o zaplacení 80 792 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobci 73 959 Kč s úrokem z prodlení 13,75 % ročně od 18. 11. 2022 do zaplacení a z částky 123 958 Kč od 18. 11. 2022 do 22. 11. 2022, žalobu ohledně částky 6 833 Kč s příslušenstvím zamítl, zastavil řízení ohledně úroku z prodlení z částky 204 750 Kč od 17. 11. 2022 do 18. 11. 2022 a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 6 114 Kč. Žalobce se domáhal zaplacení 204 750 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně délce řízení, vedeného Krajským soudem v [místo] pod sp. zn. [spisová značka] (posuzované řízení), jehož délka přesáhla 11 let a 5 měsíců. Žalovaná při nezpochybněném základu žaloby navrhla její zamítnutí s obranou, že v rámci předběžného projednání nároku žalobci poskytla na požadovaném zadostiučinění 123 958 Kč jako dostatečnou satisfakci.

2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění průběhu řízení ze spisu Krajského soudu v [místo] pod sp. zn. [spisová značka], popsaného v 6. odstavci napadeného rozsudku, a takto zjištěný skutkový stav posoudil podle § 1 odst. 1, § 13 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon), za použití judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a Nejvyššího soudu ČR. Konstatoval, že řízení ve vztahu k žalobci trvalo od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání od 8. 6. 2010 do 23. 11. 2021, kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí, 11 let a 5 měsíců. Dovodil, že v řízení došlo k nesprávnému úředního postupu, spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě a že žalobci vznikla nemajetková újma, kterou je třeba odškodnit v penězích, neboť jiná forma zadostiučinění není dostačující. Při určení výše peněžního zadostiučinění soud I. stupně vyšel z judikaturou předvídané částky 20 000 za první dva roky a za každý další rok řízení s poukazem na to, že řízení bylo extrémně dlouhé. Na základě kritérií, vymezených § 31a odst. 3 náhradového zákona, celkovou základní částku snížil o 25 % s ohledem na skutkovou, právní i procesní složitost řízení, v němž byl žalobce stíhán pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) odst. 2 písm. a), c) trestního zákona spolu s dalšími 13 obžalovanými. Konstatoval, že v průběhu řízení bylo prováděno rozsáhlé dokazování listinnými důkazy, byla vyžadována opakovaně součinnost třetích subjektů (bankovních institucí, finančních úřadů), bylo vyslechnuto více jak 50 svědků, byly zpracovány znalecké posudky z oboru ekonomika a kybernetika, opakovaně bylo rozhodováno o ustanovení obhájce, obhajném, zálohách, svědečném, o stížnostech obviněných, o spojení věci, o pořádkových pokutách, námitce podjatosti. Právní složitost věci vyplývá z toho, že k projednání sporu v prvním stupni byl příslušný krajský soud a řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Dovodil dále, že postup žalobce délku řízení neovlivnil, oproti tomu postup orgánů veřejné moci nebyl hospodárný a koncentrovaný, neboť v řízení byly zjištěny průtahy v období od 24. 10. 2012 do 2. 4. 20214, od 12. 11. 2015 do 27. 9. 2016 a od 3. 11. 2016 do 19. 11. 2018. Z tohoto důvodu soud I. stupně zvýšil základní částku zadostiučinění o 20 %. Z důvodu významu trestního řízení pro žalobce výši zadostiučinění nemodifikoval s poukazem na to, že žalobce se současně domáhal zadostiučinění za nezákonnost trestního stíhání. Základní částku odškodnění ž snížil celkově o 5 % na 197 917 Kč, a protože žalovaná již žalobci uhradila 123 958 Kč, vyhověl žalobě co do částky 73 959 s úrokem z prodlení podle § 1968, § 1970 a § 605 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) a § 14 náhradového zákona, ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a ve zbývajícím rozsahu (6 833 Kč) ji zamítl. Dovodil, že žalobce uplatnil nárok u žalované dne 17. 5. 2022 a žalovaná se ocitla v prodlení po uplynutí šesti měsíců od 18. 11. 2022 do zaplacení, resp. do 22. 11. 2022 v rozsahu dobrovolně uhrazeného plnění. Ohledně úroku z prodlení od 17. 11. 2022 do 18. 11. 2022 vzal žalobce žalobu zpět, proto soud I. stupně řízení v tomto rozsahu podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) zastavil. Podle §§ 142 odst. 1 a 3 a 146 odst. 2. o. s. ř. přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, představovanou náhradou za soudní poplatek 2 000 Kč a náhradou odměny advokáta za jeden úkon právní služby - účast na jednání 4. 6. 2024 ve výši 3 100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) s paušální náhradou jeho výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a náhradou za daň z přidané hodnoty (DPH). Upřesnil, že za převzetí věci, podání žaloby a písemné podání již byla žalobci přiznána náhrada odměny advokáta v rámci řízení, vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 47 C 252/2022.

3. Proti vyhovujícímu výroku a výroku o náhradě nákladů řízení tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Nesouhlasila s tím, že soud I. stupně aplikoval pro výpočet výše zadostiučinění částku 20 000 Kč ročně a dovozovala, že dostatečnou je částka 17 000 Kč ročně, ze které vycházela při vlastním výpočtu zadostiučinění. K tomu poukázala na to, že ve smyslu stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 206/2010 se horní hranice základu zadostiučinění ve výši 20 000 Kč uplatní v případech, kdy délka řízení přesáhla 20 let. Dále namítla, že soud I. stupně nezohlednil dostatečně složitost věci, v níž bylo trestně stíháno 14 obžalovaných a bylo vedeno rozsáhlé finanční šetření, vyžadující součinnost třetích osob (bankovních institucí a finančních úřadů), bylo prováděno obsáhlé dokazování listinami i svědeckými výpověďmi více než 50 svědků a zpracovány znalecké posudky z oboru ekonomicky a kybernetiky. Procesní složitost spočívala i v odročování hlavních líčení z důvodu útěku jednoho z obžalovaných, na kterého byl vydán evropský zatykač. Snížení základní částky odškodnění o 25% shledává žalovaná nízkým v porovnání s vysokým zvýšením z důvodu postupu orgánů státu. Odvolatelka navrhla, aby odvolací soud vyhovující výrok rozsudku změnil, žalobu zcela zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení.

4. Žalobce navrhl potvrzení napadených výroků rozsudku a ve vyjádření k odvolání dovozoval, že částka 20 000 Kč za rok trvání řízení je přiměřená i s ohledem na růst cenové hladiny postupem času (výši inflace), neboť stanovisko Nejvyššího soudu bylo přijato v roce 2006. Poukázal dále na to, že samotná jeho věc nebyla zásadně složitá, netýkal se ho žádný posudek, finanční šetření ani výslechy většiny svědků. Kvalifikace skutku, který mu byl kladen za vinu, nezakládala příslušnost krajského soudu a byla rozhodnutím žalované projednat jeho věc s dalšími obžalovanými ve společném řízení, ačkoliv to nebylo z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení vhodné.

5. Žalovaná uplatnila podle obsahu odvolání odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal vyhovující výrok rozsudku v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předcházejícího řízení a odvolání shledal zčásti důvodným. Obecn+ě platí, jak již uvedl soud I. stupně, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí náhradového zákona nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Při posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 3 náhradového zákona, je na základě ustálené judikatury nutné vycházet z celkové doby řízení a zjistit, zda tato délka byla s ohledem na postup orgánů veřejné moci s přihlédnutím k demonstrativně jmenovaným kritériím v § 31a odst. 3 náhradového zákona v konkrétním případě nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2098/2012, nebo ze dne 6. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3727/2011).

6. Soud I. stupně na základě provedeného dokazování správně zhodnotil, že délka posuzovaného řízení byla s ohledem na prodlevy v činnosti orgánů státu nepřiměřená a že v jejím důsledku vznikla žalobci újma, vyžadující ve smyslu § 31a odst. 2 náhradového zákona peněžní zadostiučinění. Odvolací soud upřesňuje, že celková délka řízení, zásadně významná pro stanovení základu zadostiučinění, činila od doručení usnesení o zahájení trestního stíhání 8. 6. 2010 do 23. 11. 2021, kdy rozsudek odvolacího soudu nabyl jeho vyhlášením (§ 139 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 245 odst. 1 tr. ř. a contrario) právní moci 11 let a 5,5 měsíce. Odvolací soud přisvědčil žalované, že maximální částka judikaturou konstantně aplikovaného rozmezí (15-20 000 Kč) ve výši 20 000 Kč ročně je vyhrazena případům extrémní délky řízení a přiléhavou pro tento případ řízení sice nadprůměrně, nikoliv však extrémně dlouhého, shledal žalovanou aplikovanou částku 17 000 Kč za první dva roky řízení a za každý následující rok (sám žalobce v žalobě kalkuloval s částkou 15 000 Kč). K tomu lze poukázat na rozsudek Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího ze dne 11. 12. 2024, sp. zn. [spisová značka], ohledně zadostiučinění za nemajetkovou újmu spoluobžalovaného žalobce v témže trestním řízení, pro něž byla zvolena základní částka 16 000 Kč ročně. K poukazu žalobce na míru inflace odvolací soud podotýká, že Nejvyšší soud ve zmíněném stanovisku nastavil základní částku za první dva a každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč vycházejíc z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, považující za přiměřené pro vnitrostátní orgány přiznání 45% částky, kterou by přiznal sám, poměrně velkoryse nad tento rámec. Ve své konstantní judikatuře Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4059/19) a i ve své aktuální judikatuře zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat jinak (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024). Shodně jako Nejvyšší soud a řešení předmětné otázky nahlíží též Ústavní soud, jak je patrno např. z bodů 43 až 45 odůvodnění jeho nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.

7. Posuzované řízení bylo nepochybně velmi složité skutkově, právně i procesně, jak správně vysvětlil soud I. stupně v odstavci 21. odůvodnění napadeného rozsudku. Složitost se projevila i v tom, že ve věci rozhodoval dvakrát soud I. stupně a dvakrát odvolací soud, přičemž důvodem zrušení rozsudku nebyly zásadní procesní vady, ale potřeba provedení dalších důkazů. V rámci náhradového řízení není soud povolán k přezkumu procesního postupu orgánů činných v trestním řízení stran jeho vhodnosti (spojení trestního stíhání žalobce s trestním stíháním jiných osob ve skutkově souvisejících věcech), z hlediska délky řízení může uvážit pouze zjevné zásadní procesní vady, mající vliv na tuto délku. Odvolací soud dospěl k závěru, že výrazně nadprůměrná složitost řízení odůvodňuje snížení základní částky peněžního zadostiučinění o 30%. Z hlediska postupu státních orgánů soud I. stupně pro zjištěná opakovaná období nečinnosti adekvátně zvýšil základní částku zadostiučinění o 20 % a správně nezohlednil vyšší význam trestního řízení pro žalobce s ohledem na to, že žalobce uplatnil samostatný nárok na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, jenž mu bylo přiznán v řízení, vedeném u téhož soudu I. stupně pod sp. zn. [spisová značka]. Zvýšení základní částky pro význam řízení v řízení o zadostiučinění za nepřiměřenou délku by tak ve smyslu judikatorních závěrů vedlo k duplicitnímu odškodnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 122/2012).

8. Odvolací soud na základě uvedené korekce závěrů soudu I. stupně vyčíslil základní částku zadostiučinění ve výši 177 790 Kč (10 x 17000 + 7 790, po zaokrouhlení 5,5 x 1 416,66), kterou snížil o celkových 10 %, tedy o částku 17 779 na 160 011 Kč. Žalovaná žalobci v rámci předběžného projednání nároku uhradila 123 958 Kč a zbývá tak doplatek ve výši 36 053 Kč, ohledně něhož odvolací soud podle § 219 o. s. ř. vyhovující výrok rozsudku, včetně příslušenství, potvrdil. V rozsahu částky 37 906 Kč s příslušenstvím odvoláním žalované napadený výrok rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu zamítl.

9. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. při respektování závěrů nálezové judikatury Ústavního soudu (nálezy sp.zn. I.ÚS 42/16, sp.zn. IV.ÚS 649/22, sp.zn. III.ÚS 1125/23) dovozující, že žalobce má v případě úspěchu ve sporu o zadostiučinění za nemajetkovou újmu co do základu bez ohledu na výši plnění i v odvolacím řízení právo na plnou náhradu nákladů řízení v intencích § 142 odst. 3 o.s.ř. Žalobce tak má optikou této judikatury, jakkoliv nebyl se svým odvoláním úspěšný, právo na plnou náhradu nákladů řízení, včetně řízení odvolacího. K soudem I. stupně správně vyčíslené náhradě nákladů řízení ve výši 6 114 Kč tak přistupuje náhrada nákladů žalobce v odvolacím řízení, kterou představuje náhrada odměny advokáta za jeden úkon právní služby právní služby (vyjádření k odvolání ze dne 4.8.2024 ) ve výši 3 100 Kč s paušální náhradou hotových výdajů 300 Kč podle § 9 odst. 4 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění, účinném do 31. 12. 2024, a za jeden úkon právní služby (účast na jednání dne 16. 1. 2025) ve výši 2 580 Kč s paušální náhradou hotových výdajů po 450 Kč podle § 9a odst. 2 písm. a) a § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění, účinném od 1. 1. 2025, s 21% náhradou za DPH ve výši 1 350 Kč, celkem 7 780 Kč. Za řízení před soudy obou stupňů přísluší žalobci náhrada nákladů řízení v celkové výši 13 894 Kč (6 114 + 7 780). Při vyčíslení této náhrady a označení advokáta žalobce došlo při vyhlášení rozsudku odvolacího soudu ke zřejmé nesprávnosti, odvolací soud ji proto postupem podle § 164 ve spojení s § 211 o. s. ř. v písemném vyhotovení rozsudku opravil.