o 81 825 Kč s příslušenstvím,

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 81 825 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení částky 81 825 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která byla žalobkyni způsobena nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Městského soudu v [adresa] (dále též „MS“) pod sp. zn. [spisová značka]. Řízení bylo zahájeno dne 23. 12. 2013 a skončeno dne 30. 8. 2024. Trvalo tedy deset let a osm měsíců.

3. Žalovaná nesporovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě nepřiměřené délky posuzovaného řízení. Argumentovala však tím, že žalobkyni již přiznala zadostiučinění ve výši 144 375 Kč, které považovala za přiměřené. Upozornila dále, že žalobkyně již byla odškodněna za nepřiměřenou délku řízení vedeného u MS pod sp. zn. [spisová značka].

4. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobkyně předběžně uplatnila svůj nárok u žalované dne 2. 10. 2024. Žalovaná věc vyřídila stanoviskem ze dne 26. 11. 2024 a výplatou odškodnění ve výši 144 375 Kč, které bylo žalobkyni poukázáno dne 27. 11. 2024. Žalovaná poskytla žalobkyni rovněž odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u MS pod sp. zn. [spisová značka] ve výši 99 750 Kč. Žalovaná dále zaplatila žalobkyni částku 8 935,96 Kč v souvislosti s řízením, jež bylo vedeno u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka].

5. Soud prvního stupně dále provedl dokazování spisem Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], z něhož vzal za prokázaný průběh řízení, který podrobně popsal v odst. 10 svého rozsudku a na nějž odvolací soud pro stručnost odkazuje. Za stěžejní považoval odvolací soud následující skutková zjištění: dne 19. 1. 2007 podala žalobkyně ke Krajskému soudu v [adresa] žalobu o 154 350 Kč proti žalované [právnická osoba] v [adresa] z titulu náhrady škody vzniklé při honitbě, kdy došlo k poškození ozimé pšenice. Žaloba byla podána k věcně nepříslušnému soudu, o věcné příslušnosti Městského soudu v [adresa] bylo rozhodnuto nadřízeným soudem dne 26. 3. 2007. Dne 10. 10. 2008 byl ve věci vyhlášen prvostupňový rozsudek, kterým byla žaloba zamítnuta. K odvolání žalobkyně byl tento rozsudek odvolacím soudem dne 9. 8. 2010 změněn tak, že základ nároku je dán, co do výše škody byl prvostupňový rozsudek zrušen. K podanému dovolání byl uvedený mezitímní rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu. Druhý prvostupňový rozsudek byl vydán dne 19. 11. 2014 a žalobě bylo vyhověno co do částky 36 340 Kč. Rozsudek odvolacího Krajského soudu v [adresa] byl vydán dne 1. 6. 2016, dovolání bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu, jež nabylo právní moci dne 27. 9. 2017.

6. Soud prvního stupně dále činil skutková zjištění ze spisu Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka] ohledně průběhu řízení, který podrobně popsal v odst. 11 svého rozsudku a na nějž odvolací soud opět v zájmu stručnosti odkazuje. Za stěžejní považoval odvolací soud následující skutková zjištění: dne 23. 12. 2013 podala žalobkyně k Městskému soudu v [adresa] žalobu o zaplacení částky 286 749 Kč proti žalovanému [jméno FO] z titulu náhrady škody, ke které došlo při honitbě, při níž došlo k poškození porostu řepky ozimé zvěří. Usnesením ze dne 6. 10. 2015 bylo řízení přerušeno do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Po oznámení žalobce o skončení řízení sp. zn. [spisová značka] bylo v řízení pokračováno (usnesení o pokračování v řízení nabylo právní moc dne 9. 9. 2016). Na jednání dne 6. 8. 2024 byl schválen smír, usnesení nabylo právní moci dne 14. 8. 2024, co do nákladů řízení státu a vrácení soudního poplatku dne 30. 8. 2024.

7. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále „OdpŠk“), aplikoval judikaturu ESLP a Nejvyššího soudu, zejména jeho stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále „Stanovisko“). Shledal, že celkovou délku řízení deset let a osm měsíců (od 23. 12. 2013 do 30. 8. 2024) již nelze považovat za přiměřenou. V posuzovaném řízení tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 OdpŠk.

8. Hodnotil jednotlivá kritéria stanovená v § 31a odst. 3 OdpŠk a dospěl k závěru, že přiměřenou částkou zadostiučinění je částka 139 683 Kč. Vycházel z částky 17 000 Kč za první dva roky trvání řízení, a dále 17 000 Kč za každý další rok trvání řízení. Takto stanovil základní částku ve výši 164 333 Kč. Konstatoval, že řízení nebylo vzhledem k jeho složitosti dlouhé extrémně. Do jeho délky bylo třeba započítat i dobu, po kterou bylo přerušeno. Zároveň v případě řízení sp. zn. [spisová značka] nelze uvažovat o tom, že by jeho výsledek byl, jakkoliv určující pro výsledek tohoto řízení, neboť řízení se týkalo jiných účastníků a jiné škodní události. Základní částku snížil o 25 % z důvodu vyšší skutkové složitosti. Naproti tomu základní částku navýšil o 10 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci, s tím, že k určité nekoncentrovanosti řízení přihlédl již při stanovení základní částky odškodnění. Z důvodu ostatních kritérií základní částku již dále nemodifikoval. Takto dospěl k závěru, že základní částku je třeba celkově ponížit o 15 % a dospěl k výsledné částce 139 683 Kč. Vyjádřil se také k argumentu žalobkyně, že by základní částka měla být navýšena s ohledem na měnící se hospodářské poměry. Tuto argumentaci nepovažoval za opodstatněnou a odkázal na aktuální rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Vzhledem k tomu, že žalovaná již žalobkyni plnila částku 144 375 Kč, neshledal podanou žalobu jako důvodnou.

9. O nákladech řízení rozhodl podle úspěchu ve věci podle § 142 odst. 1 o.s.ř.

10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání. Nesouhlasila se závěrem soudu prvního stupně, že již byla odškodněna dostatečně. Nebylo jí zřejmé, jakým způsobem dospěl soud prvního stupně ke stanovení výše základní částky 17 000 Kč za rok trvání řízení, jakými aspekty se řídil. Měla dále za to, že soud prvního stupně nesprávně aplikoval pravidla pro výpočet odškodnění dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Posuzované řízení nebylo dle jejího názoru nikterak složité. Šlo o běžný vnitrostátní spor o náhradu škody, tedy se jednalo o řízení běžné složitosti. Z napadeného rozsudku nevyplývá, v čem měla složitost věci spočívat. Pokud měla složitost věci spočívat v obsáhlosti provedeného dokazování, nezabýval se soud prvního stupně tím, zda provedení všech důkazů bylo v posuzované věci vůbec namístě. Žalobkyně se domnívala, že skutečnost, že řízení neskončilo v přiměřené době byla způsobena pouze zcela nevhodným postupem soudu v posuzované věci. Pouze bezdůvodná nečinnost a neschopnost soudu postupovat erudovaně vytvořila zdání o složitosti případu. Ze strany soudu prvního stupně nebyla dostatečně reflektována ani skutečnost, že posuzované řízení probíhalo pouze v jednom stupni. Domnělá složitost věci byla nadto zohledněna dvakrát (při stanovení výše základní částky a při její modifikaci). Zohledněny nebyly okolnosti ukončení posuzovaného řízení, které bylo ukončeno smírem. Pokud by řízení nebylo ukončeno mírem, patrně by dále probíhalo, přičemž to byly právě průtahy v řízení a pocit nemožnosti dosáhnout meritorního rozhodnutí soudem, které strany vedly k ukončení sporu uzavřením smíru.

11. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, podané žalobě vyhověl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.

12. Žalovaná vyjádřila s napadeným rozsudkem souhlas, navrhla jeho potvrzení a přiznání nákladů odvolacího řízení. Námitky žalobkyně nepovažovala za opodstatněné.

13. Odvolací soud jednal a rozhodl v nepřítomnosti žalobkyně, neboť tato se z odvolacího jednání omluvila a souhlasila, aby bylo jednáno v její nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 211 o.s.ř.).

14. Odvolací soud přezkoumal k odvolání žalobkyně rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.

15. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně a jak je podrobně popsal v odst. 4 až 11 svého rozsudku a jak je stručně shrnut shora. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu dostatečném pro rozhodnutí, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyjádřenou v § 132 o.s.ř.

16. Odvolací soud souhlasí jak s jeho skutkovými závěry, které odpovídají provedeným důkazům, tak s jeho závěry právními.

17. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 cit. ust. má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

18. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ust. se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 cit. ust. v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu řízení pro poškozeného.

19. Pro dovození odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy v souvislosti s nesprávným úředním postupem je třeba naplnění tří podmínek: 1) existence nesprávného úředního postupu (v daném případě tvrzená nepřiměřená délka řízení), 2) vznik újmy v nemajetkové sféře osoby a 3) existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem nemajetkové újmy.

20. Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení se typicky projevuje stavem nejistoty účastníka o výsledku řízení, v němž se po dobu jeho délky ocitá. Účelem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění je tedy odškodnění nejistoty účastníka spojené s trváním řízení.

21. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně svůj nárok předběžně uplatnila u žalované v souladu s § 14 OdpŠk a že žalovaná ji odškodnila částkou 144 375 Kč, což bylo v řízení nesporné.

22. Zcela správně se nejprve zabýval tím, zda délka posuzovaného řízení byla přiměřená, přičemž v souladu s názorem žalované dovodil, že přiměřená nebyla a že bylo třeba přistoupit k poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích.

23. V tomto směru se v souladu s § 31a OdpŠk a Stanoviskem zabýval jednotlivými rozhodnými kritérii, tedy celkovou délkou řízení ve vztahu k jeho složitosti, počtu stupňů soudní soustavy, na nichž byla věc projednávána, jednání poškozeného, postupu orgánů veřejné moci a významu předmětu řízení pro poškozeného.

24. Odvolací soud k námitce žalobkyně, že některá rozhodná kritéria byla soudem prvního stupně zohledněna dvakrát uvádí, že v souladu se Stanoviskem je nutno jednotlivá kritéria ovlivňující celkovou délku řízení jako je složitost případu, chování poškozeného, postup orgánů veřejné moci, význam předmětu řízení pro poškozeného, počet instancí, před kterými byla věc projednávána nejprve hodnotit z hlediska posouzení přiměřenosti celkové délky řízení. Teprve pokud se dospěje k závěru, že celková délka řízení se zohledněním jednotlivých rozhodných kritérií již přiměřená nebyla, je třeba přistoupit k hodnocení těchto kritérií ve vztahu k formě a výši přiměřeného zadostiučinění.

25. Soud prvního stupně tímto způsobem postupoval a odvolací soud mu v tomto směru nemá čeho vytknout. Ztotožnil se s jeho závěrem, že délku řízení deset let a osm měsíců bylo třeba posoudit jako nepřiměřenou a že bylo namístě poskytnout žalobkyni přiměřené zadostiučinění v penězích.

26. Nepřiměřenost délky posuzovaného řízení a forma odškodnění ostatně mezi stranami sporné nebyly. Spornou zůstala pouze výše přiměřeného zadostiučinění, tedy zda vzniklé nemajetkové újmě odpovídá částka, kterou již žalovaná žalobkyni poskytla či zda žalobkyni náleží částka vyšší.

27. Žalobkyně v odvolání předně brojila proti výši základní částky, kdy měla za to, že soud prvního stupně konkrétním způsobem nezdůvodnil, proč vyšel z částky 17 000 Kč za jeden rok trvání řízení (z toho za první dva roky sníženo o polovinu). Dále nesouhlasila s jeho hodnocením jednotlivých rozhodných kritérií, zejména složitosti řízení, počtu stupňů soudní soustavy a postupu orgánů veřejné moci. Ona sama považovala s ohledem na skutečnost, že řízení trvalo déle než deset let a probíhalo pouze na jednom stupni soudní soustavy za přiměřenou částku 18 000 Kč za jeden rok trvání řízení (z toho za první dva roky sníženo o polovinu), dále měla za to, že by základní částka měla být navýšena o 30 % z důvodu postupu orgánů veřejné moci (neodůvodněné průtahy).

28. Odvolací soud neshledal žádnou z námitek žalobkyně jako opodstatněnou.

29. Soud prvního stupně vyšel při stanovení základní částky z částky 17 000 Kč za jeden rok trvání řízení, z toho za první dva roky sníženo o polovinu, tedy z částky zhruba uprostřed rozpětí, které jako odpovídající stanovil Nejvyšší soud ve Stanovisku (15 000 Kč až 20 000 Kč). Není pravdou, že nezdůvodnil, proč vyšel právě z částky 17 000 Kč. V odst. 31 svého rozsudku uvedl, že vycházel z celkové doby trvání řízení deset let a osm měsíců (již však nepovažoval za extrémní), přičemž v tomto ohledu přihlédl ke skutkové složitosti řízení, ale také k nekoncentrovanému postupu soudu. Skutečnosti, pro něž měl za to, že spor byl složitější po skutkové stránce zmínil v odst. 21 svého rozsudku.

30. Jeho úvaha se opírá o Stanovisko, v němž Nejvyšší soud uvedl, že při stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení a bylo-li posuzované řízení extrémně dlouhé, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici uvedeného intervalu.

31. Odvolací soud měl ve shodě se soudem prvního stupně za to, že celková délka řízení deset let a osm měsíců nebyla extrémně dlouhá, tj. že řízení nebylo zcela zjevně nepřiměřeně dlouhé, tedy jeho délka nebyla výrazně delší, než bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat.

32. V této souvislosti bylo třeba se zabývat předmětem sporu, neboť ten podstatně ovlivňuje rozsah prováděného dokazování, a tedy ve svém důsledku i obvyklou délku řízení. V posuzovaném řízení se jednalo o spor o náhradu škody, jež měla být žalobkyni způsobena na honebních pozemcích poškozením řepky ozimé zvěří, jež byla zjištěna po provedené sklizni. Uplatněnému nároku odpovídal i rozsah dokazování. Bylo prováděno dokazování znaleckými posudky (v řízení byly zpracovány tři) včetně výslechu znalců, výslechy svědků, čteno množství listinných důkazů. Nejednalo se tedy o problematiku jednoduchou. Soudu posuzujícímu přiměřenost délky řízení přitom nepřísluší hodnotit, zda některé důkazy měly či neměly být provedeny, když o provedení či neprovedení důkazů podle návrhů účastníků rozhoduje soud projednávající věc (§ 120 odst. 1 o.s.ř.).

33. Z hlediska proporcionality jednotlivých faktorů ovlivňujících délku řízení pak ve výši základní částky odškodnění za rok trvání řízení soud prvního stupně zohlednil i určitou nekoncentrovanost postupu soudu v posuzovaném řízení, která vyplývá ze sledu jednotlivých úkonů soudu, jež činil v průběhu posuzovaného řízení a jež soud prvního stupně podrobně rekapituloval v odst. 11 svého rozsudku.

34. Po posouzení zmíněných faktorů se odvolací soud ztotožnil s úvahou soudu prvního stupně, že při stanovení základní částky zadostiučinění bylo namístě vyjít z částky 17 000 Kč za jeden rok trvání řízení (za první dva roky sníženo o polovinu), a to s ohledem na jeho celkovou délku ovlivněnou určitou skutkovou složitostí řízení a také nekoncentrovaným postupem soudu. Při délce řízení deset let a osm měsíců tedy základní částka činila 164 333 Kč.

35. Soud prvního stupně po stanovení základní částky postupoval v souladu se Stanoviskem a hodnotil jednotlivá kritéria podle § 31a odst. 3 OdpŠk z hlediska jejich významu pro stanovení celkové výše přiměřeného zadostiučinění.

36. Odvolací soud považoval hodnocení provedené soudem prvního stupně za přiléhavé a souhlasil s modifikací základní částky tak, jak ji soud prvního stupně provedl (z důvodu složitosti snížení o 25 % a z důvodu postupu soudu zvýšení o 10 %).

37. Pokud se jedná o složitost řízení po skutkové stránce, zde bylo třeba přihlédnout právě ke skutečnosti, že bylo prováděno poměrně rozsáhlé dokazování, zejména znaleckými posudky. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, že toto kritérium bylo zohledněno dvakrát, tedy přičteno k tíži žalobkyně dvakrát. Jak již odvolací soud vysvětlil výše, toto kritérium bylo nutno zohlednit nejprve v rámci posouzení přiměřenosti celkové délky řízení, a teprve poté, co bylo shledáno, že byla nepřiměřená, jej bylo nutno promítnout do stanovení výše zadostiučinění. Odvolací soud nepovažoval za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí, pokud složitost řízení byla při úvaze o přiměřenosti délky posuzovaného řízení promítnuta do stanovení základní částky za jeden rok trvání řízení, a zároveň zohledněna procentuální modifikací celkově stanovené základní částky za celé řízení za situace, kdy se celkově přiznaná částka zadostiučinění jeví jako přiměřená. Odvolací soud zdůrazňuje, že skutková složitost sporu byla dána množstvím prováděných důkazů, a to zejména znaleckými posudky, jejichž provedení si vždy vyžádá určitou dobu, o kterou je pak délka řízení logicky prodloužena, než pokud by takového znaleckého zkoumání nebylo třeba. Ve sporech o náhradu škody je pak dokazování znaleckými posudky obvykle nutné.

38. Obdobným způsobem ostatně soud prvního stupně přistoupil i ke kritériu postupu orgánů veřejné moci, který rovněž promítl jak do základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání řízení, tak do modifikace celkově stanovené základní částky, proti čemuž ovšem žalobkyně v odvolání konkrétními námitkami nebrojila. Nicméně odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že bylo namístě zohlednit postup soudu v posuzovaném řízení ještě snížením celkové základní částky o 10 %, neboť z průběhu posuzovaného řízení se kromě určité nekoncentrovanosti postupu soudu podávají také některá období nečinnosti (např. mezi podáním žaloby (návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu) dne 23. 12. 2013 a zasláním výzvy k zaplacení soudního poplatku dne 16. 5. 2014 a následným převodem věci do rejstříku C dne 15. 9. 2014, mezi písemným sdělením žalobkyně ze dne 18. 9. 2018 a výzvou účastníkům ze dne 27. 6. 2019, mezi odročením jednání nařízeného na den 23. 5. 2016 a zadáním revizního znaleckého posudku dne 18. 11. 2022).

39. Soud prvního stupně zohlednil skutečnost, že řízení probíhalo ve věci samé pouze na jednom stupni soudní soustavy, což se projevilo tím, že toto kritérium při úvaze o přiměřenosti celkové délky řízení, stanovení výše základní částky ani při její následné modifikaci nepoužil.

40. Způsob skončení sporu smírem není dle názoru odvolacího soudu pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění určující. V posuzovaném řízení bylo zcela na stranách sporu, zda uzavřou smír, přičemž jejich (neprokázané) pohnutky v tomto směru nehrají roli. Odvolací soud poznamenává, že mezi stranami v posuzovaném řízení došlo k nařízení prvního setkání s mediátorem, a následně k uzavření soudního smíru poté, co bylo provedeno rozsáhlé dokazování ke vzniku a výši škody, což jistě mohlo k uzavření smíru přispět.

41. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění soud prvního stupně konečně nijak nezohlednil skutečnost, že žalobkyni bylo poskytnuto zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. [spisová značka], s tím, že tato dvě řízení spolu nesouvisela natolik úzce, aby výsledek řízení sp. zn. [spisová značka] byl jakkoliv určující pro výsledek posuzovaného řízení ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (nap. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 348/2010 či sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). S tímto jeho závěrem odvolací soud rovněž souhlasí.

42. Odvolací soud pak měl ve shodě se soudem prvního stupně za to, že nebylo namístě přistoupit k navýšení základní částky z důvodu inflace. Soud prvního stupně v tomto směru poukázal na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu vyjádřenou nejen ve Stanovisku, ale také v rozhodnutích z poslední doby (k tomu v podrobnostech viz odst. 36 napadeného rozsudku), kdy Nejvyšší soud nadále zastává názor, že není důvod pro navyšování základní částky zadostiučinění pouze z důvodu ekonomických změn ve společnosti, v poslední době poměrně vysoké inflace, neboť Nejvyšší soud při vydání Stanoviska vycházel zejména z rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva, jež v tomto ohledu nedoznala změn. V podaném odvolání nicméně žalobkyně tento závěr soudu prvního stupně již nezpochybnila.

43. Ze všech důvodů uvedených shora shledal odvolací soud výši zadostiučinění 139 683 Kč, ke které dospěl soud prvního stupně za zcela přiměřenou okolnostem případu. Tato částka je přitom nižší než částka, kterou žalobkyni mimosoudně zaplatila žalovaná. Byl proto správný závěr soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobkyně na zaplacení dalšího zadostiučinění nebyl důvodný.

44. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil jako věcně správný (§ 219 o.s.ř.).

45. Jako věcně správný potvrdil též výrok II o náhradě nákladů řízení (§ 219 o.s.ř.), o nichž soud prvního stupně rozhodl v souladu s § 142 odst. 1 o.s.ř.

46. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení neúspěšná, neboť její odvolání nebylo shledáno důvodným. Proto je povinna zaplatit žalované paušální náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč za dva úkony po 300 Kč podle vyhlášky č. 254/2015 Sb. (za vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání).