o zaplacení 69 900 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 69 900 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 30. 3. 2021 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 80 088 Kč (výrok II.).

2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení shora specifikované částky s odůvodněním, že v polovině roku 2019 pan [jméno FO] (dále jen „pan [jméno FO]“) přislíbil matce žalobce pomoc s obstaráním koupě bytu. Za tímto účelem si od ní vyžádal poukázání částky 69 000 Kč jako rezervační poplatek, který není schopen sám uhradit. Finanční prostředky se zavázal vrátit, jakmile se mu zaktivují přístupy do elektronického bankovnictví. Matka žalobce požádala žalobce o provedení platby a řešení dalších záležitostí ohledně bytové jednotky. Žalobce zaslal panu [jméno FO] částku 69 000 Kč dle sdělených platebních údajů. [jméno FO] však žalobce oklamal a finanční prostředky mu nevrátil. Úmyslem pana [jméno FO] bylo uhradit dluh jeho družky, paní [jméno FO], u žalované na nájemném. [jméno FO] žalované platbu doložila bankovním potvrzením, které bylo evidentně graficky upraveno tak, že jméno žalobce jako majitele účtu bylo změněno na jméno pana [jméno FO]. Žalobce plnil na neplatný závazek, tím došlo k bezdůvodnému obohacení na straně žalované, jež je majitelem účtu. Žalovaná, ač si byla vědoma falešného bankovního potvrzení, finanční prostředky žalobci nevrátila.

3. Žalovaná s žalobou nesouhlasila a uvedla, že zajišťuje správu bytových jednotek na adrese [adresa]. [jméno FO] dlužila vlastníkovi bytové jednotky, společnosti [právnická osoba], IČO [IČO], na nájemném a uvedla, že 4. 3. 2020 došlo k jeho úhradě. Částka připsaná téhož dne se shodovala svou výší a variabilním symbolem s dluhem paní [jméno FO], proto byla platba započtena na její dluh. Žalovaná označila tvrzení žalobce o rezervačním poplatku za účelové. Tvrdila, že žalobce provedl předmětnou platbu z titulu smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi ním a panem [jméno FO]. Na straně žalované k bezdůvodnému obohacení nedošlo.

4. Ve věci soud prvního stupně nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 14. 9. 2023, č. j. 5 C 83/2023-42, kterým žalobě v celém rozsahu vyhověl s odůvodněním, že byl naplněn zákonný předpoklad pro vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalované, jelikož v průběhu soudního řízení byl pan [jméno FO] pravomocně uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu, a to za skutek, ze kterého žalobce vyvozuje svůj žalobní nárok. Soud prvního stupně byl přesvědčen, že je vázán dotčeným trestním rozhodnutím, a dospěl k závěru, že zápůjčka sjednaná mezi žalobcem a panem [jméno FO] je neplatná, neboť žalobce plnil v omylu vyvolaném lstí. K odvolání žalované Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 2. 2024, č. j. [spisová značka], rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně nedostatečně zjistil skutkový stav, když rezignoval na provedení dokazování sporných skutkových okolností, jež byly zjišťovány v trestním řízení, kterého se žalovaná neúčastnila. Proto jimi v tomto řízení soud není vázán. Soudu prvního stupně proto uložil zabývat se předně skutkovou verzí žalobce, že žalovanou částku plnil na účet žalované v omylu vyvolaném lstí pana [jméno FO], tedy konkrétně, že předmětná částka byla na účet žalované žalobcem (coby zápůjčka poskytnutá panu [jméno FO]) poukázána za účelem uhrazení rezervačního poplatku v souvislosti s koupí bytové jednotky na adrese [adresa], o níž měl žalobce (jeho matka) zájem, přičemž pan [jméno FO] měl podle tvrzení žalobce za tímto účelem zapůjčené finanční prostředky žalobci vrátit v řádu dnů, dále otázkou, zda je z tvrzení žalobce patrný hospodářský účel (kauza) právního jednání žalobce. Neprokáže-li se skutková verze žalobce, uložil mu zabývat se též skutkovou verzí předestřenou v rámci obrany žalované.

5. Soud prvního stupně ve svém druhém rozsudku vyšel z nesporných tvrzení účastníků a z provedeného dokazování, učiněná zjištění podrobně popsal v bodech 6 až 19 odůvodnění napadeného rozsudku, na která odvolací soud pro stručnost odkazuje. Na základě těchto zjištění poté učinil závěr o skutkovém stavu, kdy vzal za prokázané, že žalobce zapůjčil panu [jméno FO] dne 4. 3. 2020 k jeho žádosti peněžní prostředky ve výši 69 000 Kč s tím, že tyto zaslal přímo na pokyn pana [jméno FO] na účet žalované a pan [jméno FO] se je zavázal žalobci vrátit do 9. 3. 2020, což přes výzvy žalobce neučinil. Žalobce nepoukázal peněžní prostředky na účet žalované za účelem uhrazení rezervačního poplatku v souvislosti s koupí bytové jednotky na adrese [adresa], ani se pan [jméno FO] nezavázal oproti zapůjčení peněz obstarat žalobci či jeho matce ke koupi nebo za jiným účelem bytovou jednotku na dané adrese. Výslech žalobce, matky žalobce a pana [jméno FO] zhodnotil jako nevěrohodný a v rozporu s ostatními provedenými důkazy.

6. Po právní stránce posoudil věc podle § 2390, § 2991 a § 2995 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že mezi žalobcem a panem [jméno FO] byla platně uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě které žalobce poskytl panu [jméno FO] peněžní prostředky ve výši 69 900 Kč formou jejich zaslání na účet žalované, jak pan [jméno FO] žádal. Ten se zavázal vrátit peněžní prostředky do 9. 3. 2020, což neučinil. Povinnost zaplatit částku 69 900 Kč žalobci odpovídající dluhu na zápůjčce byla panu [jméno FO] uložena pravomocným rozsudkem vydaným Obvodním soudem pro [adresa] v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]. Skutečnost, že by pana [jméno FO] v souvislosti se zápůjčkou tížil ještě závazek obstarat žalobci bytovou jednotku, nebyla v řízení prokázána. Stejně tak nebylo prokázáno, že by žalobce poukázal peněžní prostředky na účet žalované v domnění, že se jedná o úhradu rezervačního poplatku na koupi bytové jednotky. Žalobce nebyl schopen přednést ucelenou skutkovou verzi, natož ji prokázat. Soud prvního stupně proto uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce plnil na účet žalované v omylu vyvolaném lstí pana [jméno FO], spočívající v domnění žalobce, že mu pomůže získat nemovitost, a že by z uvedeného důvodu byla zápůjčka neplatná. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádná právní norma, na jejímž základě by žalovaná byla povinna peněžní prostředky žalobci vydat, žalobu jako zcela nedůvodnou zamítl. Nepovažoval za potřebné se dále zabývat skutkovou verzí žalované, která by na jeho závěru nemohla ničeho změnit.

7. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), a jejich náhradu přiznal zcela úspěšné žalované.

8. Proti tomuto rozsudku podal včasné a přípustné odvolání žalobce z důvodů podle § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Předně namítl, že soud prvního stupně postupoval v přímém rozporu s pokynem odvolacího soudu, když nepřistoupil ke zkoumání skutkové verze žalované, jež tvrdí, že finanční prostředky měly být žalobcem vědomě poskytnuty na úhradu dluhu na nájemném družky pana [jméno FO]. Dále měl za to, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav v rozporu s provedenými důkazy. Z výslechu matky žalobce jednoznačně vyplynulo, že peněžní prostředky byly žalobcem zapůjčeny panu [jméno FO] pouze za účelem zajištění bytové potřeby žalobce. Účelová vázanost poskytnuté zápůjčky na bytové potřeby žalobce vyplývá i z výslechu žalobce, který byl v dané době přesvědčen, že hradí rezervační poplatek (zálohu) za účelem zajištění výhodné koupě bytu, přičemž za tímto účelem poskytl panu [jméno FO] zápůjčku. Zdůraznil, že pan [jméno FO] byl pravomocně uznán vinným tím, že dne 3. 3. 2020 s úmyslem obohatit se, pod legendou neprodlené úhrady rezervačního poplatku k zamýšlené koupi bytové jednotky na adrese [adresa], kterou matce žalobce v minulosti slíbil zprostředkovat, vylákal od žalobce částku ve výši 69 900 Kč (dále jen „skutek“). Žalobce je přesvědčen, že jeho skutková verze byla prokázána. I kdyby tomu tak přímo nebylo, nebyla vyvrácena lest jako pojmový znak skutkové podstaty § 2995 o. z., neboť nebyla prokázána ani verze žalované. V důsledku vylákání peněžních prostředků od žalobce se obohatila právě žalovaná. Dále byla prokázána absence dobré víry žalované, když žalované bylo zasláno potvrzení o provedení předmětné platby, kde bylo zjevně pozměněno jméno majitele účtu. Proto navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě v plném rozsahu vyhověl.

9. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobce. Považovala rozsudek soudu prvního stupně za správný. Uvedla, že žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, neboť nebyla prokázána tvrzení žalobce, že by peněžní prostředky byly určeny na úhradu rezervačního poplatku ani že by se pan [jméno FO] zavázal obstarat žalobci předmětnou nemovitost ke koupi. Měla za to, že v řízení byly dostatečně prokázány skutkové okolnosti přijetí platby, neboť se jednalo o příchozí platbu ve výši pohledávky paní [jméno FO] vůči žalované včetně odpovídajícího variabilního symbolu. Žalovaná neměla důvod domnívat se, že šlo o plnění bez právního důvodu nebo ve prospěch jiné osoby. Navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

10. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení zavázal soud prvního stupně zabývat se charakterem smluvního vztahu dle tvrzení žalobce, neboť v daném stavu řízení nebylo postaveno najisto, jaký druh závazku měl být mezi žalobcem a panem [jméno FO] sjednán, zda byl účet žalované sjednaným platebním místem či z jakého titulu byla žalovaná částka zaplacena na účet žalované. Tyto skutečnosti byly významné pro posouzení, zda došlo k uzavření smlouvy, či zda mohlo na straně žalované dojít k bezdůvodnému obohacení a z jakého důvodu. Soud prvního stupně se proto v souladu se závazným právním názorem odvolacího soudu věnoval nejprve skutkové verzi žalobce a účelu předmětné platby.

12. Po doplnění dokazování dospěl k závěru, že mezi žalobcem a panem [jméno FO] byla jednoznačně uzavřena smlouva o zápůjčce, neboť účastníci smlouvy sjednali, že žalobce poskytne panu [jméno FO] částku 69 900 Kč, která bude zaplacena na jím sdělený účet žalované s daným variabilním symbolem, a pan [jméno FO] poskytnutou částku ve sjednané lhůtě žalobci vrátí.

13. Žalobce namítal, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci v rozporu s provedenými důkazy. K tomu odkázal zejména na výslech žalobce a jeho matky. Odvolací soud předně uvádí, že soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. a učinil z nich odpovídající skutkové závěry. Přesvědčivě odůvodnil, z jakých důvodů nepovažoval výslechy svědků a žalobce za věrohodné. Skutková zjištění následně správně posoudil i po stránce právní. Za této situace soud prvního stupně postupoval správně, pokud shledal nadbytečným provádět dokazování k obranným tvrzením žalované. Odvolací soud se s jeho závěrem ohledně posouzení předmětného smluvního vztahu jako zápůjčky zcela ztotožnil.

14. Podle § 2390 o. z. přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.

15. Odvolací argumentace žalobce spočívající v tvrzení, že sice uzavřel s panem [jméno FO] smlouvu o zápůjčce, avšak pouze za účelem zajištění bytové potřeby žalobce, neobstojí. Zápůjčka je reálný kontrakt, k jehož vzniku je nutnou podmínkou přenechání věci. Mezi účastníky řízení bylo nesporné, že k přenechání peněžních prostředků došlo tak, že žalobce zaslal panu [jméno FO] částku 69 900 Kč na jím uvedený účet, tj. účet žalované. Možnost poskytnout zápůjčku na sjednaný účet třetí osoby potvrdil Nejvyšší soud (NS 33 Cdo 4590/2018 a 23 Cdo 2939/2020). Naopak sjednání účelu zápůjčky není podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce. Vydlužitel má právo užít předmět zápůjčky jakýmkoliv způsobem a k jakémukoliv účelu. Smluvní strany sice mohou sjednat účelovou vázanost zápůjčky, nejedná se však o podstatnou náležitost smlouvy o zápůjčce, která by měla vliv na její platnost. Nedodržení sjednaného účelu může být toliko důvodem pro odstoupení od smlouvy podle § 2002 a násl. o. z.

16. Jelikož bylo prokázáno, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o zápůjčce, a zároveň žalobce netvrdil, že by odstoupil od smlouvy pro nedodržení účelu zápůjčky, bylo pro rozhodnutí ve věci nadbytečné se více účelovostí zápůjčky zabývat. Tato odvolací námitka proto není důvodná.

17. Podle § 2995 o.z. vedlo-li plnění k obohacení třetí osoby, vydá je ochuzenému, jen pokud byl ochuzený k plnění přiveden lstí, donucen hrozbou či zneužitím závislosti nebo pokud nebyl svéprávný.

18. Podle § 580 odst. 1 o.z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i jednání, které odporuje zákonu, pokud to jeho smysl a účel vyžaduje. Je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba (§ 586 odst. 1 o. z.). Soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek (§ 588, věta první, o. z.). Jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné (§ 583 o. z.).

19. Žalobce namítal, že byl k plnění přiveden lstí, což odůvodnil tím, že pan [jméno FO] byl v trestním řízení vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] pravomocně uznán vinným z přečinu podvodu.

20. Nejvyšší soud již judikoval, že „jednání jedné ze stran při uzavírání smlouvy naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu nečiní smlouvu absolutně neplatnou jen proto, že jednající jím spáchal trestný čin (nebo že obecně šlo o jednání podvodné); takové jednání je důvodem neplatnosti smlouvy podle § 49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není neplatná podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení § 49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy (§ 40a obč. zák.). Přestože jde o judikaturu vztahující se k již neúčinnému právnímu předpisu, její závěry lze vztáhnout i na právní poměry vzniklé za účinnosti „nového“ občanského zákoníku.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 3/2020).

21. Z výše citované judikatury vyplývá, že podvodné jednání účastníka smlouvy, který svým jednáním spáchal trestný čin, nečiní smlouvu absolutně neplatnou. Takové jednání je důvodem relativní neplatnosti závazku. Relativně neplatné právní jednání vzniká a vyvolává veškeré zamýšlené právní následky, pokud oprávněná osoba neplatnost nenamítne. Je-li neplatnost právního jednání namítnuta, zanikají jeho právní následky a odpadá důvod pro plnění právního jednání.

22. V daném případě žalobce v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím netvrdil, že by vůči panu [jméno FO] uplatnil námitku relativní neplatnosti smlouvy o zápůjčce. Naopak bylo prokázáno, že se z titulu smlouvy o zápůjčce domáhal po panu [jméno FO] zaplacení předmětné částky u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka]. Odvolací soud proto uzavřel, že právní následky ze smlouvy ze smlouvy o zápůjčce nezanikly, závazek i nadále trvá, důvod pro plnění právního jednání mezi žalobcem a panem [jméno FO] neodpadl. Žalované bylo plněno na základě smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobcem a panem [jméno FO], kdy účet žalované byl sjednaným místem platebním. Žalované nebylo plněno ani bez právního důvodu, ani z důvodu, který odpadl. Za takové situace pak není povinna dle ustanovení § 2995 o.z. plnění vydávat.

23. Odvolací námitku žalobce stran absence dobré víry žalované odvolací soud též neshledal důvodnou. Soud prvního stupně byl zavázán zabývat se otázkou dobré víry žalované za předpokladu, že bude prokázána skutková verze žalobce. To se však nestalo. Jak již bylo uvedeno výše, v řízení bylo zjištěno, že žalobce poskytl zápůjčku panu [jméno FO], přičemž účet žalované byl sjednaným platebním místem. Finanční prostředky tudíž nebyly žalované poskytnuty bez právního důvodu.

24. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se odvolací soud ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba není důvodná. Proto postupoval podle 219 o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení, o nichž bylo rozhodnuto v souladu s § 142 odst. 1 o. s. ř.

25. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce byl v odvolacím řízení neúspěšný, a je proto povinen zaplatit žalované náhradu nákladů, které jí v odvolacím řízení vznikly. Jedná se o náklady na právní zastoupení advokátem, a to odměnu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 3 900 Kč (podle § 7 bod 5. vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“), dále paušální náhradu hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. a náhradu za 21% DPH ve výši 1 827 Kč podle § 137 odst. 3 o. s. ř. Celkem činí náklady žalované v odvolacím řízení částku 10 527 Kč (2 x 3 900 Kč + 2 x 450 Kč + 1 827 Kč), kterou odvolací soud uložil žalobci zaplatit žalované ve standardní třídenní lhůtě k rukám jejího právního zástupce.