o zaplacení 54 812 Kč

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zastavil řízení co do částky 2 500 Kč, žalobu co do částky 52 312 Kč zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení 54 812 Kč z titulu náhrady škody (4 812 Kč, z toho 2 500 Kč na zaplacené pokutě a nákladech řízení, 2 000 Kč na nákladech právního zastoupení a 312 Kč na náhradě ztráty času/ušlého výdělku) a nemajetkové újmy (50 000 Kč), jež mu měly vzniknout v důsledku nezákonnosti a nepřiměřené délky řízení o přestupku, vedeném [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] jako správním orgánem prvního stupně a [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] jako odvolacím orgánem s navazujícím soudním řízením správním, vedeným [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] a Nejvyšším správním soudem v řízení o kasační stížnosti pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že nárok na náhradu nákladů zastoupení a uhrazené pokuty a nákladů řízení žalobci podle § 31 odst. l zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) nenáleží, ztráta času nepředstavuje snížení jmění žalobce, samotné vedení přestupkového řízení, jehož předmětem byl banální dopravní přestupek, nemohlo žalobci způsobit znatelnou újmu a nárok na náhradu nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení je vzhledem k tomu, že žalobce dne [datum] předběžně uplatnil pouze nárok na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy z důvodu zahájení řízení a vydání nezákonných rozhodnutí, promlčen. Mezi účastníky nebylo sporu, že částka 2 500 Kč, sestávající z pokuty ve výši 1 500 Kč a nákladů přestupkového řízení ve výši 1 000 Kč, byla žalobci odborem dopravy [Orgán veřejné moci] vrácena. Žalobce vzal proto co do částky 2 500 Kč žalobu se souhlasem žalované zpět a soud I. stupně řízení podle § 96 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) v tomto rozsahu zastavil.

2. Na základě skutkových zjištěních, popsaných v odstavcích 20. až 31. rozsudku, soud I. stupně s odkazem na § 8 odst. l a 2, § 31a a § 32 odst. 3 náhradového zákona a obecné podmínky vzniku nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy s oporou judikatury dovodil, že nárok na náhradu škody žalobce neprokázal ani jeho složky dostatečně nespecifikoval. Poukázal též na to, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne [datum], č. j. [spisová značka], byla [Orgán veřejné moci] uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 25 000 Kč, včetně nákladů žalobce na řízení o žalobě, spočívají v odměna a paušální náhradě hotových výdajů advokáta. K nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu soud I. stupně uvedl, že žalobce neprokázal vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s konkrétním odpovědnostním titulem a poukázal na nálezy Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 3005/14 a sp. zn. IV. ÚS 41/22-2 podle nichž ne každé zahájení přestupkového řízení, které nevyústilo v pravomocné meritorní rozhodnutí, lze paušálně považovat za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí a u méně závažných přestupků nelze o znatelné psychické zátěži spojené s jejich vedením uvažovat. Nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, způsobnou nepřiměřenou délkou řízení, který v rámci předběžného projednání žalobce u žalované neuplatnil, je promlčen ke dni [datum], neboť správní řízení skončilo dne [datum], kdy nabylo právní moci usnesení [Orgán veřejné moci] ze dne [datum], č. j. [spisová značka], jímž bylo řízení o přestupku podle § 125f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, vedené proti žalobci, podle § 86 odst. 1 písm. h) zákona č. 250/2016, o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, zastaveno, neboť odpovědnost za přestupek zanikla. Žaloba podaná žalobcem dne [datum] tak byla podána až po uplynutí promlčecí doby podle § 32 odst. 3 náhradového zákona. Z uvedených důvodů soud I. stupně žalobu zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. l o.s.ř. náhradu nákladů řízení.

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, směřující podle jeho obsahu proti zamítavému výroku o věci samé a akcesorickému výroku o náhradě nákladů řízení. Namítl, že ač soud I. stupně akcentoval, že nemajetková újma vzniká již v důsledku nepřiměřené délky řízení a její existence se zpravidla neprokazuje, chybně dospěl k opačnému závěru, že žalobce její existenci v příčinné souvislosti s konkrétním odpovědnostním titulem neprokázal. Dovozoval, že objektivně zjištěná nepřiměřená délka řízení je skutečností, která sama o sobě způsobuje nejistotu a stres, bez nutnosti specifického dokazování subjektivních pocitů. Soud I. stupně rovněž nesprávně vyhodnotil význam předmětu řízení pro poškozeného na základě zjištění, že se jednalo o bagatelní přestupek, k čemuž žalobce zdůraznil psychický dopad 4,5 roku trvající právní nejistoty a stresu, spojeného s neukončeným řízením, a nezhodnotil kritéria, uvedená v § 31a odst. 3 náhradového zákona. Dovozoval dále s odkazem na § 15 odst. 2 náhradového zákona, že jeho nárok není promlčen, neboť došlo ke stavení promlčecí doby po dobu předběžného projednání nároku u příslušného orgánu, uplatněného dne [datum], k němuž se žalovaná vyjádřila dne [datum] a žaloba byla dne [datum] podána včas. Konečně žalobce poukázal na to, že nárok spojoval s nesprávným úředním postupem a soud I. stupně měl posoudit věc z tohoto hlediska. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

4. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo v intencích §§ 212 a 212a o. s. ř. v nepřítomnosti omluveného žalobce a jeho zástupce v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř., odvolání však neshledal opodstatněným.

5. Z obsahu žaloby i jejího doplnění je zřejmé, že žalobce si zprvu neujasnil, z jakého titulu své nároky uplatňuje. Nárok podle náhradového zákona musí být jednoznačně vymezen co do svého skutkového základu, neobstojí tedy žalobcem na jednání soudu I. stupně prezentované přesvědčení, že není povinen vymezit titul svého nároku. Podle obsahu svých podání žalobce zjevně nerozlišil nárok z titulu samotného vedení přestupkového řízení coby nárok z nezákonného rozhodnutí (o zahájení takového řízení) per analogiam (viz níže) a nárok z nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce tohoto řízení. Jedná o samostatné nároky, které nelze směšovat a v tomto směru měl být žalobce soudem I. stupně také poučen a vyzván k upřesnění své žaloby. Ze závěru ústního jednání soudu I. stupně a zejména z odvolací argumentace žalobce se nicméně podává, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatňuje finálně z titulu nesprávného úředního postupu, jež měl spočívat v nepřiměřené délce přestupkového řízení. Nelze pak než přisvědčit soudu I. stupně v závěru, že tento nárok byl v době podání žaloby dne [datum] již promlčen, neboť namítané řízení pravomocně skončilo [datum] a šestiměsíční lhůta podle § 32 odst. 3 náhradového zákona běžela do [datum] (jak I. soud správně uvedl v odstavci. 52. rozsudku). Tato lhůta nebyla stavena ve smyslu § 35 odst. l náhradového zákona, neboť nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla žalobci vzniknout nepřiměřenou délkou namítaného přestupkového řízení, nebyl u žalované předběžně uplatněn. Podáním ze dne [datum] žalobce svůj nárok vymezil výlučně jako nárok z nezákonného zahájení přestupkového řízení (nezákonného rozhodnutí) a nepřiměřenou délku dotyčného řízení poprvé zmínil až žalobě, podané [datum], kdy již byl takový nárok promlčen. Jak již odvolací soud výše uvedl, jedná se o samostatné nároky, vzniklé na podkladě § 8 odst. l náhradového zákona anebo § 13 odst. 1 věta třetí náhradového zákona, které nelze směšovat ani zaměňovat. Žalovaná se promlčení dovolala a promlčený nárok nelze podle § 609 o.z. žalobci přiznat, proto je nadbytečné zabývat se jeho existencí (tedy skutečností, zda v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce ve smyslu § 13 odst. l věta třetí náhradového zákona).

6. Odvolací soud pro úplnost dodává, že neshledal žádné důvody, pro které by mělo být uplatnění námitky promlčení žalovanou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 588 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Účelem institutu promlčení je vést věřitele k tomu, aby uplatnil své právo bez zbytečného otálení v duchu zásady vigilantibus iura skripta sunt (právo přeje bdělým) a zamezit i z hlediska ochrany dlužníka a právní jistoty existenci dlouhodobě nevypořádaných právních vztahů. Samotné uplatnění zákonem dané námitky promlčení není v rozporu s dobrými mravy neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 799/13). Možnost uplatnění námitky promlčení ve smyslu § 32 náhradového zákona je dána k dispozici i státu, přičemž samotná skutečnost, že je promlčení namítáno státem, rozpor vznesené námitky s dobrými mravy nezakládá (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. [spisová značka]). Takto lze námitku promlčení posoudit jen výjimečně v případě, kdy by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřené tvrdým postihem ve srovnáním s charakterem uplatňovaného práva a důvody jeho včasného neuplatnění. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 85/2010, sp.zn. 26 Cdo 45/2010, sp.zn. 30 Cdo 4112/2010, sp.zn. 30 Cdo 3825/2011 rozhodnutí Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 643/04, sp.zn. I. ÚS 2364/11). Žádné okolnosti, naplňující uvedené předpoklady, nejsou v předmětné věci dány zejména proto, že žalobci nic nebránilo nárok na zadostiučinění z nepřiměřené délky řízení uplatnit včas.

7. Nároky z náhrady škody žalobce zjevně vázal k nezákonnosti jeho přestupkového řízení. V tomto směru odvolací soud přisvědčuje námitce žalované, že ztráta času (z níž vychází požadavek žalobce na zaplacení 312 Kč) nepředstavuje škodu ve smyslu zmenšení či očekávaného zvýšení (ušlého zisku) majetkových hodnot žalobce. Nejsou proto relevantní úvahy soudu I. stupně o neprokázání tohoto nároku, popsané v odst. 46 rozsudku, které by ostatně při nedostatku poučení žalobce o tom, co je povinen prokazovat ve smyslu 118a odst. 3 nemohly obstát. Shodně je nutno soudu I. stupně vytknout nedostatek poučení žalobce podle § 118a odst. l a 3 ve vztahu k požadované náhradě ve výši 2 000 kč za porady s jeho zástupcem, ohledně nichž ten nevymezil, čeho se konkrétně týkaly a kdy byly uskutečněny, tím méně jejich konání prokázal.

8. Odvolací soud nicméně dospěl k závěru, že žalobci vůbec nárok na náhradu škody na podkladě namítaného přestupkového řízení nesvědčí. Žalobce se domáhá tohoto nároku na základě analogie s konstantním judikatorním závěrem, že zahájení a vedení trestního řízení, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, je zásadně nezákonné a je proto titulem pro náhradu škody (např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991, rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1813). Ústavní soud ve své judikatuře v obecné rovině připustil analogické použití tohoto závěru na přestupkové řízení, současně však zdůraznil rozdíly mezi přestupkovým řízením a trestním řízením (v němž je obviněný vystaven riziku uplatnění podstatně závažnějších institutů a hrozbě citelnějšího trestu, s čímž je spojena v porovnání s přestupkovým řízením výrazně větší psychickou zátěž) a dovodil, že samotná okolnost zahájení přestupkového řízení pro svou nižší společenskou závažnost ve srovnání s trestním řízením nezakládá odpovědnost státu podle náhradového zákona jen z toho důvodu, že nedošlo k uznání viny či k uložení sankce za přestupek. Taková odpovědnost může nastoupit jen tehdy, jestliže to opodstatňují konkrétní okolnosti věci, zejména procesně nesprávný či excesivní postup orgánů veřejné moci (srov. nálezy Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 3005/2014, sp.zn. II. ÚS 1470/19, sp. zn. II. ÚS 1099/19, sp. zn. IV. ÚS 2841/19, usnesení sp.zn. IV.ÚS 41/22). Žalobce v daném případě žádné takové okolností netvrdil, neboť svůj nárok na náhradu škody založil výlučně na nezákonnosti rozhodnutí o přestupku, ježto byla zrušena Nejvyšším správním soudem. Tato okolnost sama o sobě však ve smyslu zmíněné judikatury k nastoupení odpovědnosti státu za případnou škodu žalobce nepostačuje tím spíše, že řízení bylo finálně zastaveno pro zánik odpovědnosti žalobce za přestupek podle § 86 odst. l písm. h) zák.č. 250/2016 (přestupkový zákon). Odvolací soud uzavírá, že ve věci nebyly předestřeny skutečnosti, které by zakládaly odpovědnost žalovaného státu za nezákonné řízení o přestupku, žalobci tak nesvědčí ani nárok na zaplacení 2 312 Kč, uplatněných z titulu náhrady škody, spočívající v nákladech právního zastoupení, odhlédnuto od restrikce náhrady takových nákladů v § 31 náhradového zákona.

9. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, včetně akcesoricky navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má v odvolacím řízení plně procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů této fáze řízení. Tuto náhradu představuje paušální náhrada hotových výdajů advokátem nezastoupeného účastníka řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši po 300 Kč podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. za 2 procesní úkony žalované (příprava a účast na jednání odvolacího soudu). Lhůta k plnění je určena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.