o 13 634,28 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 3 825,72 Kč (výrok I.), zamítl žalobu co do částky ve výši 13 634,28 Kč a co do zákonného úroku z prodlení z částky 990 Kč od 16. 10. 2021 do zaplacení, z částky 990 Kč od 16. 10. 2021 do zaplacení, z částky 3 830 Kč od 22. 10. 2021 do zaplacení, z částky 1 740 KČ od 22. 10. 2021 do zaplacení, z částky 990 Kč od 28. 4. 2022 do zaplacení, z částky 270 Kč od 28. 4. 2022 do zaplacení, z částky 300 Kč od 24. 8. 2023 do zaplacení, z částky 990 Kč od 24. 8. 2023 do zaplacení, z částky 2 480 Kč od 24. 8. 2023 do zaplacení, z částky 2 350 Kč od 24. 8. 2023 do zaplacení, z částky 1 450 Kč od 24. 8. 2023 do zaplacení, z částky 540 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení, z částky 540 Kč od 19. 10. 2023 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 17 460 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela s žalovaným smlouvu o nájmu pozemku č. [číslo] na dobu neurčitou, na základě které přenechala žalovanému část pozemku parc. č. [číslo], zastavěná plocha a nádvoří, v k. ú. [adresa], o výměře 302 m², zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro [samosprávný celek] na LV č. [číslo], za účelem užívání zahrádky, a to ve výměře 201 m², část pozemku ve výměře 76 m², na kterém je umístěna stavba č. [číslo], která slouží k trvalému bydlení, část pozemku o výměře 25 m², na kterém je umístěna garáž (dále jen „Smlouva č. [číslo]“). Dále uzavřela s žalovaným smlouvu o nájmu pozemku č. [číslo] na dobu neurčitou, na základě, které mu přenechala část pozemku č. [číslo], parc. č. [číslo], v k. ú. [adresa], o výměře 180 m², zapsaného v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro [samosprávný celek] na LV č. [číslo] (dále jen „Smlouva č. [číslo]“). Žalovaný neuhradil nájemné za rok 2021, 2022 a 2023, žalobkyně jej k úhradě nájemného včetně smluvních pokut vyzvala. Žalovaný doplatil dlužné nájemné ve výši 15 936 Kč ke Smlouvě č. [číslo], zbývá mu uhradit 13 500 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou nájemného. Žalovaný doplatil částku ve výši 3 960 Kč ke Smlouvě č. [číslo], zbývá mu uhradit částku 3 960 Kč z titulu smluvní pokuty za prodlení s úhradou nájemného. Žalovaný přes výzvy žalobkyně dlužnou částku neuhradil.

3. Žalovaný namítl, že smluvní sankce je nepřiměřeně vysoká. Smlouvu byl nucen podepsat vzhledem k umístění pronajatých pozemků, jež se nachází pod domem, jehož vlastnictví nabyl děděním. Žalobkyně s žalovaným odmítla jednat ohledně odkupu pozemků. Uzavřená smlouva byla sestavená žalobkyní, žalovaný neměl možnost ji jakkoliv ovlivnit. Žalovaný tvrdil, že žalobkyni nebyla způsobena žádná škoda, neboť dlužné nájemné bylo dodatečně uhrazeno.

4. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 28. 5. 2002 Smlouvu č. [číslo] na dobu neurčitou. Nájemné bylo dodatkem č. 1 ze dne 1. 2. 2012 sjednáno ve výši 7 968 Kč ročně se splatností do 31. 3. roku, za který je placeno. Smluvní strany ujednaly smluvní pokutu ve výši 10 Kč za každý den prodlení. Žalobkyně uzavřela s žalovaným dne 10. 1. 2005 Smlouvu č. [číslo] na dobu neurčitou. Nájemné bylo sjednáno ve výši 1 260 Kč ročně se splatností do 31. 3. roku, za který je placeno. Smluvní strany sjednaly smluvní pokutu ve výši 50 % ročního nájemného pro případ prodlení s placením nájemného po dobu delší než 10 dnů. Pozemky, jež jsou předmětem nájemních smluv, jsou ve vlastnictví [veřejnoprávní korporace], jejich správu vykonává žalobkyně. Žalovaný uhradil nájemné ze Smlouvy č. [číslo] dne 19. 4. 2021, dne 24. 10. 2021 a dne 18. 10. 2023. Žalobkyně vyčíslila smluvní pokutu z této smlouvy na částku 13 500 Kč. Žalovaný uhradil nájemné ze Smlouvy č. [číslo] dne 13. 4. 2021, dne 24. 10. 2021 a dne 18. 10. 2023. Žalobkyně vyčíslila smluvní pokutu z této smlouvy na částku 3 960 Kč.

5. Po právní stránce posoudil věc podle § 663 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), § 3374 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), § 2048 odst. 1 o. z. a § 2051 o. z. Dovodil, že mezi účastníky byly uzavřeny nájemní smlouvy dle § 663 obč. zák. Právo na smluvní pokutu žalobkyni vzniklo po účinnosti nového občanského zákoníku, proto na předmětný případ byla dle § 3374 odst. 1 o. z. aplikována ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.

6. Soud prvního stupně se při posouzení sporné otázky, zda je smluvní pokuta uplatněná v řízení nepřiměřeně vysoká, řídil rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022. Nepřezkoumával smluvní ujednání, ale konkrétní nárok plynoucí ze smlouvy. Dospěl k závěru, že smluvní pokuty sjednané mezi účastníky plní preventivní funkci, neboť měly na žalovaného vyvinout dostatečný nátlak, aby dostál smluvní povinnosti hradit nájemné. Žalovaný stavbu zdědil po svých předcích, uvedený stav tak nijak nezapříčinil. Žalovaný díky své dobré vůli vstoupil s žalobkyní do nájemního vztahu, pokud by tak neučinil, vystavil by se toliko úhradě bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného v místě a čase, v případě prodlení pak úhradě zákonného úroku z prodlení. Žalobkyni nevznikla žádná škoda, neboť pozemky, na nichž stojí stavby žalovaného, nemůže jinak využít, zároveň o ně nepečuje a nevykládá na ně žádné finanční prostředky. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že žalovaný dlužné nájemné dodatečně uhradil. Požadavek na úhradu smluvní pokuty ve výši 13 500 Kč a 3 960 Kč vyhodnotil jako nepřiměřený. Smluvní pokutu snížil na výši zákonného úroku z prodlení za dobu prodlení žalovaného s úhradou nájemného. Smluvní pokutu ze Smlouvy č. [číslo] snížil na částku 504,67 Kč, vycházel přitom z nájemného ve výši 1 260 Kč, neboť žalobkyně neprokázala zvýšení nájemného. Smluvní pokutu ze Smlouvy č. [číslo] snížil na částku 3 321,05 Kč, přičemž vycházel z nájemného ve výši 7 968 Kč. Žalobě proto vyhověl v rozsahu[Anonymizováno]3 825,72 Kč, ve zbývajícím rozsahu co do částky 13 634,28 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl.

7. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl dle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) tak, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný by měl dle úspěchu ve věci nárok na 60 % vynaložených nákladů řízení, žalovanému však žádné náklady řízení nevznikly.

8. Proti výroku II a III rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Namítla, že soud prvního stupně nedodržel postup pro moderaci, nepoužil interpretační pravidla a ve skutečnosti nezjišťoval funkci smluvní pokuty. Dospěl k názoru, že smluvní pokuta plní preventivní funkci, nepředložil úsudek o sankční povaze smluvní pokuty a tím zatížil rozsudek nepřezkoumatelností. Dále uvedla, že soud prvního stupně rezignoval na identifikaci konkrétních zájmů žalobkyně, které byly smluvní pokutou utvrzeny. Žalobkyně hospodaří s veřejnými prostředky. Výše smluvní pokuty má mít represivní charakter a odradit nájemce od porušování smluvních povinností. V opačném případě vzniknou žalobkyni dodatečné náklady, které jsou hrazeny z veřejných financí. Porušení povinností jednoho subjektu tak nesou ostatní občané. Vyjádřila se k historickému stavu a dobré vůli žalovaného uzavřít nájemní smlouvu. Dle názoru žalobkyně právní předchůdci žalovaného zřídili stavbu na pozemku třetí osoby, aniž by si zajistili řádný právní titul do budoucna. Namítla, že závěr soudu prvního stupně o výši případného bezdůvodného obohacení odpovídající výši aktuálního nájemného nemá oporu v provedeném dokazování. Uzavření nájemní smlouvy bylo v zájmu žalovaného, neboť pokud by nedisponoval titulem k umístění své stavby na pozemku žalobkyně, jednalo by se o stavbu neoprávněnou. K absenci škody žalobkyně uvedla, že dle citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu u ryze sankční smluvní pokuty není výše škody významnou okolností. Soud prvního stupně přiznal významnou váhu absenci škody, jelikož nezjistil funkci smluvní pokuty. Poukázala na to, že žalovaný uhradil nájemné až po několika zaslaných výzvách, žalobkyně tak musela vynakládat prostředky na zapojení vlastních personálních zdrojů na komunikaci se žalovaným a vymáhání nájemného. Závěrem uvedla, že soud prvního stupně se nijak nevypořádal se závěry rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Co 301/2022-49, na který žalobkyně poukázala ve svém vyjádření ze dne 29. 8. 2024.

9. Žalovaný se k podanému odvolání nevyjádřil.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Žalovaný, ač byl řádně předvolán, se jednání před odvolacím soudem neúčastnil, odvolací soud tak dne 12. března 2025 jednal v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného.

11. Soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav poté, co provedl všechny potřebné důkazy a zhodnotil je v souladu s § 132 o. s. ř.. Po právní stránce dospěl ke správnému právnímu závěru.

12. Podle § 2051 o. z. nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty.

13. Ustanovení § 2051 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k takovým normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Závěr o tom, zda smluvní pokuta je nepřiměřeně vysoká, je tedy zákonodárcem ponechán na uvážení soudu, založeném na posouzení individuálních okolností konkrétního případu, které soud shledá právně významnými. Zákon pouze ukládá přihlédnout při následné moderaci k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a limituje možnost snížení smluvní pokuty výší škody vzniklé do doby rozhodnutí z porušení povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.

14. Soud prvního stupně při výkladu normy vyšel z judikatorních závěrů velkého senátu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 11. ledna 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022). Na to, že právě toto rozhodnutí bude vodítkem pro rozhodnutí ve věci byli účastníci upozorněni na jednání dne [datum] a dne [datum], kdy byli zároveň poučeni o povinnosti tvrzení a důkazní.

15. Žalovaný po poučení soudu konkrétně tvrdil, v čem spatřuje nepřiměřenost smluvní pokuty. Žalobkyně se naopak po poučení soudu podle § 118a odst. 1 o.s.ř. omezila na pouhé obecné konstatování, že smluvní pokuta ve sjednané výši je přiměřená a v souladu s dobrými mravy. Dále odkázala pouze na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Co 301/2022-49.

16. V souladu s výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu soud prvního stupně shledal u sjednané smluvní pokuty funkci preventivní (nátlakovou), neboť každá smluvní pokuta vytváří na dlužníka dodatečný nátlak (nad rámec samotného obligačního účinku rezultujícího ze smlouvy), aby smluvní povinnosti dostál, respektive ji neporušil.

17. Dále řešil, zda smluvní pokuta plní funkci výlučně paušalizační funkci (paušalizace náhrady škody), nebo výlučně funkci sankční, případně dílem funkci sankční a dílem paušalizační a dovodil, že v daném případě funkci paušalizované náhrady škody nemá (bod 19 rozsudku soud prvního stupně), neboť žalobkyni nezaplacením nájemného žádná škoda nehrozila. Své závěry pak rozvedl pod bodem 20 rozsudku. Soud prvního stupně tak implicitně dovodil sankční funkci sjednané smluvní pokuty. Není tedy pravdou, že by soud prvního stupně nezjišťoval funkci smluvní pokuty a zatížil tak rozsudek nepřezkoumatelností; tato námitka žalobkyně není důvodná.

18. Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně o sankční funkci smluvní pokuty ztotožňuje a na jeho odůvodnění ve stručnosti odkazuje.

19. Poté, co soud prvního stupně určil povahu a funkci smluvní pokuty, se v souladu s postupem nastíněným v citovaném rozsudku Nejvyššího soudu věnoval tomu, zda je konkrétní nárok na smluvní pokutu přiměřený s ohledem na individuální okolnosti posuzované věci. Konkrétní výši smluvních pokut následně vyhodnotil jako nepřiměřenou. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vysvětlil, na základě, jakých úvah dospěl jednak k vymezení podstatných okolností pro rozhodnutí věci, jednak k jakým závěrům na jejich základě dospěl.

20. Odvolací soud opětovně poukazuje na pasivitu tvrzení žalobkyně k přiměřenosti sjednané smluvní pokuty. Žalobkyně v odvolání namítla, že soud prvního stupně rezignoval na identifikaci konkrétních zájmů žalobkyně. Žalobkyně v průběhu řízení před soudem prvního stupně (po řádném poučení) žádné své zájmy netvrdila, konkrétní dotčené zájmy začala uvádět až ve svém odvolání. Odvolací soud proto tuto námitku neshledal opodstatněnou, respektující zásadu neúplné aplelace (nepřípustné novum).

21. Žalobkyně ve svém odvolání dále polemizuje s jednotlivými kritérii, podle kterých soud prvního stupně moderoval smluvní pokutu.

22. Žalobkyni nelze přisvědčit, že v případě neuzavření nájemní smlouvy by bylo nutno stavbu žalovaného považovat za stavbu neoprávněnou, jejíhož odstranění by se žalobkyně mohla domáhat. Stavba byla zřízena za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Přestože je v daném případě její vlastník odlišný od vlastníka pozemku, který je předmětem nájmu, neznamená to bez dalšího, že se jedná o neoprávněnou stavbu. Oprávněnost stavby závisí na skutečnosti, zda měl stavebník ke stavbě na cizím pozemku občanskoprávní titul. Uvedená otázka však nesouvisí s posouzením přiměřenosti nároku na smluvní pokutu a nebyla pro řešení věci rozhodná. Odvolací soud se proto touto odvolací námitkou dále nezabýval.

23. Žalobkyně dále namítla, že závěr o výši případného bezdůvodného obohacení nemá oporu v provedeném dokazování. K tomu odvolací soud uvádí, že soud prvního stupně při jednání dne 17.9.2024 seznámil účastníky se svým předběžným právním názorem, poukázal na to, že si žalovaný „nevybral“ to že jeho dům stojí na pozemku žalobkyně, že žalovaný postupoval férově, když uzavřel nájemní smlouvu, protože v opačném případě by žalobkyně mohla žádat pouze bezdůvodné obohacením a při nedobrovolném plnění pouze úrok z prodlení. Žalobkyně před soudem prvního stupně nikdy neuváděla, že sjednané nájemné je vyšší či nižší, než obvyklé nájemné v místě a čase. Argumentace soudu prvního stupně o vzniku nároku na bezdůvodné obohacení byla pouze v obecné argumentační rovině, při rozhodování soud prvního stupně při výpočtu smluvních pokut vycházel pouze z nájemného sjednaného ve Smlouvě č. [číslo] a písemném dodatku č. 1[Anonymizováno]ke Smlouvě č. [číslo]. Nebyl proto důvod zjišťovat obvyklou výši nájemného. Ani tuto námitku žalobkyně neshledává odvolací soud za důvodnou.

24. Žalobkyně v odvolání dále uvedla, že vzhledem k prodlení žalovaného s úhradou nájemného musela vynakládat prostředky na zapojení vlastních personálních zdrojů na komunikaci se žalovaným a vymáhání dluhu. Toto tvrzení však uplatnila poprvé až v odvolacím řízení, proto jde o procesně nepřípustné novoty uvedené v rozporu s § 205a o. s. ř., uplatněné po poučení soudem prvního stupně podle § 119a o. s. ř., kterého se žalobkyni dostalo při jednání dne 8. 10. 2024 před vyhlášením napadeného rozsudku. Odvolací soud proto k tomuto tvrzení nepřihlížel.

25. Naposledy žalobkyně argumentovala rozhodnutím v obdobné věci, a to rozsudkem Městského soudu ze dne 25.10.2022, č.j. 30 Co 301/2022-49. K citovanému rozhodnutí odvolací soud uvádí, že se sice jedná o skutkově obdobnou věc, nicméně odvolací soud v daném případě rozhodl před vydáním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ve kterém dovolací soud zásadním způsobem změnil dosavadní judikaturní přístup k moderaci smluvní pokuty a odklonil se od své dřívější rozhodovací praxe. Závěry výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze proto v nyní posuzovaném případě nejsou použitelné.

26. Na základě výše uvedeného odvolací soud uzavírá, že moderační právo soudu, resp. možnost jeho aplikace na konkrétní nárok na smluvní pokutu, spočívá čistě na volném uvážení soudu. Soud prvního stupně postupoval v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu upínající se k problematice podmínek moderace smluvní pokuty a vysvětlil jaké okolnosti v rámci svých úvah při moderaci smluvní pokuty považoval za právně významné. Na základě takto zjištěných konkrétních okolností dospěl k závěru, že pokuta je nepřiměřená a rozhodl se ji snížit, a to na výši zákonného úroku z prodlení, kterého by se žalobkyni dostalo i v případě, že by nájemní smlouvy uzavřeny nebyly. Odvolací soud nepovažuje úvahy soudu prvního stupně ohledně snížení smluvní pokuty za jakkoli excesivní či zjevně nepřiměřené, a to právě s ohledem na konkrétní okolnosti případu (uvedené pod body 19 a 20 odůvodnění napadeného rozsudku), a celkovou částku ve výši 3 825,72 Kč považuje odvolací soud za zcela přiměřenou daným okolnostem.

27. Odvolací soud proto postupoval podle 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. jako věcně správný potvrdil včetně akcesorického výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.

28. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že právo na jejich náhradu nepřiznal žádnému z účastníků. Žalobkyně nebyla v odvolacím řízení ani zčásti úspěšná a žalovanému žádné náklady v odvolacím řízení nevznikly.