o zaplacení 98 508 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 98 508 Kč s příslušenstvím a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč. Žalobce se uvedené částky domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Krajského soudu Ústí nad Labem (KSUL) pod sp. zn. [spisová značka] (posuzované řízení), vedeného jím v pozici žalobce o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 1 836 445 Kč. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že dostatečnou satisfakcí za předmětnou újmu žalobce je peněžní částka 65 000 Kč, kterou mu poskytla v rámci předběžného projednání nároku.

2. Soud I. stupně učinil skutková zjištění, popsaná v odstavcích 4. až 7. rozsudku, konstatoval, že byla splněna podmínka předběžného projednání nároku, mezi účastníky je nesporné poskytnutí zadostiučinění žalovanou ve výši 65 000 Kč a žalobce je aktivně legitimován podle § 249 odst. l zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon. S odkazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva), § 13 zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákona) a stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 206/2010 zdůraznil, že délka řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách, vycházejících z působení státu v projednávané věci, přičemž nelze vycházet z nějaké abstraktní předem dané délky řízení, která by mohla být považována za přiměřenou. Dovodil, že posuzované řízení trvalo 6 let a 5 měsíců, bylo standardně obtížné, ale probíhalo opakovaně na třech stupních soudní soustavy, což mělo za následek prodloužení jeho délky o dobu řízení před další instancí, přičemž ke zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem došlo v důsledku odlišného právního hodnocení. Žalobce se na délce řízení významně nepodílel a význam řízení pro něho byl standardní. K tomu soud I. stupně poukázal na to, že žalovaná částka nepředstavovala ani 1/6 majetkové podstaty dlužníka, která přesahovala 12 milionů Kč. V řízení neshledal významná období nečinnosti, kromě období od [datum], kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu, do [datum], kdy tento soud překračujíc dobu l roku rozhodl. Soud I. stupně uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 náhradového zákona a k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, požadavek žalobce na zaplacení zadostiučinění v penězích je proto co do základu oprávněný. Při stanovení výše zadostiučinění vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky a za každý další rok řízení a výslednou částku snížil o 30% z důvodu počtu instancí, které se na vyřízení věci podílely. Dospěl k závěru, že žalobci náleží na zadostiučinění za předmětnou nemajetkovou újmu 56 875 Kč a vzhledem k tomu, že mu žalovaná dobrovolně plnila částku 65 000 Kč ve lhůtě podle § 15 odst. 1 náhradového zákona, žalobu zamítl a procesně úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. l zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.).

3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, kterým sporoval výši svého nároku. Dovozoval, že soud I. stupně nesprávně snížil zadostiučinění o 30%, k čemuž poukazoval s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1112/2011 na to, že rozsudky nižších soudu byl zrušeny pro nesprávné právní posouzení a že mu nelze přičítat k tíži využití opravných prostředků, tudíž ani okolnost, že řízení probíhalo ve více stupních. Dovozoval dále, že v řízení se vyskytlo více „průtahů“, k čemuž poukazoval na časový odstup mezi jednotlivými úkony, na excesivní délku řízení před Nejvyšším soudem a na přerušení řízení. Tvrdil, že řízení pro něho coby insolvenčního správce mělo mimořádný význam, jelikož zásadně ovlivnilo průběh insolvenčního řízení a možnost uspokojení věřitelů. Uzavřel, že napadené rozhodnutí je „v příkrém rozporu s principem efektivního odškodnění“ ve smyslu § 31a náhradového zákona čl. 13 úmluvy a navrhl, aby je odvolací zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení nebo, aby je změnil a žalobě vyhověl.

4. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Ve vyjádření k odvolání odmítla námitky žalobce proti ponížení základní částky jako nedůvodné s nepřípadným judikatorním odkazem, neboť právní pochybení při posouzení věci nelze hodnotit v neprospěch státu, jemuž nelze přičítat k tíži ani využití opravných prostředků účastníkem. Soud I. stupně správně zhodnotil období nečinnosti soudu, když hodnocení délky řízení před soudy jednotlivých stupňů je odvislé od hodnocení konkrétních úkonů a jednání soudu a jejich významu pro rozhodnutí ve věci. Žalovaná dále zdůraznila, že žalobci dotyčná újma vznikla jako insolvenčnímu správci a význam řízení pro něho byl maximálně standardní, ne-li nižší, protože jeho předmět se netýkal jeho majetkové sféry, ale konkursní podstaty dlužníka v insolvenčním řízení. Žalobce v replice k vyjádření žalované setrval na tvrzení, že řízení pro něho mělo mimořádný význam, když jednal v rámci své zákonné funkce ve prospěch majetkové podstaty dlužníka, zopakoval, že víceinstančnost řízení vyplynula z pochybení soudu a že v jeho rámci bylo opakovaně odročováno a bylo přerušeno z důvodu, které nezavinil.

5. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích §§ 212 a § 212a o. s. ř. Odvolání projednal v rámci nařízeného ústního jednání v souladu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti řádně předvolaných žalobce a jeho zástupce, kteří se k němu bez omluvy nedostavili, a odvolání neshledal opodstatněným.

6. Právo na projednání věci v přiměřené lhůtě je zakotveno v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Podle § 13 odst. l náhradového zákona stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle § 31a odst. l náhradového zákona bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle § 31a odst. 2 zákona se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závaznosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle § 31a odst. 3 zákona v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

7. Za porušení zásady rychlosti řízení ve smyslu nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. l náhradového zákona je třeba považovat takový postup soudu v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví v příčinách, vycházejících z působení soudu v dané věci zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zák. č. 82/1998 Sb. ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka]).

8. Soud I. stupně se výše uvedenými zásadami řídil a s jeho závěry, jimiž nejsou odvolací námitky způsobilé významně otřást, se odvolací soud ztotožnil. Soud I. stupně správně zhodnotil relevantní kritéria ve smyslu § 31a odst. 3 náhradového zákona a učinil s odkazem na přiléhavou judikaturu správné závěry stran modifikace základní částky peněžního zadostiučinění co do složitosti řízení, která se projevila v působení všech stupňů soudní soustavy v řízení. Případně a v souladu s konstantní judikaturou poukázal na to, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3628/2010, sp.zn. 30 Cdo 1112/2011, sp.zn. 30 Cdo 669/2013). Tento objektivní závěr vychází z podstaty soudního řízení, jež se řídí procesními pravidly a umožňuje účastníkům využití opravných prostředků, což je nutno při posuzování délky řízení zohlednit ve prospěch státu. Výhrady žalobce v tomto směru nejsou opodstatněné a jeho poukaz na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1112/2011 nepřípadný. V předmětné věci nebyla rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušena pro jejich nepřezkoumatelnost nebo jinou zásadní procesní vadu, nýbrž pro odlišný právní názor Nejvyššího soudu. Vyjádření právního názoru v rozhodnutí představuje součást rozhodovací činnosti daného orgánu, která se ve vydaném rozhodnutí odrazí, takže ji lze posuzovat jen z pohledu vzniku nároku na škodu z titulu nezákonného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1018/2007). Při posuzování přiměřenosti délky řízení lze v neprospěch státu v rámci posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci hodnotit jen porušení základních procesních pravidel jako nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí nebo jiné závažné procesní vady, jež vedly k prodloužení řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, sp.zn. 30 Cdo 3763/2017).

9. Soud I. stupně také správně zhodnotil jako zásadní „průtah“ v řízení období projednávání věci u Nejvyššího soudu, jakkoliv se nejednalo o nijak „excesivní“ délku dovolacího řízení, neboť ta přesáhla onen zejména výkladovou judikaturou dovozovaný rok jen o v celkovém kontextu řízení méně významnou dobu tří měsíců. Další významné období nečinnosti ani odvolací soud v postupu soudů v posuzovaném řízení nezjistil. Dobu, po kterou bylo řízení přerušeno, nelze hodnotit jako období nečinnosti soudu, neboť po tu dobu soud podle § 111 odst. l o.s.ř. konat nemůže. Další údajné průtahy žalobce konstruuje vytržením určitých dat z celkového průběhu řízení, když nebere na vědomí v mezidobí činěné úkony soudu. Představa, že soud může při množství zpracovávaných případů konat tak, aby jeho jednotlivé úkony na sebe bezprostředně navazovaly, je ostatně iluzorní. Okolnost, že se v řízení vyskytlo delšíobdobí nečinnosti, je sama o sobě důvodem vznik nároku žalobce, aniž by průběh posuzovaného řízení dával předpoklad pro případné navýšení zadostiučinění z důvodu postupu soudu. Obecně platí, že nesprávný úřední postup, za který je žalobkyni poskytováno zadostiučinění, nemůže zároveň představovat okolnost, pro kterou by mělo být poskytované zadostiučinění zvyšováno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 1240/2013).

10. Odvolací soud je ve shodě se soudem I. stupně i v tom, že řízení mělo pro žalobce nejméně standardní význam, ne-li ve smyslu vyjádření žalované význam snížený. Nelze přehlédnout zásadní rozdíl mezi tím, zda předmět řízení zasahuje přímo do právních poměrů poškozeného účastníka či zda tento účastník jedná v řízení v postavení úřední osoby (insolvenčního správce) a rozhodnutí se jeho vlastní majetkové či jiné sféry přímo netýká. Krom toho lze přisvědčit závěru soudu I. stupně, že částka, o níž v posuzovaném řízení šlo, není v rámci celkového výtěžku daného insolvenčního řízení mimořádně významná. K argumentaci žalobce nezbytností přiměřenosti zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvolací soud zdůrazňuje, že částka 65 000 Kč žalobci žalovanou mimosoudně poskytnutá, není nijak zanedbatelná a naopak převyšuje míru přiměřeného zadostiučinění, k níž dospěl soud I. stupně. Při úvaze o sníženém významu předmětu řízení pro žalobce, jenž v insolvenčním řízení plní úlohu „manažéra“ úpadku dlužníka, který spravuje a zpeněžuje majetkovou podstatu za účelem uspokojení nároků věřitelů, na němž nemá vlastní zájem a nemůže být tedy na výsledku souvisejícího řízení emocionálně zainteresován, by přitom bylo na místě uvažovat i o satisfakci toliko nepeněžité, spočívající v § 31a odst. 2 náhradového zákona předvídaného konstatování porušení práva na přiměřenou délku řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 40/2009, sp.zn. 30 Cdo 3076/2012).

11. Z popsaných důvodů odvolací soud podle § 219 o. s. ř. napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, včetně akcesoricky navazujícího výroku o nákladech řízení. Podle§ 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má procesně zcela úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Tuto náhradu představuje paušální náhrada hotových výdajů advokátem nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. s přihlédnutím k závěrům usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2638/2025 (srov. odst. 21 až 23. usnesení), za 3 úkony žalované v tomto řízení (vyjádření k odvolání a příprava a účast na jednání odvolacího soudu) po 450 Kč. Lhůta k plnění je určena podle ustanovení § 160 odst. 1 o. s. ř.