o zaplacení částky 21 780 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítnul žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 21 780 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a dále zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 21 780 Kč od [datum] do zaplacení (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení výše uvedené částky z titulu smluvně sjednané náhrady nákladů vynaložených na šest exekucí, které žalobce coby soudní exekutor vedl pod sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka] a [spisová značka] (dále souhrnně jen „Exekuce“) pro žalovanou coby oprávněnou. Exekuce byly zastaveny pro neúspěšnost podle § 55 odst. 11 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále jen „e. ř.“ nebo „exekuční řád“), pročež měl žalobci na základě čl. VI. odst. 7 rámcové smlouvy o výkonu exekuční činnosti a další činnosti podle exekučního řádu, uzavřené mezi žalobcem a žalovanou dne [datum] (dále jen „Smlouva“), vzniknout nárok na náhradu ve výši 3 000 Kč za každou ze zmíněných exekucí, kteroužto náhradu v souhrnné částce 18 000 Kč spolu s DPH (v částce 3 780 Kč – pozn. soudu) žalobce vyfakturoval žalované fakturou č. [hodnota] se splatností ke dni [datum]. Později žalobce u žalované uplatnil rovněž nárok na příslušenství, a to úrok z prodlení v zákonné výši, a dále nárok na smluvní pokutu dle čl. VI. odst. 22 Smlouvy ve výši 0,1 % denně. Pohledávku včetně příslušenství a smluvní pokutu však žalovaná neuhradila, a to ani na přes zaslanou předžalobní výzvu.

3. Žalovaná nárok žalobce neuznala. K věci uvedla, že Exekuce byly jako bezvýsledné zastaveny na základě zákonné povinnosti žalobce coby exekutora, přičemž v rámci rozhodnutí o zastavení Exekucí bylo rozhodnuto rovněž o nároku žalobce na náhradu nákladů exekuce v paušální výši 750 Kč bez DPH, kteroužto částku měl žalobci uhradit stát prostřednictvím exekučního soudu. Nárok žalobce nad rámec této paušální částky zaniknul. Obsah Smlouvy v době jejího uzavření s pozdější speciální, komplexní zákonnou úpravou bezvýsledných exekucí nepočítal, pročež dle žalované Smlouva na tento specifický případ nedopadá. Nadto žalobce žalované nesdělil a ani nedoložil účelnost nákladů, jejichž náhradu požaduje. Žalovaná dodala, že v jiných, jí nezaviněných případech zastavení exekuce žalobci smluvenou náhradu platí, nárok žalobce v této konkrétní věci však popírá zákonnou úpravu zastavování bezvýsledných exekucí, kdy žalobce tímto postupem obchází příslušnou kogentní zákonnou úpravu.

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce coby soudní exekutor a žalovaná coby oprávněná uzavřeli dne [datum] Smlouvu, v jejímž čl. VI. odst. 1 účastníci označili za náklad exekuce (ve smyslu § 87 odst. 1 e. ř.) odměnu žalobce, náhradu jeho hotových výdajů, náhradu za ztrátu času při provádění exekuce, náhradu za doručení písemností a DPH, přičemž náklady exekuce má hradit žalobci žalovaná. Dle čl. VI. odst. 7 Smlouvy pak v případě žalobcem nezaviněné neúspěšnosti vedené exekuce má žalovaná hradit žalobci příslušné účelně vynaložené náklady exekuce, a to na základě žalobcem vystavené faktury znějící maximálně na 3 000 Kč za exekuci, čímž však není dotčeno právo žalobce na minimální odměnu podle exekučního řádu. V čl. VI. odst. 22 Smlouvy účastníci ujednali oboustrannou smluvní pokutu z prodlení při nedodržení splatnosti faktur, a to ve výši 0,1 % z fakturované částky za každý den prodlení, kdy smluvní pokuta má být specifikována v písemné výzvě, zaslané spolu s fakturou k úhradě dané pokuty. Pravomocnými usneseními, vydanými dne [datum] pod č. j. [spisová značka] (povinná [jméno FO]), [spisová značka] (povinný [jméno FO]), [spisová značka] (povinný [jméno FO]), [spisová značka] (povinná [jméno FO]), [spisová značka] (povinný [jméno FO]) a [spisová značka] (povinný [jméno FO]), žalobce coby soudní exekutor zastavil Exekuce, vedené pro žalovanou coby oprávněnou, a to po uplynutí celkové rozhodné doby 12 let, a zároveň vždy rozhodl, že se mu za úkony spojené se zastavením každé jednotlivé exekuce přiznává paušální náhrada nákladů exekuce ve výši 907,50 Kč (vč. DPH), kterou je žalobci povinna uhradit Česká republika. Žalobce vystavil dne [datum] žalované fakturu č. [hodnota], splatnou ke dni [datum], znějící na částku 21 780 Kč (6 x 3 000 Kč + 21 % DPH), a to s poukazem na zastavení Exekucí dle § 55 odst. 7 e. ř. s tím, že žalované fakturuje náklady exekuce dle Smlouvy. Dne [datum] (tj. po splatnosti faktury – pozn. soudu) žalobce vyzval žalovanou k úhradě částky 21 780 Kč s příslušenstvím, přičemž dne [datum] výzvu zopakoval s doplněním výzvy k úhradě smluvní pokuty. Žalovaná úhradu odmítla pro neaplikovatelnost Smlouvy na typový případ zastavení bezvýsledné exekuce a s ohledem na zákonem stanovenou paušalizovanou náhradu nákladů takto zastavené exekuce.

5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle § 55 e. ř., ve znění platném k [datum], a dále podle téhož ustanovení v platném znění, ve spojení s čl. II přechodných ustanovení zákona č. 255/2023 Sb. Dovodil, že účastníci řízení sice uzavřeli rámcovou smlouvu o výkonu exekuční činnosti a další činnosti podle exekučního řádu, v jejímž čl. VI. odst. 7 a 14 účastníci sjednali postup placení náhrady vynaložených nákladů žalobci pro případ neúspěchu vedené exekuce bez jeho zavinění, a to v maximální výši 3 000 Kč + DPH, jedná se však o smluvní ujednání z doby předcházející později přijaté zákonné úpravě zastavování tzv. bezvýsledných exekucí, tj. exekucí vedených déle než 12 let bez vymožení plnění. Účastníci tak nemohli předpokládat v současnosti platnou úpravu exekučního řádu, obsahující v § 55 odst. 13 e. ř., ve spojení s bodem 1 a 2 čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 255/2023 Sb., rovněž nárok exekutora na paušální náhradu nákladů ve výši 750 Kč + DPH. Dle soudu prvního stupně se jedná o nový, specifický důvod zastavení exekuce bez zavinění oprávněného, na který nedopadá Smlouva, nýbrž aktuální, kogentní zákonná úprava, spojená rovněž s paušální, státem hrazenou náhradou exekutorovi. Nárok na další náhradu ze strany žalované proto není důvodný.

6. Ke sporné skutečnosti, že žalobce doložil žalované účelnost vynaložených nákladů, jejichž náhradu požaduje, soud prvního stupně dokazování neprováděl, a to pro právní závěr o nedůvodnosti žalobcem uplatněného nároku již v jeho základu. Nad rámec výše uvedeného závěru o nedůvodnosti nároku žalobce na fakturovanou peněžitou částku však soud prvního stupně uzavřel, že v rámci nároku žalobce na smluvní pokutu tento nedostál smluvně stanovenému postupu k jejímu uplatnění u žalované, pročež již pro tuto skutečnost se tento jeho dílčí nárok jeví být nedůvodným.

7. O nákladech řízení mezi účastníky rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jejich plnou náhradu přiznal žalované, a to ve výši stanovené vyhláškou č. 254/2015 Sb.

8. Žalobce podal proti rozsudku soudu prvního stupně v celém jeho rozsahu odvolání z důvodu podle § 205 odst. 1 písm. a) až g) o. s. ř.

9. Soud prvního stupně podle odvolací námitky žalobce v prvé řadě pochybil, když nerozlišoval mezi pojmy „nákladů exekuce“ a „nákladů spojených se zastavením exekuce“, neboť z důvodové zprávy k zákonu č. 255/2023 Sb. je zřejmé, že zákonodárce prostřednictvím § 55 e. ř. zamýšlel odlišit tyto pojmy tak, že „náklady exekuce“ představují náklady vynaložené v souvislosti s řádným vedením exekuce soudním exekutorem, a to od pověření exekutora až do okamžiku, kdy se stane zřejmým, že exekuce nebude úspěšná, či je jinak ukončena, kdy tyto náklady nikdy nebyly paušálně kompenzovány; naproti tomu však „náklady spojené se zastavením exekuce“ vznikají až v závěrečné fázi exekuce a jejich náhrada souvisí toliko s procesem zastavení dané exekuce. Slovní odlišení předmětných pojmů zákonodárcem má dle žalobce právní význam, v jehož rámci je třeba předmětná zákonná ustanovení vykládat, pročež nelze paušální odměnu, poskytovanou soudnímu exekutorovi státem podle § 55 odst. 7 až 13 e. ř., považovat za vypořádání veškerých nákladů exekutora z neúspěšné exekuce. Takový postup jde proti smyslu zákona č. 255/2023 Sb. Dodal, že kogentní povaha § 55 e. ř., upravující vztah mezi exekutorem a státem, nebrání soukromoprávnímu, smluvnímu ujednání mezi exekutorem a oprávněným o úhradě dalších nákladů exekuce, jak je tomu v případě čl. VI odst. 7 Smlouvy.

10. Dle žalobce je dále nesprávný závěr soudu prvního stupně, že v důsledku uzavření Smlouvy před účinností zákonné úpravy zastavování bezvýsledných, kdy tedy účastníci nemohli s touto eventualitou počítat, se na Exekuce uplatní právě tato zákonná úprava, která má mít přednost před Smlouvou. Žalobce k tomuto namítal, že účastníci v roce 2005 pozdější vývoj legislativy předvídat nemuseli, neboť normy smluvního práva mají preskriptivní charakter a jakýkoliv faktický důvod neúspěšnosti exekuce proto má dle Smlouvy vést ke vzniku nároku žalobce na odměnu, a to bez ohledu na znění později platné právní úpravy. Je proto absurdní takový závěr, podle kterého by jakákoli změna právní úpravy automaticky činila smluvní ujednání neaplikovatelným; takový závěr jde proti základnímu principu soukromého práva, totiž že smlouvy působí do budoucna.

11. Žalobce dále namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, spočívající v tom, že soud prvního stupně sice uzavřel, že platná zákonná úprava § 55 odst. 7, 8, 10 a 11 e. ř. má přednost před obecnou úpravou náhrady nákladů exekuce v případě jejího zastavení a dále že není důvodné rozlišovat charakter těchto nákladů, kdy předmětná paušální náhrada je koncipována jako paušální náhrada za vedení celé exekuce, tyto stručné právní závěry však soud prvního stupně náležitě neodůvodnil, kdy zejména neuvedl, z čeho dané závěry plynou, jaké výkladové metody k těmto závěrům vedly a jaká konkrétní zákonná ustanovení dané úvahy upravují.

12. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalované uloží povinnost k zaplacení částky 21 780 Kč s úrokem z prodlení a dále smluvní pokutu, in eventum žalobce navrhnul zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Na odvolacích námitkách žalobce setrval rovněž při jednání odvolacího soudu.

13. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobce tak, že jím předestřené rozlišování mezi náklady exekuce a náklady spojenými se zastavením exekuce označila za irelevantní. Ani sám žalobce takto nerozlišuje v jiných, jím vydaných rozhodnutích o zastavení exekuce, z nichž nevyplývá, že by existovaly další možné náklady exekuce, resp. o dalších takových nákladech nebylo rozhodováno, přičemž tato jiná vydaná rozhodnutí žalovaná považuje za konečná. Žalovaná má dále za to, že právo exekutora na náklady bezvýsledné exekuce výslovně zaniká ve speciálním a kogentním režimu § 55 odst. 13 e. ř. Znovu uvedla, že Smlouva na případ povinného zastavení exekuce pro bezvýslednost nedopadá a žalobcův nárok jde proti smyslu zákonné úpravy zastavování bezvýsledných exekucí. Upozornila, že jiné případy zastavení exekuce bez jejího zavinění, v jejichž rámci hradí žalobci smluvenou náhradu, nejsou regulovány speciální kogentní úpravou, jako je tomu v případě předmětných Exekucí. Žalobcem fakturované náklady nadto nebyly doloženy.

14. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

15. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a učinil správný skutkový závěr, když v odůvodnění rozhodnutí uvedl, které skutečnosti má za prokázané a proč. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná a přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Pakliže soud prvního stupně nepřistoupil k dokazování ve vztahu ke skutečnostem svědčícím o (ne)splnění smluvní povinnosti žalobce doložit žalované účelnost nákladů, jejichž náhradu prostřednictvím žalované částky požaduje, učinil tak ve smyslu zásady hospodárnosti řízení správně, a to v návaznosti na jím uvedené právní závěry, k nimž dospěl na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu.

16. Odvolací soud v prvé řadě pokládá za nedůvodnou odvolací námitku žalobce, vytýkající soudu prvního stupně nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Soud prvního stupně dle soudu odvolacího dospěl k věcně správným právním závěrům, které v dostatečné míře odůvodnil, přičemž závěry soudu prvního stupně soud odvolací v rámci vypořádání dalších odvolacích námitek žalobce toliko rozvádí:

17. Nedůvodnou je odvolací námitka žalobce, vztahující se k jím tvrzené nutnosti rozlišovat pojem „nákladů exekuce“ ve smyslu § 87 a násl. e. ř. a pojem „nákladů spojených se zastavením exekuce“ ve smyslu § 55 odst. 13 e. ř., ve spojení s přechodnými ustanoveními zákona č. 255/2023 Sb. a důvodovou zprávou k tomuto zákonu. Úprava zastavování exekucí, vtělená do § 55 e. ř., zakotvuje v odst. 13 zákonný mechanismus stanovení nákladů bezvýsledné exekuce, a to ve výši minimální odměny a paušální náhrady hotových výdajů podle zvláštního předpisu (již na tomto místě odvolací soud zdůrazňuje zákonodárcem užitou formulaci „náklady bezvýsledné exekuce“). Tímto zvláštním předpisem je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. Zákon č. 255/2023 Sb., kterým se mění exekuční řád a o změně dalších zákonů, však v přechodných ustanoveních, konkrétně v čl. 2 odst. 1, specifikoval, mimo jiné, pro případy exekučních řízení zahájených přede dnem [datum] právo soudních exekutorů na paušální náhradu nákladů ve výši 750 Kč za úkony spojené se zastavením exekuce podle § 55 odst. 7, 8, 10 nebo 11 e. ř., což je rovněž případ předmětných Exekucí. Lze sice přisvědčit žalobci, že zákonodárce v rámci této historicky mladší úpravy zastavování bezvýsledných exekucí používá nového pojmu „nákladů spojených se zastavením exekucí“, činí tak ale promiscue s pojmem „nákladů bezvýsledné exekuce“, přičemž odvolací soud upozorňuje na nutnost aplikace primárně teleologického výkladu právních norem, tj. výkladu podle jejich smyslu a účelu, neboť jazykový výklad je toliko prvotním přiblížením se významu právní normy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 225/13). V tomto směru se z důvodové zprávy k zákonu č. 255/2023 Sb., na niž se sám žalobce odvolává, mimo jiné podává následující: „Projednávaný materiál předpokládá, že soudnímu exekutorovi vznikne v exekuci zastavené pro bezvýslednost podle § 55 odst. 7 až 13 ex. ř. právo na paušální náhradu nákladů spojených se zastavením bezvýsledné exekuce ve výši 750 Kč + DPH, a to vůči státu. Náhradu bude vyplácet exekuční soud. Výše náhrady je obdobná jako paušální výše nákladů exekuce, která soudnímu exekutorovi náležela v souvislosti s tzv. milostivým létem I podle části druhé čl. IV bodu 25 zákona č. 286/2021 Sb. (přechodná ustanovení k novelizaci exekučního řádu).“ Přihlédne-li odvolací soud k zákonodárcem výslovně uvedené analogii s úpravou paušální výše nákladů exekuce podle zákona č. 286/2021 Sb., pak čl. IV odst. 25 bod (2) tohoto zákona stanovuje, že se částka 750 Kč považuje za paušální výši nákladů exekuce zahrnující odměnu exekutora i jeho hotové výdaje. Řečeno jinak, zákonodárce, užívajíc různé formulace pojmů, a to i v rámci jednoho zákona, resp. důvodové zprávy k němu, historicky (jak v případě tzv. milostivého léta, tak i v případě regulace tzv. bezvýsledných exekucí) opakovaně přistoupil k zákonnému zásahu do již zahájených exekucí za účelem snížení celkového rozpracovaného množství exekucí tím, že vymezené exekuce budou zastaveny, přičemž vždy stanovil paušální výši nákladů jednotlivých exekucí, jejichž náhrada náleží soudnímu exekutorovi, a to s cílem vypořádat nárok exekutora na jeho odměnu a paušální náhrady. Tomu odpovídá rovněž již vzpomenutá důvodové zpráva k zákonu č. 255/2023 Sb., z níž se taktéž podává: „Návrh vychází z § 3 odst. 1 ex. ř., podle kterého soudní exekutor vykonává exekuční a další činnost za úplatu, a z judikatury Ústavního soudu. Navrhovaná právní úprava zajistí, že náklady exekuce (tj. celkové náklady exekuce – pozn. soudu) budou ve výši paušální náhrady nákladů spojených se zastavením bezvýsledné exekuce soudnímu exekutorovi za splnění podmínek stanovených zákonem vyplaceny. […] Podle platné právní úpravy by v řízeních zahájených před 1. lednem 2022 zpravidla docházelo k tomu, že soudnímu exekutorovi zanikne právo na náhradu nákladů exekuce v plném rozsahu. V rozporu s § 3 odst. 1 ex. ř. by soudní exekutor neobdržel za výkon exekuční činnosti úplatu, a to ani v podobě přiznaných nákladů exekuce vůči povinnému.“ Z uvedeného tedy vyplývá jednoznačný závěr, že částka ve výši 750 Kč + DPH představuje ve smyslu § 55 odst. 13 e. ř., ve spojení s čl. 2 odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 255/2023 Sb., paušální náhradu veškerých nákladů exekutorů z tzv. bezvýsledných exekucí, zastavovaných podle § 55 odst. 7 a násl. e. ř., nikoliv pouze náhradu nákladů spojeních se zastavením takových exekucí.

18. Přisvědčit nelze ani třetí z odvolacích námitek žalobce, a sice že soudem prvního stupně vyvozená aplikační přednost zákonné úpravy zastavování bezvýsledných exekucí nepřípustně zasahuje do závazkového vztahu účastníků, založeného Smlouvou. V tomto směru soud prvního stupně správně uzavřel, že mezi účastníky došlo k uzavření smlouvy o provedení exekuce ve smyslu § 90 odst. 2 e. ř., kdy odvolacímu soudu neušlo znění věty druhé předmětného zákonného ustanovení, a sice že „smluvní odměna není nákladem exekuce“. Jak ovšem vyplývá z obsahu čl. VI. odst. 7 Smlouvy, mezi účastníky byla sjednána náhrada účelně vynaložených nákladů (maximálně do výše 3 000 Kč) za obecného předpokladu, že vedená exekuce bude bez zavinění exekutora neúspěšná. Okruh takových případů, kdy dojde k zastavení exekuce z jiného důvodu, než jakým je zavinění oprávněného či soudního exekutora, se v teoretické rovině neomezuje toliko na případ tzv. bezvýsledné exekuce (za příklad lze uvést zastavení exekuce pro úmrtí povinného bez právního nástupce nebo případ konsenzuálního zastavení exekuce). Pakliže s takto široce vymezeným okruhem případů spojují účastníci vznik práva žalobce na odměnu dle Smlouvy, nelze pominout, že soudní exekutor není výhradě osobou soukromého práva; tím spíše ne v okruhu vztahů založených na převážně kogentní zákonné úpravě exekuce coby procesu výkonu soudního rozhodnutí. I nálezová judikatura Ústavního soudu se ustálila na závěru, že exekutor sice vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele (čemuž odpovídá soustavná činnost prováděná za účelem dosažení zisku a ve vztahu k oprávněnému na vlastní riziko), který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), nese však i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale ani nákladů exekuce. Exekutor však svým návrhem na zápis a provedením zápisu do seznamu dává souhlas s prováděním činnosti exekutora včetně s tím spojeného rizika, k nimž náleží i riziko, že ne ve všech případech exekutor dosáhne uspokojení svých zákonných nároků (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 23/06). Právě uvedený závěr musí tím spíše platit v případech, kdy soudní exekutor coby osoba soukromého práva uzavírá závazkové vztahy k předmětu regulaci nikoliv právem soukromým, tj. právem regulujícím v zásadě svobodný život fyzických a právnických osob, nýbrž právem veřejným, jímž je rovněž právo exekuční. Nadto za situace, kdy zákonodárce po zahájení konkrétní exekuce přistoupí, a to po právu, byť i jen z politických pohnutek, ke změně právní úpravy tím, že vymezí nový zákonný důvod pro zastavení exekuce (zde pro její striktně definovanou bezvýslednost po jasně stanovenou dobu), tuto úpravu spojí s modifikací výše nároku exekutora na náhradu nákladů z takto zastavené exekuce a vypořádá rovněž důsledky této právní úpravy na dosud zahájené exekuce. Soud prvního stupně v tomto ohledu správně uzavřel, že kogentní zákonná úprava § 55 odst. 13 e. ř. má pro svou specialitu ve vztahu k dosavadnímu okruhu případů zastavení exekuce, stanovenému ke dni uzavření Smlouvy, aplikační přednost před smluvním ujednáním exekutora a oprávněného ve smyslu § 90 odst. 2 e. ř., v tomto případě před ujednáním čl. VI. odst. 7 Smlouvy. K témuž závěru o specialitě tzv. bezvýsledných exekucí dospívá i odborná literatura, dle níž je § 55 odst. 13 ohledně náhrady nákladů exekuce ukončené postupem podle § 55 odst. 7 až 13 úplný lex specialis vůči § 89 e. ř. (Molák, S. a kol. Exekuční řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2023, výklad k § 89). Ve smyslu těchto závěrů lze k výtce žalobce, vyzdvihujícího přetrvávající platnost Smlouvy a nutnost jejího dodržování, uzavřít, že Smlouva, uzavřená mezi účastníky, je nadále platným právním jednáním, právní následky z ní vzešlé však nenastanou pro rozpor s později účinnou, kogentní právní úpravou § 55 odst. 13 e. ř., ve spojení s čl. 2 odst. 1 přechodných ustanovení zákona č. 255/2023 Sb. (k tomuto srov. Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654), 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, strana 1850).

19. S ohledem na výše uvedené závěry se tedy odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná, pročež postupoval podle 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, a to včetně výroku o nákladech řízení, o nichž bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

20. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení neúspěšný, a je proto podle § 151 odst. 3 o. s. ř., ve znění vyhlášky č. 254/2015 Sb. povinen zaplatit žalované náhradu nákladů, které jí v odvolacím řízení vznikly a které spočívají ve třech paušálních náhradách nezastoupeného účastníka po 450 Kč (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025) a to za vyjádření k odvolání, přípravu na jednání a za účast u jednání odvolacího soudu dne 18. 2. 2026. Celkem činí náklady odvolacího řízení částku 1 350 Kč.