Rozhodnutí 20 Co 292/2024-305

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 46 852 406,73 Kč a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 3 000 Kč. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení uvedené částky z titulu náhrady škody na zdraví a nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny nesprávným úředním postupem [Orgán veřejné moci] coby stavebního úřadu, spočívajícím v odmítnutí kolaudace stavby velkoskladu [právnická osoba] v katastrálním území (k.ú.) [adresa], obec [adresa] pro nesplnění bezpečnostních podmínek, ačkoliv na ni předtím vydal územní rozhodnutí a stavební povolení. Žalobce tvrdil, že v důsledku nemožnosti užívání stavby přišel o provozovnu svého podniku a postupně i o podnik samotný, jelikož nebyl schopen splácet závazky vůči bance a dalším věřitelům, z čehož se psychicky zhroutil a byl z důvodu svého psychického stavu invalidizován, aktuálně nemá žádný majetek a množství exekucí. Žalobce se domáhal 3 803 855 Kč za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění, 63 544,73 Kč na náhradě účelně vynaložených nákladů s péčí o zdraví (nákup léků), 401 454 Kč za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, 19 083 553 Kč za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do 2. 9. 2020 a 23 500 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a poukázala na neúspěch žalobce v předchozím soudním řízení o náhradu škody z téhož skutku, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu l pod sp. zn. 30 C 255/98.

2. Soud I. stupně učinil skutková zjištění, popsaná v odstavcích 22. až 29. rozsudku a skutkově uzavřel, že žalobce v rámci své podnikatelské činnosti postavil na pozemku p. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] (v areálu společnosti [právnická osoba].) sklad drogerie v souladu s pravomocným rozhodnutím [Orgán veřejné moci] o umístění stavby a stavebním povolením téhož úřadu ze dne 4. 7. 1995, které nabylo právní moci dne 24. 7. 1995. Rozhodnutím ze dne 22. 3. 1996 povolil stavební úřad předčasné užívání stavby do 30. 6. 1996. Rozhodnutím ze dne 11. 3. 1997, potvrzeným rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ze dne 27. 6. 1997, [Orgán veřejné moci] zamítl návrh žalobce na vydání kolaudačního rozhodnutí (předešlé zamítavé rozhodnutí o kolaudaci ze dne 9. 12. 1996 bylo rozhodnutím okresního úřadu ze dne 25. 2. 1997 zrušeno) s odůvodněním, že nebyla dodržena bezpečná vzdálenost novostavby od [podezřelý výraz] a objektu pro [podezřelý výraz] v sousedním areálu [právnická osoba]. ve smyslu vyhlášek [Orgán veřejné moci] č. 102/1994 Sb. a č. 99/1995 Sb. Tuto skutečnost sdělil stavebnímu úřadu dne 1. 7. 1996 den před místním šetřením za účelem kolaudace [Orgán veřejné moci], který o předchozím řízení nebyl jako dotčený orgán státní správy informován. [Orgán veřejné moci] svým rozhodnutím ze dne 21. 11. 1996 výjimku z nedodržení bezpečné vzdálenosti stavby skladu k areálu [právnická osoba]. nepovolil. Podáním ze dne 22.9.1997 a 6.10.1997 sdělil báňský úřad, že pominuly důvody, pro které nesouhlasil s kolaudací a vyslovil s ní souhlas, jelikož došlo k provedení opatření k omezení bezpečnostních pásem v závodě [právnická osoba] a k povolení změny užívání staveb s ohledem na existenci soukromých staveb v blízkosti objektů [hodnota], [hodnota] a[Anonymizováno][hodnota]. Kolaudační rozhodnutí, jímž stavební úřad dne 8. 10. 1997 bez návrhu stavebníka (žalobce) povolil užívání stavby, bylo k odvolání žalobce rozhodnutím [Orgán veřejné moci] ze dne 16. 1. 1998 z tohoto důvodu zrušeno. V odvolání žalobce uváděl, že stavbu nepovažuje přes provedená opatření za bezpečnou a neví, zda ji bude užívat. Žalobcovo podnikání se (podle zjištění ze znaleckého posudku [právnická osoba] ze dne 16.5.2005) nevyvíjelo pozitivně již před výše uvedenými událostmi. V roce 1994 šla křivka pozitivního ekonomického trendu podniku žalobce dolů, v polovině roku 1996 (leden–červen 1996) šla křivka do mínusového výsledku hospodaření a výsledek hospodaření nebyl příznivý, v letech 1993–1995 dosáhl žalobce daňové ztráty, v roce 1996 sice dosáhl přebytku příjmů nad výdaji, avšak za cenu odprodeje všech zásob a inkasa pohledávek. Žalobce měl v době výše uvedených událostí okolo kolaudace jím vybudovaného skladu k dispozici kontokorentní úvěr ve výši 7 750 000 Kč, který mohl čerpat od 3. 10. 1996 do 30. 9. 1997. V důsledku podnikatelského neúspěchu u žalobce nejprve propukla porucha přizpůsobení, která posléze přešla v depresivní poruchu, jež je nejméně od roku 2 000 chronifikovaná.

3. Soud I. stupně předeslal, že dobu, kdy docházelo k relevantním skutečnostem, z nichž je dovozován základ žalobcem uplatňovaných nároků, odděluje od žaloby téměř 25 let. Konstatoval, že náhrada nemajetkové újmy byla zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) upravena až na základě novely, provedené zákonem č. 160/2006 Sb. s účinností od 27. 4. 2006. Do té doby taková právní úprava nebyla a Nejvyšší soud k této otázce v rozsudku ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1010/2012 uvedl: „Odpovědnost státu za újmu vzniklou v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb. lze odškodnit toliko přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb., v případě nezákonného omezení osobní svobody nebo v případě újmy způsobené v uvedené době trestním stíháním, které skončilo zastavením nebo zproštěním obžaloby, v režimu ochrany osobnosti. V jiných případech nemajetkových újem vzniklých před 27. 4. 2006 nelze odpovědnost státu pro absenci právního základu dovodit (viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, uveřejněný pod č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).“ Žalobce situuje veškeré relevantní skutečnosti, z nichž by měla být dovozována odpovědnost státu za jemu vzniklou újmu, do 2. poloviny 90. let minulého století, kdy došlo ke kolapsu jeho podnikání, v důsledku něhož nebyl dále schopen splácet své závazky, což vedlo k jeho psychickým potížím, pro něž je invalidní od roku od roku 1998 a nejpozději roku 1999 mu byla diagnostikována periodická depresivní porucha. Stejně tak jeho společenský status utrpěl bezprostředně po událostech poloviny roku 1996, od té doby je v neřešitelné finanční situaci pronásledován exekutory a rozpadla se mu rodina. Soud I. stupně uzavřel, že žalobcem uplatňovaná nemajetková újma měla podle jeho tvrzení vzniknout v době, kdy právní řád její kompenzaci neumožňoval a již z tohoto důvodu nelze žalobě vyhovět v rozsahu 3 803 855 Kč za vytrpěnou bolest a ztížení společenského uplatnění a 23 500 000 Kč za nemajetkovou újmu.

4. Soud I. stupně dále s ohledem na žalovanou uplatněnou námitku promlčení konstatoval, že předmětná materiální škoda z nesprávného úředního postupu se řídí právní úpravou, obsaženou v zákoně 58/1969 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, účinným do 15.5.1998, který v § 22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. stanovil tříletou promlčecí dobu. S ohledem na povahu škody (náklady léčení a ztráta na výdělku v důsledku psychiatrického onemocnění žalobce) je zřejmé, že si jí žalobce musel být vědom průběžně, jak vznikla. Žalobce od samého počátku věděl, že se léči kvůli svým psychickým problémům, které připisoval postupu stavebního úřadu a jeho důsledkům pro jeho podnikání. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002, bylo ve věci žalobce postaveno najisto, že se stavební úřad dopustil nesprávného úředního postupu. Soud I. stupně uzavřel, že žalobcem uplatňované nároky na náhradu materiální škody starší 3 let v době podání žaloby jsou promlčeny, což se týká celého nároku na náhradu ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 401 454 Kč a z nároku na náhradu ztráty na výdělku po skončení pracovní neschopnosti není promlčeno pouze období posledních tří let z celkového období od 12. 6. 1998 do 2. 9. 2020, tedy, pouze částka 3 567 320 Kč z celkově požadovaných 19 083 553 Kč. Náhrada nákladů spojených s péčí o zdraví žalobce je požadována za období od počátku roku 1997 až do 15. 2. 2023 a z tohoto období není promlčena pouze část počínaje dnem 2. 9. 2017 (3 roky před podáním žaloby). Náklady v celkové výši 38 395,73 Kč, vzniklé žalobci v předcházejícím období podle tabulkového přehledu účtů za léky, přiloženého žalobcem k jeho podání ze dne 15. 3. 2023, jsou již promlčeny.

5. Soud I. stupně konečně uzavřel, že žalobě není možné vyhovět jako celku s ohledem na nedostatek příčinné souvislosti mezi uplatňovanou újmou a předmětným nesprávným úředním postupem stavebního úřadu. Poukázal na to, že otázkou příčinné souvislosti mezi nesprávným úřední postup stavebního úřadu a podnikatelským neúspěchem žalobce se již zevrubně zabývaly soudy v paralelně vedené věci 30 C 255/98, vycházející ze stejného skutkového základu, a Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16 Co 40/2019-1760, k tomu uvedl, že „I pokud by bylo v řízení prokázáno, že v době nesprávného úředního postupu byl podnik žalobce (dle jeho tvrzení) „velmi prosperujícím podnikem“, stěží by mohlo dojít (došlo) k jeho zániku tím, že v létě roku 1996 podmiňoval stavební úřad vydání stavebního rozhodnutí kladným stanoviskem báňského úřadu (které bylo následně po provedení organizačních opatření v podniku [právnická osoba] vydáno v říjnu 1997). Pokud by podnik žalobce byl v takové kondici, jak žalobce v řízení tvrdil, nemohlo by mít prodlení s vydáním kolaudačního rozhodnutí natolik fatální důsledky pro podnikání žalobce. Pokud jde o vydání kladného kolaudačního rozhodnutí z 8.10.1997, které bylo k odvolání žalobce zrušeno jako nezákonné, neboť nebylo vydáno k žádosti stavebníka, ale z důvodu, že se stavební úřad snažil napravit své předchozí pochybení, lze poznamenat, že pro posouzení dané věci je rozhodující pouze zjištění, že žalobce již nechtěl docílit vydání kolaudačního rozhodnutí a stavbu k účelům jím vybudovanému užívat, neboť ukončil podnikání s „prosperujícím podnikem“. Pokud by žalobcova firma byla v takové kondici, kterou se snažil prokázat v průběhu řízení, nic by mu nebránilo přemístit své podnikatelské aktivity do jiného velkoskladu či se vrátit do původního skladu v areálu závodu [právnická osoba] a požadovat po státu (důvodně) náhradu škody za takto vzniklé náklady či ztráty apod. Jeho námitky v průběhu řízení, že na přestěhování skladu neměl finanční prostředky, je lichá, neboť v té době čerpal v říjnu 1996 kontokorentní úvěr ve výši 7 500 000 Kč.“ S těmito závěry se soud I. stupně ztotožnil i v projednávané věci a neshledal důvod k polemice s nimi. Dovodil, že vztah příčinné souvislosti (s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu) není u nyní projednávaných nároků dán tím spíše, že uplatňované újmy jsou na rozdíl od nároků ve věci sp.zn. 30 C 255/98 až sekundárním důsledkem podnikatelského neúspěchu žalobce, zprostředkovaným rozvojem psychického onemocnění, resp. celkově neutěšené sociální situace žalobce, které tento podnikatelský neúspěch vyvolal. Není-li dána příčinná souvislost mezi přímým poškozením podniku žalobce a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu (věc sp.zn. 30 C 255/98), tím méně může být tento postup v příčinné souvislosti s širšími sekundárními újmami, vzniklými následným poškozením zdravotního stavu a společenského statusu žalobce. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 43. rozsudku.

6. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítl, že rozsudek Městského soud v Praze ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16 Co 40/2019-1760, je „zmanipulovaný“, tudíž nelze převzít jím konstatovaný skutkový stav a dovozoval, že rozhodné skutečnosti předmětného nároku jsou jiné, neboť tvrzené újmy jsou důsledkem zásahu do jeho podniku a majetku. K předchozímu řízení dále argumentoval, že v něm bylo porušeno „vše co bylo možné“, převzetí spekulativních závěrů znaleckého ústavu soudem byla „rána pod pás“, posudek, proti němuž předložil žalobce vlastní posudky, byl „zmanipulovaný“ a nepravdivý, znalecký ústav „byl ovlivněn a Městský soud nepochybně také“ a jeho citované závěry jsou „manipulativní lži“. Závěr o skutkovém stavu je neúplný, žalobce rozhodně neměl k dispozici 7 750 000 Kč, šlo pouze o prodloužení rámce kontokorentního účtu. Žalobce dále zopakoval, že nedodržením příslibu prodloužení předčasného užívání stavby jej stavební úřad uvedl v omyl a postavením užívání stavby mimo zákon jej uvrhl do neřešitelné situace. Soudy nezkoumaly zákonnost podání báňského úřadu a skutečnost, že stavba byla ohrožena „nad míru stanovenou zákonem“, tudíž ji nebylo možné až do roku 2015 zkolaudovat a kolaudační rozhodnutí ze dne 8.10.1997 bylo nezákonné. Žalobce s poukazem na čl. 36 Listiny základních práv a svobod dovozoval, že jeho psychické onemocnění je v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem a nezkolaudováním stavby a že k jeho nároku je třeba přistupovat s ohledem na dobré mravy, spravedlnost a ústavní práva. Dále odvolatel uvedl, že jeho vyjádření ze dne 21.8.2018 je „součástí textu odvolání“ a doplnil, že rozsudek soudu I. stupně byl překvapivý a nebylo mu umožněno předložit další důkazy k výši svého nároku. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

7. Z obsahu odvolání lze dovodit odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek a řízení, které mu předcházelo, v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř., odvolání však opodstatněným neshledal. Ve věci je zásadně významné, že, jak již uvedl soud I. stupně, skutkové východisko předmětného nároku je zcela shodné s tím, které již bylo posuzováno v řízení, vedeném u téhož soudu pod sp.zn. 30 C 255/98, v němž se žalobce domáhal náhrady škody na ztrátě hodnoty jeho podniku a ušlého zisku. Nárok žalobce byl v tomto řízení posouzen soudy všech stupňů (dovolacím soudem naposledy pod sp.zn. 30 Cdo 4211/2019) i soudem Ústavním (pod sp.zn. II.ÚS 1389/20). V uvedeném řízení nebylo shledáno žádné pochybení stran procesního postupu soudů a jejich konečného závěru o nedůvodnosti žalobního nároku pro nedostatek příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem stavebního úřadu ve smyslu § 18 zák. č. 58/1969 Sb. odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, účinným do 15.5.1998 - spočívajícím v tom, že do řízení včas nepřibral báňský úřad a v důsledku toho považoval při vydání stavebního povolení bezpečnostní podmínky za splněné, zatímco v kolaudačním řízení s ohledem na stanovisko uvedeného úřadu (až do 8.10.1997) nikoliv) - s ukončením podnikání žalobce. Žalobce v zásadě žádá, aby soud v tomto řízení za nezměněného skutkového východiska přezkoumal a revokoval závěry soudů všech stupňů v předchozím řízení. Nic takového však soud I. stupně ani soud odvolací v tomto řízení učinit nemůže, neboť je podle § 159a odst. 3 o.s.ř. a § 135 odst. 2 o.s.ř. předchozími rozhodnutími vázán a je povinen z nich vycházet, aniž by mohl přihlédnout k ryze subjektivnímu expresivnímu stanovisku žalobce, vycházejícího z jeho zklamání z výsledku řízení. Soud I. stupně proto zcela relevantně citoval závěry odvolacího soudu ve věci sp.zn. 30C 255/98, z nichž se mimo jiné podává i to, že žalobcem namítaný znalecký posudek nebyl pro posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a škodou zásadní, neboť žalobce podle skutkových závěrů soudů obou stupňů započal s ukončením činnosti svého podniku (i kdyby ten byl ve smyslu jeho tvrzení prosperující) v létě 1996, kdy „počali odcházet jeho zaměstnanci, z nichž poslední odešli koncem roku 1996, kdy také rozprodal veškeré zboží na skladě“, ač v té době ještě nebylo zřejmé, jak kolaudace stavby skladu dopadne. Nelze přitom přehlédnout, že stavba skladu nakonec dne 8. 10. 1997 se souhlasem báňského úřadu zkolaudována byla a kolaudační rozhodnutí bylo zrušeno jen z vůle žalobce, který již stavbu nechtěl užívat. Vzhledem k tomu, že na podkladě stejných skutkových okolností již soudy všech stupňů odmítly nároky žalobce z titulu náhrady škody majíc příčinnou souvislost ukončení podnikání s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu za vyvrácenou, nemůže mít žalobce úspěch ani s dalšími svými nároky, uplatněnými z téže příčiny v tomto řízení, jež jsou, jak případně uvedl soud I. stupně, sekundárním důsledkem neúspěchu žalobcova podnikání. Stranou již zůstává, že část těchto nároků – náhrada imateriální újmy v podobě duševních útrap – je neopodstatněná již z důvodu její nepodloženosti rozhodnou právní úpravou za účinnosti zákona č. 58/1969 Sb. (to se netýká újmy na zdraví, jak nesprávně dovodil soud I. stupně, neboť ta i v rozhodné době byla podle §§ 444 až 449 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31.12.2013, ve spojení s § 20 zákona č. 58/1969 Sb. odškodnitelná), případně by byla promlčena. Pro úplnost odvolací soud dodává, že překvapivost rozsudku coby procesní vada se váže k nedostatku poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. v situaci, kdy jiný právní názor soudu vyvolá potřebu doplnění skutkových tvrzení účastníka. Taková potřeba ve věci nenastala a jakkoliv se žalobce mohl subjektivně cítit rozsudkem soudu I. stupně po řízení, v němž se tento soud (nadbytečně) zabýval věcně jeho nárokem a v tomto směru jej poučoval podle § 118 odst. l a 3 o.s.ř., překvapen, o vadu řízení ve shora uvedeném smyslu nejde. Žalobce byl (na jednání dne 12.1.2023) soudem I. stupně rovněž tak poučen o tom, že neunáší důkazní břemeno ohledně příčinné souvislosti jeho podnikatelského neúspěchu s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu, v tomto směru však žádná relevantní tvrzení a důkazy (jiné než byly uplatněny v řízení sp.zn. 30C 255/98) nepředestřel.

8. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil. Podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu paušální náhrady výdajů advokátem nezastoupeného účastníka podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši 300 kč za každý procesní úkon (příprava a účast na jednání odvolacího soudu) podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.