o vyklizení pozemků

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce (po opakované změně a žaloby) domáhal uložení povinnosti žalovanému odstranit na svůj náklad z prostor nacházejících se nad původním povrchem částí pozemků žalobce parcelní čístlo (parc. č.) [číslo] (druh pozemku: trvalý travní porost) a parc. č. [číslo] (druh pozemku: ostatní plocha) v katastrálním území [adresa] „které jsou vyznačeny a vyšrafovány v přiloženém výkresu a jejichž původní povrch je specifikován vrstevnicovým systémem zakresleným rovněž v přiloženém výkresu s tím, že tvar tohoto původního povrchu bude dán spojením mezi jednotlivými vrstevnicemi v nejkratších vzdálenostech“ movité věci mající charakter tuhého komunálního odpadu ve smyslu zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a to: plastový odpad (zejména plastové tašky a obaly, igelitové sáčky, výrobky z PVC, kelímky, plastové lahve, gumové výrobky či pryžové výrobky, umělé tkaniny, bakelitové výrobky, popřípadě jejich úlomky či zbytky, pneumatiky), papírové odpady (zejména kartony, časopisy, noviny, papírové voskované obaly, popřípadě jejich úlomky či zbytky), skleněné a keramické odpady (zejména láhve, sklenice a jiné nádoby, tabulové sklo, popřípadě jejich střepy, úlomky či zbytky), textilní odpad (zejména oblečení, potahové a jiné látky, koberce), a kožený odpad, kovové odpady (zejména pozůstatky kovových výrobků jako např. zbytky kovového nábytku a bytového vybavení, kabely, včetně jejich izolací, popřípadě jejich úlomky či zbytky), dřevěné odpady (zejména pozůstatky dřevěných výrobků jako např. zbytky dřevěného nábytku a bytového vybavení, popřípadě jejich úlomky či zbytky), a to mechanickým rozebráním a odvozem těchto movitých věcí Žalobci současně uložil povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalovanému 245 441,50 Kč a vedlejším účastníkům na straně žalovaného 57 996 Kč. Žalobce svůj návrh odůvodnil tím, že na jeho pozemcích se nachází předmětný odpad ze skládky, provozované na těchto a okolních pozemcích, před rokem 1989. Žalovaný a vedlejší účastníci navrhli zamítnutí žaloby s obranou, že žalovaný není k odstranění věcí ze skládky, užívané v minulosti státním podnikem [právnická osoba], pasivně legitimovaný a žalobce není ve věci aktivně legitimovaný, neboť měl žádat o restituci předmětných pozemků. Dále namítli, že věci z tělesa bývalé skládky se staly součástí pozemků, na nichž byla umístěna, nelze rozlišit samotný komunální odpad a selektivní odtěžení části skládky, jež je rekultivovaná a nachází se nad ní hustá vegetace a vzrostlé stromy, by vyvolalo hygienická a ekologická rizika a ohrozilo kvalitu života v okolních městských částech.

2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 7. až 12. napadeného rozsudku, a s odkazem na § § 6,8, 1013 odst. l, 1040 odst. l a § 1042 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník a čl. 11 a čl. 35 Listiny základních práva a svobod (LZPS) dovodil nedůvodnost žaloby. Žalobce shledal ve věci aktivně legitimovaným s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2135/2017 a sdělení státního podniku [právnická osoba] ze dne 19.5.1992 právní předchůdkyni žalobce, že pozemky nemá v užívání a nemůže proto vyhovět žádosti o uzavření dohody podle zákona č. 229/91 Sb.(zákon o půdě), jedná se o opuštěnou bývalou skládku, kterou podnik neprovozuje od května 1986 a nic nebrání tomu, aby se vlastníci ujali svých vlastnických práv. Pasivní legitimaci žalovaného soud I. stupně dovodil na podkladě § 2 odst. 8 zákona č. 238/1991 Sb. o odpadech (účinného do 31.12.1997) a § 4 odst. 1 písm. x) zákona č. 185/2001 Sb. o odpadech (účinného do 31.12.2000). Dospěl k zásadnímu závěru, že žalobní požadavek je zneužitím vlastnického práva, neboť vyhovění žalobě by představovalo zásadní zásah do dané krajinné oblasti (která sice vzešla ze skládky komunálního odpadu, to však nyní nelze vizuálně odhalit – místní šetřením bylo zjištěno, že v místě bývalé skládky se nachází souvislý terén, místo je pokryto zatravněnou zeminou, souvislým porostem vzrostlé vegetace (stromy, keře) a je zde vybudována přístupová komunikace zasahující i do předmětných pozemků), a do chodu a života městské části či městských části a jejích obyvatel. Tento zásah by si vyžádal mnoho pracovních sil a obrovské finanční náklady a jeho výsledkem by byly těžko hospodářsky využitelné pozemky žalobce, v jejichž okolí by zůstala zbývající část tělesa skládky s odhalenými svahy nad pozemky žalobce, které by bylo nutné (opět s velkými obtížemi a riziky) zajistit, aby nedošlo k jejich sesunutí. Zásahem do tělesa skládky nelze vyloučit zdravotní komplikace pro samotné pracovníky, kteří by dané práce realizovali, prašností by mohli být omezeni i zdravotně občané blízkých městských částí; nelze též vyloučit nepříznivé zásahy do vod, zvířectva v dané oblasti, mohlo by dojít i k nepříjemnému obtěžování zápachem z takto otevřené skládky. Nastaly by také výrazné dopravní dopady v souvislosti s odvozem odpadu a s tím související bezpečnostní rizika, když jízdní trasy vedou úzkými komunikacemi v rámci nově vytvořené zástavby, obývané logicky zejména rodinami s dětmi. Paradoxně v této souvislosti vyznívá aktivita žalobce a jeho námitky v rámci správního řízení co do potřeby zajištění EIA v případě plánovaných rekultivačních prací žalovaného v dané oblasti, neboť jím požadovaným „přebráním“ zeminy a odpadu nad jeho pozemky by nepochybně došlo k daleko výraznějšímu zásahu do nyní uzavřeného tělesa skládky i s neznámými zdravotními riziky. Soud I. stupně akcentoval, že žalovaný byl vůči žalobci vstřícný co do možného odkoupení jeho pozemku za podmínek výhodnějších než v případě jiných pozemků v daném místě, případně úplaty za zřízení služebnosti. Dále s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3786/2018, akceptoval námitku žalovaného a vedlejších účastníků, že těleso skládky není možné objektivně odlišit od samotných pozemků, na kterých se nachází; je zde viditelné navrstvení zeminy, souvislý porost vegetace, vybudovaná přístupová komunikace. Uzavřel, že se již po desítky let nejedná o samostatnou věc v právním slova smyslu, ale o zemní val, který je součástí pozemků, na nichž se nachází, tedy i pozemků ve vlastnictví žalobce. Žalobu s tímto odůvodněním zamítl a žalovanému a vedlejším účastníkům přiznal podle § 142 odst. l zák.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) náhradu nákladů řízení, včetně nákladů na zastoupení advokátem s ohledem na složitost a jedinečnost předmětné věci.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkl, že činil zjištění ze znaleckých posudků ([tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]) coby rozhodujících podkladů pro zamítnutí žaloby, předložených vedlejšími účastníky po koncentraci řízení poté, co bylo vyvráceno tvrzení žalovaného, že na pozemcích žalobce skládka nebyla. Dovozoval nedostatky těchto posudků co do vlastní analýzy a ověření dat a namítal, že znalci se vyjadřovali k otázkám mimo svou odbornost. Namítl dále, že odepřením ochrany jeho vlastnického práva byla legalizována „černá skládka“ a poskytnuta ochrana „neprávu“ vlastníkovi odpadu, který se neoprávněně nachází na jeho pozemcích. Ve smyslu § 2006 odst. 1 o. z. není rozhodné, že náprava by byla drahá, náročná a obtěžovala by okolí. Další využití pozemků žalobcem není relevantní a nebyl soudem I. stupně poučen o tom, aby v tomto směru doplnil svá tvrzení a důkazy. Rovněž není relevantní, zda žalovaný disponuje veřejnoprávními povoleními k odstranění odpadu. Nesprávný je i závěr soudu I. stupně o tom, že skládka se coby zemní val stala se součástí pozemku a závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3786/2018 nejsou aplikovatelné, jelikož zde nebyla povolena ani kolaudována stavba valu, jedná se o navážku komunálního odpadu a žalobní petit je odlišný, k čemuž žalobce prosazoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3202/2008. Žalobce dále dovozoval, že žalovaný zmařil výsledky mediace, protože odmítl řešení formou zřízení služebnosti, a naopak jeho jednání je nemorální, když jej „tlačí“ k tomu, aby se pozemků zbavil. Žalobce brojil rovněž proti výroku o náhradě nákladů řízení s odkazem na judikaturu Ústavního soudu k nákladům statutárního města na advokáta a dovozoval, že náklady měly být separovány, protože žalovaný v první fázi řízení popíral existenci skládky, vynaložil náklady na opožděné posudky a zmařil výsledky mediace. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a jeho žalobě vyhověl nebo, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný i vedlejší účastníci navrhli potvrzení napadeného rozsudku, s jehož závěry se ve svých obsáhlých vyjádřeních ztotožnili. Žalovaný poukázal na to, že primární snahou žalobce je přimět jej k uzavření smluvního ujednání, na jehož základě by se žalovaný zavázal k poskytování neurčité náhrady po dobu desítek let do budoucna, jejíž výše by podle požadavků žalobce převyšovala částku 40 000 Kč za m2. Zdůraznil, že chtěl rekultivovat celou lokalitu mimo jiné navezením vrstvy jílu, jež by zamezilo průsakům vody. Žalobce však tento postup ve správním řízení napadl a byl úspěšný v argumentu, že na takový zásah je třeba EIA (Environmental Impact Assessment). Je-li tomu tak, logicky by EIA byla potřebná i k zásahům do samotného tělesa skládky, a nelze si představit, že by byl povolen zásah, navrhovaný žalobcem - vyhloubení 20metrové díry do souvislého vegetačního celku za situace, kdy byly prokázány jeho negativní vlivy na okolí. Z uvedeného je zřejmá absurdita žalobního návrhu. Otevření stabilizovaného tělesa skládky by mohlo vést k destabilizaci svahu, k narušení vodního režimu a k neznámým zvýšeným zdravotním rizikům. Žalovaný akcentoval důvody, jež vedly soud I. stupně k zamítnutí žaloby, a) vyhovění žalobci by bylo na újmu práv druhých a bylo by nepřiměřené a b) skládka je součástí předmětných pozemků žalobce. Námitka porušení zásady koncentrace je nedůvodná, neboť argumentace žalovaného a s ní spojené důkazy se vyvíjela v návaznosti na průběhu řízení, znalecké posudky mají potřebné náležitosti a znalci nepřekročili svou odbornost. Napadený rozsudek mimo to nestojí jen na závěrech posudků, ale na celkovém obrazu z provedeného dokazování. Žalovaný dále odmítl svou pasivní legitimaci s poukazem na to, že nemůže odpovídat za starou ekologickou zátěž a dovozoval, že věc měla být řešena v rámci privatizace státního podniku [právnická osoba] a zpochybňoval aktivní legitimaci žalobce s přesvědčením, že měl na pozemky uplatnit restituční nárok.

5. Vedlejší účastníci akcentovali nesmyslnost a neproveditelnost žalobního návrhu, neboť při separaci požadovaného odpadu by na pozemcích žalobce zbylo množství jiného odpadu, skládkování odpadu již předpisy EU neumožňují a náklady na realizaci návrhu žalobce by byly obrovské. Vyklizení rekultivované skládky by žalovanému nic nepřineslo a vedlo by k ohrožení životní prostředí i kvality života v okolních městských částech. Vedlejší účastníci zdůraznili, že skládka vznikala jako černá a nejedná se jen o skládku komunálního odpadu, na dané místo původně odhazovaly odpad soukromé osoby, k čemuž se přidaly socialistické hospodářské organizace (zejména státní podniky, státní statky a JZD). Dále vedlejší účastníci s odkazy na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2479/2016) akcentovali, že odpad se stal součástí pozemků, neboť skládka je již rekultivovaná a je to žalobce, kdo brání dalšímu zabezpečení jejího tělesa a rozvoji okolí, když jako jediný z účastníků brojil proti územnímu rozhodnutí k další rekultivaci skládky a vyslovil ve správním řízení požadavek posouzení vlivu záměru (žalovaného k další rekultivaci území) na životní prostředí (EIA), které v tomto řízení naopak zpochybňuje. Žalobce aplikuje k prosazení svých zájmů neadekvátní postupy, zatímco všechny pozemky pod valem byly vykoupeny za cenu nejvýše 500Kč/m2, žalobce požadoval částku cca 80x vyšší. Žalobce v replice k vyjádření žalované strany obsáhle opakoval odvoalcí argumentaci, argumentoval k pasivní legitimaci žalovaného s přesvědčením, že podle zákona č. 125/1997 Sb. převzal i č. 185/2001 Sb. se obec stává původcem a současně vlastníkem komunálního odpadu v okamžiku jeho odložení na vyhrazeném místě a poukázal na to, že předmětné pozemky žalobce nebyly coby soukromé pozemky předmětem privatizace. Dovozoval dále, že odstranění odpadu z jeho pozemku je možné a realizovatelné a samotná doba provádění prací by podle jím předloženého harmonogramu prací trvala 88. Žalovaná strana pak v dalších replikách obsáhle argumentovala v duchu svých dřívějších vyjádření.

6. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích § § 212 a 212a o.s.ř., odvolání však opodstatněným neshledal.

7. Odvolací soud v prvé řadě lze souhlasí s úvahou soudu I. stupně, že za situace, kdy není možné těleso bývalé skládky odlišit od samotných pozemků, na nichž se nacházela, neboť aktuálně jsou pokryty souvislým vegetačním porostem s vybudovanou přístupovou komunikací, se tato bývalá skládka – navážka na pozemky – stala jejich součástí ve smyslu § 505 o.z. (součást věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a co nemůže být od věci odděleno, aniž se tím věc znehodnotí.) Jedná se o situaci, obdobnou té, která byla posuzována v řízení, vedenému u Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího pod sp.zn. 21 Co 130/2018 a u Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího pod sp.zn. 22 Cdo 3786/2018 (i zde se jednalo o navážku, kterou tvořil navezený tuhý komunální odpad). Je nepochybné, že odstranění odpadu, který se nachází pod povrchem pozemků, by došlo nejméně k jejich estetickému znehodnocení (srov. rozhodnutí sp.zn. 28 Cdo 3569/2019 a v něm uvedená rozhodnutí). Stal-li se předmětný odpad součástí pozemků, na nichž byl umístěn, včetně pozemků žalobce, nemůže se žalobce z titulu svého vlastnického práva domáhat jeho odstranění na žalovaném (s odhlédnutím od důvodných pochybností o jeho věcné pasivní legitimaci). Závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 3202/2008 se proto žalobce v této věci dovolává marně, jeho nosné důvody se ostatně týkají požadavku na uvedení věci do předešlého stavu (coby nároku na náhradu škody), který není předmětem tohoto řízení.

8. S odhlédnutím od uvedeného zásadního důvodu pro zamítnutí žaloby se odvolací soud zcela ztotožňuje se závěrem soudu I. stupně, že ani v případě, kdyby skládkový odpad netvořil součást pozemků žalobce, by nebylo na místě žalobě vyhovět s odkazem na čl. 11 odst. l LZPS, zakazujícího zneužití vlastnického práva na újmu druhých, potažmo § 8 o.z. (zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany). V tomto směru odvolací soud může zcela odkázat na vyčerpávající odůvodnění tohoto závěru, obsažené v odstavci 24. odůvodnění napadeného rozsudku, k němuž nemá co dodat. Bez ohledu na formální výhrady žalobce k provedení důkazu znaleckými posudky a k těmto posudkům samotným lze i jen z logiky věci konstatovat, že odstranění odpadu, nacházejícího se pod povrchem pozemků, by výrazně zasáhlo do celé krajinné oblasti a života jejich obyvatel, aniž by tento postup (vytvoření kráteru v jeho pozemcích) žalobci přineslo významný prospěch. Žalobce v odvolání popírá, že by se na pozemcích nenacházel nebezpečný odpad (azbest) s poukazem na to, že nic takového nebylo zjištěno, to však nic nemění na zásadních dopadech realizace jeho návrhu na celé široké okolí z hlediska vlivu na životní prostředí.

9. Zjištění ze znaleckých posudků, předložených v řízení žalovanou staranou, včetně výpovědí znalců, pouze dokreslují zjevnou nesmyslnost žalobního požadavku. Odvolací soud nicméně neshledal ve věci porušení zásady koncentrace řízení ve smyslu § 118b odst. l o.s.ř., neboť dotyčné důkazní návrhy byly, jak sám žalobce uvádí, učiněny v reakci na procesní situaci poté, co bylo postaveno najisto, že část tělesa bývalé skládky se na pozemcích žalobce nachází. Odvolací soud neshledal opodstatněnými ani výtky, týkající se náležitostí posudků, bez ohledu na to by konečně jejich závěry byly využitelné coby výsledky odborných vyjádření, aniž by bylo zásadně významně, že v některých dílčích otázkách (např. statiky) se znalci v rámci celkového posouzení vyjadřovali i mimo rámec své specializace.

10. Žalobní návrh se tak ve světle jeho výsledku (vyhloubení cca dvacetimetrové jámy v pozemcích žalobce s vynesením odpadních surovin, včetně potenciálně nebezpečného odpadu, na povrch) jeví bezúčelným až absurdním. Žalobce odmítl nabídku žalovaného na odprodej předmětných pozemků za cenu v místě a čase obvyklou, akceptovanou ostatními vlastníky pozemků v téže lokalitě, a v rámci mediace dne 27. 9. 2024 požadoval finanční narovnání od žalovaného za užívání pozemků za dobu 15 let zpětně ve výši 18 752 881,17 Kč a za užívání pozemků do budoucna v souhrnu 95 561 775 Kč, celkem tedy 114 314 656,17 Kč, tedy cenu naprosto nereálnou, mnohonásobně překračující tržní cenu uvedených pozemků. Konečně žalobce ve veřejně publikovaném rozhovoru dne 20. 4. 2022 (který lze označit za skutečnost obecně známou ve smyslu § 121 o. s. ř.) výslovně uvedl, že odtěžení odpadu ze strany žalovaného „je pro něho nula od nuly, ale tak to prostě je“. Zahájení tohoto řízení se ve světle uvedeného jeví jako prostředek nátlaku na žalovanou k akceptaci podmínek žalobce a žalobu lze označit za šikanózní výkon práva, neboť jejím primárním cílem je způsobit potíže a škodu žalovanému; není tedy výkonem práva, nýbrž jeho zneužitím. V nálezu sp. zn. II. ÚS 1916/20 Ústavní soud zdůraznil, že „základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat.“

11. Vzhledem k uvedeným závěrům se odvolací soud podrobně nezabýval žalovanou stranou opětovně nastolovanou otázku aktivní a pasivní věcné legitimace, neboť k tomu soud I. stupně neshromáždil dostatek skutkových podkladů. K aktivní věcné legitimaci lze však uvést, že úvahy o nutnosti uplatnění restitučního nároku žalobce k předmětným pozemků jsou liché za situace, kdy nejméně po dobu 10 let zpětně jeho knihovní držbu pozemků nikdo nezpochybnil a lze tak uvažovat o vydržení pozemků ve smyslu § 1091 odst. 2 o.z. Opodstatněná se však jeví námitka nedostatku pasivní legitimaci žalovaného, kterou soud I. stupně založil § 2 odst.8 zák. č. 238/91 Sb. o odpadech, žalovaný však případně namítl, že účinky tohoto ustanovení nelze vztáhnout k době před jeho účinností (1.8.1991). Jestliže podle zjištění soudu I. stupně skládkovou činnost na pozemku prováděl státní podnik [právnická osoba] do května 1986, pak lze přisvědčit žalovanému, že za ni nemůže nést odpovědnost, věc měla být řešena v rámci privatizace tohoto státního podniku coby závazek související s privatizovaným majetkem, jak s odkazem na přiléhavou judikaturu uvedl žalovaný. Žalobce se v takovém případě měl se svým nárokem (nebýt jeho nedůvodnosti z důvodů výše uvedených) obrátit na stát.

12. Nedůvodná je i námitka stran výše náhrady nákladů řízení žalovaného. Závěry nálezové judikatury Ústavního soudu dovozující, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy bez pomoci advokátů (např. nález sp.zn. II. ÚS 376/12), neplatí bezvýjimečně a není a priori vyloučeno, aby zastoupení daného účastníka řízení advokátem v určitém sporu bylo s ohledem na konkrétní okolnosti daného sporu považováno za účelné (např. nález sp.zn. I. ÚS 3202/17) Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že v daném případě se jedná o výjimečný spor, vymykající se zcela z běžné agendy žalovaného, k niž obě sporné strany snášely obsáhlou právní argumentaci. Úvaha žalobce o separaci nákladů ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. je nepřípadná, žalovaný i vedlejší účastníci mají podle § 142 odst. l o.s.ř. právo na náhradu všech vynaložených nákladů v důsledku svého konečného procesního úspěchu a žádná část z nich nebyla před soudem I. stupně vynaložena neúčelně.

13. Z popsaných odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Procesně úspěšnému žalovanému a jej podporujícím vedlejším účastníkům náleží podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř náhrada nákladů odvolacího řízení. Náhradu nákladů žalovaného představuje náhrada odměny advokáta ve výši 2 300 Kč podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu, další repliku, jen rekapitulující již uplatněnou argumentaci a doručenou soudu v den konání jednání, odvolací soud zhodnotil jako neúčelný úkon právní služby )s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % náhradou za daň z přidané hodnoty ( DPH) podle § 137 odst. 1 o.s.ř. ve výši 1 155 Kč. Náhradu nákladů vedlejších účastníků představuje náhrada odměny advokáta ve výši 2 070 Kč pro každého z nich (2 300 Kč – 10%), stanovená podle § 7 ve spojení s § 9 odst. 1 a § 12 odst. 4 advokátního tarifu za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, další repliku zhodnotil odvolací soud shodně neúčelnou) s paušální náhradou hotových výdajů 450 Kč a 21 % náhradou za DPH ve výši 1 927,80 Kč.