o vyklizení bytu

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vyklizení žalovaných, svých synů, z bytové jednotky č. [číslo]/2 s příslušenstvím v budově č.p. [číslo], v [adresa], zapsané u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště [adresa] na LV č. [hodnota], která je součástí pozemku parc.č. [číslo] a [číslo] v k.ú. [adresa] (bytová jednotka). Žalobu odůvodnil tím, že bytová jednotka je v rozvodem zaniklém společném jmění manželů (SJM) s jeho bývalou manželkou [jméno FO], matkou žalovaných, a žalovaní se v ní zdržují bez platného právního titulu, jelikož jejich matka nebyla bez jeho souhlasu oprávněna přenechat jim byt k užívání. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby s obranou, že žalobce není v řízení aktivně legitimován, neboť bytovou jednotku má ve společném jmění s jejich matkou, která souhlasí s tím, aby ji užívali. Poukázali na to, že rodiče [právnická osoba] mají mít stejné životní podmínky a že žalobce ze tří nemovitostí ve společném jmění bývalých manželů sám obývá rodinný dům, zatímco jeho bývalá manželka a jejich čtyři děti by měly užívat byt o velikosti 2 + kk.

2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavci 4. odůvodnění napadeného rozsudku, a uzavřel, že aktivní i pasivní legitimace ve věci je dána. Dovodil, že žalovaní jsou na základě souhlasu své matky oprávněni bytovou jednotku užívat, neboť každý z bývalých manželů je s ní oprávněn do doby, než dojde k vypořádání společného jmění, disponovat v rozsahu svého spoluvlastnického podílu a bývalá manželka žalobce proto jeho souhlas k užívání jednotky žalovanými nepotřebovala. Oba bývalí manželé mají do doby, než dojde k vypořádání zaniklého společného jmění manželů, stejná práva a povinnosti k majetku, který za trvání manželství nabyli a který tvoří masu SJM. Soud I. stupně doplnil, že žalobce ani po poučení podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), netvrdil a neprokázal, že má závažné a důvody pro požadavek, aby žalovaní bytovou jednotku vyklidili. Odkázal pouze na probíhající řízení o vypořádání SJM mezi bývalými manžely a v jeho rámci na své zásluhy o tento majetek, na to, že jeho bývalá manželka se vůči němu domáhá určení výživného a že žalovaní se coby zletilí mají starat sami o sebe a nebýt odkázáni pouze na výživu rodiči. K žalobcem předkládané vzájemné komunikaci soud I. stupně konstatoval, že mezi žalobcem a žalovanými panuje antagonismus, žalovaní mu dávají za vinu ukončení vztahu rodičů navázáním známosti s jinou ženou a byť se ve svých slovních i písemných projevech ve vztahu k žalobci či jeho partnerce vyjadřují často nevhodně i vulgárně, nejedná se o takové projevy „nenávisti“, pro které by mělo dojít k jejich vyklizení z bytové jednotky. Poznamenal, že řada SMS zpráv se týká komunikace mezi žalovanými a nikoli mezi žalobcem a žalovanými a nelze odhlédnout od způsobu, jakým byly žalobcem z mobilních telefonů žalovaných získány. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a žalovaným přiznal podle § 142 odst.1 o. s. ř. náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 12. rozsudku.

3. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítl, že závěr, podle něhož postačuje k užívání bytové jednotky žalovanými souhlas jeho bývalé manželky, nadřazuje právo bývalé manžely jeho právu a popírá jejich stejná práva a povinnosti k zaniklému společnému jmění. Dovozoval, že nejde o běžnou správu majetku, ale o zásadní omezení jeho vlastnického práva k bytové jednotce, a že předložil důkazy, prokazují zvlášť závažné důvody pro vyklizení žalovaných. Soud I. stupně stupně zjistil, že žalovaní se ve slovních i písemných projevech vyjadřují ve vztahu k žalobci a jeho partnerce nevhodně a vulgárně a není rozhodné, za jakých okolnosti byly žalobce dotyčné záznamy pořízeny. Napadené rozhodnutí potvrzuje, že není obrana proti tomu, aby bez svolení žalobce a bez jakéhokoliv plnění obývaly byt osoby, které se netají nenávistí k němu a otevřeně se baví o „jeho fyzické likvidaci“. Doplnil, že druhý žalovaný již není od konce června 2024 studentem, což mu nesdělil, na dotazy na potvrzení o studiu nereagoval a nadále od něho inkasoval výživné. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a jeho žalobě vyhověl.

4. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku. Ve vyjádření k odvolání zdůraznili, že bytovou jednotku užívají se svolením své matky, když k majetkovým hodnotám ve společném jmění manželů mají oba bývalí manželé stejné vlastnické právo a projev jednoho z nich je dostatečným a platným důvodem k užívání bytové jednotky. Poukázali na to, že nárok na užívání bytu jim plyne i z toho, že žalobce je povinen přispívat na potřeby života rodiny podle svých osobních a majetkových poměrů tak, aby životní úroveň jejich členů byla zásadně srovnatelná. Zopakovali, že jejich rodiče mají ve společném jmění tři nemovitosti a žalovaný obývá výlučně se svou současnou partnerkou rodinný dům, jejich matka s nezletilými dcerami byt o mnohem menší ploše a žalovaní užívají předmětný byt nejmenší byt, což vypovídá o nesrovnatelném životním standartu žalobce a zbytku jeho rodiny. Žalobce sám nemá v úmyslu byt užívat ani mu jeho užívání žalovanými nepůsobí žádnou škodu. Hlavním motivem jeho žaloby je „odplata“ za způsob, jakým se synové vůči němu vyjadřují, žalobce a žalovaní však mají oboustranně velice špatný vztah a nejsou schopni spolu komunikovat. Vztahy žalobce se všemi jeho dětmi jsou od rozvodu manželství značně poznamenány a v současné době jsou rozvrácené až antagonistické. Žalobce odkazuje na soukromou korespondenci, kterou neoprávněně získal a proto k ní nelze přihlížet, žaloba je šikanózní a žalobce chce jejím prostřednictvím jen upevnit své pozice a dát synům a celé rodině najevo, jak velký odpor k nim má.

5. Z obsahu odvolání žalobce se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení, v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., odvolání však důvodným neshledal. Žalobce nezpochybňuje, že spornou bytovou jednotku má ve společném jmění s bývalou manželkou, jakkoliv v žalobě o vypořádání společného jmění tvrdí, že byla zakoupena jen z jeho prostředků. To však není rozhodné, neboť byla-li kupní cena pořizované věci zcela zaplacena z výlučných prostředků jednoho z manželů, avšak kupujícími byli oba manželé a oba při uzavření kupní smlouvy projevili vůli nabýt kupovanou věc do SJM, pak se tato věc se stala předmětem jejich společného jmění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 49/2001). Shodně projevená vůle obou manželů nabýt věc do SJM, vylučující uplatnění tzv. zákonných výluk ze společného jmění, se pak odrazila v zápisu SJM v katastru nemovitostí.

6. Podle § 713 odst. 2 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) povinnosti a práva spojená se společným jměním nebo jeho součástmi náleží oběma manželům společně a nerozdílně. Podle § 713 odst. 3 o.z. z právních jednání týkajících se společného jmění nebo jeho součástí jsou manželé zavázáni a oprávněni společně a nerozdílně. Z uvedeného vyplývá, že zákonný majetkový režim manželů, potažmo bývalých manželů - jejich společné jmění se řídí principem solidarity. Všechna práva a povinnosti ke společným věcem náležejí oběma (bývalým) manželům solidárně, což znamená, že jejich výkon jedním z manželů [právnická osoba] znamená výkon i druhým manželem, jenž se nemůže vůči třetí osobě dovolávat toho, že sám ještě to či ono nevykonal, zatímco druhý manžel již ano, neboť ten provedl dotyčný výkon i za druhého manžela (resp. bezpodílového spoluvlastníka majetku ve společném jmění). Podle § 714 odst. 2 věta první o.z. v záležitostech týkajících se společného jmění a jeho součástí, které nelze považovat za běžné, právně jednají manželé společně, nebo jedná jeden manžel se souhlasem druhého. Podle § 714 odst. 2 jedná-li právně manžel bez souhlasu druhého manžela v případě, kdy souhlasu bylo zapotřebí, může se druhý manžel dovolat neplatnosti takového jednání. Přenechání společného bytu do užívání není běžnou záležitostí a toto právní jednání mezi žalovanými a jejich matkou, bývalou manželkou žalobce, je bez souhlasu žalobce coby druhého spoluvlastníka neplatné. Jedná se však ve smyslu citovaného ustanovení § 714 odst. 2 o.z. ve spojení s § 586 o.z. o neplatnost toliko relativní. Relativní neplatnosti se musí dotčená osoba vůči všem účastníkům takto postiženého právního jednání dovolat, jinak se toto právní jednání podle § 586 odst. 2 o.z. považuje za platné. V daném případě se žalobce neplatnosti výslovně dovolal pouze vůči žalovaným v rámci předžalobních výzev, daných jím dopisy ze dne [datum] (kterými odvolací soud provedl důkaz v souladu s § 213 odst. 3 o. s. ř.), nikoliv vůči své bývalé manželce, třebaže z jejich vzájemné korespondence vyplývá, že s užíváním bytové jednotky žalovanými nesouhlasí. Samotné vyjádření či konstatování, že právní jednání bylo učiněno bez souhlasu jednoho z manželů, však nevypovídá o tom, zda se manžel dovolává jeho relativní neplatnosti či nikoliv a i při konstatování, že souhlas s takovým právním jednáním udělen nebyl, se jedná o právní jednání platné do doby, než se manžel jeho neplatnosti dovolá (srov. usnesení Nejvyššího soudu [datum], sp. zn. [spisová značka]). Vzhledem k tomu, že žalobce se relativní neplatnosti dohody mezi žalovanými a jejich matkou, jeho bývalou manželkou, o užívání bytové jednotky vůči všem jejím účastníkům účinně nedovolal, je tato dohoda platná a lze tak přisvědčit jakkoliv nedostatečně argumentovanému závěru soudu I. stupně, že představuje právní titul k užívání bytu žalovanými.

7. Právní titul k užívání bytu však žalovaným dává i jejich rodinně-právní vztah se žalobcem. V rozsudku sp. zn. [spisová značka] se Nejvyšší soud přihlásil k závěru, formulovanému v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka], uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1963, že “rodiče jsou povinni starat se o děti do doby, pokud nejsou s to živit se samy. Pod pojmem živit se nelze spatřovat jenom možnost vlastními silami nabývat prostředky nutné k obživě, ale je tam nutno zahrnout i potřebu bydlení. Pokud i tato složka péče rodičů o děti nemůže být kryta jinak, jsou rodiče povinni poskytovat bydlení i zletilým dětem. Odepřít zletilým dětem právo na bydlení u rodičů je možné jen v případě, že tyto mají možnost samostatně bydlet anebo v případě, že svého práva zneužívají ve vztahu k těm, kteří jim toto bydlení poskytují”. (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Žalovaní nemají vlastní byty a s ohledem na svůj věk a teprve nedávné ukončení studia ani prostředky k tomu, aby adekvátně uspokojili svou bytovou potřebu. Žalobce coby jejich otec jim za této situace nemůže možnost užívat byt v jeho spoluvlastnictví, který pro uspokojení vlastní bytové potřeby nepotřebuje, odepřít ani s odkazem na jejich oboustranně chladnou až nepřátelskou komunikaci, jež má zjevný původ v rozpadu manželství rodičů žalovaných, které vedlo k rozvrácení rodinných vztahů. Samotná žaloba je motivována rodinnou animozitou, vyvolanou rozchodem rodičů, jenž mají (jak vyplývá z opatrovnického rozhodnutí ve věci dcer bývalých manželů [jméno FO] Obvodního soudu pro [adresa] sp.zn. [spisová značka]) dlouhodobě vyhrocený negativní vztah, jenž se přenesl i na jejich potomky, kteří jsou v podstatě oběťmi rodičovského konfliktu. Žalobce se v této situaci nekorektně dovolává emotivního vyjádření jednoho ze žalovaných synů v soukromé (a z tohoto důvodu důkazně nepoužitelné) elektronické komunikaci žalovaných.

8. Z popsaných důvodů soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. O základu náhrady nákladů řízení rozhodl soud I. stupně správně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve prospěch žalovaných, její výši však chybně vyčíslil. Náhrada nákladů žalovaných na řízení před soudem I. stupně sestává z odměny advokátky za 7 úkonů právní služby po [částka] podle § 7 bodu 4 ve spojení s § 9 odst. 1 a § 12 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, 7 režijních paušálů náhrady jejích výdajů po [částka] podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a z 21 % náhrady za daň z přidané hodnoty (DPH) ve výši [částka], celkem [částka]. Odvolací soud proto ohledně výše náhrady nákladů řízení příslušný výrok napadeného rozsudku za použití § 221a o. s. ř. změnil, jinak jej jako správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. V odvolacím řízení procesně úspěšným žalovaným náleží náhrada nákladů této fáze řízení podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., kterou představuje odměna advokátky za dva úkony (vyjádření a účast na jednání odvolacího soudu) po [částka], dva režijní paušály náhrady výdajů po [částka] a 21 % náhrada za DPH ve výši [částka].