o zaplacení 102 500 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení 102 500 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 17. 1. 2025 do zaplacení a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč. Žalobce se domáhal na žalované uvedené částky z titulu zadostiučinění ze nemajetkovou újmu, vzniklou mu nezákonným trestním stíháním (v rozsahu částky 50 000 Kč s příslušenstvím) a v jeho rámci omezením jeho osobní svobody vazbou (v rozsahu 52 500 Kč s příslušenstvím). Žalovaná navrhla při nesporném základu nároku zamítnutí žaloby s poukazem na to, že vazbu si žalobce zavinil svým jednáním sám a za nezákonné trestní stíhání mu s ohledem na jeho trestní minulost byla poskytnuta v rámci předběžného projednání nároku dostatečná satisfakce konstatováním vydání nezákonného rozhodnutí s omluvou za ně.

2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištěníh, popsaných v odstavcích 3. až 7. rozsudku. Zejména zjistil, že žalobce byl trestně stíhán pro zločin pohlavního zneužití podle § 187 odst. l trestního zákona na základě usnesením [orgán] ze dne 10.3.2021 a rozsudkem Okresního[Anonymizováno]soudu v [adresa] ze dne 16.2.2024, č.j. [spisová značka], který nabyl právní moci 11.4.2024, byla zproštěn obžaloby. V rámci tohoto trestního řízení byl žalobce z důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu od 7.1.2024 do 16.2.2024 ve vazbě. Podle výpisu z evidence rejstříku trestů měl žalobce ke dni 15.2.2024 celkem 18 záznamů. Žalovaná stanoviskem ze dne 12.9.2024 konstatovala, že v posuzovaném trestním řízení došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovila za ně omluvu. Po právní stránce posoudil soud I. stupně věc podle §§ 1, 2, 5 písm. a), 7 odst. 1, 8 odst. 1 a 3, 9 odst. l, 12 odst. l písm. a), 26 a 31a odst. l a 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 605/2009, sp. zn. 28 Cdo 4358/2009).

3. Soud I. stupně dovodil, že žalobce byl nezákonně trestně stíhán, vazbu si však ve smyslu § 12 odst. l písm. a) náhradového zákona zavinil sám. Poukázal na to, že žalobce byl vzat do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, neboť se v průběhu roku 2023 nedostavoval bez omluvy k hlavnímu líčení, soud musel pátrat po jeho pobytu prostřednictvím [orgán] a v průběhu řízení bylo proti němu vedeno další trestní stíhání pod sp.zn. [spisová značka], a uzavřel, že mu náhrada nemajetkové újmy za vazbu nenáleží. Dovodil současně, že není důvodný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou žalobci samotným trestním stíháním, v peněžní formě. Z hlediska dopadů trestního stíhání na žalobce konstatoval, že újma, dovozovaná z toho, že po provedení domovní prohlídky otec žalobce vyhodil ze svého bytu, jde mimo rámec posuzovaného řízení, neboť domovní prohlídka se v bytě otce žalobce uskutečnila dne 20. 8. 2020, více než 6 měsíců před vydáním nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce. Žalobce dále pouze tvrdil, aniž prokazoval, že se od něho v důsledku zahájení trestního stíhání pro mravnostní trestnou činnost odvrátili kamarádi, kteří s ním přestali komunikovat. Soud I. stupně uvedl, že vznik nemajetkové újmy na straně žalobce v důsledku daného nezákonného rozhodnutí nelze vyloučit, podle výsledků dokazování však nebyla natolik významná, aby odůvodňovala zadostiučinění v penězích. Poukázal na to, že žalobce je osobou s poměrně bohatou trestní minulostí, i v době podání této žaloby vykonával další trest odnětí svobody, ze kterého byl propuštěn 16. 12. 2024, a je tak nepochybné, že opakovaně páchá trestnou činnost. Uzavřel, že v případě žalobce by bylo poskytnutí zadostiučinění v penězích v rozporu s obecně přijímaným principem spravedlnosti a že uvedené konstatování a omluva, poskytnuté mu žalovanou ve stanovisku ze dne 12. 9. 2024, jsou dostatečným zadostiučiněním za jím tvrzenou nemajetkovou újmu. S tímto odůvodněním žalobu zamítl a žalované přiznal podle § 142 odst. l zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) náhradu nákladů řízení.

4. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání, v němž jej označil za nepřesvědčivý, vnitřně rozporný, se znaky soudní libovůle a nepřezkoumatelný. Soudu I. stupně vytkl, že nedostatečně přihlédl k jeho argumentaci a jím vylíčenému skutkovému stavu, kde zejména poukazoval na vady trestního řízení, jelikož orgány činné v trestním řízení proti němu neměly dostatek důkazů a přesto proti němu bylo vedeno trestní řízení pro podezření ze závažného zločinu celé tři roky. K tomu poukazoval na závěry Vrchního soud v [adresa] v usnesení ze dne 4.10.2022, č.j. [spisová značka], v němž tento soud vyjádřil názor pochyby o kvalitě a rozsahu provedeného dokazování. Dovozoval, že orgány činné v trestním řízení pochybily, když nechaly řízení dospět do fáze před soudem bez dostatečného důkazního podkladu, v jejímž rámci byl žalobce vzat do vazby. Skutečnost, že se žalovaný nedostavil na hlavní líčení konané dne 13.12.2023, což bylo důvodem jeho vzetí do vazby, byla ve značné míře spoluzaviněna postupem orgánů činných v trestním řízení, jelikož jej po provedení domovní prohlídky otec vyhodil ze svého bytu a měl pak coby osoba bez domova potíže s vyzvedáváním písemností, což ve spojení s psychologickým tlakem způsobeným nezákonným trestním stíháním zapříčinilo jeho nedbalost v přístupu k plnění povinností, spojených s trestním řízení. Žalobce poukazoval na judikaturu Ústavního soudu, podle níž má být § 12 odst. l písm. a) náhradového zákona vykládán restriktivně a uzavřel, že si předmětnou vazbu sám nezavinil. Stran nároku na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání poukázal žalobce na to, že domovní prohlídka, jakkoliv k ní došlo před zahájením jeho trestního stíhání, tvořila s tímto stíháním jednotný celek a v jejím důsledku se stal bezdomovcem. S odkazem na nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 3271/20 dovozoval, že co do vzniku práva na odškodnění nemusí nic dokazovat a že výše přiznané náhrady nesmí být symbolická. Zdůraznil, že v minulosti nebyl stíhán závažný násilný nebo mravnostní trestný čin, proto předmětné trestní stíhání, které mělo na jeho život katastrofální vliv, nelze bagatelizovat odkazem na jeho trestní minulost. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, jeho žalobě vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku.

5. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř.. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích §§ 212 a 212a o. s. ř. a odvolání shledal důvodným zčásti. Rozsudek soudu I. stupně splňuje náležitosti § 157 odst. 2 o.s.ř, jeho odůvodnění není vnitřně rozporné ani zásadně nepřesvědčivě, tím méně libovolné či nepřezkoumatelné a výtky tohoto charakteru ze strany žalobce nejsou korektní. Soud I. stupně podal v intencích uvedeného zákonného ustanovení jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, byly prokázány a které nikoliv, o které důkazy soud opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů. Odvolací soud připomíná, že, jak vyložil Nejvyšší soud ve své judikatuře (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 100/2013 Sb.) měřítkem přezkoumatelnosti rozhodnutí soudu je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody, což žalobce bezpochyby učinil.

6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně stran nedůvodnosti nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež měla být žalobci způsobena nezákonným trestním stíhání, v peněžité formě. V této souvislosti je nutno odmítnout poukaz žalobce na nesprávný postup orgánů činných v trestním řízení proto, že podle jeho názoru mělo dojít ke skončení trestního řízení v jeho počáteční fázi. Odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, je vzhledem k nedostatku pozitivní právní úpravy analogicky hodnocena jako odpovědnost za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je pouze výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 35/1991 nebo rozsudek sp. zn. 25 Cdo 1487/2001). V rámci náhradového řízení civilnímu soudu nepřísluší posuzovat postup orgánů činných v trestním řízení a ten ani není zásadně rozhodný, neboť v případě nezákonného trestního stíhání jde o odpovědnost státu za jeho konečný výsledek (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3310/2013, publikované v uvedené sbírce pod č. 8/2016). Významný by tento postup mohl být jen v případě, kdyby bylo prokázáno, že orgány činné v trestním řízení postupovaly v rozporu s procesními předpisy, což žalobce v daném případě netvrdí a své výhrady k činnosti těchto orgánů konstruuje na podkladě svého subjektivního přesvědčení, že jeho trestní věc měla být skončena dříve (potažmo neměla dospět k podání obžaloby). Orgány činné v trestím řízení jsou ve smyslu § 159 trestního řádu povinny řádně prošetřit skutečnosti, nasvědčující tomu, že se stal trestný čin a v daném případě bylo prováděno obsáhlé dokazování i prostřednictvím znaleckých posudků z psychologie a psychiatrie (aniž byly u poškozené zjištěny osobnostní rysy, snižující kritéria obecné psychologické věrohodnosti výpovědi) a z odvětví toxikologie, byly zkoumány biologické vzorky. Odkazuje-li se žalobce na usnesení Vrchního soudu v [adresa] ze dne 4.10.22, č.j. [spisová značka], vyplývá z tohoto procesního rozhodnutí (jímž odvolací soud provedl důkaz v souladu s § 213 odst. 3 o.s.ř.), že nedostatek důkazů shledal tento soud ve vztahu k překvalifikování skutku, z něhož byl žalobce obviněn, na trestný čin, o kterém v prvním stupni koná řízení věcně příslušný krajský soud (zločin znásilnění), k němuž finálně nedošlo.

7. Ústavní soud v obecné rovině vyjádřil názor, že každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného (nálezy sp. zn. I. ÚS 554/04, sp.zn. II.ÚS 590/08), nicméně vznik nemajetkové újmy a její intenzitu je třeba v každém jednotlivém případě konkrétně prokázat. Podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání, a především z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění přitom nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, a tedy její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Žalobce byl stíhán pro trestný čin pohlavního zneužití podle § 187 odst. l trestního zákoníku, za který mu s ohledem na jeho bohatou trestní minulost reálně hrozil trest odnětí svobody (1 až 8 let) a jeho trestní stíhání probíhalo od 10.3.2021 do 11.4.2024 přiměřeně dlouho.

8. Nejzásadnějším kritériem pro stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklou nezákonným trestním stíháním, jsou následky tohoto stíhání v osobnostní sféře poškozeného. V tomto směru se odvolací soud ztotožňuje se soudem I. stupně, že v osobnostní sféře žalobce nevyvolalo předmětné trestní stíhání významné následky v oblasti rodinné, pracovní či společenské. Otec žalobce sice vypověděl, že v souvislosti s domovní prohlídkou, jež předcházela zahájení trestního stíhání, žalobce vyhodil ze svého bytu, kde jej předtím nechal přespávat (aniž by tam měl žalobce evidován trvalý pobyt), z jeho výpovědi vyplynulo, že jejich vztah nebyl ani před touto události vřelý, otec žalobce (až na jednu výjimku) nenavštěvoval v jeho opakovaném výkonu trestu, a na běžnou úroveň se upravil ještě v průběhu posuzovaného trestního řízení. Žalobce dále jen velmi neurčitě tvrdil, že jeho kamarádi na něj v souvislosti s předmětným trestním stíháním hleděli s despektem, nenabídl však k tomu žádný důkaz a nebyl schopen tyto osoby označit jinak, než křestními jmény či přezdívkami. Zjevně se tak nejednalo o osoby žalobci natolik blízké, aby mu jejich případné odsouzení způsobilo významnou újmu. Tvrzení žalobce o jeho bezdomovectví v důsledku posuzovaného trestního stíhání neodpovídá skutečnosti. Otec mu zamezil v přístupu do svého bytu, jak již zdůraznil soud I. stupně, v souvislosti s domovní prohlídkou, vykonanou mimo rámec samotného posuzovaného trestního řízení ještě před vznesením obvinění žalobce ze spáchání uvedeného trestného činu. S prověřováním trestného činu před zahájením trestního stíhání konkrétní osoby jako obviněné se přitom nárok na náhradu nemajetkové újmy ve smyslu § 31a náhradového zákona nepojí. Konečně v rámci posuzovaného trestního řízení žalobce tvrdil (u hlavního líčení 16.1.2023), že bydlí a je zaměstnán v [adresa], kam mu má být doručováno, následně však toto zaměstnání opustil a pohyboval se na různých místech v [adresa], posléze pak tvrdil, že si obstaral bydlení u známého v garáži poblíž otcova bydliště, zjevně tedy bezdomovcem po celou dobu trvání trestního řízení nebyl. Nelze současně odhlédnout od okolnosti, že žalobce byl před předmětným trestním stíháním mnohonásobně soudně trestán a za svou trestnou činnost i opakovaně vězněn. Žalobce je osobou, která se trestné činnosti dopouští průběžně a posuzované trestní stíhání pro něho nemohlo v porovnání s osobou bezúhonnou představovat významnou zátěž ani dopad do jeho cti a dobré pověsti tím spíše, že i v jeho průběhu byl, jak odvolací soud zjistil postupem podle § 213 odst. 3 o.s.ř., ve výkonu trestu odnětí svobody pro svou jinou trestnou činnost (podle výpisu z evidence vězňů v trestním spise Okresního soudem v [adresa] sp. zn. [spisová značka], od 23.9.2020 do 20.9.2022), z něhož byl k několika hlavním líčením eskortován, a ještě před jeho skončením se dopustil další trestné činnosti, pro kterou byl stíhán. Uvedená skutečnost významně snižuje míru nemajetkové újmy, jež mohla žalobci posuzovaným trestním stíháním vzniknout. Odvolací soud proto souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že dostatečným zadostiučiněním za tuto nemajetkovou újmu je v případě žalobce konstatování vydání nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání s omluvou za ně, které bylo žalovanou vysloveno v rámci jejího stanoviska při předběžném projednání nároku. Z tohoto důvodu odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně ohledně 50 000 Kč s příslušenstvím jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil.

9. Stran nároku žalobce na náhradu újmy, jež mu měla vzniknout vykonáním vazby v rámci posuzovaného trestního řízení, souhlasí odvolací soud se závěrem soudu I. stupně, že si tuto vazbu žalobce zavinil ve smyslu § 12 odst. l písm. a) náhradového zákona sám, neboť byl vzat do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, protože se nedostavil k hlavního líčení, konanému 13.12.2023, jehož termín vzal na vědomí, a v mezidobí započalo jeho trestní stíhání pro další trestný čin. Nelze však v tomto směru přehlédnout judikaturu Ústavního soudu, který v nálezu sp.zn. II. ÚS 590/08 učinil závěr, že pro účely odškodnění za nezákonné trestní stíhání nelze izolovaně posuzovat vazbu a samotné trestní stíhání a z tohoto pohledu je nerozhodné, zda si poškozený svým jednáním vazbu přivodil, neboť nebýt nedůvodného trestního stíhání, nebyl by vůbec vystaven omezení osobní svobody v podobě vazby. Z uvedeného se podává, že naplnění podmínek § 12 odst. 1 písm. a) náhradového zákona není v daném případě významné. Nelze tedy než konstatovat, že základ nároku žalobce na náhradu za vykonanou vazbu v rámci nezákonného trestního stíhání je dán a jeho formou a výší se soud I. stupně nezabýval. Odvolací soud proto podle § 219a odst. 2 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ohledně nároku na zaplacení 52 500 Kč s příslušenstvím spolu s akcesorickým nákladovým výrokem zrušil a podle § 221 odst. l písm. a) o.s.ř. mu věc vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Soud I. stupně dále v intencích příslušné judikatury (srov. zejména rozhodnutí sp.zn. 30 Cdo 2357/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 52/2012) zváží uvedený nárok žalobce na podkladě individuálních okolností případu, zejména z hlediska délky vazby a jejího konkrétního dopadu na život žalobce. V dalším řízení je soud I. stupně podle § 226 odst. l o.s.ř. vázán právním názorem soudu odvolacího a v novém rozhodnutí rozhodne podle § 224 odst.3 o.s.ř. i o náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení.