Rozhodnutí 20 CO 91/2022-85

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení [částka] s příslušenstvím a žalobci uložil podle § 142 odst. l zák. č. 99/1963 Sb. (o.s.ř.) povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku [částka], specifikovanou v odstavci 22 rozsudku.

2. Proti výroku o náhradě nákladů řízení podal žalobce včasné odvolání. Poukázal na to, že jeho nárok na zaplacení pokuty za včasná nedoručení vyúčtování nákladů na služby, spojené s užívání bytu, byl shledán důvodným a zanikl jen v důsledku započtení pohledávky žalovaného na náhradu za užívání bytu po skončení nájmu. Žalovaný mohl sporu předejít, pokud by svou pohledávku započítal již na základě předžalobní výzvy, učinil tak však až v průběhu řízení. Žalobce dovozoval, že oba účastníci byli se svými nároky úspěšní a soud I. stupně pro neměl žádnému z nich přiznat náhradu nákladů řízení. Brojil dále proti výši náhrady s tvrzením, že„ soudem vynucené“ podání ze dne [datum] vzniklo v důsledku„ nekvalifikovanosti“ a zanedbání povinnosti ze strany žalobce (míněno zjevně žalovaným) a proto by nemělo být uznáno jako úkon právní služby. Navrhl, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku„ zrušil“, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a přiznal mu náhradu nákladů řízení odvolacího. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.

3. Odvolací soud přezkoumal napadené usnesení bez jednání v souladu s § 214 odst. 2 písm. e) o.s.ř. a odvolání opodstatněným neshledal. Základní procesní zásadou, vyjádřenou v § 142 odst. l o.s.ř., je, že ve sporu úspěšný účastník má právo na náhradu nákladů řízení proti účastníku, který ve sporu podlehl. Soud I. stupně rozhodl ve prospěch žalovaného v souladu s touto zásadou a odvolací soud neshledává žádný důvod ke korekci jeho rozhodnutí. Podstatný pro rozhodnutí o náhradě nákladů je konečný výsledek řízení a není tedy zásadně významné, na základě jaké skutečnosti se žalovaný v daném případě žalobě ubránil. Žalobce podal žalobu, aniž sám zapravil svůj dluh vůči žalovanému z užívání bytu, jehož si z logiky věci musel být vědom, s rizikem, že žalovaný proti němu může tuto svou pohledávku uplatnit. Žalobce byl konečně pánem sporu a mohl jej po vznesení námitky započtení ukončit zpětvzetím žaloby, na jehož základě by mu svědčilo právo na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 146 odst. 2 o.s.ř. Za dané procesní situace, kdy žalobce i po zániku své pohledávky započtením setrval na žalobě a ta musela být zamítnuta, však není důvod pro odepření náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému. Výše této náhrady byla soudem I. stupně správně určena, všechny advokátem žalovaného v řízení provedené úkony právní služby byly účelné a nelze mu odepřít ani odměnu za úkon upřesnění započítávané pohledávky, provedený na výslovnou výzvu soudu. Odvolací soud proto napadený výrok rozsudku soudu I. stupně jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích § 142 odst. l o.s.ř. výkladem a contrario ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř., neboť procesně úspěšnému žalovanému v této fázi řízení náklady nevznikly.