pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací],

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem pro uznání výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení 8,25 % od [datum] do zaplacení a výrokem II. nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] k rukám jeho právního zástupce, vše do tří dnů od jeho právní moci.

2. V odůvodnění napadeného rozsudku soud prvního stupně uvedl, že ve věci byl dne [datum] vydán elektronický platební rozkaz, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení ve výši [částka] s tím, že v případě, že podá odpor, byla mu uložena povinnost, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu k žalobě písemně vyjádřil, a pro případ, že nárok žalobou uplatněný neuzná, aby uvedl rozhodující skutečnosti o věci samé, na nichž staví svoji obranu proti žalobě, a označil důkazy k prokázání svých tvrzení s poučením o následcích nesplnění této výzvy podle § 114b o.s.ř. Žalovaný podal proti elektronickému platebnímu rozkazu včas blanketní odpor, ve věci samé se však nevyjádřil. Soud prvního stupně proto rozhodl podle § 153a odst. 3 o.s.ř. rozsudkem pro uznání, když dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro jeho vydání.

3. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a přiznal v řízení úspěšnému žalobci jejich náhradu v celkové výši [částka].

4. Proti tomuto rozsudku podal zákonný zástupce žalovaného včasné odvolání, v němž namítl, že nebyly splněny podmínky pro jeho vydání, resp. podmínky řízení, které neproběhlo. Uvedl, že nebyl předložen jediný důkaz podporující oprávněnost žalovaného nároku a že ze strany soudu nebyl respektován jeho nesouhlas s rozhodnutím věci bez jednání a bez provedení dokazování, včetně výslechu žalovaného.

5. Usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum] byl odvolatel poučen o tom, aby své odvolání řádně doplnil tak, aby z něj bylo zřejmé, že odvolacím důvodem jsou vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o.s.ř.

6. Žalovaný podal proti tomuto usnesení odvolání jako součást doplnění odvolání proti rozsudku pro uznání.

7. Žalobce navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného s tím, že žalovaný v odvolání neuvedl žádné skutečnosti, které mohou být důvodem odvolání proti rozsudku pro uznání ve smyslu § 205b o.s.ř.

8. Odvolání žalovaného proti usnesení ze dne [datum] posoudil odvolací soud jako nepřípustné, neboť směřuje proti usnesení, jenž se týkalo vedení řízení (§ 202 odst. 1 písm. a) o.s.ř). Odvolací soud proto odvolání žalovaného proti tomuto usnesení odmítl podle § 218 písm. c) o.s.ř.

9. Odvolací soud přezkoumal podle § 212 a § 212a odst. 1, 4 a 5 o. s. ř. za použití § 205b o. s. ř. správnost rozsudku soudu prvního stupně, včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, a poté dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné.

10. Podle § 205b o. s. ř. jsou [anonymizováno] odvolání proti rozsudku pro uznání nebo proti rozsudku pro zmeškání odvolacím důvodem jen vady uvedené v § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§ 153a, § 153b o. s. ř.).

11. Předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání jsou upraveny v § 153a o. s. ř. ve spojení s § 114b odst. 5 o. s. ř. Za podmínek stanovených v § 114b o. s. ř. může soud žalovaného usnesením vyzvat, aby se ve věci vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný žalobou zcela nebo zčásti neuznává, v tomto vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na kterých staví svou obranu. K podání vyjádření musí soud účastníkovi současně určit lhůtu, která nesmí být kratší než 30 dní ode dne doručení usnesení s výzvou.

12. Z judikatury Ústavního soudu ČR vyplývá, že právní fikce, jejímž důsledkem je vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o. s. ř., je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu. Z tohoto důvodu se jedná o nástroj výjimečný, striktně určený k dosažení právní jistoty jako jednoho z hlavních ústavních postulátů v podmínkách právního státu. [příjmení] přitom mohla právní fikce svůj takto vymezený účel splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Nejsou-li všechny právní náležitosti splněny, není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (viz nález ze dne [datum], sp. zn. IV. ÚS 883/15 a další judikatura v něm uvedená).

13. Ohledně obsahových nároků na vyjádření žalovaného ke kvalifikované výzvě komentářová literatura uvádí, že ustanovení § § 114b odst. 5 o. s. ř. sankcionuje především nečinnost žalovaného a jeho neochotu přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení, a nikoliv to, v jakém rozsahu a jak kvalitně se ve věci vyjádřil ([příjmení], L., [příjmení], J. a kol Občanský soudní řád I., § 1 až 220za. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 794; a obdobně též Králík, M., [příjmení], J. in [příjmení], P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. [obec]: [právnická osoba], 2016, s 499).

14. Z důvodové zprávy k zákonu č. 30/2000 Sb., kterým byl § 114b zaveden do občanského soudního řádu, se podává, že dotčená právní úprava má za cíl zabránit možnosti žalovaného prodlužovat soudní řízení svým záměrným jednáním a motivovat jej ke spolupráci při projednání věci, a tak vyrovnat postavení stran sporu:„ … povinnost žalovaného se k žalobě vyjádřit, byla-li mu vůbec soudem uložena, není podle dosavadní právní úpravy účinně vynutitelná; žalovaný, který nemá zájem na urychleném projednání věci, může opožděným podáním vyjádření k žalobě prodlužovat soudní řízení, popřípadě, nepodá-li vyjádření vůbec, znemožnit nebo alespoň ztížit řádnou přípravu jednání ze strany soudu. K odstranění těchto disproporcí v postavení žalobce a žalovaného se v novém § 114b navrhuje poskytnout předsedovi senátu oprávnění uložit žalovanému usnesením, aby se ve věci písemně vyjádřil…“ (důvodová zpráva k zákonu č. 30/2000 Sb., sněmovní tisk [číslo] Poslanecká sněmovna, 3. Volební období, 1998 – 2002, [webová adresa]).

15. Ústavní soud rovněž ve svých dalších nálezech opakovaně upozornil, že obecné soudy jsou při použití zákonem stanovených procesních pravidel povinny tato pravidla interpretovat a aplikovat tak, aby dodržely maximu práva na spravedlivý proces vymezené Listinou; musí tedy přihlížet k tomu, že účastník řízení svým podáním sleduje ochranu subjektivních práv, a nezapomínat, že základní práva nevytvářejí pouze rámec normativního obsahu podústavního práva, nýbrž i rámec jeho interpretace a aplikace. Uvedené pak platí tím spíše za situace, pokud postup obecných soudů implikuje tak významný zásah do procesního postavení účastníka řízní, jehož důsledkem je nezvratně odepření meritorního přezkumu podání tohoto účastníka /nález ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 475/13 ([spisová značka] SbNU 941), bod 13/.

16. Základní východisko k výkladu ustanovení § 114b o. s. ř. plyne rovněž z aktuální judikatury Ústavního soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. II. ÚS 1298/17.

17. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech skutečně nepochybných, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně (nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne [datum]). Soud by proto měl při posuzování vážnosti důvodu volit výklad spíše vstřícnější ve prospěch žalovaného a dát mu prostor k uplatnění jeho námitek.

18. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2693/16 Ústavní soud ČR dále zdůraznil, že obecný soud je povinen citlivě zacházet s fikcí uznání nároku„ kontumačním rozsudkem pro uznání“, musí zejména pečlivě zvážit, zda je přes splnění formálních procesních podmínek vydání rozsudku pro uznání namístě, a zda ostatní okolnosti nenasvědčují tomu, že se o procesní obstrukce ani celkovou pasivitu žalovaného nejedná. V případech, kdy je z chování žalovaného zřejmé, že s žalobou nesouhlasí a hodlá se jí bránit, stává se mechanická aplikace § 153a odst. 3 o. s. ř. neslučitelná se zásadami, na nichž stojí občanský soudní řád, a tím i právem na spravedlivý proces. Fikce uznání je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok uznal.

19. Shora citovanou judikaturu lze zjednodušeně shrnout tak, že fikce uznání podle ustanovení § 114b odst. 5 o. s. ř. může nastat jen tehdy, je-li zřejmé, že je žalovaný k žalobě lhostejný, případně je obstrukčně pasivní, zjevně taktizuje a jeho jednáním dochází k průtahům.

20. V posuzovaném případě však nelze výše uvedené bez zřejmých pochybností dovodit. Z obsahu spisu vyplývá, že zákonný zástupce nezletilého žalovaného (v době podání žaloby bylo žalovanému 15 let) podal proti elektronickému platebnímu rozkazu odpor. Soud prvního stupně usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], žalovaného vyzval, aby se ve lhůtě 7 dnů od doručení tohoto usnesení vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání s tím, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Uvedené usnesení bylo zákonnému zástupci žalovaného doručeno uložením dne [datum]. Dne [datum] došla soudu prvního stupně písemnost zákonného zástupce žalovaného, z níž je zřejmé, že nesouhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez jednání a bez důkazu. Soud prvního stupně poté bez nařízení jednání dne [datum] rozhodl rozsudkem pro uznání.

21. Odvolací soud ohledem na výše uvedené uzavírá, že v daném případě nebyly splněny zákonné podmínky pro vydání rozsudku pro uznání podle § 153a odst. 3 o.s.ř., a to již jen z toho důvodu, že žalovaným byla osoba nezletilá, po níž nebylo možné požadovat, aby procesně adekvátně reagovala na výzvu soudu podle § 114b o.s.ř. a aby byla schopna pochopit vzhledem k věku procesní důsledky spojené s nesplněním výzvy soudu podle § 114b odst. 1 a 4 o. s. ř. Navíc zákonný zástupce žalovaného v řízení jednal aktivně, podal včas odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu a na výzvu soudu prvního stupně, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto ve věci bez nařízení jednání, vyjádřil ve stanovené lhůtě jednoznačně písemný nesouhlas. Odvolací soud je toho názoru, že postup soudu prvního stupně byl matoucí (procesně nesprávný), pokud žalovaného vyzval usnesením ze dne [datum], aby se vyjádřil, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání a poté, kdy obdržel nesouhlas zákonného zástupce žalovaného, rozhodl ve věci bez nařízení jednání. Nadto žalovaný, resp. jeho zákonný zástupce, se choval tak, že z jeho jednání nelze dovodit jeho lhostejnosti či pasivitu, takže nelze než s ohledem na výše uvedenou soudní judikaturu vztahující se k podmínkám vydání rozsudku pro uznání na základě fikce podle § 153a odst. 3 o.s.ř. uzavřít, že v posuzovaném případě nebyly splněny ani zákonné předpoklady pro postup soudu, jenž měl vyústit vydáním tohoto přísně kazuistického typu rozhodnutí.

22. Odvolací soud proto postupoval podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a napadené rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává. Při formulaci výroku rozhodnutí vycházel odvolací soud ze závěrů vyjádřených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu [číslo] – [číslo] na str. 762, podle něhož by rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně bylo v rozporu s § 219a o. s. ř.

23. Rozhodnutím odvolacího soudu se věc současně vrací do stadia řízení před soudem prvního stupně, který bude pokračovat v řízení o návrhu žalobce. V konečném rozhodnutí neopomene soud prvního stupně vypořádat též náklady odvolacího řízení (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).