o zaplacení částky 479 800 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 479 800 Kč s příslušenstvím a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 47 819, 20 Kč. Žalobce se uvedené částky na žalované, své bývalé manželce, domáhal s odůvodněním, že v době od 7. ledna 2020 do 6.12.2023 užívala výlučně sama bytovou jednotku ve společném jmění manželů č. [číslo] v domě číslo popisné [číslo] v obci [adresa] v katastrálním území [adresa], čímž mu způsobila škodu, spočívající v ušlém zisku z možného pronájmu jednotky. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že po rozvodu manželství účastníků s právní mocí 16.4.2015 užíval žalobce výlučně rodinný dům v katastrálním území [adresa] a žalovaná se tehdy s jeho souhlasem spolu s nezletilými syny účastníků nastěhovala do předmětné bytové jednotky, kterou nadále výlučně se syny užívá, čímž žalobci nezpůsobila žádnou škodu. Nemožnost užívat dotčenou bytovou jednotku byla žalobci kompenzována rozhodnutím Obvodního soudu pro [adresa] ve věci sp.zn. [spisová značka], jímž bylo rozhodnuto o způsobu užívání bytové jednotky.

2. Soud I. stupně učinil na základě zjištění, popsaných v odstavcích 4. až 12. rozsudku, skutkový závěr, že účastníci řízení byli manželé až do 16. 4. 2015, kdy nabylo právní moci rozhodnutí Okresního soudu pro [místo] o rozvodu jejich manželství. Účastníci vlastní ve společném jmění předmětnou bytovou jednotku, do níž se v rámci rozluky manželství v roce 2013 nastěhovala žalovaná a užívala ji společně se dvěma nezletilými syny účastníků, zatímco žalovaný uspokojoval svou bytovou potřebu jinde. Účastníci učinili nespornou existenci dohody o tom, že předmětnou bytovou jednotku bude od roku 2013 užívat výlučně žalovaná. Tento pokojný stav trval až do roku 2019, kdy žalobce vyzval žalovanou, aby mu za jeho neužívání jednotky poskytla kompenzaci, což žalovaná odmítla a žalobce podal dne 6. ledna 2023 tuto žalobu. Současně ve věci vedené Obvodním soudem pro [adresa] pod sp.zn. [spisová značka] žaloval o určení způsobu užívání dotčené bytové jednotky tak, že k výlučnému užívání je oprávněna žalovaná oproti hrazení měsíční úplaty ve stanovené výši jako kompenzace za to, že žalovaný je rozhodnutím soudu vyloučen z užívání dotčené bytové jednotky.

3. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle §§ 1236, 708 odst. l, 736 a 713 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) a judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo 398/2024, 22 Cdo 3922/2015, 22 Cdo 1739/2022) a Ústavního soudu (usnesení sp.zn. IV. ÚS 2404/18). Zdůraznil, že podle shodných tvrzeních účastníků užívala žalovaná předmětnou bytovou jednotku s (tehdy) nezletilými syny účastníků, čímž byla uspokojován i jejich bytová potřeba, několik let na základě dohody účastníků a žalobce uspokojoval svou bytovou potřebu jinde. Nepřisvědčil proto tvrzení žalobce, že jej žalovaná z užívání předmětné bytové jednotky vyloučila bez dohody nebo rozhodnutí soudu, čím mu měla způsobit škodu v podobě ušlého zisku z nájmu. Uzavřel, že žalovaná za dané situace neporušila právo žalobce na užívání společného majetku ve smyslu § 713 o.z. a nelze přijmout ani jeho argumentaci škodou, která mu měla vzniknout tím, že nemohl realizoval pronájmu dotčené bytové jednotky. K tomu soud I. stupně uvedl, že vidina zisku, který žalobci měl ujít, je iluzorní, neboť s pronájmem dotčené bytové jednotky by museli souhlasit oba manželé, což je v poměrech posuzované věci (rozvrat manželství) zhola nereálné za situace, kdy žalovaná s dětmi v bytové jednotce uspokojovala bytovou potřebu. Pro případ, že by žalobce bytovou jednotku pronajal bez souhlasu žalované a tím s ní nakládal, byl by to naopak on, kdo by se mohl dopustit porušení § 713 o.z. ve spojení s § 1236 o.z. Na tomto závěru nic nemění rozsudek téhož soudu ze dne 26. 2. 2024, č.j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024 č. j. [spisová značka], kterými bylo rozhodnuto (mimo jiné) o tom, že žalovaná je povinna platit žalobci za výlučné užívání předmětné bytové jednotky adekvátní náhradu od právní moci rozhodnutí až do vypořádání společného jmění manželů účastníků. Uvedenými rozhodnutími byl odstraněn rozpor ohledně užívání věci ve společném jmění manželů a současně bylo povinností soudu rozhodnout o výši náhrady za takové vyloučení z užívání. Rozpor v užívání dotčené nemovitosti však nastal v důsledku toho, že žalobce zasáhl do ustáleného pokojného stavu, na jehož základě po dobu několika let bytovou jednotku v souladu s dohodou účastníků užívala žalovaná s nezletilými dětmi. Vzhledem k okolnostem věci nelze platbu částky 1 000 Kč, poskytovanou žalovanou žalobci v roce 2023 a označenou „od [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] za neužívání bytu“, považovat za uznání nároku, vymezeného žalobou ve smyslu § 2054 odst. 2 o.z. Žalobce se kompenzace za to, že byl dohodou účastníků vyloučen z užívání bytové jednotky ve společném jmění manželů, mohl se ve smyslu judikatorních závěrů případně domáhat v řízení o vypořádání společného jmění účastníků v rámci tzv. disparity podílů. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a procesně úspěšné žalované podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) plnou náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 24. napadeného rozsudku.

4. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Zdůraznil, že předmětná bytová jednotka byla v minulosti pronajímána a generovala účastníkům zisk, k čemuž soud I. stupně neprovedl navrhovaný důkaz nájemní smlouvu. Připustil, že žalovaná užívala bytovou jednotku s dětmi na základě dohody účastníků, neboť po jejich rozchodu souhlasil, aby se tam odstěhovala, nicméně neočekával, že vypořádání společného jmění bude trvat devět let a neprojevil vůli k tomu, aby žalovaná byt užívala bez finanční kompenzace. Žalobce označil důkazy k tomu, že byl vyloučen z užívání jednotky, zejména emailové zprávy žalované o tom, že vyměnila zámek a že mu není ochotna byt zpřístupnit, pročež o tom, aby mu byl umožněn vstup do jednotky, musel rozhodnout Okresní soud [adresa] usnesením ze dne 12.12.2018, č.j. [spisová značka]. Žalobce oponoval závěru soudu I. stupně, že zasáhl do pokojného stavu a dovozoval, že mu naopak žalovaná výměnou zámku odňala přístup do bytu. Zdůraznil, že žalovanou opakovaně vyzýval k úhradě kompenzace za výlučné užívání jednotky a poukazoval na judikaturu k užívání majetku ve společném jmění manželů a na rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] o určení způsobu užívání jednotky a jeho nároku na kompenzaci, proti němuž podala žalovaná účelově odvolání a za celou dobu soudního řízení mu zaplatila pouze 11 000 Kč, čímž však jeho nárok na kompenzaci resp. na náhradu škody uznala. Zopakoval, že protiprávní jednání žalované spatřuje v tom, že mu bránila v užívání společné věci v rozporu s § 713 odst. l o.z., aniž by bylo rozhodné, že měl zajištěnou jinou bytovou možnost. Vznik újmy spočívá v tom, že žalobce nemohl s jednotkou nakládat, například ji pronajmout, ačkoliv byla pořízena za tím účelem, čímž mu vznikla škoda v podobě ušlého zisku a je v rozporu s dobrými mravy, aby mu nebyla poskytnuta kompenzace. Žalobce dále soudu I. stupně vytkl, že zbytečně řízení prodloužit přerušením řízení a proti výroku o náhradě nákladů řízení namítl, že mu není známo vyjádření žalované ze dne 16.2.2023. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek „zrušil a ve věci sám rozhodl“ nebo, aby věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Zdůraznila, že společnou domácnost účastníků opustila s nezletilými dětmi v létě roku 2013 na základě jednání žalobce, který jí dal zřetelně najevo, že její další setrvávání v jeho rodinném domě v Úněticích není pro něj žádoucí. O jiné možnosti bydlení žalované s dětmi, než v předmětném bytě, účastníci neuvažovali, byli tak výslovně domluveni a proto také vypověděli ohledně tohoto bytu nájemní smlouvu. Žalobce zprvu respektoval požadavek žalované na zachování jejího soukromí v bytě a teprve se změnou jeho chování a postupujícím vyhrocováním vzájemných vztahů se byla nucena proti jeho záměrnému narušování jejího soukromí ohrazovat. Kompenzace žalobce za neužívání bytu byla vyřešena rozhodnutí Obvodního soudu pro [adresa] ve věci sp.zn. [spisová značka], výlučně s tímto řízením také žalovaná spojovala placení částky 1 000 Kč měsíčně. Žalovaná doplnila, že příjmy z nájmu za dobu do roku 2013, které patřily do společného jmění účastníků, si fakticky bez jejího vědomí a souhlasu ponechával žalobce a okolnost, že byl následnou situaci této možnosti zbaven, nezakládá důvod k náhradě škody. K výroku o náhradě nákladů řízení žalovaná namítla, že jí soud I. stupně měl přiznat polovinu odměny za podání ze dne 16.2.2023, jímž žádala o zaslání žaloby, která nebyla připojena k usnesení ze dne 13.2.2023, a navrhla, aby odvolací soud v tomto smyslu nákladový výrok změnil.

6. Z obsahu odvolání žalobce se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení, v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř., odvolání však neshledal opodstatněným, neboť se plně ztotožnil s přiléhavě odůvodněnými závěry soudu I. stupně, jimiž nejsou odvolací námitky způsobilé významně otřást. Žalobce pouze opakuje argumentaci, s níž se soud I. stupně s oporou recentní judikatury dostatečně vypořádal. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná počala užívat společný byt účastníků v důsledku manželského rozvratu spolu s nezletilými dětmi účastníků, s čímž žalobce v roce 2013 výslovně souhlasil, aniž by nastoloval otázku jakékoliv kompenzace ze strany žalované. Tuto otázku počal spolu s požadavkem zpřístupnění bytu nastolovat teprve na základě zhoršení vztahů účastníků v souvislosti s jejich soudními spory (odvolacímu soudu je známo z úřední činnosti, že účastníci vedli spory ohledně výživného jejich tehdy nezletilých synů a jak uvádí sám žalobce, dlouhodobě se soudí o vypořádání společného jmění). Následné jednání žalobce (výzva k úhradě částky 462 000 Kč ze dne 11.1.2019 coby poloviny tržního nájemného, vynucování si vstupu do bytu emaily z 12.1.2014 a 13.1.2014) nese zjevné známky účelovosti a lze je označit za šikanózní. Žalobce si byl dobře vědom toho, že žalovaná s tehdy nezletilými dětmi účastníků, k nimž měl vyživovací povinnost, nemá jinou možnost bydlení, než v předmětném bytě, z něhož tak nemůže generovat jím požadovaný zisk z tržního nájemného. V situaci manželského rozvratu a zhoršujících se vztahů účastníků je lidsky pochopitelné, že žalovaná chtěla mít v jí užívaném bytě soukromí a z tohoto důvodu přistoupila k výměně zámku, k čemuž byla z titulu svého nedílného vlastnického práva k bytu nepochybně oprávněna. Žalobce ve své argumentaci, že jej žalovaná z užívání bytu vyloučila, přehlíží původní dohodu účastníků o užívání bytu žalovanou s dětmi i očividný fakt, že v dané situaci mohl byt společně se žalovanou stěží jakkoliv spoluužívat (ani neměl takovou potřebu), když právě manželský rozvrat byl příčinou toho, že se do něj žalovaná s dětmi ze společného bydliště účastníků odstěhovala. Jak již uvedl soud I. stupně, nárok na kompenzaci za výlučné užívání bytu žalovanou vznikl žalobci teprve konstitutivním rozhodnutím téhož soudu ze dne 26. 2. 2024, č.j. [spisová značka] ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 8. 2024 č. j. [spisová značka], kterými bylo rozhodnuto o způsobu užívání bytu za trvání společného jmění účastníků. Do té doby žalobce takový nárok neměl, neboť se na žádné kompenzaci účastníci nedohodli ani nebyla stanovena soudním rozhodnutím (srov. též závěry soudem I. stupně zmíněného usnesení IV.ÚS 2404/18). Tvrzení žalobce, že mohl dát byt, užívaný v rozhodné době žalovanou a jejich společnými dětmi, do pronájmu a že mu tudíž ušel zisk, je vzhledem k uvedené faktické situaci absurdní. Ve shodě se soudem I. stupně odvolací soud uzavírá, že žalobci z jednání žalované ve vztahu k předmětnému bytu nemohla vzniknout žádná škoda (již proto, že neporušila žádnou právní povinnost) a žalobní nárok není po právu.

7. Z popsaných důvodu odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř., včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. Soud I. stupně správně nepřiznal žalované náhradu odměny advokáta za přípis ze dne 16.2.2023, jenž byl pouhou žádostí o zaslání soudem I. stupně omylem k výzvě k vyjádření nepřipojené žaloby a nemá charakter úkonu právní služby podle § 11 odst. l a 2 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu. Podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tuto náhradu představuje odměna advokáta za dva úkony právní služby po 10 220 Kč (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) s paušální náhradou výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění, účinném od 1.1.2025, a 21% náhradou za daň z přidané hodnoty.