o zaplacení 206 400 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 141 363 Kč s 15 % úrokem z prodlení z částky 107 539 Kč za dobu od [datum] do zaplacení a z částky 33 824 Kč za dobu od [datum] do zaplacení, žalobu zamítl co do 26 411 Kč s příslušenstvím a ohledně zákonného úroku z prodlení, jdoucího každý měsíc z částek po 9 504 Kč od [datum] do [datum], dále z částky 33 824 za dobu od [datum] do [datum], a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 80 310 Kč. Žalobce se na žalované domáhal po částečném zpětvzetí žaloby zaplacení 133 056 Kč z titulu dlužné úhrady za bezprávné užívání bytu č. [hodnota] v budově číslo popisné [hodnota] na pozemku parcelní číslo [hodnota] v katastrálním území [adresa] žalovanou po skončení jejího nájmu ke dni [datum] v době od listopadu 2021 do prosince 2022 a částek 894 Kč za spotřebované služby v roce 2021 a 33 824 Kč za spotřebované služby v roce 2022. Žalobce se stal nájemcem předmětného bytu poté, co nemovitost převedl do vlastnictví [právnická osoba] (bytové družstvo). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobce není k uplatněnému nároku věcně aktivně legitimován s poukazem na spor, který vede s družstvem ohledně svého vyloučení, a namítla, že není zřejmé, jak žalobce k dlužné částce dospěl.

2. Soud I. stupně učinil skutková zjištění, popsaná v odstavcích 6. až 10. napadeného rozsudku, askutkově uzavřel, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o nájmu bytu žalovanou na dobu určitou do [datum] s nájemným ve výši 72,79 Kč/m2 s vyloučením prolongace. Nájemní vztah skončil ke dni [datum] a žalovaná byt vyklidila v květnu 2024. Na základě kupní smlouvy ze dne [datum] se stalo bytové družstvo vlastníkem bytu a žalobce je podle smlouvy o nájmu družstevního bytu ze dne [datum] jeho nájemcem. Za období od listopadu 2021 do prosince 2022 byl ke dni [datum] evidován nedoplatek žalované na nájemném a souvisejících službách ve výši 206 400 Kč. Z vyúčtování služeb za rok 2021 vyplynul nedoplatek za služby ve výši 894 Kč, podle vyúčtování služeb za rok 2022 byly celkové náklady na služby 33 824,39 Kč a žalobci vznikl vůči bytovému družstvu nárok na vrácení přeplatku ve výši 28 276 Kč. Žalobce vyzval žalovanou k úhradě dluhu dne [datum] a dne [datum] s lhůtou k plnění 3 dny od doručení výzvy, výzva jí byla dne [datum] uložena na poště, žalovaná si zásilku nevyzvedla. O výši nedoplatku za služby, vyplývajícího z vyúčtování za rok 2022, se žalovaná dozvěděla z částečného zpětvzetí žaloby, které jí bylo doručeno prostřednictvím jejího zástupce dne [datum], neuhradila však ničeho.

3. Tento skutkový stav soud I. stupně posoudil podle § 2295 a § 2991 zákona č. 89/ 2012 Sb., občanský zákoník (o. z.), neboť žalovaná užívala byt i po zániku nájemního vztahu se žalobcem. Poté, co se stalo vlastníkem bytu bytové družstvo, nevznikl mezi ním a žalovanou žádný právní vztah, nájemcem bytu se stal žalobce, jemuž v užívání bytu bránila žalovaná, která byt užívala bez právního důvodu. Soud I. stupně při vyčíslení nároku žalobce vyšel z původně uzavřené nájemní smlouvy mezi žalobcem a žalovanou a tam stanovené výše nájemného 7 617,50 Kč měsíčně (podlahová plocha bytu 104,65 m² x 72,79 Kč po poskytnutí slevy), nikoli z částky 9 504 Kč, požadované žalobcem. Žalobě proto vyhověl jen co do 141 363 Kč a ve zbývajícím rozsahu 26 411 Kč ji zamítl. Žalované byly vystavovány evidenční listy či vyúčtování služeb, které však měly s ohledem na bezesmluvní poměr účastníků jen podpůrný a informační charakter, jak sám žalobce potvrdil, aniž by byly způsobilé vyvolat právní účinky, spojované s výzvou k plnění. Na úroky z prodlení má žalobce právo podle § 1968 a § 1970 o.z. ve výšipodle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ode dne [datum], kdy nastalo prodlení žalované, resp. ode dne [datum], kdy se dostala do prodlení se zaplacením částky 33 824,39 Kč, představující nedoplatek služeb za rok 2022. Procesně úspěšnému žalobci přiznal soudu I. stupně podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 18. rozsudku.

4. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Zopakovala, že žalobce není ve věci aktivně legitimován, jelikož trvá na tom, že je členkou družstva a byt užívá po právu, proto navrhovala přerušení řízení do rozhodnutí o dovolání, podaném jí v řízení, vedeném (ve věci jejího vyloučení z družstva) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], o čemž soud I. stupně nerozhodl. Dále dovozovala, že soud I. stupně postupoval procesně chybně, když se nevypořádal s tvrzením žalobce, uvedeným po poučení podle § 119a o. s. ř., a neumožnil žalované provést závěrečné shrnutí. Nesprávně též určil výši úroků z prodlení z částky 33 824 Kč, neboť ta v rozhodné době činila 11,5 %. Převážnou část odvolání představuje polemika s rozhodnutím soudu I. stupně o náhradě nákladů řízení s obsáhlou citací judikatury Ústavního soudu k náhradě nákladů řízení statutárního města dále s poukazem na to, že výpočet náhrady je nepřehledný a nepřezkoumatelný, neboť úspěchu žalobce 74,4 % neodpovídá poměrné rozdělení náhrady nákladů řízení a ve prospěch žalované mělo být zohledněno i částečné zpětvzetí žaloby. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce navrhl potvrzení napadeného výroku rozsudku, vyjma sazby úroku z prodlení z částky 33 824 Kč, která činí 11,5%. V ostatním se ztotožnil se závěry soudu I. stupně coby logickými, konzistentními a majícími oporu v provedených důkazech. Bylo prokázáno, že žalovaná užívala v rozhodném období předmětný byt, aniž hradila nájemné a zálohy naslužby. Soud I. stupně poučil účastníky podle § 119a o.s.ř. až po závěrečných řečech, ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 715/2002 však opožděné poučení nezakládá důvod pro zrušení rozhodnutí, pokud účastník nebyl zkrácen na svých právech. Důvod k přerušení řízení nebyl dán, neboť podání dovolání není důvodem pro obligatorní přerušení řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 32 Cdo 1763/2020) a otázka členství žalované v družstvu neník posouzení předmětného nároku prejudiciální. Žalobce dále dovozoval, že náklady na právní zastoupení vynaložil účelně, neboť spor byl složitý, zahrnoval posouzení řady právních otázek a žalovaná řízení svými procesními návrhy prodlužovala a komplikovala, tudíž bylo nezbytné jeho odborné právní zastoupení.

6. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený výrok rozsudku, včetně předcházejícího řízení, v intencích dle § 212 a § 212a o. s. ř., odvolání však shledal převážně neopodstatněným. V řízení nedošlo k žádné vadě, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Návrh žalované na přerušení řízení z důvodu podaného dovolání v řízení, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 78 Cm 41/2020, soud I. stupně zamítl na ústním jednání dne 15. 7. 2025, při němž také předal zástupcům účastníků písemné vyhotovení rozhodnutí. Žalobci je pak na místě přisvědčit, že v uvedeném řízení není meritorně řešena žádná pro toto řízení prejudiciálně významná otázka. Další procesní výhrada žalované je ryze účelová, po poučení podle § 119a o.s.ř. na ústním jednání dne [datum] oba účastníci řízení pouze setrvali na svých protichůdných procesních postojích a žalobce neuvedl nic, co by již nebylo tvrzeno dříve (že žalovaná na zálohách na služby za roky 2021 a 2022 nic neuhradila, k čemuž žalovaná uvedla, že „tvrdí přesný opak“ a dovolávala se žalobcem vystavené listiny), nebyl tedy žádný rozumný důvod k tomu, aby zástupce žalované opět činil závěrečný přednes, který jižbezprostředně předtím přednesl.

7. Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne [datum], č.j. [spisová značka], jímž bylo potvrzeno zamítavé usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], ve věci návrhu navrhovatelů (žalovaná a [jméno FO]) na vyslovení neplatnosti rozhodnutí členské schůze bytového družstva ze dne [datum] o jejich vyloučení z družstva (kterým odvolací soud provedl důkaz v souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř.) se podává, že bytové družstvo vzniklo v roce 2018 a jeho členem se mohla stát jen fyzická osoba, disponující platnou nájemní smlouvou, kterou žalovaná v té době neměla. Nájemní smlouva žalované byla uzavřena na dobu do [datum] bez možnosti prolongace a v době podání přihlášky do družstva [datum] ani jeden z navrhovatelů nesplňoval podmínku tzv. oprávněného nájemce, členy družstva se proto nestali a nesvědčí jim ani aktivní legitimace k vedení předmětného sporu. Vrchní soud se ztotožnil i se závěrem o zhojení nedostatku písemného vyhotovení rozhodnutí bytového družstva a s výkladem, že zákonem stanovená promlčecí lhůta nepřichází v úvahu v případě, kdy navrhovatelům předpoklady pro členství nikdy nesvědčily. Dovoláním, podaným proti tomuto rozhodnutí, navrhovatelé zpochybnili zejména závěr o promlčení a o zhojení nedostatku písemného vyhotovení rozhodnutí družstva.

8. Odvolací soud po takto doplněném dokazování dospěl k závěru, že aktivní legitimace žalobce je nepochybná, neboť byl v rozhodné době na základě nájemní smlouvy nájemcem bytu, který žalovaná fakticky užívala. Žalovaná v tomto řízení ani netvrdila, tím méně prokazovala, že by jí svědčilo nájemní právo k bytu a z citovaného pravomocného rozhodnutí vrchního soudu je jasné, že se z tohoto důvodu nemohla stát členkou bytového družstva. Na uvedených závěrech nemůže probíhající dovolací řízení ve sporu o neplatnost rozhodnutí členské schůze bytového družstva nic změnit. Ohledně samotného nároku na náhradu ve výši naposledy ujednaného nájemného (po slevě) podle § 2295 o. z. soud I. stupně provedl dostatečné dokazování a učinil odpovídající skutková zjištěné, která správně posoudil i po právní stránce. Odvolací soud proto může na tyto závěry odkázat při nezpochybněném závěru, že žalovaná v předmětem období byt užívala, aniž by žalobci cokoli hradila, a současně spotřebovávala služby, jež byl žalobce nucen zaplatit bytovému družstvu, čímž se na jeho úkor bezdůvodně obohatila ve smyslu § 2991 o. z. Dovolávala-li se žalovaná na jednání dne [datum] vyúčtování služeb rozúčtování podle zákona 67/2013 Sb. za rok 2022, je zjevné, že tato listina obsahuje předepsané a nikoli zaplacené zálohy při současném vyúčtování nákladů na služby oproti přijatým zálohám, jež svědčí o nedoplatku 33 824 Kč. V listině je mimo to výslovně uvedeno, že pokud předepsané zálohy nebyly uhrazeny, je vzniklý rozdíl vymáhán. Výše skutečně nezaplacených záloh je zřejmá i z evidence předpisu a plateb od 11/2021 do 12/2022. Žalovaná sama konečně od počátku řízení nevyvracela žalobní tvrzení, že zálohy nezaplatila a žádný důkaz o tom nenavrhla. Soud I. stupně proto žalobě správně vyhověl a nepochybil ani při určení doby prodlení žalované. Opodstatněná je pouze námitka, týkající se výše úroku z prodlení z částky 33 824 Kč od [datum] do zaplacení, kterou uznal i žalobce, neboť tato výše podle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. činila 11,5 %. Odvolací soud proto změnil podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. napadený vyhovující výrok rozsudku pouze v rozsahu 3,5 % úroku z prodlení, jinak jej jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

9. Podle 142 odst. 2 o.s.ř. za použití § 146 odst. věta prvá o.s.ř. a § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. má více procesně úspěšný žalobce právo na poměrnou náhradu nákladů řízení. Neúspěch žalobce představuje částka 26 411 Kč, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, a částka 38 626 Kč, ohledně níž vzal žalobu zpět bez plnění žalované. Soudu I. stupně nelze přisvědčit v názoru, že toto zpětvzetí nelze přičítat k tíži žalobce, neboť době provedení vyúčtování (jež bylo vystaveno jeho servisní společností) měl přizpůsobit podání žaloby. Žalobce tedy neuspěl v rozsahu 65 037 Kč (31, 5 %), a žalovaná ohledně 141 363 Kč (68,5 %), žalobce má proto právo na náhradu nákladů v rozsahu 37 %. Odvolací soud současně přisvědčil námitce žalované, že náklady na právní zastoupení nebyly žalobcem v tomto sporu účelně vynaloženy ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůraznil, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. Žádá-li statutární město (či jeho městská část) po soudu přiznání svých nákladů právního zastoupení jako účelně vynaložených, je především na něm samotném, aby bylo procesně aktivní a věrohodně přesvědčilo soud o nedostatku personálního i materiálního vybavení nezbytného pro kvalifikované hájení svých práv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2984/09 nebo usnesení sp.zn. II. ÚS 376/12, sp.zn. II.ÚS 1803/23). Žalobce v daném případě nedostatek personálního a materiálního vybavení neprokázal a v zásadě ani netvrdil, zejména neobjasnil, proč nemohl v řízení jednat prostřednictvím svých zaměstnanců s právnickým vzděláním (například s ohledem na organizační složení jeho právního oddělení) v situaci, kdy daný spor zjevně nevybočuje z jeho běžné agendy, není skutkově ani právně složitý a obrana žalované byla víceméně povrchní a mimoběžná. Účelným nákladem žalobce v tomto řízení je proto toliko částka 9 390 Kč, vynaložená na soudní poplatek, a dále mu náleží paušální náhrada výdajů ve smyslu § 151 odst. 3 o.s.ř. za 12 úkonů (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní upomínka, žaloba, písemné podání ze dne [datum], [datum], [datum], [datum], účast na jednání dne [datum], [datum], [datum], odvolání, účast na jednání odvolacího soudu dne [datum]) po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), tedy celkem 13 890 Kč, z čehož 37 % činí 5 140 Kč.