pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací],

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobci [částka], a výrokem II. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů [anonymizováno].

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody, která mu měla vzniknout v souvislosti s uspokojením restitučního nároku rodiny [příjmení] na vydání pozemků v k.ú. [anonymizováno] a k.ú. [obec], jejichž obvyklá cena ke dni vydání těchto pozemků činila [částka], s tvrzením, že byla způsobena protiprávním jednáním dvou bývalých zaměstnankyň žalovaného - v [anonymizována dvě slova] byly pravomocně shledány vinnými tím, že vypracováním návrhu a následným vydáním rozhodnutí ze dne [datum], č.j.: O [variabilní symbol] [číslo] (dále jen rozhodnutí ze dne [datum]) jako veřejní činitelé při výkonu své pravomoci z nedbalosti zmařily splnění důležitého [anonymizováno] a způsobily takovým činem značnou škodu, čímž spáchaly [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] z nedbalosti podle § 159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona) v souvislosti s vydáním rozhodnutí ze dne [datum], jímž bylo osvědčeno, že právní předchůdkyně restituentů byla v době smrti občankou [anonymizována dvě slova], což bylo nezbytným předpokladem k rozhodnutí o vydání předmětných pozemků. Žalobce odvozoval žalobní nárok z titulu odpovědnosti žalovaného jako zaměstnavatele odsouzených zaměstnankyň za škodu způsobenou podle § 2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen“o.z.), event. podle § 167 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb.

3. Žalovaný namítl nedostatek své pasivní věcné legitimace. Argumentoval tím, že posuzovanou věc nelze posoudit podle obecných občanskoprávních předpisů o odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, neboť se jedná o rozhodnutí orgánu územně samosprávného celku spadající do jeho přenesené působnosti. Proto by měla být věc posuzována podle speciálního zákona - tj. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen„ OdpŠk“). Nejednalo se tedy o samostatnou činnost žalovaného, ale o výkon státní správy v přenesené působnosti, tj. o činnost státu. Dále namítl promlčení žalovaného nároku a absenci příčinné souvislosti.

4. Po stránce skutkové vyšel ze zjištění, že bývalé zaměstnankyně žalovaného byly uznány vinnými ze spáchání [anonymizováno 6 slov] z nedbalosti podle § 159 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona, kterého se měly dopustit tím, že vydaly dne [datum] rozhodnutí, jímž zrušily rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že [jméno] [příjmení] byla v době své smrti státní občankou [anonymizována dvě slova], ačkoliv věděly, či vzhledem ke svému pracovnímu zařazení vědět měly, že nebyla v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství manželkou československého státního občana, které vydaly jako osvědčení o státním občanství, ačkoliv k tomu nebyly věcně příslušnými, rozhodly bez zjištění přesného a úplného skutečného stavu věci a přitom jim bylo známo, že rozhodnutí o státním občanství bude použito při uplatnění restitučních nároků jako jejich nezbytná podmínka. Rozsudkem Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací] bylo určeno, že Dipl. Ing. [jméno] [jméno] [příjmení] je vlastníkem mimo jiné pozemků parc. [číslo] parc. [číslo] parc. [číslo] v k.ú. [anonymizováno]. Rozhodnutím [anonymizována dvě slova] v [obec] ze dne [datum] byla schválena dohoda o vydání pozemků parc. [číslo] [číslo] v k.ú. [obec], uzavřená mezi [jméno] [příjmení] a ČR - Okresním úřadem [obec]. Obvyklá cena pozemků v k.ú. [anonymizováno] činila [částka] a v k.ú. [obec] [částka].

5. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně s odkazem na ustanovení § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. c), § 5, § 6 odst. 1, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 26 OdpŠk k závěru, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován. Dovodil, že na posuzovanou věc je třeba aplikovat OdpŠk, neboť rozhodnutí ze dne [datum] bylo vydáno správním orgánem ve správním [anonymizováno] v rámci přenesené působnosti, kterou stát svěřil orgánu státní správy. Zdůraznil, že správní [anonymizováno] ohledně státního občanství má povahu vrchnostenského rozhodování o právech a povinnostech subjektů tohoto [anonymizováno] a že k tvrzené škodě tak došlo jednáním správního orgánu při plnění jeho povinností v rámci [anonymizováno] práva. Nešlo tedy o způsobení škody, kterou by bylo možné posoudit podle občanského zákoníku, který upravuje soukromoprávní vztahy. Okolnost, že žalobce nebyl účastníkem správního [anonymizováno], nemá na otázku právního posouzení škodní události vliv. Konstatoval, že za situace, kdy rozhodnutí ze dne [datum] nebylo zrušeno, nelze rozhodovat o náhradě škody, která měla vzniknout tím, že rozhodnutí ze dne [datum] bylo vydáno v důsledku protiprávního jednání úředních osob. Z tohoto důvodu žalobu zamítl, aniž se zabýval zbývajícími obrannými tvrzeními žalovaného.

6. O nákladech [anonymizováno] rozhodl podle § 150 o.s.ř. vycházeje z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2484/09 s odůvodněním, že nemá náklady žalovaného, který je statutárním městem, na zastoupení advokátem za účelně vynaložené.

7. Proti tomuto rozsudku podali odvolání žalobce i žalovaná.

8. Žalobce ve svém odvolání namítl nesprávné právní posouzení věci. Uvedl, že OdpŠk je zákonem lex specialis ve vztahu k občanskému zákoníku a že pokud nejsou naplněny podmínky ustanovení § 1 odst. 1 tohoto zákona, stát za škodu neodpovídá. Podle žalobce nedošlo k naplnění podmínky vyjádřené v § 7 tohoto zákona s tím, že žalobce nebyl účastníkem správního [anonymizováno], ve kterém došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Upozornil rovněž na ustanovení § 32 odst. 2 OdpŠk, dle kterého se lze domáhat náhrady škody pouze deset let od vydání nezákonného rozhodnutí, tj. do roku 2009, přičemž uvedené rozhodnutí dosud nebylo zrušeno. Žalobce se tak náhrady škody podle tohoto zákona nemůže domoci, a proto považuje rozhodnutí za nespravedlivé a formalistické s odkazem na čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k novému projednání.

9. Odvolání žalovaného směřovalo proti výroku o nákladech [anonymizováno]. Žalovaný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že jeho náklady na zastoupení advokátem nebyly účelně vynaloženy. Uvedl, že si je vědom existence určité judikatury o účelnosti vynaložených nákladů v případech statutárních měst, nicméně ani tato nevylučuje možnost účelného zastoupení advokátem kategoricky bez dalšího. Podle žalovaného se soud prvního stupně s údajnou neúčelností nákladů dostatečně argumentačně nevypořádal, když svůj závěr učinil bez bližšího zkoumání jeho poměrů. Zdůraznil, že je největší veřejnou korporací, do jeho agendy spadá značné množství rozličných činností a úkolů a jeho náplň práce je o to větší, že je nositelem specifického postavení jako obce i kraje zároveň. S ohledem na počet zaměstnanců a rozsah obstarávané právní agendy nezbývá čas a prostor pro jeho faktické zastupování v soudních sporech. Pokud by soudy toto požadovaly bez dalšího, bylo by nutné počet právníků samosprávných korporací zásadně rozšířit, což by znamenalo velký zásah do veřejných rozpočtů. Žalovaný má za to, že pokud soud prvního stupně dospěl k závěru, že náklady nebyly účelně vynaloženy, měl rozhodnout ve smyslu § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb. a měl mu přiznat náhradu nákladů [anonymizováno] v celkové výši [částka] za 7 úkonů po [částka]. Tento jeho názor je v souladu i s nálezem zmíněným soudem prvního stupně. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech [anonymizováno] změnil tak, že žalobci uloží povinnost nahradit žalovanému náklady [anonymizováno] ve výši [částka].

10. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku prvního stupně jako věcně správného, ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně, že na věc dopadá právní úprava speciální, protože se jedná o rozhodnutí spadající do přenesené působnosti orgánu státní správy. Odkázal přitom na ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) a § 26 OdpŠk. Nároku nelze podle žalovaného vyhovět ani z toho důvodu, že byl zcela promlčen a že žalovaný námitku promlčení včas uplatnil.

11. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobce a žalovaného rozsudek soudu prvního stupně včetně [anonymizováno], které jeho vydání přecházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o.s.ř., a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné. Odvolání žalovaného proti výroku o nákladech [anonymizováno] shledal částečně důvodným.

12. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, která jsou správná a v souladu s obsahem provedených důkazů. Ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci a s jeho závěrem o nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného.

13. V posuzované věci se žalobce domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že ve správním [anonymizováno] vydaly bývalé zaměstnankyně žalovaného, které byly pravomocně odsouzeny pro [anonymizováno 6 slov] z nedbalosti podle § 159 odst. 1 a 2, písm. b) trestního zákoníku, rozhodnutí o státním občanství zemřelé [jméno] [příjmení], které se stalo nezbytným předpokladem k vydání předmětných pozemků restituentům, přičemž škodu podle žalobních tvrzení tvoří obvyklá cena vydaných pozemků ke dni jejich vydání.

14. Ze shora uvedeného skutkového vymezení žalovaného nároku je zřejmé, že žalobce považuje rozhodnutí z [datum] za nezákonně vydané.

15. Uvedené rozhodnutí bylo vydáno Magistrátem hl. m. Prahy, odborem vnitřní správy, podle zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky (dále jen„ zákon o státním občanství“), v rámci tzv. přenesené působnosti, a to s ohledem na dikci § 24 odst. 1 zákona o státním občanství, ve znění účinném ke dni vydání inkriminovaného rozhodnutí, na základě něhož stát stanovil, který konkrétní správní orgán může provádět zjišťování státního občanství žadatele, který nikdy neměl trvalý pobyt na území České republiky (Obvodní úřad v Praze 1; jeho nadřízený orgán byl Magistrát hl. m. Prahy, odbor vnitřní správy).

16. Tzv. přenesená působnost vyjadřuje princip, podle níž stát část svých pravomocí při výkonu státní správy zákonem deleguje na jinou veřejnoprávní korporaci a poskytuje k plnění těchto úkolů příspěvek ze státního rozpočtu. V této roli územní celky činností svých orgánů suplují stát, který odpovídá za škodu tím způsobenou a který má vůči územnímu celku právo na regresní náhradu, pokud poškozenému nahradil škodu (§ 16 odst. 1 OdpŠk).

17. Podle § 1 odst. 1, 2 a 3 OdpŠk Stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Územní samosprávné celky odpovídají za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci svěřené jim zákonem v rámci samostatné působnosti (dále jen "územní celky v samostatné působnosti"). Stát a územní celky v samostatné působnosti hradí za podmínek stanovených tímto zákonem též vzniklou nemajetkovou újmu.

18. Podle § 3 písm. c) OdpŠk Stát odpovídá za škodu, kterou způsobily orgány územních samosprávných celků, pokud ke škodě došlo při výkonu státní správy, který na ně byl přenesen zákonem nebo na základě zákona (dále jen "územní celky v přenesené působnosti").

19. Veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu (viz. Nález Ústavního soudu z [datum], sp. zn. II. ÚS 75/93).

20. Za škodu způsobenou výkonem veřejné moci odpovídají vedle státu i územně samosprávné celky, jde-li o výkon pravomocí, které jim zákon svěřuje v rámci tzv. samostatné působnosti. Územní samosprávné orgány však neodpovídají za škodu, kterou způsobily při výkonu tzv. přenesené působnosti, tj. při výkonu státní správy, pokud na ně byla v souladu s čl. 105 Ústavy přenesena zákonem. Vzhledem k tomu, že jde o výkon státní moci, který stát realizuje prostřednictvím územních samosprávných orgánů, je logické, že odpovědným subjektem je zde stát.

21. Podle OdpŠk stát nebude odpovídat za způsobenou újmu nejen v případě, kdy újmu způsobí jako osoba soukromého práva, ale také v případě, kdy dojde na straně škůdce k tzv. excesu. V takovém případě by za újmu osobně odpovídala osoba, která se excesu dopustila.

22. Ze skutkového vylíčení žalobního nároku se však nepodává, že by se žalobce domáhal náhrady škody (újmy) na základě tvrzení, že na straně škůdce (žalovaného) došlo k tzv. excesu.

23. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka] dovodil, že„ za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím stavebního [anonymizováno] vydaným ve stavebním [anonymizováno] odpovídá podle zákona č. 82/1998 Sb. stát a nikoli obec“.

24. S přihlédnutím ke shora uvedenému dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru, že nárok žalobce s ohledem na jeho skutkové vymezení nelze posoudit podle občanského zákoníku, který upravuje soukromoprávní vztahy, pro něž je charakteristická zásada autonomie vůle, která se vyznačuje vzájemnou rovností stran v těchto vztazích (§ 1 odst. 1 o.z.), což je jeden z pojmových znaků odlišující je od práva [anonymizováno], které souvisí s výkonem veřejné moci vůči občanům, a jím zakládané vztahy mají proto odlišnou povahu danou vrchnostenským postavením orgánů státní správy.

25. Vzhledem k tomu, že žalobce se proti žalovanému domáhá náhrady škody, která mu měla vzniknout„ nezákonně vydaným rozhodnutím žalovaného“, resp. jeho zaměstnankyň, při výkonu státní správy, který byl na něj přenesen zákonem o státním občanství, které osvědčovalo státní občanství [jméno] [příjmení] v době jejího úmrtí, jež bylo nezbytnou podmínkou úspěšného uplatnění restitučního nároku jejími potomky, je zřejmé, že žalobce se domáhá náhrady škody, která mu měla být způsobena při výkonu státní moci. Proto závěr soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobce je třeba posoudit v intencích OdpŠk je zcela správný, neboť žalovaný při rozhodování o státním občanství vystupoval v rámci přenesené působnosti, která mu byla zákonem o státním občanství svěřena, ve vrchnostenském postavení k žadateli, o jehož právech rozhodoval. S ohledem na tuto skutečnost soud prvního stupně správně uzavřel, že žalovaný není ve věci pasivně věcně legitimován. Na uvedeném závěru nemohla nic změnit ani argumentace odvolatele o tom, že nedošlo k naplnění podmínky vyjádřené v § 7 OdpŠk, a to s ohledem na výše uvedené.

26. Odvolání žalovaného směřující proti výroku o náhradě nákladů [anonymizováno] je pouze zčásti opodstatněné. V [anonymizováno] před soudem prvního stupně sice vznikly procesně úspěšnému žalovanému v souvislosti s jeho právním zastoupením náklady, tyto však s přihlédnutím k povaze sporu a úkonům dotčených účastníků nelze v souladu s judikaturou Ústavního a Nejvyššího soudu mít za účelné. V této souvislosti je nutno uvést, že podle judikatury Ústavního soudu u statutárních měst a jejich městských částí lze předpokládat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném [anonymizováno] prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2396/09, sp. zn. III. ÚS 2984/09, sp. zn. II. ÚS 3246/09, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, sp. zn. II. ÚS 376/12, sp. zn. I. ÚS 2310/13).

27. Za předpokladu, že statutární město požaduje přiznání nákladů vynaložených za právní zastoupení, pak s odkazem na judikatorní závěry Ústavního soudu a Nejvyššího soudu musí prokázat, že se jedná o náklady účelně vynaložené.„ Vždy je však třeba přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou účastníkem domáhajícím se náhrady nákladů právního zastoupení, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup účastníka, jenž zvolí pro své zastupování advokáta, který se případně na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů specifické okolnosti případu řádně odůvodnit“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka]).

28. Žalovaný však v projednávané věci tímto způsobem nepostupoval, nepokusil se vyvrátit domněnku dostatečného personálního a materiálního vybavení ke kvalifikovanému hájení svých práv, aniž by musel využít právní pomoci advokáta. V této souvislosti je nutno doplnit, že předmětem sporu je nárok z titulu náhrady škody a že žalovaný v době, kdy nebyl právně zastoupený, podal dne [datum] kvalifikované vyjádření k žalobě, prostřednictvím JUDr. [jméno] [příjmení], ředitelky odboru živnostenského a občanskoprávního magistrátu hlavního města Prahy (viz č.l. 9-10), a již v tomto vyjádření namítl nedostatek své pasivní věcné legitimace v této věci. Předmět sporu tak nepředstavoval žádnou specializovanou a obtížnou problematiku přesahující běžnou agendu statutárního města, o čemž ostatně vypovídá i výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu.

29. Žalovaný tak má právo na náhradu nákladů [anonymizováno] podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jeho náklady [anonymizováno] před soudem prvního stupně tvoří 6 náhrad hotových výdajů (paušální náhradu hotových výdajů dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /dále jen„ advokátní tarif“ / lze přiznat zastoupenému i nezastoupenému účastníkovi – srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 39/13) podle § 11 odst. 1 písm. g/, d/ advokátního tarifu (vyjádření ze dne [datum], [datum] a [datum] a účast na jednání před soudem prvního stupně dne [datum] a [datum]), hotové výdaje vynaložené v souvislosti s úkony právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení (§ 11 odst. 1 písm. a/ advokátního tarifu) nemohly být žalovanému přiznány s ohledem na výše uvedené, kdy náklady vynaložené za právní zastoupení nelze považovat za účelně vynaložené. Náklady [anonymizováno] žalovaného před soudem prvního stupně tak činí [částka].

30. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.. Ve výroku o nákladech [anonymizováno] jej změnil podle § 220 o. s. ř. tak, že žalovanému přiznal náhradu nákladů [anonymizováno] ve výši [částka].

31. O náhradě nákladů odvolacího [anonymizováno] bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný byl v tomto stádiu [anonymizováno] úspěšný, náleží mu tak náklady [anonymizováno], které tvoří 3 náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. g/, d/ advokátního tarifu (odvolání, vyjádření k odvolání žalobce, účast u odvolacího jednání), celkem ve výši [částka].