o zaplacení 177 817,95 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 177 817,95 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení 51 546 Kč. Žalobkyně tvrdila, že má za zemřelým otcem obou účastníků [tituly před jménem] [jméno FO] (zůstavitel) pohledávku na náhradě za užívání bytu v domě v jejím spoluvlastnictví na adrese [adresa] ve výši obvyklého nájemného 15 000 Kč měsíčně za tří roky před jeho smrtí od 22.12.2019 do 15. 12. 2022 a že žalovaný jako jeden dědiců odpovídá za tuto pohledávku podle svého podílu na aktivech pozůstalosti (33,237 % z částky 535 000 Kč). Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s obranou, že se jedná o vykonstruovaný nárok s cílem zkrátit jej na dědickém podílu, neboť otec účastníků užíval byt v uvedeném domě až do své smrti bezplatně a žalobkyně vyčíslila svůj nárok až po jeho smrti.

2. Soud I. stupně učinil zjištění, popsaná v odstavcích 4. až 15. rozsudku a s odkazem na §§ 1701 odst. 1 a 2991 odst. l a a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z) dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Konstatoval, že otec účastníků žil ve společné domácnosti se svou manželkou (matkou účastníků) v bytě v domě žalobkyně od roku 1996, v roce 2002 matka účastníků zemřela a otec tam dále bydlel do 24. 10. 2022 (poté byl v domově důchodců, kde dne [datum] zemřel). Všichni sourozenci (žalobkyně, žalovaný a jejich sestra [tituly před jménem] [jméno FO]) vlastní nemovitosti, pocházejí z vlastnictví jejich prarodičů. Kupní smlouvou mezi matkou účastníků a žalobkyní (ze dne 26.9.1996) ohledně spoluvlastnického podílu na uvedeném domě bylo sjednáno ve prospěch prodávající matky účastníků věcné břemeno doživotního bezplatného bydlení v domě. Otec účastníků nicméně od počátku do konce jeho užívání bytu rovněž žalobkyni za užívání bytu, kromě nákladů, spojených s užíváním bytu, nic nehradil a hospodařil společně s matkou účastníků. Soud I. stupně dovodil, že dohoda o bezúplatném užívání bytu se týkala obou rodičů a že v průběhu rozdělování rodinného majetku rodiči účastníků mezi jejich děti došlo mezi žalobkyní a rodiči účastníků k uzavření smlouvy o výpůjčce ve smyslu § 659 obč. z. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (obč. zák.), na základě které mohl otec účastníků užívat doživotně bezplatně byt v domě žalobkyně. Uzavřel, že otec účastníků nebyl povinen za užívání bytu žalobkyni platit, a proto na jeho straně nemohlo vzniknout bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 o. z. Poukázal na to, že žalobkyně v rámci jednání dne 16. 4. 2024 fakticky popřela svá tvrzení ze žaloby (že žádné ujednání o užívání bytu mezi ní a otcem nebylo), když uvedla, že od roku 2018 se měla s otcem dohodnout na ceně za užívání bytu, a žádnou ze svých protikladných verzí neprokázala. Soud I. odmítl argumentaci žalobkyně, že důkazní břemeno tíží žalovaného, neboť na něm logicky nelze žádat, aby předložil písemnou smlouvu o užívání bytu otce účastníků v domě žalobkyně. Bylo naopak na žalobkyni, aby prokázala, že otec účastníků neměl právo bezplatně užívat předmětný byt, resp., že byl povinen za toto užívání platit. Ztotožnil se i s námitkou žalovaného, že uplatněné právo je rozporné s dobrými mravy, neboť se jedná o uměle vykonstruovanou pohledávku. Poukázal na to, že žalobkyně po celých 26 let, co u ní otec účastníků bydlel, mu z titulu užívání bytu nic neúčtovala ani na něm nic nevymáhala, ačkoliv mu pravidelně dávala vyúčtování za služby spojené s užíváním bytu. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a žalobci přiznal podle § 142 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 22. rozsudku.

3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. S oporou judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 5299/2015, sp.zn. 28 Cdo 6020/2017) dovozovala, že důkazní břemeno ohledně bezplatného užívání bytu otce tížilo žalovaného, který je neunesl. Soud I. stupně chybně vyhodnotil důkazní břemeno, nesprávně přihlédl k výpovědi svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která nemohla vypovídat objektivně, protože stejnou žalobu podala žalobkyni i proti ní, a svévolně dovodil, že mezi žalobkyní a zůstavitelem byla uzavřena smlouva o výpůjčce, ač to ze zjištěných skutečností nevyplývá, k čemuž citovala judikaturu Ústavního soudu stran (ne)přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí. Dále dovozovala, že soud I. stupně věc nesprávně právně posoudil, když nezohlednil povinnost ostatních dědiců podílet se na uspokojování životních potřeb zůstavitele a bez objektivního důvodu dovodil pouze její povinnost poskytovat mu bydlení. Bezplatným užíváním bytu v jejím domě zůstavitelem se zvýšila hodnota dědictví a ostatní dědici se na její úkor bezdůvodně obohatili, žalobkyně se tudíž pouze snaží domoci toho, o co byla ochuzena. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a její žalobě vyhověl nebo, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku. Ve vyjádření k odvolání uvedl, že žalobní nárok je účelový a vykonstruovaný a v rámci odvolání vytváří žalobkyně novou právní konstrukci o tom, že kdyby jí otec hradil nájem, neměl by na účtu peníze, které se rozdělily mezi tři dědice. Zmíněná judikatura není pro daný případ přiléhavá, neboť se týká reálných kontraktů, kdy byl předmětem sporu určitý obnos, přijatý žalovaným. Žalobkyně svá žalobní tvrzení neprokázala, naopak žalovaný předložil výpisy z účtu prokazující, že zůstavitel hradil pouze náklady na služby, související s bydlením. Pokud by měl mimo to hradit částky, požadované žalobkyní, nezbývalo by mu ani dost prostředků k zajištění obživy. Svědectví [tituly před jménem] [jméno FO] je věrohodné, neboť se o zůstavitele starala, a žalobkyně konečně vzala obdobnou žalobu vůči ní zpět.

5. Z obsahu odvolání žalobkyně se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek i předcházející řízení v intencích §§ 212 a212a o. s. ř., odvolání však opodstatněným neshledal, jelikož se se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně ztotožnil. Žalobkyní zmíněná judikatura není pro daný případ přiléhavá, neboť se týká situace, kdy je postaveno najisto, že žalovaný přijal určitou peněžní částku a proto je povinen tvrdit a prokazovat právní důvod její přijetí. V této věci o takovou situaci nejde, žalobkyně podle důvodů žaloby dovozuje svůj nárok vůči žalovanému z tvrzené a ostatními dědici v dědickém řízení odmítnuté pohledávky za zůstavitelem. Jedná se o žalobu podle § 189 odst. 1 zák.č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízení soudních, z.ř.s (nepřihlíží-li se v řízení a při rozhodování o pozůstalosti k majetku nebo dluhům zůstavitele v důsledku postupu podle § 162 odst. 2 věty druhé, § 172 odst. 2 věty druhé nebo § 173 věty druhé, mohou se účastníci domáhat svých práv žalobou) o sporném pasivu dědictví a existenci tvrzené pohledávky za zůstavitelem byla povinna prokázat žalobkyně, což se nestalo. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně získala spoluvlastnický podíl na shora uvedeném domě coby rodinném majetku mimo jiné kupní smlouvou ze dne 26.9.1996, uzavřenou s matkou účastníků při současném zřízení věcného břemene bezplatného užívání bytu matkou účastníků v domě. Právo z věcného břemene užíval s ohledem na manželský vztah a společnou domácnost i otec účastníků, který v užívání bytu průběžně pokračoval i po smrti matky účastníků, aniž by vůči němu žalobkyně za jeho života vznesla konkrétní nárok na náhradu za poskytované bydlení (nájemné). Otec účastníků tak zjevně užíval byt v domě ve spoluvlastnictví žalobkyně bezplatně, ta s tím byla za jeho života srozuměna a nic po něm nežádala. Úvaha soudu I. stupně , že se z pohledu práva jednalo o nejméně konkludentně uzavřenou smlouvu o výpůjčce ve smyslu § 659 obč. zák., není této skutkové situaci zásadně nepřiměřená. Názor, že otec jí měl za užívání bytu platit a že se na její úkor obohatil, vyjevila žalobkyně až po jeho smrti v rámci dědického řízení. Z uvedeného je zřejmé, že uplatněná pohledávku, spočívající v dluhu zůstavitele na plnění za užívání bytu po dobu tří let před jeho smrtí, byla vykonstruovaná žalobkyní až po smrti domnělého dlužníka, jako pasivum dědictví neexistuje a žalobkyně se tudíž z tohoto titulu nemůže domáhat na žalovaném žádném plnění. Tuto skutečnost si konečně žalobkyně sama uvědomila, neboť v rámci odvolacího řízení se snažila postavit svůj nárok na jiný skutkový i právní základ, dovolávajíc se rodinněprávních povinností svých sourozenců vůči otci (zůstaviteli) s úvahou, že byla poskytováním bezplatného bydlení otci zkrácena na svém dědickém podílu (pravděpodobně tedy uvažuje o svého druhu započtení plnění, spočívajícího v poskytování bydlení otci, na dědické podíly svých sourozenců). Touto novou konstrukcí nároku žalobkyně se ovšem odvolací soud nemůže zabývat, neboť v odvolacím řízení nelze podle § 216 odst. 2 o.s.ř. uplatnit nový nárok (a je otázkou, zda jej v uvedené podobě lze vůbec uplatnit mimo rámec dědického řízení) a způsobilým odvolacím důvodem ve smyslu § 205a o.s.ř. nejsou ani nová, před soudem I. stupně neuplatněná, tvrzení nebo důkazy. Z tohoto důvodu nemohl odvolací soud reflektovat rozsáhlý popis rodinných poměrů žalobkyní v její reakci na vyjádření žalovaného k odvolání (jakkoliv není pro rozhodnutí věci s ohledem na konstrukci žalobního nároku nijak významný) ani k němu připojené listiny z roku 2020.

6. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, včetně akcesorického výroku o nákladech řízení, podle. § 219 o. s. ř. potvrdil. Podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. má procesně úspěšný žalovaný právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tuto náhradu představuje náhrada odměny advokáta po 8 220 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu podle § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) s paušální náhrado hotových výdajů y po 450 Kč za úkony podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 o.s.ř.) ve výši 3 641,40 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.