o zaplacení 133 163 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni 60 219 Kč a na náhradu nákladů řízení 2 300 Kč a žalobu ohledně 72 944 Kč zamítl. Žalobkyně se na žalované domáhala zaplacení 133 163 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, vedeného [Orgán veřejné moci] (úřad práce) pod sp. zn. [spisová značka], včetně navazujících řízení, vedených u [Orgán veřejné moci] pod sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] (posuzované řízení). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobkyni již za dotyčnou újmu uhradila přiměřené zadostiučinění ve výši 58 750 Kč.

2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, popsaných v odstavcích 9. až 15. napadeného rozsudku, a skutkový stav posoudil podle § 5, § 13, § 14, § 15 a § 31a zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon).

3. Konstatoval, že posuzované řízení trvalo od podání žádosti o přiznání příspěvku na péči dne [datum] do právní moci třetího rozhodnutí [Orgán veřejné moci] (MPSV) dne [datum] celkem 4 roky a 11 měsíců. Dovodil, že řízení bylo skutkově složitější, neboť rozhodnutí správních orgánů záviselo na odborném posouzení zdravotního stavu a stupně závislosti žalobkyně, což se promítlo i do složitosti procesní, k posouzení odborné otázky byly zpracovány posudky a opakovaně bylo konáno sociální šetření v místě bydliště žalobkyně. Žalobkyni však nelze přičítat k tíži, že její zdravotní stav byl předmětem odborného posouzení celkem 13x, když posudky nebyly dostatečné či přesvědčivé a opakovaně bylo žádáno jejich doplnění či revize, což jde k tíži postupu orgánů státu. Správní orgány se rovněž musely vypořádat s častými a obsáhlými podáními žalobkyně a složitost řízení po stránce procesní zvýšil i počet orgánů, rozhodujících ve věci (1x úřad práce, 3x MPSV, 2x soud). K tomu však soud I. stupně poukázal na to, že prvá dvě rozhodnutí MPSV byla v následných soudních řízeních zrušena pro nepřezkoumatelnost, což je přičitatelné k tíži státu. Postup orgánů veřejné moci byl zatížen nedůvodnými prodlevami a překračováním lhůt pro vydání rozhodnutí, jak soud I. stupně konkrétně popsal v odstavci 24. rozsudku a postup MPSV vůči žalobkyni označil za asociální a necitlivý. Žalobkyně svým postupem nepřispěla k celkové délce řízení, které pro ni mělo typově zvýšený význam, neboť jeho předmětem byla žádost o přiznání příspěvku na péči (dávky sociálního zabezpečení) a žalobkyně byla v době zahájení řízení vysokého věku (85 let) a ve špatném zdravotním stavu, průběh a délku posuzovaného řízení tak jistě vnímala velmi úkorně.

4. Soud I. stupně uzavřel, že celková doba řízení nebyla přiměřená a došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v jehož důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma, za kterou je namístě poskytnout zadostiučinění v penězích, neboť konstatování porušení práva by nebylo dostačující. Při stanovení základní částky přiměřeného zadostiučinění soud I. stupně vyšel za použití stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn 206/2010 (Stanovisko) z rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a za každý následující rok řízení, nicméně dovodil, že tyto částky neodpovídají aktuálním poměrům v České republice, když Stanovisko bylo přijato před 14 lety za jiné ekonomické situace, a s ohledem na zvýšení cenové úrovně považoval za odpovídající rozmezí 22 500 Kč až 30 000 Kč, k němuž dospěl navýšením uvedených částek o 50%. Kalkuloval tedy s částkou 22 500 Kč (15 000 Kč x 1,5) za rok řízení, resp. 1 875 Kč za 1 měsíc řízení, redukovanou na polovinu za první dva roky trvání řízení. Za použití kritérií podle § 31a odst. 3 náhradového zákona základní částku snížil z důvodu složitosti věci o 25 % (15 % za skutkovou a procesní složitost, 10 % za počet orgánů státu zapojených do rozhodování v rozsahu přičitatelném státu) a zvýšil ji o 30 % z důvodu postupu orgánů státu a o 30 % s ohledem na význam posuzovaného řízení pro žalobkyni, tedy ji zvýšil celkem o 35 %. Nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 118 969 Kč (po zaokrouhlení) tudíž vyčíslil takto: 59 (měsíců trvání řízení) x 1 875 Kč (za 1 měsíc řízení) – 12 x 1 875 Kč (modifikace na ½ za první dva roky řízení) = 88 125 Kč x 1,35 (zvýšení o 35 %). Po odečtení částky 58 750 Kč, kterou žalovaná žalobkyni již zaplatila, proto soud I. stupně žalobě vyhověl co do 60 219 Kč a ve zbylém rozsahu 72 944 Kč ji zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.), a žalobkyni, která dosáhla satisfakce ve formě zadostiučinění za nemateriální újmu, přiznal náhradu nákladů řízení v plné výši (srov. usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. [spisová značka]), tedy částku 2 300 Kč, sestávající ze soudního poplatku 2 000 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů 300 Kč za sepis žaloby dle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.

5. Žalovaná napadla rozsudek v jeho vyhovujícím výroku včasným odvoláním. Dovozovala, že částka 58 750 Kč, kterou žalobkyni dobrovolně z uplatněného titulu přiznala, je přiměřeným zadostiučiněním za vzniklou nemajetkovou újmu. Namítla, že kalkulace soudu I. stupně s inflací je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1716/2024, sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021, aprobované usnesením Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 1844/2021, nejnověji rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2356/2024), hovořící proti takovému navyšování základní částky peněžního zadostiučinění. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnil vyhovující výrok napadeného rozsudku a žalobu v celém rozsahu zamítl.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání souhlasila s tím, že soud I. stupně nesprávně valorizoval základní částku zadostiučinění, poukázala však na to, že žalovaná opomíjí modifikační kritéria. Nesouhlasila se snížením základní částky zadostiučinění o 25 % a s odkazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2182/2020 poukázala na to, že v posuzovaném řízení bylo orgány státu postupováno chybně, když nerespektovaly soudní rozhodnutí a vystavily 13 vadných posudků. Dovozovala, že v případě řádného a odborného postupu by k žádným průtahům ani k opakovanému soudnímu přezkumu nedošlo a proto je nepřípustné, aby „uměle vytvořená složitost“ byla použita ke snížení přiměřeného zadostiučinění. Dovozovala dále, že s ohledem na zásadní životní význam předmětu řízení pro ni a délku řízení je třeba stanovit základní částku při horní hranici. Zdůraznila, že žalovaná jednala necitlivě a asociálně vůči postiženému seniorovi vyššího věku. Navrhla, aby odvolací soud „vycházel při určení výše přiměřeného zadostiučinění ze základní částky při horní hranici obvyklého rozmezí bez valorizace“ a žalované uložil také povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí šestiměsíční lhůty k uspokojení nároku až do zaplacení.

7. Žalovaná s nárokem žalobkyně na úrok z prodlení nesouhlasila, k čemuž poukázala na § 15 náhradového zákona a judikaturu (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001, Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 1612/09), podle níž má poškozený právo na úrok z prodlení až po marném uplynutím zákonem stanovené šestiměsíční lhůty a na to, že částka 58 750 Kč byla žalobkyni dne [datum] vyplacena včas.

8. Žalovaná uplatnila podle obsahu odvolání odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z podnětu jejího odvolání přezkoumal vyhovující výrok rozsudku v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předcházejícího řízení. Účastnice řízení se omluvily z účasti na jednání odvolacího soudu a o jeho odročení nežádaly, odvolací soud proto odvolání projednal v souladu s § 101 odst. 3 ve spojení s § 211 o. s. ř. v jejich nepřítomnosti a shledal je částečně důvodným.

9. V daném případě bylo předmětem posuzovaného řízení základní právo ve smyslu čl. 30 Listiny základních práv a svobod (LZPS), na správní řízení o něm, jakož i na navazující soudní řízení se nahlíží jako na řízení jediné, a žalobkyně má právo na projednání věci v přiměřené době ve smyslu čl. 38 odst. 2 LZPS (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 2402/2020, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 45/2021). Soud I. stupně proto správně posuzoval celkovou délku řízení ve smyslu § 13 odst. l věty třetí náhradového zákona. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 LZPS a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí náhradového zákona nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Při posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 3 náhradového zákona, je na základě ustálené judikatury nutné vycházet z celkové doby řízení a zjistit, zda tato délka byla s ohledem na postup orgánů veřejné moci s přihlédnutím k demonstrativně jmenovaným kritériím v § 31a odst. 3 náhradového zákona v konkrétním případě nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012, nebo ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3727/2011).

10. Soud I. stupně se těmito zásadami řídil a správně uzavřel, že celková délka řízení 4 roky a 11 měsíců byla s ohledem na postup orgánů státní moci nepřiměřená a že v jejím důsledku vznikla žalobkyni nemajetková újma, jejíž odškodnění konstatováním porušení práva žalobkyně není ve smyslu § 31a odst. 2 náhradového zákona dostatečnou satisfakcí. Nelze však souhlasit s jeho úvahami o nutnosti navýšení základních částek zadostiučinění, jak byly dovozeny Stanoviskem, neboť jsou v rozporu s judikaturou, kterou se Nejvyšší soud touto problematikou zabýval. Je na místě zdůraznit, že v Stanovisku Nejvyšší soud nastavil uvedené doporučující rozmezí vycházejíc z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP), považující za přiměřené pro vnitrostátní orgány přiznání 45% částky, kterou by přiznal sám, poměrně velkoryse nad tento rámec (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek ve věci Apicella proti Itálii, odst. 72). Ve své následné judikatuře mnohokrát zdůraznil, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace, změna kursu měny či životní úrovně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, sp.zn. 30 Cdo 1153/2019, sp.zn. 30 Cdo 3574/2022). V tomto směru je judikatura Nejvyššího soudu ČR setrvale konstantní (srov. naposledy rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 1716/2024, sp.zn. 30 Cdo 2356/2024) a obdobně se např. k otázce „valorizace“ peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu z uvedených důvodů vyjádřil ve svých nálezech i Ústavní soud ČR (nález sp.zn. I. ÚS 192/11 sp. zn. III. ÚS 3385/20, sp.zn. III.ÚS 1303/21. Naposledy se k věci vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 26/25, jímž aproboval závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 2356/2024 a dovodil, že důvod pro jeho případný zásah nastane až tehdy, kdy přiznaná částka bude ve světle částek přiznávaných ESLP nepřiměřeně nízká a nebude plnit satisfakční funkci (a contrario dovodil, že takový důvod dosud nenastal).

11. Pro stanovení konkrétní výše základní roční částky zadostiučinění je významná zejména celková doba řízení a použití horní hranice uvedeného rozmezí je vyhrazeno případům řízení extrémně dlouhých, tedy takových, jejichž délka byla násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat (srov. část VI. Stanoviska). Taková extrémní délka řízení není v projednávané věci dána, proto je na místě vyjít ze základní částky 15 000 Kč za první dva roky a za každý další rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení. Základní částka peněžního zadostiučinění za dobu 4 let a 11 měsíců trvajícího řízení tak v daném případě činí 58 750 Kč (15 000 x 3 + 13 750), které žalovaná již žalobkyni uhradila. Konkrétní okolnosti posuzovaného řízení vzal soud I. stupně v úvahu při hodnocení kritérií dle § 13a odst. 3 písm. b) až e) náhradového zákona (srov. čl. VI. Stanoviska). Odvolací soud souhlasí s tím, že po skutkové a procesní stránce bylo posuzované řízení složitější s ohledem na nutnost odborného posouzení rozhodných okolností či místního šetření, byť nelze akceptovat četnost posuzování zdravotního stavu žalobkyně. Nesprávně však soud I. stupně zohlednil počet orgánů státu, jež se i opakovaně na rozhodnutí podílely, když opakovaná nepřezkoumatelnost rozhodnutí MPSV, pro níž byla zrušena, představuje ve smyslu ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009) nesprávný postup, přičitatelný orgánu státní moci a nelze tak z něho dovozovat složitost řízení. Z provedeného dokazování vyplývá, že ve věci rozhodoval jedenou úřad práce a třikrát MPSV, jehož rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost však byla správním soudem dvakrát zrušena, věc tak byla důvodně projednávána jen ve dvou stupních – úřadem práce a MPSV jako orgánem odvolacím. Odvolací řízení je však běžnou součástí soudních či správních řízení a nevede k významné složitosti řízení ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) náhradového zákona (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2921/2013). Snížení základní částky přiměřeného zadostiučinění je tedy důvodné toliko v rozsahu 15% pro skutkovou a procesní složitost, nikoliv však pro na počet instancí, v nichž orgány státní moci ve věci rozhodovaly. Jejich postup, zatížený mnoha průtahy, nepřezkoumatelnými rozhodnutími i opakovaným dokazováním soud I. stupně pečlivě zdokumentoval a správně jej promítl do 30% zvýšení základní částky zadostiučinění žalobkyně, která sama svým postupem celkovou délku řízení významně neovlivnila. Zásadní zvýšení základní částky přiměřeného zadostiučinění je na místě i pro význam řízení, který je pro jeho účastníka vyšší již s ohledem na jeho předmět (srov. čl. IV. Stanoviska) a v případě žalobkyně je na místě zohlednit i její vyšší věk a zdravotní stav, což soud I. stupně správně promítl do zvýšení základní částky zadostiučinění o 30 %.

12. Uvedená modifikace základní částky zadostiučinění na základě skutečností, významných ve smyslu § 31a odst. 3 písm. b) až e) náhradového zákona, vede k celkovému zvýšení základní částky o 45% na 85 187,50 Kč (58 750 + 26 437,50 Kč). Žalovaná uhradila žalobkyni pouze 58 750 Kč, oprávněný nárok žalobkyně proto činí 26 437,50 Kč spolu s úrokem z prodlení podle § 1970 zákona 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s § 26 náhradového zákona z této částky ode dne uplynutí lhůty dle § 15 odst. 1 náhradového zákona dne 10. 12. 2024 do zaplacení ve výši, stanovené § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Odvolací soud připustil k návrhu žalobkyně rozšíření žaloby o úrok z prodlení za použití § 95 ve spojení s § 211 o. s. ř., neboť změna žaloby je zásadně přípustná i v odvolacím řízení. Ve smyslu § 216 odst. 2 o. s. ř. nelze v odvolacím řízení pouze uplatnit nový nárok, jímž se rozumí nárok, který nemá žádnou skutkovou souvislost s dříve - před soudem I. stupně - uplatněným nárokem, což bezpochyby akcesorický nárok na příslušenství pohledávky není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 683/2004). Odvolací soud z uvedených důvodů vyhovující výrok napadeného rozsudku ohledně částky 26 437,50 Kč podle § 219 o. s. ř. potvrdil a současně žalovanou zavázal k úhradě úroku z prodlení z této částky. Ve zbývajícím rozsahu ohledně 33 781,50 Kč s příslušenstvím vyhovující výrok podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.

13. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. při respektování závěrů nálezové judikatury Ústavního soudu (nálezy sp.zn. I. ÚS 42/16, sp.zn. IV.ÚS 649/22, sp.zn. III.ÚS 1125/23) dovozující, že žalobce má v případě úspěchu ve sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu co do základu bez ohledu na výši plnění i v odvolacím řízení právo na plnou náhradu nákladů řízení v intencích § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobkyně tak má optikou této judikatury, jakkoliv žalovaná byla se svým odvoláním zčásti úspěšná, právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Náhradu představuje kromě soudního poplatku ve výši 2 000 Kč paušální náhrada hotových výdajů advokátem nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za dva úkony (žaloba, vyjádření k odvolání) ve výši po 300 Kč, stanovené § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Při vyhlášení rozsudku došlo ke zřejmé chybě v počtech mylných uvedením částky 600 Kč, ačkoli správný součet všech nákladů, jež žalobkyně vynaložila, činí 2 600 (2000 + 300 +300) a tato zjevná nesprávnost, patrná z odůvodnění rozsudku, byla v souladu s § 164 o.s.ř. ve spojení s § 211 o. s. ř. v písemném vyhotovení rozsudku napravena.