o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví

1. Napadeným rozsudkem zrušil soud I. stupně podílové spoluvlastnictví účastníků k bytové jednotce č. [Anonymizováno] v katastrálním území [adresa] (zapsaná v katastru nemovitostí u [právnická osoba], katastrální pracoviště [adresa], na listu vlastnictví č. [hodnota]) v budově č. p. [číslo], [číslo], na pozemcích parc. č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], se spoluvlastnickým podílem o velikosti [hodnota] na budově a pozemcích parc. č. [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], [číslo], a podílu o velikosti [hodnota] na jiném nebytovém prostoru č. [číslo] v téže budově na týchž pozemcích se spoluvlastnickým podílem o velikosti [hodnota] ze [hodnota] na budově a pozemcích. Nemovitost současně přikázal do vlastnictví žalobce, kterému uložil povinnost vyplatit žalované částku ve výši 3 133 500 Kč a rozhodl, že žádný ú účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci dále uložil povinnost zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 8 306 Kč a doplňujícím usnesením vyslovil, že vůči žalované státu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo. Rozhodoval na základě návrhu žalobce, který uvedl, že již nechce setrvávat ve spoluvlastnictví se žalovanou, která s bytem nakládá způsobem, jenž jej poškozuje a znemožňuje společný výkon vlastnického práva, zejména v bytě hromadí ve velkém rozsahu věci, a k dohodě účastníků nedošlo. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a namítla, že návrh je podáván v nevhodnou dobu a k její újmě s ohledem na její zdravotní stav.

2. Soud I. stupně zjistil, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky bytové jednotky se spoluvlastnickými podíly ve výši ideální poloviny, které nabyli z pozůstalosti po jejich matce [Jméno žalované]. Žalovaná v bytě bydlela již za života matky a nadále v něm bydlí, má nízký příjem, pobírá invalidní důchod I. stupně. Žalovaná je dlouhodobě v péči neurologa, imunologa, gastroenterologa, ortopeda, revmatologa, kardiologa a psychiatra, má sníženou imunitu a trpí smíšenou a jinou poruchou osobnosti. Znaleckým posudkem byla obvyklá cena nemovitosti k datu 13. 6. 2024 stanovena na 6 267 000 Kč. Zjištěný skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 1140 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (usnesení sp.zn. [číslo]) zdůraznil, že ve smyslu § 1140 odst. l o.z. nelze účast spoluvlastníka ke spoluvlastnickému společenství vynucovat proti jeho vůli. Neshledal objektivní ani subjektivní důvody pro zamítnutí návrhu. Konstatoval, že žalovaná je dlouhodobě v péči lékařů a její zdravotní obtíže se datují minimálně od roku 2012, jedná se tedy o okolnost trvalého charakteru a výrazné zlepšení jejího zdravotního stavu nelze i s ohledem na její věk očekávat. Zamítnutí žaloby by tak vedlo k tomu, že by žalobce právo na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mohl v budoucnu stěží znovu uplatnit, čímž by došlo k vytvoření neoprávněné výhody pro žalovanou, která nemovitost využívá výlučně sama. Zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví nedojde na straně žalované k újmě, předpokládané v ustanovení § 1140 odst. 2 o. z.. a nejsou naplněny ani předpoklady kritéria nevhodnosti doby zrušení spoluvlastnictví. Hodnota posuzované nemovitosti v mezidobí od konání pozůstalostního řízení stoupla, což se odrazilo i na výši vypořádacího podílu žalované, jímž žalovaná získá dostatečný finanční základ k zajištění jiného bydlení. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobě vyhověl a o náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl podle § 142 odst. 2 zák.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) s poukazem na charakter řízení a nález Ústavního soudu sp.zn. [číslo]

3. Proti výroku o věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem podala žalovaná včasné odvolání. Setrvala na obraně, že návrh byl podán v nevhodnou dobu a k její újmě a soudu I. stupně vytkla, že nevyhověl jejímu návrhu na výslech její psychiatričky s přesvědčením, že jí duševní porucha znemožňuje stěhování. Poukázala i na své další zdravotní potíže (borelióza, zánět žaludku, astma, záněty močových cest, migrenózní stavy, atopie, chronický únavový syndrom) a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V rámci jednání odvolacího soudu žalovaná uvedla, že matka si přála, aby byt zdědil její vnuk (syn žalované), což žalobce nerespektuje.

4. Žalobce navrhl potvrzení napadeného rozsudku, který označil za bezvadný. Poukázal na to, že z lékařských zpráv nevyplývá taková závažnost psychického stavu žalované, jež by jí znemožnila stěhování. Zdravotní stav žalované je dlouhodobého rázu a její konkrétní obtíže nejsou tak závažné, aby jí znemožnili opuštění předmětného bytu a nalezení jiného bydlení tím spíše, že má od žalobce obdržet částku 3 133 500 Kč. To jí umožní zakoupit jiný byt, byť menší a třeba i mimo [adresa], nebo si může řadu let platit nájemní bydlení, aniž by musela čerpat prostředky, které jí plynou z invalidního důchodu či z příležitostných brigád, a může si je šetřit do budoucna. Žalobce připomněl, že žalovaná pobírá pouze invalidní důchod I. stupně a není tak z výdělečné činnosti zcela vyloučena. Zopakoval, že žalovaná jej řadu let z užívání nemovitosti bez náhrady vylučuje a v bytě hromadí věci, což znemožňuje důstojné bydlení v něm nebo jeho pronajmutí třetí osobě.

5. Z odvolání žalované lze dovodit odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadené výroku rozsudku soudu I. stupně, včetně přecházejícího řízení, v intencích §§ 212 a § 212a o.s.ř, odvolání však neshledal opodstatněným. Jak již uvedl soud I. stupně, základním principem spoluvlastnictví, vyjádřeným v § 1140 odst. l o.z., je, že nikdo nemůže být nucen ve spoluvlastnictví setrvávat. Uvedené zákonné ustanovení reflektuje obecně uznávanou zásadu, že setrvání ve spoluvlastnickém vztahu není povinností, a proto může kterýkoli ze spoluvlastníků žádat o své oddělení ze spoluvlastnictví nebo o zrušení spoluvlastnictví jako celku. Aktuální právní úprava likvidace spoluvlastnictví přinesla zásadní koncepční odlišnost v přístupu oproti judikatuře v poměrech dříve účinného občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.), která prostřednictvím § 142 odst. 2 umožňovala zamítání žalob z důvodů zvláštního zřetele hodných. V jejich naplnění se pak promítal (často pochopitelný) přístup soudní praxe k těm spoluvlastníkům, kterým by zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mohlo přivodit určité obtíže, rubem tohoto sociálně citlivého přístupu pak bylo často zakonzervování existujícího stavu bez reálné šance na jeho změnu. Typicky se to projevovalo v případech, kdy jeden ze spoluvlastníků dlouhodobě sám užíval celou společnou nemovitost (a tím i nad rámec svého spoluvlastnického podílu), druhému spoluvlastníku za takové užívání neposkytoval žádnou náhradu a po zamítnutí žaloby na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví měl fakticky zajištěno trvalé dožití v nemovitosti, o kterou často ani nepečoval (což je v zásadně daný případ). V intencích aktuální právní úpravy potvrdila i judikatura Ústavního soudu, že zákonné výjimky, obsažené v § 1140 odst. 2 o. z., reflektují pouze dočasné okolnost, u nichž lze s velkou mírou pravděpodobnosti buď z povahy věci nebo s přihlédnutím k jejím poměrům očekávat v relativně dohledné době změnu. V usnesení sp. zn. [číslo] Ústavní soud vyložil, že „spoluvlastnictví představuje právní institut, jehož důsledkem je, že každý subjekt, jemuž spoluvlastnické právo svědčí, musí (měl by) vzít na vědomí, že danou věc (případně právo) ovládá pouze ve spojení se zbývajícím spoluvlastníkem či spoluvlastníky. Jinými slovy řečeno, uspokojuje-li někdo svoji bytovou potřebu v rodinném domě, jenž je ve spoluvlastnictví, musí si být vědom toho, že mu k těmto prostorám svědčí toliko ‚prekérní‘ vlastnický vztah, vyznačující se permanentní hrozbou, že tento spoluvlastnický vztah bude proti jeho vůli zrušen a vypořádán nedobrovolným prodejem třetí osobě. Od osoby alespoň průměrného rozumu (§ 4 odst. 1) tak lze důvodně očekávat, že s tímto vědomím bude ke svému spoluvlastnickému podílu přistupovat. Nemůže tak být pochyb o tom, že stěžovatel měl dostatek času připravit se i na situaci, že vedlejší účastník (nebo případně jeho právní nástupce) bude mít v úmyslu spoluvlastnictví zrušit a vypořádat….“.

6. Z uvedeného vyplývá, že nehodlá-li žalobce nadále setrvávat ve spoluvlastnictví předmětné bytové jednotky se žalovanou, nemá žalovaná v zásadě žádnou možnost zrušení spoluvlastnictví zabránit, neboť i v případě, že by prokázala důvody pro aktuální odklad zrušení spoluvlastnictví ve smyslu § 1155 odst. l o.z., bylo by je možné odložit nejvýše na dva roky. V řízení však nebyl zjištěn objektivní ani subjektivní důvod pro zamítnutí návrhu žalobce. Cena bytové jednotky je aktuálně na velmi vysoké úrovni a vypořádací podíl žalované tak představuje dobrý finanční základ pro případné pořízení jiného bydlení, jak již uvedl soud I. stupně. Důvodem pro odepření zrušení spoluvlastnictví nejsou ani chronické zdravotní obtíže žalované, které utvářejí její setrvalý zdravotní stav. Míra zdravotních obtíží žalované jí nicméně zásadně nebrání v běžném životě, což je zřejmé i z toho, že byla uznána invalidní pouze v nejnižším stupni, u něhož se předpokládá nejméně částečné pracovní zapojení. Psychický stav žalované byl pro účely rozhodnutí dostatečně zjištěn z podrobné lékařské zprávy [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 15.10.2024 a výslech této lékařky proto nebyl potřebný. Otázka, zda je či není žalovaná pro své psychické potíže schopna se stěhovat, nemá v tomto řízení zásadní význam a může být významná až v případném řízení o vyklizení bytové jednotky. Ve shodě se soudem I. stupně lze uzavřít, že zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků nebrání žádná okolnost. Řízení bylo zahájeno 2. 5. 2023 a trvá téměř dva roky, v průběhu kterých měla žalovaná dostatek času připravit se na situaci, že z iniciativy žalobce bude spoluvlastnictví zrušeno a ona bude případně nucena zajistit si jiné bydlení. Zachování spoluvlastnictví by žalobce nadále zcela vyloučilo z možnosti využití společné věci a vedlo by pouze k dalším právním sporům mezi účastníky o náhradu za bezdůvodné obohacení žalované výlučným užívání bytové jednotky.

7. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé a v akcesorickém výroku o nákladech řízení mezi účastníky podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Podle § 142 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. rozhodl odvolací soud, že i náklady odvolacího řízení nese každý z účastníků ve svých poměrech sám, jak to odpovídá charakteru řízení (iudicium duplex), v němž je procesní postavení účastníků zaměnitelné a každý z nich je v něm dílem úspěšný. O odměně ustanovené advokátky za odvolací řízení rozhodne podle § 140 odst. 2 o.s.ř. v rámci své funkční příslušnosti soud I. stupně.