o 50 000 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 12 700 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 12 700 Kč od 12. 1. 2024 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 37 300 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení 6 621 Kč (výrok III).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 50 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody. Svou žalobu odůvodnila tím, že žije v bytě, který se nachází v bytovém domě na adrese [Jméno žalovaného B] [adresa] (dále jen „bytový dům”), jehož součástí jsou společné prostory, mezi které patří společný sklep. Žalovaný je sousedem žalobkyně. Žalobkyně měla ve sklepě po několik měsíců uschované indigově modré historické pružinové matrace (6 ks) a přehoz s výplní – tzv. čabraka (1 ks) k pohovce z období První republiky (dále společně jen „matrace”), které žalovaný v dubnu 2023 odnesl a vyhodil. Žalobkyni tím byla způsobena škoda ve výši 50 000 Kč, z níž částka 42 000 Kč představuje náklady na zhotovení nových matrací. Částka 8 000 Kč představuje cenu zvláštní obliby, neboť žalobkyně má na pohovku vzpomínky z dětství a k matracím, které se v rodině žalobkyně dědily z generace na generaci, má unikátní citovou vazbu.

3. Žalovaný nárok žalobkyně neuznal. Namítl, že žalobkyně neprokázala aktivní věcnou legitimaci k matracím. Dále namítl nedostatek pasivní legitimace, když žalobkyně neprokázala, že to byl právě žalovaný, kdo matrace vyhodil. Uvedl, že není jedinou osobou, která měla přístup do společných částí domu, ani osobou zodpovědnou za správu domu. Manžel žalobkyně jako tehdejší předseda společenství vlastníků jednotek bytového domu (dále jen „SVJ“) vyzval dne 22. 6. 2021 všechny spoluvlastníky k vyklizení sklepa z důvodu rekonstrukce.

4. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že svědek [jméno FO] spolu s manželem žalobkyně umístil do sklepa svou starou postel s matrací a v době, kdy byl v zahraničí, požádal SVJ o zpřístupnění sklepa. Předseda SVJ odkázal svědka [jméno FO] na žalovaného, který též disponoval klíčem od sklepa. Z e-mailové komunikace mezi žalovaným a svědkem [jméno FO] soud zjistil, že žalovaný vyhodil do velkoobjemového kontejneru na odpad postele svědka [jméno FO], jednu umístěnou ve třetím patře bytového domu a jednu ve sklepě. Jazykovým a logickým výkladem e-mailové konverzace žalovaného a svědka [jméno FO] (viz bod 7 odůvodnění napadeného rozsudku) dovodil, že žalovaný vyhodil ze sklepa kromě postele a k ní náležející matrace ještě jiné matrace, a to matrace, jež byly součástí historické pohovky ve vlastnictví žalobkyně. Uvedené zcela koresponduje s tím, že k vyhození matrací došlo dne 27. 4. 2023, kdy konstrukce pohovky byla u čalouníka a matrace byly opřeny o postel svědka [jméno FO]. Znalkyně stanovila obvyklou cenu matrací s přihlédnutím k běžnému opotřebení a jejich historické hodnotě celkem na cenu 9 500 Kč. V řízení bylo prokázáno, že pohovka spolu s matracemi byla umístěna ve sklepě, který byl nejprve volně přístupný všem obyvatelům domu, pohovka ani matrace nebyly nijak chráněny, spolu s nimi se ve sklepě nacházel stavební materiál a prach, tři opěrné matrace byly umístěny na zemi.

5. Po právní stránce posoudil věc podle § 2951, § 2955, 2969 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Při stanovení výše škody vycházel soud z obvyklé ceny stanovené znalkyní. Žalobkyně se domáhala úhrady částky 42 000 Kč s ohledem na cenovou nabídku čalounictví za vyhotovení matrací. Soud prvního stupně úvaze žalobkyně nepřisvědčil. Vyšel z obvyklé ceny matrací stanovené znaleckým posudkem, kterou s odkazem na odbornou literaturu navýšil o jednu třetinu na konečnou částku 12 700 Kč. Žalobu v části, jíž se žalobkyně domáhala ceny zvláštní obliby ve výši 8 000 Kč, shledal zcela nedůvodnou vzhledem ke způsobu skladování matrací a péče o ně. Žalobkyni vzniklo právo požadovat společně s náhradou škody též úroky z prodlení z přiznané částky podle § 1970 o. z.

6. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), s odůvodněním, že žalobkyně byla v řízení úspěšnější než žalovaný. Při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty 20 700 Kč a po odečtení úspěchu žalovaného přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22,71 % z celkových nákladů žalobkyně.

7. Žalobkyně podala proti výroku II a III rozsudku soudu prvního stupně odvolání z důvodu podle § 205 odst. 1 písm. g) o. s. ř, jelikož shledala nesprávné právní posouzení věci. Nesouhlasila se způsobem, jakým soud prvního stupně dospěl ke stanovení výše náhrady škody. Považovala za zásadní požadavek dle § 2969 o. z., podle něhož se při stanovení náhrady škody musí zohlednit to, co poškozený musí účelně vynaložit k obnovení nebo nahrazení funkce věci. Přiznáním náhrady škody pouze ve výši obvyklé ceny se nepříznivé důsledky přenesly na žalobkyni. Uvedla, že v posuzovaném případě se nejedná o opravu věci, ale o její kompletní náhradu z důvodu jejího zničení. K tomu odkázala na závěry Nejvyššího soudu z rozsudku ze dne 27. 1. 2022, sp. zn. 25 Cdo 3678/2020, dle kterého za situace, kdy si věc plně udržela svoji užitnou hodnotu a není dost dobře možné pořídit odpovídající použitou věc, má poškozená právo na peněžitou náhradu, která odpovídá pořizovacím nákladům na novou věc. Náklady na pořízení nových matrací a čabraky doložila žalobkyně vyčíslením materiálu a práce čalouníkem ve výši 42 000 Kč. Vyhozené matrace nejsou běžně sehnatelné, měly atypické rozměry, výplň a materiál, z pohledu dnešních výrobních postupů nejsou zcela nahraditelné. Žalobkyně nemá možnost nahradit odcizené věci obdobně opotřebenými, zakoupení nových matrací a čabraky je jediným možným postupem. Cena nově vyrobených matrací a čabraky je proto skutečnou škodou na zničených věcech. K ceně zvláštní obliby uvedla, že k pohovce měla citový vztah, z důvodu velikosti nebylo možné ji před renovací umístit do bytu, proto ji uskladnila do společných prostor domu. V době covidové nebylo jednoduché sehnat renovátora, proto ve sklepě zůstala delší dobu. Dále argumentovala tím, že žalovaný věci žalobkyně vyhodil ze svévole. Žalovaný donutil žalobkyni a celou rodinu se z jejich vlastního bytu odstěhovat, což svědčí o jeho záměru vyhodit věci úmyslně ze škodolibosti. K nákladům řízení namítla, že v projednávané věci závisela výše plnění na závěrech znaleckého posudku, základ nároku byl shledán důvodným. Proto navrhla, aby odvolací soud ve výroku II a III rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl tak, že žalovaný je povinen uhradit žalobkyni částku ve výši 50 000 Kč s příslušenstvím, a uložil žalovanému uhradit náhradu nákladů řízení v plné výši.

8. Žalovaný podal proti výroku I a III rozsudku soudu prvního stupně odvolání z důvodu podle § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř. Předně namítl, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, její tvrzení ohledně vlastnického práva k matracím nejsou konzistentní, její vlastnické právo potvrdil jen její manžel. Dále namítl nedostatek pasivní legitimace, neboť žalovaný jednal jako člen výboru společenství vlastníků bytového domu. Soud prvního stupně se s námitkami žalovaného ohledně aktivní i pasivní legitimace a odpovědností statutárního orgánu právnické osoby nijak nevypořádal. V řízení nebylo prokázáno, že by matrace vyhodil žalovaný. Nebylo předloženo jeho uznání, soud se nezabýval možností omylu na straně žalovaného, přestože ten popsal, že neměl tušení, že matrace nepatří k posteli svědka [jméno FO]. Žalovaný dále podal námitky proti znaleckému posudku. Znalkyně ani soud prvního stupně se nevypořádali s faktem, že dva oslovení znalci se vyjádřili tak, že pohovka má nulovou hodnotu. Znalecký posudek vykazuje faktické nedostatky, vychází výhradně z hypotetického stavu a z tvrzení žalobkyně. Žalovaný trvá na tom, že posudek je nepřezkoumatelný. Podotkl, že soud prvního stupně v odůvodnění výše odškodnění odkazuje na ustálenou judikaturu a zahraniční praxi, k této úvaze však nenabízí konkrétní rozhodnutí. Současně neuvádí, proč uvedená úprava odpovídá českým poměrům, tato úvaha soudu je proto nepřezkoumatelná. Nesouhlasil s tím, že soud prvního stupně vyšel z hodnoty všech matrací a čabraky, když žalobkyně nikdy neuplatnila nárok na kompenzaci za čabraku. K odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení namítl, že soud prvního stupně vyšel z nesprávné tarifní hodnoty, když k přisouzené částce ve výši 12 700 Kč připočetl i cenu zvláštní obliby ve výši 8 000 Kč, kterou však žalobkyni nepřiznal. Tento postup neodůvodnil. Nesouhlasil s výpočtem soudu prvního stupně a závěrem uvedl, že náklady řízení náleží v poměrné části žalovanému, který byl v řízení úspěšný ze 75 %. Proto navrhl, aby odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I a III tak, že žaloba se v celém rozsahu zamítá a žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

9. Žalobkyně se vyjádřila k odvolání žalovaného. K tvrzenému nedostatku aktivní legitimace uvedla, že pokud by nastala pochybnost ohledně darování pohovky žalobkyni jejími předky, vlastnictví k pohovce nabyla vydržením. K pasivní legitimaci žalovaného odkázala na svá dřívější podání a uvedla, že z prohlášení manželky žalovaného vyplývá, že žalovaný nejednal jako místopředseda SVJ, ale na její popud a dle instrukcí svědka [jméno FO] vyhodil jeho postel s matrací umístěnou na chodbě a identickou postel s matrací umístěnou ve sklepě. Současně žalovaný ze své vůle vyhodil matrace a čabraku, které žalobkyně specifikovala již ve vyjádření k odporu žalovaného.

10. Žalovaný reagoval na vyjádření žalobkyně. Rozporoval jednotlivé body vyjádření žalobkyně a mimo jiné uvedl, že nabytí vlastnického práva vydržením je novou skutečností, kterou žalobkyně netvrdila před soudem prvního stupně. Nesouhlasil s tvrzením, že jednal na popud své manželky. Zopakoval, že žalobkyně netvrdila, že by byla vyhozena i čabraka.

11. U odvolacího jednání žalovaný setrval na svém tvrzení, že ze sklepa vyhodil pouze postel a jednu matraci pana [jméno FO] a že ve sklepě se nenacházelo šest matrací a čabraka. Dále uvedl, že svědek [jméno FO] oslovil pana [jméno FO] jako předsedu SVJ, který jej odkázal na žalovaného.

12. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je důvodné pouze ohledně výroku III o nákladech řízení. Odvolání žalobkyně proti výroku II a odvolání žalovaného není důvodné.

13. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s ustanovením § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za prokázány a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná a přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci.

14. Odvolací soud předně nepřisvědčil námitce žalovaného, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimovaná. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů považuje vlastnické právo žalobkyně za prokázané (viz bod 18. a 24. napadeného rozsudku), s jeho názorem se odvolací soud ztotožnil. Žalovaný v průběhu řízení neuvedl žádné konkrétní tvrzení, které by vlastnické právo žalobkyně zpochybnilo.

15. Soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný vyhodil do velkoobjemového kontejneru matrace žalobkyně, neboť v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný vyhodil kromě postele a matrace svědka [jméno FO] ze sklepa současně další věci. Z provedeného dokazování, zejména e-mailové komunikace žalovaného se svědkem [jméno FO] a z jeho výslechu, vyplývá, že se jednalo právě o matrace žalobkyně.

16. Při právním posouzení věci se však soud prvního stupně nezabýval námitkou nedostatku pasivní legitimace uplatněnou žalovaným, který tvrdil, že jednal jako místopředseda SVJ, proto je odpovědný statutární orgán právnické osoby, nikoli žalovaný jako fyzická osoba.

17. Odvolací soud proto k této otázce doplnil dokazování podle § 213a odst. 1 o. s. ř. a opětovně vyslechl svědka [jméno FO]. Z jeho výslechu zjistil, že svědek [jméno FO] byl zvolen externím členem výboru SVJ a předsedou SVJ od prosince 2022 do srpna 2024. V domě dlouhodobě probíhala rekonstrukce společných prostor, v průběhu nastoupil svědek [jméno FO] do výboru SVJ. V době, kdy byl svědek [jméno FO] členem výboru, výbor ze sklepa nic aktivně nevyklízel. Svědek [jméno FO] oslovil svědka [jméno FO] jako předsedu výboru SVJ e-mailem dne 17. 4. 2023 a požádal jej o přístup do sklepa, neboť řešil likvidaci předmětů, které se nacházely ve společných prostorách. Svědek [jméno FO] jej propojil s žalovaným, aby mu zajistil přístup do sklepa. Následná komunikace již neprobíhala přes svědka [jméno FO], s žalovaným neřešil, co přesně má být ze sklepa odneseno.

18. Podle § 2914 o. z. kdo při své činnosti použije zmocněnce, zaměstnance nebo jiného pomocníka, nahradí škodu jím způsobenou stejně, jako by ji způsobil sám. Zavázal-li se však někdo při plnění jiné osoby provést určitou činnost samostatně, nepovažuje se za pomocníka; pokud ho však tato jiná osoba nepečlivě vybrala nebo na něho nedostatečně dohlížela, ručí za splnění jeho povinnosti k náhradě škody.

19. Po doplněném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaný jednal za výbor SVJ pouze v tom rozsahu, že měl sklep k žádosti svědka [jméno FO] zpřístupnit. Zpřístupnění společných prostor představuje obvykle běžnou činnost, kterou výbor SVJ vykonává, na rozdíl od faktického vyklizení společných prostor. V SVJ v domě účastníků ani k odlišné praxi nedocházelo, tedy že by vyklízení společných prostor bylo běžnou praxí daného výboru SVJ. Pokud se jedná o samotné vyklizení věcí ze sklepa, jednal žalovaný z pokynu svědka [jméno FO], který jej požádal o pomoc s vyklizením nábytku do přistaveného kontejneru. Svědek [jméno FO] zmocnil žalovaného k vyhození svých dvou postelí, a k nim náležejících dvou matrací, přičemž jedna z nich se společně s postelí nacházela ve sklepě.

20. Ač žalovaný v posuzovaném případě jednal v rámci sousedské výpomoci jako pomocník svědka [jméno FO], je přesto solidárně odpovědný za škodu způsobenou při sjednané činnosti. Obrana žalovaného, že jednal za výbor SVJ, neobstojí, neboť bylo prokázáno, že svědek [jméno FO] požádal výbor SVJ prostřednictvím jeho předsedy pouze o odemčení sklepa. Předseda SVJ dále pověřil zpřístupněním sklepa žalovaného. Další jednání již žalovaný nečinil v postavení zástupce výboru SVJ, ale na základě dohody se svědkem [jméno FO], kterou učinil samostatně. Námitka nedostatku pasivní legitimace proto není důvodná.

21. Pro úplnost odvolací soud konstatuje, že otázka, zda žalovaný jako pomocník postupoval podle pokynů svědka [jméno FO] či zda došlo k jejich překročení a kdo za případný exces odpovídá, není předmětem sporu a není pro posouzení pasivní legitimace žalovaného rozhodná. Žalobkyně jako poškozená má právo požadovat též po pomocníkovi nárok na náhradu škody, vzhledem k jeho společné a nerozdílné odpovědnosti s osobou, která má z činnosti prospěch (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 25 Cdo 612/2022).

22. Po doplnění výše uvedeného posouzení námitky nedostatku pasivní legitimace se odvolací soud ve zbývajícím rozsahu zcela ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně a jejich právním posouzením.

23. Námitka žalovaného, že žalobkyně neuplatnila nárok na náhradu škody za čabraku, není opodstatněná, neboť tato byla uplatněna v podání žalobkyně ze dne 13. 3. 2024 a posouzení její ceny bylo součástí znaleckého posudku.

24. Odvolací soud souhlasí též se závěry soudu prvního stupně ohledně výše škody a způsobu jejího určení. Náhrada škody byla přiznána v penězích podle § 2951 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Při určení výše škody soud prvního stupně správně vycházel z ceny obvyklé podle § 2969 odst. 1 o. z.

25. Námitky žalovaného vůči tvrzeným nedostatkům a nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku nejsou důvodné. Znalecký posudek splňuje formální náležitosti a po obsahové stránce byl vypracován řádně. Znalkyně podala přesvědčivý, logicky odůvodněný posudek, který zodpovídá výši škody (obvyklou cenu matrací dosaženou při prodeji obdobného majetku) a vypořádala se i s otázkou, proč matrace nebyly zcela znehodnoceny skladováním ve sklepě.

26. Pokud jde o námitky žalobkyně ke způsobu určení výše škody, ani ty neshledal odvolací soud opodstatněné. Soud prvního stupně podle § 2969 o. z. přihlédl k tomu, že žalobkyně musí k obnovení funkce pohovky vynaložit náklady, proto postupoval v souladu s § 2955 o. z. a obvyklou cenu stanovenou znaleckým posudkem navýšil o 1/3. Toto navýšení dle odvolacího soudu pokrývá náklady, které musí žalobkyně vynaložit k nahrazení matrací k pohovce. Judikatura, na kterou ve svém odvolání odkázala žalovaná, není v posuzovaném případě zcela přiléhavá, neboť Nejvyšší soud se v citovaném rozsudku zabýval náhradou škody použitých obalových materiálů, což není srovnatelné s matracemi příslušejícími k pohovce, které lze nahradit. Odvolací soud proto shledal úvahu soudu prvního stupně spravedlivou a ztotožnil se s takto určenou výší škody.

27. Odvolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že žalobkyni nenáleží cena zvláštní obliby ve smyslu § 2969 odst. 2 o. z. Ohledně tvrzeného citového vztahu žalobkyně k matracím se odvolací soud zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, který posoudil způsob chování žalobkyně k jejímu majetku. K druhé podmínce pro náhradu ceny zvláštní obliby odvolací soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 25 Cdo 992/2018, dle kterého poškození věci ze svévole nebo škodolibosti je založeno na úmyslném počínání škůdce. V řízení totiž nebylo tvrzeno, natož prokázáno, že by žalobce způsobil žalobkyni škodu úmyslně. Naopak z provedeného dokazování vyplývá, že žalovaný nevěděl, komu patří předmětné matrace.

28. Odvolací soud uzavírá, že odvolání žalobkyně i žalovaného je ve věci samé nedůvodné, a proto rozsudek soudu v napadených výrocích I a II podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

29. Odvolací soud následně k odvolání žalobce i žalované přezkoumal výrok III o nákladech řízení. Soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení s odkazem na § 142 odst. 1, 2 a 3 o. s. ř., přičemž uvedl, že žalobkyně byla v řízení úspěšnější. Za tarifní hodnotu považoval částku 20 700 Kč, tj. částku přiznanou žalobkyni rozsudkem a požadovanou cenu zvláštní obliby ve výši 8 000 Kč. Od celkově vypočtené výše nákladů žalobkyně odečetl úspěch žalovaného a přiznal žalobkyni nárok na náhradu nákladů ve výši 22,71 %.

30. Odvolací soud přistoupil k opravě výroku o náhradě nákladů řízení, neboť tento byl vnitřně rozporný. Žalobkyně měla v řízení úspěch jen částečný, nicméně rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku a úvaze soudu. Proto bylo na místě postupovat dle § 142 odst. 3 o. s. ř. a přiznat žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení, nikoli náhradu nákladů řízení krátit podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci. Soud prvního stupně při rozhodování o nákladech řízení vyšel při určení tarifní hodnoty chybně z částky 20 700 Kč, byť měl vyjít z částky přisouzené (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 9. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3974/2015).

31. S ohledem na výše uvedené žalobkyni náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.”), z tarifní hodnoty ve výši 12 700 Kč za každý z 8 úkonů uvedených v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava právního zastoupení, kvalifikovaná předžalobní výzva, žaloba, účast na jednání soudu dne 19. 3. 2024, 17. 4. 2024,[Anonymizováno]13. 6. 2024, 17. 9. 2024 a 17. 6. 2025) ve výši 1 620 Kč za jeden úkon, a to včetně 7 paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném do 31. 12. 2024 a 1 paušální náhrady výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025. Kromě toho sestávají náklady žalobkyně ze zaplaceného soudního poplatku v částce 2 500 Kč a nákladů znaleckého posudku ve výši 9 554 Kč. O výši znalečného bylo rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 2. 5. 2025, č. j. [spisová značka]. Soud prvního stupně vzhledem k přiznané výši znalečného neopomene rozhodnout o vrácení nespotřebované zálohy na znalecký posudek. Celkem tak činí správná výše náhrady nákladů žalobkyně za řízení před soudem prvního stupně 27 564 Kč.

32. Odvolací soud s ohledem na shora uvedené změnil výrok III prvostupňového rozsudku ve výroku o nákladech řízení pouze v jejich výši podle § 220 odst. 1 o. s. ř., jinak jej jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

33. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 2 o. s. ř. dle poměru úspěchu a neúspěchu v této fázi řízení. Žalobkyně byla neúspěšná se svým odvoláním v rozsahu 37 300 Kč, tj. 74,6 %, což představuje procesní úspěch žalovaného, žalovaný pak byl neúspěšný v rozsahu 12 700 Kč, tj. 25,4 %. Odvolací soud proto přiznal žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení po zaokrouhlení v rozsahu 50 % (74,6 - 25,4).

34. Náklady odvolacího řízení žalovaného spočívají v zaplaceném soudním poplatku za odvolání ve výši 2 500 Kč[Anonymizováno]a odměně advokáta za 3 úkony právní služby (odvolání, vyjádření žalovaného k odvolání žalobkyně a účast u jednání dne 22. 10. 2025) po 3 100 Kč (z tarifní hodnoty 50 000 Kč, která byla předmětem odvolacího řízení) včetně 3 náhrad hotových výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t., celkem 13 150 Kč. Z této částky náleží žalovanému 50 %, tedy částka 6 575 Kč.