o zaplacení 150 000 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč (výrok I.) a na náhradu nákladů řízení 18 456 Kč a ohledně částky 140 000 Kč s úrokem z prodlení v zákonné výši z částky 150 000 Kč od 22.6.2024 do zaplacení žalobu zamítl. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, vedeného Obvodním soudem pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], z něhož byl vzájemný návrh vyloučen k samostatnému projednání pod sp. zn. [spisová značka] (posuzované řízení). Žalovaná nesporovala základ nároku, jemuž na základě žádosti žalované ze dne 18.5.2024 vyhověla v rozsahu 50 000 Kč a navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že vyplacená částka je dostatečným zadostiučinění za žalobkyni vzniklou újmu.

2. Soud I. stupně vyšel z nesporných skutkových tvrzení účastníků a ze zjištění z obsahu spisů Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Vzal za prokázané, že posuzované řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od 10.1.2020 a bylo pravomocně skončeno dne 4.5.2024, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení řízení, jeho relevantní délka tak činila 4 roky a 4 měsíce. Zjištěný skutkový stav posoudil podle §§ 1 odst. l, 5 písm. b), 13 odst. 1, 14 odst. 3, 15 odst. 2 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) a judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. [Anonymizováno] a jeho judikatury. Délku řízení shledal s ohledem na zjištěné prodlevy v činnosti soudu nepřiměřenou a uzavřel, že neodpovídala času, v němž je možné skončení řízení v obdobných věcech zpravidla očekávat. Došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí náhradového zákona, v jehož důsledku vznikla žalobkyni újma, za níž jí náleží peněžité zadostiučinění.

3. Pro stanovení výše zadostiučinění soud I. stupně vyšel ze základní sazby 15 000 Kč za rok a 1 250 Kč za měsíc trvání řízení, aniž shledal důvod k navýšení této částky s poukazem na to, že takový postup je na místě v případech extrémní délky řízení a důvodem k jejímu zvyšování není ani ekonomická úroveň v republice či míra inflace (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, sp.zn. 30 Cdo 1964/2012, sp.zn. 30 Cdo 2181/2021), neboť újma, vyjadřující nejistotu ohledně výsledku řízení, je stejná bez ohledu na kupní sílu měny. Z hlediska kritéria postupu orgánu veřejné moci zjistil v činnosti soudu několik období nečinnosti (od 20.1.2020 do 22.4.2021, od 22.4.2021 do 25.11.2021, od 11.1.2022 do 7.7.2022, od srpna 2022 do 13.7.2023) a proto shledal opodstatněným navýšení základní částky 50 000 Kč o 20 %. Z jiných důvodů zadostiučinění nemodifikoval s odůvodněním, že z pohledu významu předmětu řízení pro žalobkyni se jednalo o běžný majetkový spor, věc byla po skutkové, procesní i právní stránce standardně složitá a žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Uzavřel, že žalobkyni náleží zadostiučinění za újmu ve výši 60 000 Kč, s ohledem na plnění žalované jí přiznal 10 000 Kč a ve zbytku žalobu zamítl. Zamítl současně požadavek žalobkyně na úrok z prodlení, neboť žalobkyně svůj nárok uplatnila dne 18.5.2024, žalovaná o něm rozhodla 19.6.2024 a plnění poskytla 21.6.2024. Zákonná šestiměsíční lhůta k projednání nároku by skončila až dne 18.11.2024, žalovaná se tudíž ve smyslu § 15 odst. 2 náhradového zákona a § 1970 občanského zákoníku nedostala do (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 2060/2001). Žalobkyni přiznal soud I. stupně podle § 142 odst. 3 zák. č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád (o.s.ř.) plnou náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v § 29. rozsudku.

4. Žalobkyně podala včasné odvolání proti zamítavému výroku rozsudku s námitkou, že soud I. stupně nesprávně posoudil výši zadostiučinění. Dovozovala, že navýšení základní částky o 20 % z důvodu postupu soudu neodpovídá extrémním průtahům v řízení s poukazem na to, že například za instančnost řízení bývá základní částka snižována o 35-40%. Zdůraznila, že ve věci bylo nařízeno první jednání až po 3 letech a 10 měsících trvání řízení, že soud ve věci nerozhodoval meritorně a výlučným důvodem pro závěr o nepřiměřené délce řízení byl postup rozhodujícího Obvodního soudu pro [adresa]. Poukázala na to, že použití základní částky 15 000 Kč za rok trvání řízení není mandatorně stanoveno a dovozovala, že již neodpovídá úrovni společnosti a je projevem „eufemizace“ nároku, k čemuž poukazovala na judikaturu Ústavního soudu. Konečně namítla, že vyčkávání uplynutí šestiměsíční lhůty pro projednání nároku je právním formalismem, když žalovaný vydal stanovisko a ukončil proces předběžného posouzení nároku před jejím uplynutím. Žalobkyně navrhla, aby napadený rozsudek změnil a přiznal jí “další odškodnění“ a náhradu nákladů řízení. Žalovaná navrhla potvrzení zamítavého výroku rozsudku. Ve vyjádření k odvolání uvedla, že soud I. stupně při stanovení formy a výše zadostiučinění postupoval v souladu s konstantní judikaturou, kterou citovala a ztotožnila se se závěry soudu I. stupně stran vlivu inflace či kupní síly měny na výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu, moderace základní částky i úroku z prodlení.

5. Žalovaná podala včasné odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení. Namítla, že žalobkyně měla se svým nárokem pouze nepatrný úspěch a již žalovanou vyplacená částka byla jejímu nároku přiměřená. Dovozovala, že žalobkyně uplatnila zjevně přemrštěný nárok, aplikace § 142 odst. 3 o.s.ř. je nesprávná a náhrada nákladů měla být přiznána žalované, případně aplikován § 150 o.s.ř. Navrhla, aby odvolací soud výrok o náhradě nákladů řízení změnil a přiznal jí proti žalobkyní 900 Kč. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované navrhla potvrzení napadeného výroku s poukazem na to, že úvahy žalované popírají nálezovou judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp.zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka], sp. Zn. [spisová značka] a další), jejichž závěry citovala.

6. Odvolací soud přezkoumal napadené výroky rozsudku a řízení, které mu předcházelo, v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř. a odvolání neshledal opodstatněnými. Soudem I. stupně stanovená výše zadostiučinění zcela odpovídá míře nemajetkové újmy žalobkyně s ohledem na okolnosti případu. Ve věci není žádný důvod pro použití vyšší roční částky než běžně užívaných 15 000 Kč, neboť délka řízení nebyla nijak extrémní a doba, která uplynula od vymezení finančního rozpětí stanoviskem Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka], není zásadně významná. Peněžní zadostiučinění za nemajetkovou újmu není náhradou faktické škody, ale svého druhu fikcí, jež má sloužit ke kompenzaci obtížně měřitelné nehmotné újmy. Nejvyšší soud přitom v uvedeném stanovisku nastavil doporučující rozmezí základní částky peněžního zadostiučinění vycházejíc z judikatury ESLP, považující za přiměřené pro vnitrostátní orgány přiznání 45% částky, kterou by přiznal sám, poměrně velkoryse nad tento rámec. Konečně k tomu, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění naopak nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace ani změna kursu měny či životní úrovně se Nejvyšší soud ve své soudem I. stupně připomenuté judikatuře opakovaně vyjádřil (srov. naposledy rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3574/2022) a obdobně se např. k otázce „valorizace“ peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu z uvedených důvodů vyjádřil ve svých nálezech i Ústavní soud ČR (nález sp.zn. [spisová značka] sp. zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka])[Anonymizováno]

7. Soudem I. stupně detekovaný nesprávný úřední postup, spočívající v neodůvodněné nečinnosti soudu, je v prvé řadě sám o sobě důvodem pro vznik nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a náhradového zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1240/2013, sp.zn.30 Cdo 1328/2009, sp.zn. 30 Cdo 2098/2012). Skutečnost, že neodůvodněné prodlevy v činnosti soudu se v posuzovaném řízení opakovaly, pak soud I. stupně přiměřeně věci zohlednil v rámci kritéria podle § 31a odst. 3 písm. d) náhradového zákona navýšením základní částky o 20% a odvolací soud neshledal žádný důvod k její modifikaci směrem nahoru. Poukazuje-li žalobkyně na nařízení prvního jednání na den 23.11.2023 až po 3 letech a 10 měsících trvání řízení, pomíjí, že v mezidobí bylo podle skutkových zjištění soudu I. stupně rozhodováno o návrhu na záměnu účastníků, o odvolání žalovaného do nemeritorního rozhodnutí nalézacího soudu a o návrhu na nařízení předběžného opatření. Pomíjí také okolnost, že sama dvakrát žádala o odročení jednání (nařízených na den 23. 6. 2020 a 10. 11. 2020), čímž se podílela na délce řízení jeho prodloužením o 10 měsíců, což soud I. stupně ani nereflektoval ponížením základní částky zadostiučinění. Odvolací soud proto uzavírá, že částka 60 000 Kč, které se žalobkyni dostalo plněním žalovaném před podáním žaloby spolu s částkou, přiznanou soudem I. stupně, je přiměřenou satisfakcí za újmu, vzniklou jí nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení. O úroku z prodlení rozhodl soud I. stupně rovněž správně v intencích § 15 odst. l náhradového zákona a uvedené judikatury, neboť žalovaná se před jeho rozhodnutím do prodlení dostat nemohla.

8. Žalovanou napadený výrok o náhradě nákladů řízení odpovídá dlouhodobě konstantní judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž výsledek řízení projevující se tím, že poškozený žalobce dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu anebo poskytnout mu morální satisfakci (případně dosáhne konstatování porušení práva), lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť žalobci výrokově nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (srov. rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 2707/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. [hodnota], rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 3223/2013 a rozhodnutí 30 Cdo 3378/2013 k aplikaci § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění, účinném do 31.12.2013). Obdobně judikuje i Ústavní soud v žalobkyní široce citované judikatuře, zdůrazňují, že rozhodující pro nárok na plnou náhradu nákladů řízení je bez ohledu na výši plnění úspěch poškozeného co do základu nároku (např. nález sp.zn. [spisová značka]), kteréžto hledisko se uplatní i v odvolacím řízení, neboť na řízení je nutno nahlížet jako na jeden celek (nálezy sp.zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka]). K poukazu žalované na přemrštěnou výši nároku žalobkyně lze pouze poznamenat, že výše náhrady nákladů řízení v případě zastoupení advokátem ve sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu se neodvíjí od výše žalobního nároku.

9. Z popsaných důvodů odvolací soud odvoláním účastnic napadené výroky jako věcně správné podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Optikou uvedené nálezové judikatury má žalobkyně, jakkoliv nebyla se svým odvoláním ve věci samé úspěšná, podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. právo na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Tuto náhradu nákladů představuje náhrada odměny advokáta za jeden úkon právní služby (doplnění odvolání ze dne 24.10.2024) ve výši 3 100 Kč s paušální náhradou výdajů ve výši 300 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) a § 13 odst. 4 vyhl.č.177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění, účinném do 31.12.2023, náhrada odměny advokáta za úkon účasti na jednání odvolacího soudu ve výši 1 500 Kč podle § 9a odst. 2 písm. a) advokátního tarifu ve znění, účinném od 1.1.2024, a za vyjádření k odvolání do nákladů řízení v poloviční výši 930 Kč podle § 7,8 a 11 odst. 2 písm. c) advokátního tarifu (z předmětu řízení 18 456 Kč), dvě paušální náhrady výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění, účinném od 1.1.2024, a 21 % náhrada za daň z přidané hodnoty (1 413 Kč).