o zaplacení 2 347 297 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobci 338 087 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75% ročně od 24.5.2022 do zaplacení a žalobu ohledně 6 352 Kč s příslušenstvím zamítl. Žalované současně uložil povinnost zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro Prahu 8 soudní poplatek ve výši 16 905 Kč. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované zaplacení 2 347 297 Kč s příslušenstvím, sestávající z náhrady za ztížení společenského uplatnění (ZSU) ve výši 1 226 015 Kč, znalečného ve výši 15 000 Kč, náhrady další nemajetkové újmy za psychické útrapy ve výši 232 761 Kč (shodné s výší již žalovanou vyplaceného bolestného), náhrady nákladů na péči o jeho dům a zahradu ve výši 337 890 Kč, náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 301 115 Kč, náhrady ztráty na příspěvcích zaměstnavatele na penzijní připojištění ve výši 16 949 Kč, náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za dobu od [datum] do [datum] ve výši 211 215 Kč a náhrady nákladů na speciální obuv ve výši 6 352 Kč. Žalobce se uvedené náhrady újmy domáhal na žalované coby pojistitelce vozidla [název], RZ [SPZ] odpovědnosti za újmu způsobenou jeho provozem, neboť utrpěl škodu na zdraví při dopravní nehodě dne [datum], zaviněné řidičem tohoto vozidla. Žalobce vzal postupně žalobu ohledně některých nároků zčásti či zcela zpět i na základě plnění žalované – žalovaná plnila náhradu za ZSU a znalečné v celé uplatněné výši, dále žalobci poskytla na náhradě nákladů na péči o dům 111 674 Kč, na náhradě za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 191 081 Kč a na náhradě za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za žalované období 69 427,50 Kč. Předmětem řízení po všech částečných zpětvzetích zůstala částka 344 439 Kč, sestávající z náhrady další nemajetkové újmy ve výši ve výši 232 761 Kč, náhrady nákladů na péči o dům ve výši 37 225 Kč, náhrady ztráty na výdělku žalobce po skončení jeho pracovní neschopnosti od [datum] do [datum] ve výši 68 101 Kč a náhrady nákladů na speciální obuv ve výši 6 352 Kč.

2. Soud I. stupně na podkladě důkazních zjištění, popsaných v odstavcích 11. až 49. napadeného rozsudku, s odkazem na §§ 3 odst. l, 6 písm. a) a 9 odst. l zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla konstatoval, že základ nároku je mezi účastníky nesporný. Nárok žalobce na náhradu další nemajetkové újmy podle § 2958 zák .č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) ve výši 232 761 Kč shledal při vědomí závěrů judikatury Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 2635/2018, sp. zn. 25 Cdo 1313/2023) opodstatněným se závěrem, že specifickou okolností je v daném případě prodělání šesti operací žalobcem v celkových narkózách v průběhu třicetidenní hospitalizace (při nichž mu byla opakovaně odstraňována odumřelá tkáň na patě pravé nohy a následně odebrán kožní štěp pro přenos kožního transplantátu na patu). Dovodil, že opakovaně po několika dnech prováděné operace musely být pro žalobce nesmírně psychicky náročné a vyčerpávající. Žalobce se mohl důvodně mohl obávat o osud pravé nohy, o to, kolikrát ještě bude nucen podstoupit v celkové anestezii odstranění mrtvé tkáně, zda se jeho pata zahojí, zda se kožní štěp přichytí a zda o nohu nepřijde. Soud I. stupně poukázal i na další operaci 4 měsíce po propuštění z nemocnice (při níž došlo k extrakci osteosyntetického materiálu) a konstatoval, že žalobce v průběhu 6 měsíců roku 2019 žalobce podstoupil 7 operací v celkové anestezii a měl vzhledem ischemické chorobě srdeční, kterou od roku 2018 trpěl, obavy, zda se z každé další narkózy probere. Uzavřel, že tyto okolnosti, jež nebyly zohledněny v rámci bolestného, jsou důvodem pro náhradu další nemajetkové újmy žalobce v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou, neboť zasáhly nad míru obvyklou do standardního průběhu léčby žalobce, a dovodil, že nárok na zaplacení částky 232 761 Kč, vyčíslené podle zásad slušnosti, je důvodný v plném rozsahu.

3. Nárok žalobce na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od [datum] do [datum] ve výši 68 101 Kč ve smyslu § 2963 odst. l o.z. shledal soud I. stupně rovněž důvodným. Konstatoval, že mezi účastníky je nesporný jak základ tohoto nároku, výše rozhodného měsíčního hrubého výdělku 25 339 Kč a výše invalidního důchodu žalobce 11 540 kč, který mu byl dne [datum] přiznán pro invaliditu II. stupně. Žalobce byl v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou v pracovní neschopnosti od [datum] do [datum] a ke dni 7. 5. 2021 byl ukončen jeho pracovní poměr, následně byl veden v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Sporná byla výše odpočtu minimální mzdy od průměrného výdělku žalobce (an. § 271b odst. 3 zákoníku práce, pozn. odvolacího soudu). Žalovaná ve svém výpočtu odečetla celou minimální mzdu, která v roce 2021 byla ve výši 15 200 Kč měsíčně a v roce 2022 ve výši 16 222 Kč měsíčně. Žalobce souhlasil se zohledněním minimální mzdy jako jeho fiktivního výdělku, jelikož byl veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, dovozoval však s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2146/2021, že by měla být její výše zohledněna pouze z 50 %, neboť je schopen vykonávat práci nejvýše v polovičním pracovním úvazku. Soud I. stupně přisvědčil žalobci s poukazem na to, že podle znaleckého posudku a posudku o invaliditě má žalobce omezenou pracovní schopnost v rozsahu 50%, tudíž může vykonávat vhodnou práci v maximálně 50% úvazku, proto je spravedlivé odečtení pouze poloviny minimální mzdy (coby jeho fiktivního výdělku). Soud I. stupně dále přiznal žalobci náhradu nákladů na péči o dům ve zbylé výši 37 225 Kč a zamítl žalobu ohledně jeho nároku na náhradu speciální obuv ve výši 6 352 Kč. Příslušenství z přiznané částky stanovil podle § 1970 o.z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích vyměřil žalované soudní poplatek z přiznané částky nároku.

4. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, směřující do jeho vyhovujícího výroku v rozsahu částky 250 862 Kč s příslušenstvím a do výroku o soudním poplatku. Tímto odvoláním sporovala nárok žalobce na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ve výši 68 101 Kč a nárok na náhradu za další nemajetkovou újmu v rozsahu 182 761 Kč. K tomuto nároku namítla, že žalobce neuvedl dostatečná skutková tvrzení ani důkazy a že celková přiznaná částka 232 761 Kč je v rozporu s principem proporcionality, k čemuž poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 69 Co 104/2022 a sp.zn. 11 Co 86/2023, přiznávající na takový nárok v obdobných případech poškození zdraví částku 50 000 až 100 000 Kč. Zdůraznila s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 2245/2017, že nemajetkovou újmou ve smyslu § 2958 o.z. jsou míněny obtíže, jejichž míra překračuje obvyklou zátěž pro poškozeného při podrobení se omezením, plynoucím z léčby nad rámec komplikací, ocenitelných procentním zvýšením bolestného. Další nemajetková újma je spojena se zásahem do zdraví, který nespočívá v přechodné bolesti ani ve fyzické či psychické újmě dlouhodobého charakteru a jde o specifické okolnosti, vymykající se obvyklému průběhu léčby, které nenastávají pravidelně, ale zvyšují intenzitu újmy na zdraví nad obvyklou míru. Žalovaná dovozovala, že opakované operační zákroky mají být se ze své povahy zohledněny v rámci hodnocení bolestného a žalobcova obava za ztráty končetiny by z pohledu principu proporcionality neměla být odškodňována částkou vyšší, než 50 000 Kč. Stran náhrady ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti žalovaná zdůraznila, že ve smyslu § 271b odst. 3 zákoníku práce je u omezeného pracovního uplatnění při evidenci na úřadu práce odečítána jako nejmenší možný výdělek minimální mzda, a proto má svůj výpočet náhrady nadále za správný. Návrh žalobce, aby odečtena pouze polovina minimální mzdy, není důvodný, neboť nelze automaticky předpokládat, že by při polovičním pracovním úvazku nemohl dosahovat výdělku vyššího, než je tato polovina. Poukázala dále na to, že podle výpovědi žalobce a jeho partnerky bylo pro žalobce obtížné najít práci z důvodu (ne)dostupnosti zaměstnání hromadou dopravou a nedostatku pracovních míst, což není v příčinné souvislosti s předmětným poškozením zdraví. Ve věci nebylo ve smyslu závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2146/2021 žalobcem dokazováno, jakou konkrétní profesi by byl schopen vykonávat a na jaký pracovní úvazek. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku v rozsahu 250 862 Kč s příslušenstvím zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalobce navrhl potvrzení odvoláním napadené části rozsudku. Ve vyjádření k odvolání dovozoval, že nárok na náhradu další nemajetkové újmy dostatečně tvrdil a prokázal a částka 232 761 Kč není nadhodnocená, k čemuž poukazoval na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. 23 Co 254/2018, jímž byla přiznána nemajetková újma za obtíže, způsobené nepovolenou stavbou, ve výši 500 000 kč s přesvědčení, že jeho útrapy v souvislosti s předmětnou škodou na zdraví nebyly o mnoho menší. Dále dovozoval, že na něm nelze spravedlivě žádat, aby prokazoval, jakého výdělku by dosáhl v možném zaměstnání po dobu, kdy byl veden na úřadu práce a že soud I. stupně vyšel při úvaze o výši jeho nárok na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti ze souhrnu důkazu, zejména znaleckého posudku, podle něhož jehož zdravotní stav neumožňuje zaměstnání na plný úvazek.

6. Z obsahu odvolání žalované se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v odvolání napadeném rozsahu (co do částky 250 862 Kč s příslušenstvím) a odvolání shledal zčásti důvodným. Ohledně náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 2963 odst. l o.z. za dobu od [datum] do [datum] přisvědčil závěru soudu I. stupně o oprávněnosti nároku žalobce. Žalobce byl 8. 5. 2021 v příčinné souvislosti s předmětným poškozením zdraví uznán invalidním ve II. stupni pro pokles jeho pracovní schopnosti o 50% a v rozhodné době byl veden v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Proto se při stanovení náhrady ztráty na výdělku bere v úvahu analogicky podle § 271b odst. 3 zákoníku práce minimální mzda coby nejnižší mzda, které by mohl dosáhnout, kdyby pracoval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. 23 Cdo 1827/2019). Žalované lze přisvědčit potud, že údaj o procentní míře poklesu pracovní schopnosti žalobce v rozhodnutí o invaliditě není pro určení výše jeho fiktivního výdělku sám o sobě rozhodný. Žalobce nicméně prokázal dodatkem znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 5.12.2022, vlastní výpovědí a konečně i aktuální pracovní smlouvou ze dne 16.10.2023 (na jejímž základě je zaměstnán na 8 hodin týdně), že není v důsledku obtíže s chůzí a neschopnosti zvedat a přenášet těžké předměty schopen vykonávat práci na plný pracovní úvazek, ale maximálně na úvazek poloviční. Stanovení jeho fiktivního výdělku na základě poloviny minimální mzdy pak odpovídá rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 21 Cdo 2146/2021, v němž tento soud formuloval a odůvodnil závěr, že „jestliže je poškozený zaměstnanec schopen vykonávat jinou vhodnou práci jen v kratší pracovní době (na zkrácený pracovní úvazek), odpovídá smyslu a účelu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity, aby se k této snížené pracovní schopnosti přihlédlo a aby se vycházelo ze sazby minimální mzdy a nejnižší úrovně zaručené mzdy při jiné délce pracovní doby ve smyslu ustanovení § 5 odst. 2 nařízení vlády o minimální mzdě, podle nějž zaměstnanci, který má sjednánu kratší pracovní dobu nebo který neodpracoval v kalendářním měsíci příslušnou pracovní dobu odpovídající stanovené týdenní pracovní době, se sazba minimální mzdy a nejnižší úroveň zaručené mzdy snižují úměrně odpracované době.“(srov. též rozhodnutí sp.zn. 21 Cdo 1647/2015). Odpovídající část minimální mzdy je shodně nejnižším možným fiktivním výdělkem, není proto nijak rozhodné, zda by žalobce mohl v rozhodné době dosáhnout v kratším pracovním úvazku vyšší mzdy (což ani není možné pozitivně zjistit a právě proto se uplatní fiktivní výdělek). Z uvedeného vyplývá, že žalobce má nárok na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za uvedené období tak, jak byl v souladu s jeho návrhem stanoven soudem I. stupně, a odvolací soud ohledně částky 68 101 Kč s příslušenstvím napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

7. Nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy na podkladě § 2958 o.z. shledal odvolací soud stupně oproti závěru soudu I. stupně důvodným jen zčásti. Nutno vyjít z toho, že nemajetková újma při ublížení na zdraví podle uvedeného ustanovení je kategorií zbytkovou, jež slouží k odčinění výjimečných okolností, zvyšujících újmu na zdraví nad obvyklou míru (srov. usnesení Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2245/2017, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu č. 7/19 nebo soudem I. stupně zmíněné rozhodnutí sp.zn. 25 Cdo 2635/2018). Nejedná se tak o nárok, který by poškozenému příslušel pravidelně, ale spíše výjimečně, neboť má spočívat v saturaci specifické újmy, kterou nelze zahrnout do odškodnění bolesti nebo snížení společenského uplatnění. Z uvedeného plyne, že jej nelze směšovat s nároky na bolestné nebo náhradu za ZSU a jejich výší. Žalobci nepochybně náhrada další újmy ve smyslu § 2658 o.z náleží s ohledem na psychické napětí, které mu způsobily v krátkém čase opakované operace v celkové anestézií při vědomí určité rizikovosti těchto výkonů s ohledem na jeho anamnézu (dříve prodělaný infarkt myokardu). Družka žalobce potvrdila, že žalobce se v této souvislosti ocitl v tak špatném psychickém stavu, že mu musela obstarat psychologickou pomoc. Žalobce dále zmínil šok z nehody na odlehlé silnici, kdy měl strach o život, když viník od nehody ujel a neposkytl mu první pomoc. Lze shrnout, že nárok podle § 2958 o.z. představuje v případě žalobce saturaci krátkodobé, ale silné, psychické újmy. Výše tohoto nároku však nemůže bez dalšího představovat částka, uhrazená žalobci na bolestném, neboť jde o nárok jiného charakteru a intenzity. Žalovaná v tomto směru předestřela přiléhavá rozhodnutí (oproti žalobci, jenž poukazoval na rozhodnutí, týkající se trvající újmy zcela jiné povahy) a odvolací soud na jejich základě dospěl k závěru, že maximální výše náhrady nemajetkové újmy žalobce v rámci zachování principu proporcionality nečiní více než 100 000 Kč. Žalovaná se v rozsahu 50 000 Kč s příslušenstvím proti vyhovujícímu výroku rozsudku neodvolala a v rozsahu odvoláním napadených 50 000 Kč s příslušenstvím proto odvolací soud rozsudek soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

8. Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (o níž soud I. stupně výrokově rozhodnout opomněl) před soudy obou stupňů. Žalobce měl v řízení před soudem I. stupně procesní úspěch ve vztahu k žalobnímu nároku 2 347 297 Kč z 83% v celkové výši 1 951 294 Kč(náhrada za ZSU 1 226 015 Kč, znalečné 15 000 Kč, s náhradou za pomoc v domácnosti měl ze žalované částky 337 890 Kč úspěch ve výši 148 899 Kč (111 674 plnění žalované + soudem I. stupně přiznaná částka 37 225 Kč), s náhradou ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti měl ze žalované částky 301 115 Kč úspěch ve výši 191 081 (plnění žalované), s náhradou ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti měl ze žalované částky 211 215 Kč úspěch ve výši 137 538 Kč (69 437,50 Kč plnění žalované za rozhodné období + přiznaná částka 68 101 Kč), nárok na náhradu další nemajetkové újmy je započítán v plné výši nároku (232 761 Kč), neboť jeho výše závisela ve smyslu § 142 odst. 3 o.s.ř. na úvaze soudu). Žalobce má proto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. při odečtení úspěchu žalované (17%) nárok na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně v rozsahu 66% .

9. Náklady žalobce představuje odměna advokáta za 13 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení 17 700 Kč[Anonymizováno]z předmětu řízení (puncta) 2 347 297 Kč, předžalobní výzva k plnění 17 660 Kč z puncta 2 335 147 Kč, sepis žaloby a její doplnění – 17 700 Kč z puncta 2 347 297 Kč, částečné zpětvzetí žaloby dne 22.7.2022 – 12 740 Kč z puncta 1 106 282 Kč, částečné zpětvzetí žaloby dne[Anonymizováno]3.12.2022 – 10 860 Kč z puncta 633 225 Kč, částečné zpětvzetí žaloby dne 2.2.2023, vyjádření k podání žalované dne 30.5.2023, účast u jednání soudu dne 20.11.2023 trvajícího přes 2 hodiny, účast u jednání soudu dne [datum] a dne [datum] a sepis závěrečného návrhu – 9 700 Kč z puncta 344 439 Kč podle §§ 7 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif s paušální náhradou hotových výdajů advokáta za 13 úkonů právní služby po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % náhradou za daň z přidané hodnoty (DPH) podle § 137 odst. 3 o.s.ř. a zaplacené znalečné ve výši 4 000 Kč. Celkem činí náklady žalobce za řízení před soudem I. stupně 205 053 Kč a 66% náhrady činí 135 335 Kč.

10. Náhrada odvolacího řízení náleží žalobci podle § 142 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř., neboť jeho neúspěch se týkal pouze nároku, jehož výše závisela na úvaze soudu (náhrady za další nemajetkovou újmu). Náhradu představuje odměna advokáta z puncta 250 862 Kč odměna advokáta podle §§ 7 a 8 advokátního tarifu ve výši 9 340 Kč za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) s paušální náhradou výdajů po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve znění, účinném od 1.1.2025, a 21% náhradou za DPH v celkové výši 23 692 Kč. Žalované byla podle § 2 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích uložena povinnost zaplatit l soudní poplatek z celkové přiznané částky nároku 205 326 Kč (37 225 Kč + 68 101 Kč + 100 000Kč).