném rozsahu zabýval námitkou žalobce, že promlčení bylo namítnuto v rozporu s dobrými mravy. Poukázal na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu a danou námitku žalobce neshledal důvodnou. Odvolací soud se s jeho odůvodněním v plném rozsahu ztotožnil a na tomto místě na odůvodnění napadeného rozsudku odkazuje (viz bod 23 a 24 rozsudku soudu prvního stupně).

28. Odvolací soud pouze pro úplnost doplňuje, že předmětné konečné rozhodnutí bylo žalobci prostřednictvím jeho zástupce doručeno dne 14. 11. 2023, tedy v zákonné třicetidenní lhůtě. V případě doručení písemného vyhotovení konečného rozhodnutí do jednoho měsíce od pravomocného skončení řízení se prostor k úvahám o možném rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy neotvírá (viz BIČÁK, Vít. § 32 [Promlčení náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 388, marg. č. 42.).

29. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouhé řízení formou zadostiučinění ve výši 10 000 Kč je promlčen a námitka promlčení nebyla vznesena v rozporu s dobrými mravy.

30. Pro úplnost odvolací soud dodává, že návrh žalobce na přerušení řízení podle § 109 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ve vztahu k nároku na zaplacení částky 10 000 Kč, byl zamítnut usnesením [Orgán veřejné moci] ze dne 29. 10. 2025, č.j. [spisová značka] (důvody jsou blíže rozvedeny v odůvodnění tohoto usnesení).

31. K výtce žalobce stran neprovedení navržených důkazů soudem prvního stupně odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, po učinění skutkových zjištění rekapitulovaných shora měl dostatečný podklad pro posouzení uplatněných nároků. Za této situace soud prvního stupně postupoval správně, pokud shledal provádění dalšího dokazování nadbytečným.

32. Žalobce dále brojil proti výroku I napadeného rozsudku, neboť měl za to, že se v řízení jedná pouze o jeden nárok na zaplacení částky 300 000 Kč. Žalobce však vymezil nemajetkovou újmu jako dva nároky se samostatným skutkovým základem, když žalobou uplatnil jednak nárok na náhradu za nemajetkovou újmu vzniklou na základě nezákonného rozhodnutí, jednak za nepřiměřeně dlouhé řízení. Jedná se tak o dva samostatné odpovědnostní tituly, ze kterých vyplývají dva samostatné nároky. Soud prvního stupně proto postupoval správně, když zamítl každý žalobcem specifikovaný nárok samostatně, jak je uvedeno ve výroku I napadeného rozsudku.

33. Z výše popsaných důvodů rozhodl soud prvního stupně správně zamítnutím obou žalobních nároků, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrzen podle § 219 o. s. ř. včetně výroku o nákladech řízení.

34. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř. za použití § 211 o. s. ř. Žalovaná byla v odvolacím řízení v plném rozsahu úspěšná, a proto jí náleží vůči žalobci právo na náhradu nákladů, které spočívají ve třech paušálních náhradách nezastoupeného účastníka po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., a to za přípravu na jednání a za účast u odvolacího jednání dne 29. 10. 2025 a dne 7. 11. 2025. Celkem činí náklady odvolacího řízení částku 900 Kč.