pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 23 C 40/2019 – 250

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení ohledně částky [částka] s příslušenstvím, žalovanou uznal povinnou zaplatit žalobci [částka] s příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení [částka] a ohledně částky [částka] s příslušenstvím žalobu zamítl. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení [částka] s příslušenstvím v rozsahu [částka] z titulu náhrady škody a v rozsahu [částka] z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklých mu v důsledku trestního stíhání, které skončilo postoupením věci do přestupkového řízení. Ohledně částky [částka] s příslušenstvím vzal žalobce po částečném plnění žalované ve výši [částka] žalobu zpět a soud I. stupně proto podle § 96 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) řízení v tomto rozsahu zastavil. Žalovaná navrhla zamítnutí zbylého nároku žaloby s obranou, že dostatečnou satisfakcí za utrpěnou nemajetkovou újmu žalobce je konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a omluva, jež vyjádřila ve stanovisku v rámci předběžného projednání nároku. Zdůraznila, že věc byla předána do přestupkového řízení, avšak odpovědnost žalobce za přestupek v mezidobí zanikla a nebylo tak postaveno najisto, zda se předmětného skutku dopustil.

2. Soud I. stupně učinil zjištění, podrobně popsaná v odstavcích 7 až 21 napadeného rozsudku. Zjistil zejména, že usnesením Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, územní odbor [obec], oddělení hospodářské kriminality, č. j.: KRPU [číslo] ze dne [datum] bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, odst. 4 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit jako řidič osobního vozidla po nehodě dne [datum] uvedením nepravdivých skutečností při nahlášení pojistné události. Trestní oznámení podala pojišťovna [právnická osoba], která z uvedeného důvodu odmítla žalobci poskytnout pojistné plnění. V rámci hlavního líčení Okresního soudu v Teplicích dne 16. 2. 201 pod č.j. 23T 165/20015-508 byla věc podle § 222 odst. 2 trestního řádu postoupena Magistrátu města Teplice s odůvodněním, že se nejedná o trestný čin, avšak skutek by mohl být příslušným orgánem posouzen jako přestupek. Dne [datum] rozhodl přestupkový orgán o odložení věci podle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, neboť odpovědnost za přestupek zanikla.

3. Soud I. stupně s odkazem na § 5, § 7 odst. 1, § 8 odst. 1, § 12, § 13 odst. 1, § 14 a § 31a odst. 2, 3 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) a judikaturu Nejvyššího soud ČR a Ústavního soudu ČR konstatoval, že usnesení o zahájení trestního stíhání je nezákonné i v případě, kdy trestní řízení skončí postoupením věci do přestupkového řízení (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2813/2011). Při stanovení formy a výše zadostiučinění vyšel zejména ze závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2813/2011 (publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [číslo]) a jím dovozených kritérií (zejména délka trestního stíhání, povaha trestní věci a následky v osobnostní sféře poškozeného). Konstatoval, že žalobce byl trestně stíhán pro spáchání přečinu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 4 trestního zákoníku a byl ohrožen sazbou odnětí svobody 1 rok až 5 let, avšak s ohledem na okolnosti případu mu reálně nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody (což se promítlo ve vydaném trestním příkazu). Trestní stíhání žalobce trvalo od [datum] do [datum], zhruba 2 roky a 8 měsíců, orgány veřejné moci postupovaly v řízení v přiměřených lhůtách a proto délku trestního stíhání zhodnotil jako přiměřenou. Z hlediska dopadů trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry soud I. stupně dovodil, že žalobci vznikla nejen újma, ztotožnitelná se subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma objektivizované povahy, měl problémy se spaním, trpěl úzkostí ohledně výsledku trestního stíhání, hádal se proto s manželkou, byl nervózní, což se promítlo i do jeho profese kadeřníka, trpěl psychosomatickými obtížemi (souladné výpovědi žalobce, jeho manželky, otce a svědků [příjmení], [příjmení], [příjmení], [příjmení] (kamaráda, kolegyň a zákaznice žalobce). Soud I. stupně vyzdvihl, že žalobce byl bezúhonný, na druhé straně zohlednil, že své příbuzné, známé a zákazníky o svém trestním stíhání sám informoval a ti jej převážně podporovali, a poukázal na to, že jeho finanční a další potíže (zařazení do interního registru nespolehlivých klientů) mu vznikly převážně či zcela v důsledku jednání pojišťovny, nikoliv v důsledku trestního stíhání. Soud I. stupně dále v intencích judikatury Nejvyššího soudu ČR provedl srovnání případu žalobce s věcí, vedenou u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 15 C 202/2015 a u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 11 Co 30/2017, ohledně nároku poškozeného, stíhaného pro přečin úvěrového podvodu, jemuž bylo přiznáno peněžní zadostiučinění ve výši [částka], oproti žalobci byl však citelně zasažen jeho profesní život, došlo k zajištění prostředků na jeho živnostenských účtech a leasingové a úvěrové společnosti s ním přestaly spolupracovat. Soud I. stupně uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním za újmu, způsobenou žalobci posuzovaným trestním stíháním, je částka [částka], kterou mu přiznal s úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení podle § 1970 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) a §15 odst. 2 náhradového zákona, ve výši dané § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky..). Ve zbytku nároku žalobu zamítl a podle § 142 odst. 3 a 146 odst. 2 o. s. ř. přiznal žalobci náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 41 rozsudku.

4. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Namítla, že ve věci byla obdobně jako v případech jí zmíněných prvostupňových rozhodnutí přerušena příčinná souvislost mezi trestním stíháním a tvrzenou nemajetkovou újmou, jelikož tvrzení stran této újmy, zejména ohledně finančních potíží žalobce, jsou přikládána k nehodě žalobce a k následnému jednání pojišťovny, která podala trestní stíhání a odmítla žalobci poskytnout pojistné plnění. Oproti soudem I. stupně srovnávanému případu se žalobce dopustil jednání, které naplňovalo minimální znaky přestupku a věc byla odložena jen z důvodu zániku odpovědnosti za přestupek dle § 76 odst. 1 písm. f) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Přiznání peněžitého zadostiučinění žalobci by bylo v rozporu s obecnou zásadou spravedlnosti, když nebylo vysloveno, že žalobce se žádného protiprávního jednání nedopustil. Ve srovnávaném případě byly též zjištěny mnohem závažnější dopady do jednotlivých sfér tamějšího poškozeného, tudíž nejde o případ, použitelný ke srovnání s případem žalobcem. Žalovaná dále poukázala na to, že sám žalobce o svém trestním stíhání otevřeně hovořil a vyvolával tak vědomost veřejnosti o něm a dovozovala, že výpovědi jeho manželky a otce jsou nevěrohodné, protože věc se žalobcem probírali. Žalovaná uzavřela, že žalobci postačí zadostiučinění ve formě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku soudu I. stupně změnil, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

5. Žalobce navrhl potvrzení napadené části rozsudku soudu I. stupně. Zdůraznil, že tvrzení žalované o tom, že se dopustil jednání, naplňující znaky přestupku, je nepravdivé a spekulativní, neboť žádné rozhodnutí v tomto směru neexistuje a žalobce jakékoliv své protiprávní jednání v souvislosti s dotyčnou dopravní nehodou odmítá. Z rozhodnutí soudu ani z výsledku správního řízení nevyplývá, v čem by mělo jeho údajné přestupkové jednání spočívat. Žalobci bylo kladeno za vinu fingování dopravní nehody a poté, co vyšla na základě znaleckého posudku najevo neudržitelnost obžaloby, tvrdil státní zástupce, že se mohl dopustit nespecifikovaného přestupku, jímž zavinil dopravní nehodu. V takovém případě by však nebyla dána totožnost skutku a rozhodnutí trestního soudu, který měl správně žalobce zprostit obžaloby, o postoupení věci do přestupkového řízení je nezákonné, žalobce však proti němu neměl opravný prostředek. Argumentace žalované o absenci příčinné souvislosti mezi trestním řízením a jednáním pojišťovny, která je iniciovala, je zavádějící, neboť postup orgánů činných v trestním řízení poskytl pojišťovně oporu pro její negativní postup vůči žalobci. Okolnosti a průběh předmětného trestního stíhání jsou atypické, trvalo dlouhou dobu a bylo vedeno zcela nedůvodně, proto je nezbytné, aby zadostiučinění bylo poskytnuto v penězích.

6. Z obsahu odvolání žalované se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený vyhovující výrok rozsudku I. stupně a řízení, jež rozhodnutí předcházelo, v intencích § 212 a 212a o.s.ř., odvolání žalované však nepřisvědčil. Odvolací soud se plně ztotožnil s přesvědčivě argumentovanými závěry soudu I. stupně, jimiž není argumentace žalované způsobilá významně otřást a na něž lze proto pro stručnost převážně odkázat. Žalovaná ve své argumentaci k jednání žalobce dovozujíc, že se dopustil nejméně přestupku, přehlíží, že žalobce nebyl za žádný přestupek pravomocně postižen. Žalobci lze naopak přisvědčit v jeho výhradách proti rozhodnutí Okresního soudu v Teplicích o postoupení věci ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 23T 165/2015-508 ze [datum rozhodnutí], neboť je velmi pochybné, zda by z pohledu přestupkové odpovědnosti žalobce byla zachována totožnost skutku, pro který byl trestně stíhán. Z judikatury Nejvyššího soudu ČR se mimo to podává závěr, že usnesení o zahájení trestního stíhání je ve smyslu § 8 odst. l náhradového zákona nezákonné i v případě, kdy trestní stíhání skončí postoupením věci do přestupkového řízení a že výsledek přestupkového řízení je z hlediska splnění podmínek odpovědnosti státu za újmu způsobenou trestním stíháním nerozhodný (srov. již soudem I. stupně zmíněné rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 4771/2015). Ve věci je tedy nepochybně dán odpovědnostní titul ve smyslu § 8 náhradového zákona (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 31 Cdo 3489/2007, sp.zn. 31 Cdo 2805/2011) a žalobcem prokázaný nárok na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a náhradového zákona.

7. Nelze přisvědčit názoru žalované, že újma vznikla žalobci výlučně v příčinné souvislosti z jednání pojišťovny. Okolnost, že pojišťovna podaným trestným oznámením iniciovala trestní stíhání žalobce, nezbavuje stát odpovědnosti za jeho nezákonné vedení a soud I. stupně velmi správně odlišil újmu, vzniklou žalobci jednáním samotné pojišťovny (nevyplacení pojistného plnění, zařazení do registru nespolehlivých klientů) a trestním stíháním, jak vyplynula i z výpovědi žalobce a slyšených svědků. Obecné tvrzení žalované o nevěrohodnosti svědeckých výpovědi otce a manželky žalobce proto, že o věci se žalobcem hovořili, je zjevně účelové, nejednalo se mimo to o jediné v řízení vyslechnuté svědky, potvrzující nepříznivý dopad trestního stíhání do osobních poměrů žalobce. Soud I. stupně správně zhodnotil všechna významná judikatorně (již soudem I. stupně zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, publikované pod č [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) dovozovaná kritéria (zejména povaha trestní věci a v jejím rámci zejména hrozba trestního postihu, délka trestního řízení, následky způsobené v osobnostní sféře poškozeného) a v duchu této judikatury (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, publikované pod [číslo] Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) také provedl přiléhavé srovnání s případem, který se s projednávanou věci v podstatných znacích shoduje. Soudem I. stupně stanovená výše peněžního zadostiučinění je zcela přiměřená nemajetkové újmě, vzniklé žalobci posuzovaným trestním stíháním. Žalobci nelze přisvědčit v jeho úvahách o dlouhé době trvání tohoto řízení s konsekvencemi do porušení jeho práva na neprůtažné řízení (žalobce ostatně nárok z titulu nepřiměřené délky posuzovaného trestního řízení neuplatnil). Jak soud I. stupně správně uzavřel, délka trestního řízení byla v daném případě přiměřená, žalobce nebyl omezen na osobní svobodě, reálně mu nehrozil vysoký trest a dopad trestního stíhání do jeho osobností sféry se omezil zejména na pocit stresu a nejistoty v rovině osobního prožitku, jenž se přenášel i manželku a další blízké osoby, zčásti i do jeho pracovní činnosti. Nelze však dovodit, že by tato míra nemajetkové újmy peněžního zadostiučinění nezasluhovala, neboť, jak to vyjádřil ve své judikatuře Ústavní soudu ČR, každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, je pro něho zátěží a výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, tím spíše, jedná-li se o obvinění„ liché“, (nález sp. zn. I. ÚS 554/04, sp.zn. II.ÚS 590/08). Ve shodě s ním odvolací soud konstatuje, že trestní řízení samo o sobě představuje natolik zásadní negativní zásah do života bezúhonného obviněného, zatěžující jeho osobní život, že pro reparaci jeho následků v osobnostní sféře zásadně nemůže pouhé konstatování porušení práva ve smyslu § 31a odst. 2 věta první náhradového zákona i s případnou omluvou postačovat.

8. Z popsaných důvodů odvolací soud vyhovující výrok rozsudku soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správného souvisejícího výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. Procesně úspěšný žalobce má podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, jež sestává z odměny advokáta za dva úkony právní služby ve výši vždy [částka] (vyjádření k odvolání a účast u ústního jednání odvolacího soudu) podle § 7 odst. 1 bodu 4 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. a) vyhl.č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 3378/2013, s paušální částkou náhrady výdajů [částka] za úkon a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši [částka] (náhrady cestovného a náhrady za promeškaný čas se žalobce vzdal).