pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. 26 C 61/2020-148

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni [částka] s příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení [částka] a žalobu ohledně [částka] zamítl. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky [částka] z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 354/2009 (posuzované řízení). Žalovaná potvrdila, že žalobkyně u ní dne [datum] uplatnila předmětný nárok, a navrhla zamítnutí žaloby s argumentací, že žalobkyni poskytla zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době, které je pro daný případ dostatečnou satisfakcí, neboť žalobkyni se dostalo peněžního zadostiučinění za nepřiměřenou délku úzce souvisejícího souběžně vedeného řízení sp.zn. 15 C 143/2014.

2. Soud I. stupně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 26 C 61/2020-88 žalobě vyhověl ohledně částky [částka] s příslušenstvím, ohledně [částka] ji zamítl a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze jako soud odvolací soud na základě odvolání obou účastnic řízení usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 20 Co 171/2021-132 tento rozsudek zrušil se závěrem o jeho nepřezkoumatelnosti pro nedostatky skutkových i právních závěrů soudu. Soudu I. stupně uložil, aby na základě konkrétních skutkových zjištění o průběhu posuzovaného řízení a souběžně vedeného řízení sp. zn. 15 C 143/2014 učinil závěr, zda v posuzovaném řízení došlo k zásadnímu pochybení v postupu soudu, jež mělo za následek nepřiměřenou délku řízení, a posoudil ve smyslu ustálené judikatury souvislost souběžné vedených řízení a význam posuzovaného řízení pro žalobkyni z pohledu již poskytnutého zadostiučinění konstatováním porušení práva.

3. V napadeném rozsudku soud I. stupně zrekapituloval průběh posuzovaného řízení a řízení, vedeného pod sp.zn. 15C 143/2014 (odst. 5 rozsudku). Předmětem posuzovaného řízení, zahájeného dne [datum] podáním sedmdesáti devíti žalobců, včetně žalobkyně a jejího manžela (PhDr. [jméno] [příjmení], CSc.), který v průběhu řízení zemřel, bylo určení spoluvlastnického práva k obytným domům a pozemkům. Usnesením ze dne [datum] o vyloučení k samostatnému řízení byla věc rozdělena, v původním řízení zůstali jen čtyři žalobci ([jméno] [příjmení], [titul] [příjmení] [příjmení] [jméno], [titul] [jméno] [příjmení] a manžel žalobkyně), zatímco spor žalobkyně a ostatních žalobců byl nadále veden pod sp. zn. 15 C 143/2014. Po právní moci rozsudku (Obvodního soudu pro Prahu 5) č.j. 15 C 143/2014–202 ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu ze dne [datum rozhodnutí] č.j. 18 Co 334, [číslo] pokračoval soud v posuzovaném řízení a dne [datum] vydal konečné rozhodnutí, kterým řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. za použití § 159a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) zastavil a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Žalobkyně bylo za nepřiměřenou délku řízení sp. zn. 15 C 143/2014 rozsudkem (Obvodního soudu pro Prahu 2) ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 15 C 83/2019-72 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] (č.j. 70 Co 251/2020-114) přiznáno za dobu od [datum] do pravomocného skončení řízení sp.zn. 15C 354/2009 dne [datum rozhodnutí] peněžní zadostiučinění ve výši [částka].

4. Po právní stránce soud I. stupně věc posoudil podle § 1 odst. 1, § 5 písm. b), § 7, § 8, § 13 odst. 1 a § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (náhradový zákon). Uzavřel, že celková délka posuzovaného řízení činila 10 let a 5 měsíců a bylo v něm v důsledku právního nástupnictví po zemřelém manželu žalobkyně rozhodováno o stejném nároku jako v souběžně vedeném řízení. Žalobkyně již dne [datum] věděla, jak řízení dopadlo a posuzované řízení bylo ve vztahu k ní zastaveno pro nedostatek podmínky řízení. V souběžně vedeném řízení, pro které bylo posuzované řízení přerušeno, došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v posuzovaném řízení mohl soud rozhodnout neprodleně po nabytí právní moci rozsudku dne [datum] a jestliže rozhodl o rok a pět měsíců později„ je to již nepřiměřeně dlouhá doba“. Význam řízení pro žalobkyni v tomto období byl malý, nicméně vzhledem k tomu, že v době vydání konečného rozhodnutí jí bylo 90 let, shledal soud I. stupně opodstatněným přiznání peněžního zadostiučinění. K jeho výši dospěl snížením základní částky [částka] (15 [číslo], resp. [číslo]) o 50% z důvodu významu řízení s poukazem na to, že po rozhodnutí ve věci samé nemohlo řízení skončit jinak než zastavením řízení. Základní částku soud I. stupně dále neupravoval se závěrem, že posuzovaná část řízení nebyla složitá, žalobkyně se na délce sporu nepodílela a postup orgánu veřejné moci sám vedl k zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu žalobkyni v penězích. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobkyni přiznal [částka] s úrokem z prodlení podle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) ve spojení s § 14 a 15 náhradového zákona a nařízením vlády č. 351/2013 Sb. a ve zbývajícím rozsahu soud I. stupně žalobu zamítl. Žalobkyni přiznal s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř. náhradu nákladů řízení.

5. Proti rozsudku podaly včasné odvolání obě účastnice řízení. Žalobkyně ve svém odvolání proti zamítavému výroku a výroku o náhradě nákladů řízení vytkla soudu I. stupně formalismus popírající individualitu kauzy. S odkazem na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu dovozovala, že posuzované řízení nemělo být přerušováno a že bylo stiženo extrémními průtahy. S ohledem na vadné rozhodnutí nemohl soud I. stupně provést test proporcionality vlivu jednotlivých skutečností na celkovou délku řízení a dovodit navýšení či snížení základní částky. Soud I. stupně jí nesprávně nepřiznal náhradu za úkon (advokáta) uplatnění nároku u žalované, jehož účelnost dovozovala s odkazem na § 142a o.s.ř., rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 23 Co 246/2017 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3627/18. V doplnění odvolání poukázala žalobkyně na kauzu poškozené [jméno] [příjmení], o jejímž nároku bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Co 224/2020 a je posuzován Evropským soudem pro lidská práva, který již vyslovil předběžný názor„ diametrálně odlišný od názoru Městského soudu v Praze v obdobných kauzách“. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, přiznal jí„ další odškodnění“ a náhradu nákladů řízení.

6. Žalovaná v odvolání proti vyhovujícímu výroku a výroku o náhradě nákladů řízení namítla nesprávnost závěru soudu I. stupně o nutnosti peněžní formy zadostiučinění pro daný případ. Zdůraznila, že význam posuzovaného řízení, do něhož žalobkyně vstoupila jako nástupkyně svého manžela, byl pro ni po pravomocném skončení řízení sp.zn. 15C 143/2014 nulový, neboť řízení běženo pouze formálně. Dostatečným zadostiučiněním za jí vzniklou nemajetkovou újmu je proto konstatování porušení práva, které se žalobkyni v rámci předběžného projednání nároku dostalo. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl.

7. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jejich podnětu přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, včetně předcházejícího řízení, v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. V souladu s § 213 odst. 2 a 3 o.s.ř. zopakoval důkaz obsahem spisů Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 354/2009 a 15 C 143/2012 a dospěl k závěru, že důvodné je odvolání žalované. Při posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 3 náhradového zákona, je na základě ustálené judikatury nutné vycházet z celkové doby řízení a zjistit, zda tato délka byla s ohledem na postup orgánů veřejné moci s přihlédnutím k demonstrativně jmenovaným kritériím v § 31a odst. 3 náhradového zákona v konkrétním případě nepřiměřená (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012, sp. zn. 28 Cdo 3727/2011). Z hlediska skutkových zjištění je podstatné, že žalobkyně zahájila dne [datum] posuzované řízení, vedené pod sp. zn. 15 C 354/2009, v němž se spolu se svým manželem domáhala určení vlastnictví spoluvlastnického podílu ve společném jmění manželů v rozsahu [číslo] na specifikovaných pozemcích v k. ú. [část obce] (předmětná nemovitost), žalobu podalo celkem 79 žalobců. Podáním ze dne [datum] zástupkyně žalobců, včetně žalobkyně, oznámila soudu změny v osobách žalobců, mimo jiné i úmrtí manžela žalobkyně, a navrhla zastavení řízení. Po výzvě soudu usnesením ze dne [datum] zástupkyně žalobců dne [datum] sdělila ve vztahu k zemřelým žalobcům, že návrh na zastavení řízení je opodstatněný, když žádní právní nástupci původních žalobců nebyli ke dni [datum] známi nebo neprojevili zájem být procesními nástupci. Soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 354/2009-713, vyloučil věc všech žalobců vyjma zemřelých [jméno] [příjmení], Doc. Ph.Dr. [jméno] [příjmení] a Ph.Dr. [jméno] [příjmení] k samostatnému řízení. Usnesení nabylo právní moci [datum] a od tohoto okamžiku žalobkyně spolu s ostatními žalobci pokračovala v řízení pod sp. zn. 15 C 143/2014, v němž byla její žaloba zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 143/2014-202, doplněným rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 143/2014-1250. Odvolání proti tomuto rozsudku vzala žalobkyně zpět podáním ze dne [datum] a odvolací řízení ve vztahu k žalobkyni bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 Co 334, [číslo], který nabyl právní moci [datum], zastaveno. Žalobkyně byla za nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce řízení sp.zn. 15C 143/2014 od [datum rozhodnutí] do [datum rozhodnutí] rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 83/2019-72, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 70 Co 251/2020–114, jimiž odvolací soud zopakoval důkaz podle § 213 odst. 2 o.s.ř, odškodněna částkou [částka]. V posuzovaném řízení soud mezitím rozhodl usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 354/2009-722, že v řízení bude pokračováno na místo [jméno] [příjmení], zemřelého [datum], s procesním nástupcem a nabyvatelem dědictví [jméno] [příjmení], namísto Doc. Ph.Dr. [jméno] [příjmení] [jméno], zemřelým dne [datum], s procesní nástupkyní a nabyvatelkou dědictví [jméno] [příjmení] a ve vztahu mezi [jméno] [příjmení] a žalovanými řízení přerušil do pravomocného skončení dědického řízení, vedeného pod sp. zn. 32 D 928/2009, usnesení nabylo právní moci [datum]. Žalobkyně se tak stala současně účastnicí původního posuzovaného řízení jako právní nástupkyně svého manžela na základě dohody o vypořádání dědictví, schválené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 32 D 554/2012-54, podle níž nabyla předmětnou nemovitost do svého vlastnictví. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č.j. 15 C 354/2009-727, bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 143/2014, jen ve vztahu mezi [jméno] [příjmení] a žalovanými. Usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 354/2009-832 soud ve vztahu mezi žalobkyní [jméno] [příjmení] a žalovanými řízení podle § 104 odst. 1 ve spojení s § 159a odst. 4 o. s. ř. zastavil po zjištění, že v souběžně vedeném řízení bylo již rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 143/2014-202 ve znění rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 15 C 143/2014-1250 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 18 Co 334, [číslo] o tomtéž nároku žalobkyně pravomocně rozhodnuto ke dni [datum] a v rozsahu závaznosti výroku rozsudku nemůže být věc projednávána znovu; usnesení nabylo právní moci dne [datum].

8. Posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne [datum] do právní moci usnesení o zastavení řízení dne [datum] 10 let a 5 měsíců. Ve vztahu k původnímu žalobci do jeho smrti [datum] však trvalo necelé 3 roky a ten nemohl být po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení již s ohledem na jeho mimořádnou složitost z důvodu extrémního množství účastníků na straně žalující, kteří tak od počátku řízení museli počítat s tím, že tato okolnost povede k delšímu trvání řízení. V tomto období byla žaloba opakovaně upřesňována mimo jiné ohledně okruhu žalobců, soud rozhodoval o částečném zastavení řízení a vydával další procesní rozhodnutí, včetně rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Žalobkyní zdůrazňované přerušení řízení se jí netýkalo, z důvodu úmrtí manžela žalobkyně řízení přerušeno nebylo, neboť sama žalobkyně vyrozuměla soud o této skutečnosti až [datum], aniž by však současně sdělila, že dědické řízení po jejím manželovi již bylo skončeno. V souladu s ustálenou judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4815/2009) se přičítá právnímu nástupci celková délka řízení. Lze souhlasit s dílčím, jakkoliv implicitním a odůvodnění prostém, závěrem soudu I. stupně, že posuzované řízení trvající 10 let a 5 měsíců bylo nepřiměřeně dlouhé, neboť soud v jeho rámci nereflektoval, že v důsledku procesního nástupnictví je projednáván tentýž nárok žalobkyně v posuzovaném řízení i v řízení vedeném pod sp. zn. 15 C 143/2014, posuzované řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými nepřerušil a zastavil je až pro překážku věci pravomocně rozhodnuté pravomocně ke dni [datum] Tyto okolnosti současně potvrzují, že probíhala souběžně dvě soudní řízení, která spolu nejen ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 348/2010) svým předmětem souvisela, ale jejichž předmět byl naprosto totožný a újmu, utrpěnou žalobkyní v důsledku nepřiměřené délky řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu, je na místě vnímat jako jedinou újmu, nikoli újmu, násobenou počtem jednotlivých řízení. Výše uvedené okolnosti jsou natolik specifické, že se nutně musí projevit v závěrech soudu o možném vzniku a intenzitě nemajetkové újmy. Přestože posuzované řízení nebylo ve vztahu žalobkyně a žalovaných přerušeno, žalobkyně si z logiky věci musela být vědoma, že o jejím identickém nároku je vedeno řízení sp. zn. 15 C 143/2014, jehož se aktivně účastnila a spor byl rozhodnut rozsudkem ze dne [datum]. Odvolání proti tomuto rozsudku vzala žalobkyně zpět [datum] a od tohoto data zjevně sama neměla zájem o projednání věci.

9. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka jakožto„ toho, co je pro něj v sázce“ je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010, usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2283/2015 uveřejněné v databázi ASPI). Výše popsané skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o tom, že posuzované řízení, jehož se žalobkyně stala účastnicí na základě právního nástupnictví po zemřelém manželovi, pro ni mělo jen nepatrný význam, o čemž svědčí i to, že o úmrtí manžela informovala soud se značným zpožděním a v této souvislosti navrhla i zastavení řízení. Od rozhodnutí ve věci samé souběžně vedeném řízení, nejpozději od doby zpětvzetí odvolání žalobkyně v této věci, nemohla žalobkyně pociťovat žádnou konkrétní nejistotu ohledně výsledku posuzovaného řízení. Skutečnost, že soud zastavil posuzované řízení až usnesením ze dne [datum], tak nemůže nic změnit na závěru, že pokud žalobkyni z nepřiměřené délky tohoto řízení vůbec vznikla nemajetková újma, byla v důsledku ryze formálního vedení řízení zcela minimální. S ohledem na tyto okolnosti případu (zcela odlišné od věci, na níž žalobkyně v odvolání poukazuje) odvolací soud neshledal správným závěr soudu I. stupně, že žalobkyní náleží peněžní zadostiučiní a souhlasí s názorem žalované, že dostatečnou satisfakcí za případnou nemajetkovou újmu, vzniklou jí z délky posuzovaného řízení, je konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době, které již žalovaná žalobkyni v rámci předběžného projednání nároku stanoviskem ze dne [datum] poskytla (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 40/2009, 30 Cdo 2174/2012, 30 Cdo 2828/2011, 30 Cdo 3315/2017). Závěr o nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni a z něho vycházející formy zadostiučinění nemůže skutečnost, že žalobkyně je ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 2292/2012) osobou vyššího věku, v daném případě nijak ovlivnit.

10. Z popsaných důvodů odvolací soud vyhovující výrok rozsudku soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobu i ohledně částky [částka] s příslušenstvím zamítl, zatímco zamítavý výrok napadeného rozsudku jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Procesně úspěšné žalované náleží podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, kterou představuje paušální náhrada hotových výdajů za tři úkony (vyjádření, odvolání, odvolání) po [částka] podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.