pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací],

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen vyklidit ty části společných prostor budovy, které užívá v nepřiměřeném rozsahu, a to prostory označené jako dílna (hobby místnost), komora (při dílně), komora (při vstupu), zádveří (předsíň), [anonymizováno] a umývárna v 1. [anonymizováno] nacházející se v budově na adrese [adresa], zapsané na [list vlastnictví], [katastrální uzemí] (výrok I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši [částka] do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám její právní zástupkyně (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalovanému vyklizení prostor označených ve výroku I. rozsudku (dále jen„ prostory“), s tvrzením, že je užívá v nepřiměřeném rozsahu k bydlení, přičemž se jedná o otázku mimořádné správy společné věci, neboť takovým užíváním dochází ke změně účelu prostor. Žalovaný se bránil tím, že žalobkyně není ve sporu aktivně věcně legitimována, protože prostory jsou bytovou jednotkou a nachází se ve vlastnictví [jméno] [příjmení]. Navíc by se jednalo o běžnou správu společné věci, o které spoluvlastníci rozhodují většinou hlasů. K takovému rozhodnutí vlastníků však nedošlo. Žalovaný v prostorách nebydlí a nikdy nebydlel, prostory využíval v souvislosti s výkonem úklidu společných prostor budovy a s péčí o [jméno] [příjmení] (např. vaření).

3. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že vzal za prokázané, že žalobkyně je vlastnicí bytové jednotky č. [rok] v bytovém domě [adresa] stojícím na pozemku [parcelní číslo] v k. ú. [část obce], [územní celek], a odpovídajícího podílu na společných částech budovy. Žalovaný do [anonymizováno] [rok] pečoval o B. [příjmení] bydlícího v domě a rovněž uklízel společné a související prostory v domě. V souvislosti s péčí o B. [příjmení], která zahrnovala přípravu jídla, podávání léků, zejména v době nepřítomnosti pečovatelské služby, umožnil D. [příjmení] (syn B. [příjmení]) užívat žalovanému prostory nacházející se v 1. [anonymizováno] domu. Žalovaný v prostorách nebydlel, k prostorám neměl uzavřenou nájemní smlouvu, měl však své jméno uvedeno na poštovní schránce v domě a na zvoncích. Rozhodnutím Úřadu městské části [obec a číslo], odboru výstavby, bylo rozhodnuto, že uvedené prostory jsou bytem. Soud prvního stupně vyšel z ustanovení § 1003 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále „o. z.“), § [číslo] odst. 1, § 1159 a § 1160 o. z. a odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] s tím, že ve věci jde o žalobu vlastnickou. Problematika běžné či mimořádné správy není podle soudu prvního stupně ve věci relevantní, neboť tvrzený zásah do práv žalobkyně by porušoval přímo její vlastnické právo k bytové jednotce chráněné ústavním pořádkem. V řízení bylo prokázáno, že předmětné prostory, označené v žalobě jako společné, jsou ve skutečnosti bytem, který žalobkyně nevlastní. Při podání žaloby toto žalobkyně nevěděla, ve smlouvě jsou prostory označeny jako společné. Žalobkyni se dále nepodařilo prokázat, že žalovaný v předmětných prostorách bydlel. Prokázáno bylo pouze to, že žalovaný prostory užíval tehdy, když pečoval o B. [příjmení] bydlícího v témže domě, a to se souhlasem dalšího z vlastníků jednotek v domě, D. [příjmení]. Žalovaný dále prováděl úklid chodby domu, zahrady a chodníku před domem. Uvedení jména žalovaného na zvonku a schránce samo o sobě neprokazuje, že by žalovaný v prostorách bydlel. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud žalovaný v minulosti ani ke dni rozhodování soudu v prostorách nebydlel a neměl k nim uzavřenou nájemní smlouvu, není žaloba důvodná. Soud prvního stupně nepřihlédl k důkazu - předložené nahrávce rozhovoru ze dne [datum] a fotografii zásilky v poštovní schránce žalovaného, neboť shledal jejich pořízení nezákonným. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

4. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání z důvodů, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav, neboť neprovedl žalobkyní navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností (§ 205 odst. 2 písm. d) o.s.ř.), nepřihlédl k žalobkyní tvrzeným skutečnostem a jí označeným důkazům (§ 205 odst. 2 písm. b) o.s.ř.), na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. e), g) o.s.ř.). Konkrétně namítla, že soud prvního stupně nepřihlédl k nahrávkám jejího rozhovoru s žalovaným a k fotografii zásilky ve schránce žalovaného a zamítl provedení důkazu výslechem její sestry, paní [jméno] [příjmení] a dopisem. Žalobkyně má z podstaty věci omezené množství důkazních prostředků k prokázání skutečnosti, že žalovaný v prostorách bydlel. Žalovaný se svým výslechem nesouhlasil. Proto přistoupila k návrhu na provedení důkazu nahrávkami rozhovorů mezi ní a žalovaným. Tento důkaz považuje za klíčový a téměř jediný možný důkazní prostředek, který má k dispozici. Fotografie zásilky ve schránce žalovaného nijak nezasahuje do soukromí žalovaného a nebyla pořízena nezákonným způsobem. Jedním z klíčových důkazů měl být také výslech její sestry, která s ní v předmětné bytové jednotce bydlí. Dopisem ze dne [datum] chtěla žalobkyně prokazovat, že se snažila zjistit, zda se v prostorách někdo zdržuje a zajistit si do nich přístup. Soud dále neprovedl důkaz daňovým přiznáním D. [příjmení], který má z různých důvodů zájem na tom, aby nebylo prokázáno, že žalovaný v prostorách bydlel. Žalobkyně měla za to, že D. [příjmení] žalovanému platil za péči o svého otce [příjmení]. [příjmení] právě poskytnutím předmětných prostor k bydlení. Z daňového přiznání by bylo možno zjistit, zda D. [příjmení] za užívání prostor inkasoval nájemné. Tím, že žalovaný odmítl svou účastnickou výpověď, bylo žalobkyni znemožněno vyvrátit či konkretizovat svými dotazy některá tvrzení žalovaného a reagovat na ně, čímž byla mimo jiné zkrácena v právu na spravedlivý proces. Navrhla tedy, aby tyto důkazy byly provedeny, a aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že podané žalobě v plném rozsahu vyhoví a přizná ji právo na náhradu nákladů řízení, eventuálně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

5. U odvolacího jednání žalobkyně doplnila, že předmětné prostory jsou vedeny jako společné, nicméně v užívání je má D. [příjmení]. Žalobkyně nemá do prostor přístup.

6. Žalovaný vyjádřil s rozsudkem soudu prvního stupně souhlas a navrhl, aby byl odvolacím soudem jako věcně správný potvrzen a byla mu přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

7. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobkyně rozsudek včetně řízení, které jeho vydání přecházelo podle § 212 a 212a o.s.ř., a dospěl k následujícím závěrům:

8. Podle § 1040 odst. 1 o. z. kdo věc neprávem zadržuje, může být vlastníkem žalován, aby ji vydal.

9. Podle § 1158 odst. 1 o. z. bytové spoluvlastnictví je spoluvlastnictví nemovité věci založené vlastnictvím jednotek.

10. Podle § 1159 o. z. jednotka zahrnuje byt jako prostorově oddělenou část domu a podíl na společných částech nemovité věci vzájemně spojené a neoddělitelné.

11. Podle § 1160 odst. 1 o. z. společné jsou alespoň ty části nemovité věci, které podle své povahy mají sloužit vlastníkům jednotek společně.

12. Podle § 1175 odst. 1 o. z. vlastník jednotky má právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt, jakož i užívat společné části, nesmí však ztížit jinému vlastníku jednotky výkon stejných práv ani ohrozit, změnit nebo poškodit společné části.

13. Podle § 1190 o. z. osobou odpovědnou za správu domu je společenství vlastníků. Nevzniklo-li společenství vlastníků, je osobou odpovědnou za správu domu správce.

14. Podle § 1193 odst. 2 o. z. má-li některý vlastník jednotky při vzniku jednotek podíl na společných částech domu větší než poloviční, jde o většinového vlastníka, který je vždy správcem.

15. Správu domu v případě, že nevzniklo společenství vlastníků, upravuje § 1191 o. z.

16. V projednávané věci bylo stěžejní otázkou jednak to, jaký je charakter předmětných prostor, tj. zda se jedná o prostory společné či ne, a dále zda žalovaný předmětné prostory užívá, případně v nich má umístěné své věci a na základě čeho, to vše k datu rozhodování soudu. Podle § 154 odst. 1 o.s.ř. je totiž pro rozsudek rozhodující stav v době jeho vyhlášení.

17. Soud prvního stupně opřel své rozhodnutí o závěr, že prostory označené v žalobě jsou ve skutečnosti bytem, který žalobkyně nevlastní, a dále že žalobkyně neprokázala, že žalovaný v prostorách skutečně bydlel.

18. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (viz výše), který odpovídá provedeným důkazům a obsahu spisu.

19. Soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a odvolací soud neshledal důvod pro doplnění dokazování o žalobkyní navržené, avšak neprovedené důkazy (§ 213 odst. 4), či opakování části dokazování (§ 213 odst. 3 o.s.ř.). Předně opakování důkazu nahrávkou rozhovoru žalobkyně s žalovaným ze dne [anonymizováno] a [datum], resp. jejím přepisem a fotografií zásilky v poštovní schránce, bylo nadbytečné, neboť žádným z nich nemohlo být prokázáno pro spor rozhodné tvrzení o tom, zda žalovaný v prostorách bydlel či je jinak užíval např. umístěním svých věcí k datu rozhodování soudu. Jednalo se o nahrávky ze srpna a září [rok], tedy pořízené v době před zahájením řízení. Stejně tak fotografie zásilky ve schránce mohla svědčit pouze o stavu v době, kdy byla pořízena. V řízení pak nebylo popíráno, že žalovaný měl v domě označenou schránku a že ji používal. Rovněž tak nebylo popíráno, že předmětné prostory určitým způsobem využíval (v souvislosti s péčí o B. [příjmení]).

20. Soud prvního stupně nepochybil, pokud neprovedl důkaz svědeckou výpovědí sestry žalobkyně, daňovým přiznáním D. [příjmení] a dopisem žalobkyně [příjmení]. [příjmení] z [datum], protože tyto důkazy rovněž nesměřovaly k prokázání pro spor rozhodných skutečností. Označeným dopisem chtěla žalobkyně prokazovat, že se snažila zjistit, zda se v prostoru někdo zdržuje, daňovým přiznáním D. [příjmení], že tento prostory pronajímá. Tyto důkazy tedy nesměřovaly k prokázání skutečnosti, že žalovaný prostory stále užívá, resp. v nich má umístěny své věci (k datu rozhodování soudu). Stejně tak sestra žalobkyně měla vypovídat k poměrům v domě, nikoli k tomu, zda má žalovaný v prostorách stále umístěny své věci či je jinak užívá.

21. K charakteru předmětných prostor:

22. Odvolací soud se neztotožňuje s tím, jak soud prvního stupně tuto otázku posoudil po právní stránce.

23. V řízení bylo prokázáno, že v bytovém domě se nachází 6 jednotek, z toho 4 bytové a 2 nebytové – garáže. Kromě jednotek č. [rok], kterou vlastní p. [příjmení], a č. [rok], kterou vlastní žalobkyně, vlastní ostatní jednotky v domě D. [příjmení]. Žalobkyně svou jednotku nabyla na základě darovací smlouvy ze dne [datum] od své sestry [jméno] [příjmení] (čl. 85-88 spisu). [jméno] [příjmení] jednotku koupila od D. [příjmení] na základě kupní smlouvy ze dne [datum] (čl. 11-14 spisu), s právními účinky vkladu vlastnického práva ke dni [datum]. V kupní smlouvě jsou označeny společné části budovy, k nimž mimo jiné náleží i„ Dílna (hobby místnost), komora (při dílně), komora (při vstupu), zádveří, (předsíň), [anonymizováno] a umývárna (s vanou a umyvadlem) v 1. [anonymizováno]“, tedy sporné prostory. V kupní smlouvě je v odstavci 5 dále uvedeno, že byty a další jednotky v domě byly vymezeny vlastnickým prohlášením ze dne [datum] podle zákona č. 72/1994 Sb.

24. Jak vyplývá z rozhodnutí stavebního úřadu ze dne [datum] (čl. 69 spisu), byla povolena změna nebytových prostor v I. [anonymizováno] na byt ve složení předsíň, [anonymizováno], koupelna, komora, kuchyň, pokoj, a to k žádosti tehdejších vlastníků budovy. Uvedená změna v užívání prostor, která byla učiněna až poté, co bylo provedeno prohlášení vlastníka podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů (dále„ BytZ“), však nebyla ze strany tehdejších vlastníků jednotek, kterými byli B. [příjmení] a [jméno] [příjmení], promítnuta do nového prohlášení vlastníka a předmětný prostor nebyl vymezen jako jednotka podle BytZ. Předmětný prostor byl podle prohlášení vlastníka vloženého do katastru nemovitostí a v souladu s tehdejším kolaudačním stavem společnou částí domu. Pozdější rozhodnutí stavebního úřadu o změně nebytových prostor na byt nemohlo změnit rozsah společných částí domu a změnit tím spoluvlastnické podíly na společných částech domu.

25. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], který se uplatní i za nynější právní úpravy, totiž rozhodnutí stavebního úřadu o povolení změny užívání společné části domu k nebytovým účelům nemá bez dalšího za následek ztrátu povahy prostoru jako společné části domu ve smyslu § 2 písm. g) zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rozsah bytových a nebytových jednotek v domě a společných částí domu nelze měnit bez změny prohlášení vlastníka.

26. Odvolací soud uzavírá, že prostory v 1. [anonymizováno] jsou i nadále podle právního stavu společnými prostory domu a každý z vlastníků jednotek v domě je oprávněn tyto prostory užívat (za situace, že v řízení nebylo prokázáno, že by některý vlastník jednotky v domě (zde D. [příjmení]) byl oprávněn tento prostor užívat výlučně pro sebe). Závěr soudu prvního stupně, že prostory jsou bytem, který žalobkyně nevlastní, je tedy nesprávný.

27. K užívání prostor žalovaným:

28. V řízení bylo dále prokázáno, že žalovaný prostor určitým způsobem využíval v souvislosti s péčí o B. [příjmení] a o úklid některých prostor v domě. Užívání mu umožnil D. [příjmení].

29. Podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] vlastník jednotky smí užívat společné prostory jen tak, aby tím nad míru přiměřenou poměrům neztížil užívání těchto prostor ostatním vlastníkům jednotek.

30. Jak plyne ze zjištěného skutkového stavu, v domě nevzniklo společenství vlastníků jednotek a D. [příjmení] je jako většinový vlastník správcem podle § 1190 a § 1193 odst. 2 o. z. I když je správcem, nemůže sám jednostranně rozhodovat o tom, že některé části společných prostor nebudou využívat vlastníci jednotek, ale někdo jiný. Jedná se totiž o záležitost správy domu, kdy se použijí ustanovení § 1189 a násl. o. z. Z jeho svědecké výpovědi vyplývá, že o tom, že žalovaný bude předmětné prostory užívat, rozhodl sám.

31. Žalobkyně jako jedna z vlastnic jednotek v domě s podílem na společných částech je proto aktivně věcně legitimována domáhat se vyklizení předmětných prostor, pokud do nich nemá přístup a má za to, že tyto prostory užívá třetí osoba.

32. Ve vztahu k žalovanému nebylo rozhodné, zda v prostorách bydlel, ale to, zda je nějakým způsobem užíval, alespoň tím, že tam měl umístěny své věci. Na straně žalobkyně tedy leželo důkazní břemeno prokázání, že žalovaný prostory stále užívá.

33. Jelikož u posledního jednání soudu prvního stupně dne [datum] vyšlo najevo, že žalobkyně svá tvrzení, že žalovaný prostory užívá, neprokazuje, měla být soudem prvního stupně poučena podle § 118a odst. 3 o.s.ř., což však učiněno nebylo. Odvolací soud proto postupem podle § 213b o.s.ř. žalobkyni vyzval, aby označila důkazy k prokázání svého tvrzení, že žalovaný ke dni rozhodování soudu prostory užívá, resp. tam má umístěny své věci, s poučením o následcích neunesení důkazního břemene podle § 118a odst. 3 o.s.ř.

34. Žalobkyně po poučení uvedla, že jí není známo, zda a kdy se žalovaný z prostor vystěhoval, nicméně do prostoru se nedostane a nemá čím prokázat, že žalovaný prostory stále užívá. Je si tedy vědoma, že pravděpodobně neunese důkazní břemeno. Pro takový případ navrhla, aby odvolací soud uložil hradit náklady řízení protistraně. Žalobu podala hlavně proto, že D. [příjmení] nevykonává řádně správu domu, neplní své povinnosti správce.

35. Za této situace se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není opodstatněná. Žalobkyně neunesla své důkazní břemeno v tom smyslu, že žalovaný prostory stále užívá. V řízení bylo prokázáno pouze to, že v určitém období (cca od roku [rok]) prostory užíval v souvislosti s úklidem domu a péčí o B. [příjmení]. Nebylo již prokázáno, do kdy přesně prostory užíval. Sám žalovaný u jednání dne [datum] sdělil, že od prostor již nemá klíče a nemá tam žádné věci. Toto jeho tvrzení se žalobkyni vyvrátit nepodařilo (viz výše). [příjmení] již na žalobkyni, jakým způsobem bude dále postupovat, pokud tvrdí, že správce domu nevykonává správu řádně a neumožňuje jí přístup do společných prostor. Ve vztahu k žalovanému to však relevantní není.

36. Soud prvního stupně tedy rozhodl správně, pokud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

37. Soud prvního stupně rozhodl správně i o náhradě nákladů řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. podle úspěchu ve věci. Žalobkyně byla v řízení neúspěšná, neboť její žaloba byla zamítnuta. Z hlediska náhrady nákladů řízení je nerozhodné, zda žalovaný ke dni podání žaloby prostory užíval. Rozhodující je, že žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta. Pokud si byla žalobkyně vědoma toho, že je v důkazní nouzi, mohla vzít žalobu zpět a v takovém případě by se pro otázku náhrady nákladů řízení řešil důvod zpětvzetí žaloby (§ 146 odst. 2 o.s.ř.). Taková situace ale nenastala.

38. Odvolací soud proto postupoval podle 219 o.s.ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.

39. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaný byl v odvolacím řízení úspěšný, a proto má vůči žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení. Jedná se o náklady na právní zastoupení advokátem, a to odměnu za jeden úkon právní služby (účast u jednání odvolacího soudu) ve výši [částka] podle § 7 bod 4. vyhl. 177/1996 Sb., advokátní tarif (AT) – z tarifní hodnoty [částka] podle § 9 odst. 1 AT, paušální náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši [částka] podle § 13 odst. 4 AT a náhradu za 21% DPH ve výši [částka] podle § 137 odst. 3 o.s.ř. Odvolací soud nepřiznal odměnu a paušální náhradu za písemné vyjádření k odvolání, neboť tento úkon neshledal potřebným k účelnému bránění práva podle § 142 odst. 1 o.s.ř. Ve vyjádření totiž bylo uvedeno pouze to, že se žalovaný s rozsudkem soudu prvního stupně ztotožňuje a navrhuje jeho potvrzení. Pro otázku posouzení úspěchu ve věci je podstatné opět to, co je uvedeno výše ohledně nákladů řízení před soudem prvního stupně.

40. Odvolací soud tedy přiznal žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku [částka], kterou je mu žalobkyně povinna zaplatit ve standardní třídenní lhůtě k rukám jeho právního zástupce.