pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], ve znění opravného usnesení ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni [částka], žalobu co do [částka] zamítl a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši [částka]. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení [částka] z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně délce exekuce vedené na její majetek na základě usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací], soudním exekutorem JUDr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka] a zaplacení [částka] z titulu náhrady škody, vyčíslené ve výši [částka] jako úrok z prodlení z částky [částka], zadržované neoprávněně soudním exekutorem od [datum] do [datum], a ve výši [částka], představující náklady právního zastoupení, vynaložené v řízení o zastavení exekuce. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobkyně zavinila vedení exekuce nesplněním povinnosti podle pravomocného soudního rozhodnutí, délka řízení byla způsobena jejím chaotickým jednáním a pasivitou a náklady soudního řízení ani úrok z prodlení nepředstavují škodu ve smyslu [ustanovení pr. předpisu], o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní [ustanovení právního předpisu EU] Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon).

2. Soud I. stupně zjistil průběh posuzovaného řízení, podrobně popsaný v odstavci 3. – 11. odůvodnění napadeného rozsudku, a zjištěný skutkový stav posoudil podle § 1 odst. 1, § 2, § 3 odst. 1, § 5, § 7, § 8, § 13 odst. 1, 2, § 14 odst. 1, 3, § 15 odst. 2, § 26, § 31 a § 31a náhradového zákona a § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.). Dovodil, že exekuční řízení nelze posuzovat z hlediska plynulosti stejně jako jiná řízení před civilním soudem, protože jeho účelem je především vymožení exekuované pohledávky ve prospěch dlužníka. Ta však byla v daném případě vymožena již po zaplacení poslední ze žalobkyní uhrazených plateb v roce 2009, které zahrnovaly nejen dlužnou jistinu, ale také s ní spojené příslušenství, takže exekuce mohla být zastavena v přiměřené době v řádu několika týdnů, přesto byla vedena od [datum] do [datum] celkem 11 let a 8 měsíců, což je ve vztahu k charakteru věci doba nepřiměřená, zejména v závěrečné části exekuce. Na délce exekuce se však nemalou měrou podílela sama žalobkyně, která nedala nijak najevo, že by exekuce již být vedena neměla, od poslední platby do roku 2015 se o řízení nezajímala a v roce 2015 zaslala pouze žádost o vyčíslení dosavadních plateb, poté zůstala pasivní a teprve po dalších dvou letech podala dne [datum] návrh na zastavení exekuce. Při stanovení výše peněžního zadostiučinění vyšel soud I. stupně ze základní částky [částka] za rok a [částka] za„ 140 měsíců“ vedené exekuce. Tuto částku snížil o 10% proto, že věc byla řešena dvěma stupni soudní soustavy, o 15% z důvodu složitosti řízení, o 35% pro podíl žalobkyně na délce řízení a o 10% za menší význam pro žalobkyni, na jejíž majetek byly vedeny další exekuce, jejichž pokračování (dražba nemovitosti) záviselo na skončení předmětné exekuce (jak vyplývá ze sdělení soudního exekutora). Po celkovém snížení základní částky o 70% soud I. stupně dospěl k výši zadostiučinění žalobkyně [částka] a ve zbývajícím rozsahu žalobu ohledně tohoto nároku zamítl.

3. Nárok na náhradu škody shledal soud I. stupně zcela nedůvodným. Uvedl, že úroky z prodlení jakožto příslušenství peněžité pohledávky představují vedlejší a akcesorický peněžitý závazkový vztah subjektů ve vzájemně rovnoprávném postavení, vztah mezi soudním exekutorem a účastníky exekučního řízení není vztahem soukromoprávním a exekuční řád právo na úroky z prodlení vůči soudnímu exekutorovi neupravuje. Pro přiznání náhrady škody, spočívající ve vynaložených nákladech řízení, je podmínkou nemožnost poškozeného náhradu nákladů řízení uplatnit v původním řízení na základě procesních předpisů. Pokud jejich náhradu procesní předpis umožňuje, je náhrada škody vyloučena, bez ohledu na to, že poškozenému v původním řízení přiznány nebyly, například z důvodu jeho procesního neúspěchu nebo čistě proto, že mu je rozhodující orgán v rámci své diskrece nepřiznal (např. rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. [ústavní nález] nebo Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]). V daném případě byla náhrada nákladů řízení předmětem usnesení o částečném zastavení exekuce a žalobkyni nebyla přiznána. Z tohoto důvodu o nich soud nemůže rozhodovat znovu a nemůže ani přezkoumávat správnost či úplnost nákladového výroku, který nabyl právní moci. Pokud snad tehdy některé náklady nebyly uplatněny anebo nebyly přiznány, není možné, aby takové opomenutí či pochybení bylo napravováno formou náhrady škody proti státu. O nákladech řízení, v němž žalobkyně uplatnila tři samostatné nároky, soud I. stupně rozhodl za použití [ustanovení pr. předpisu], ve spojení se soudní judikaturou (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]) a žalobkyni, která měla úspěch co do [anonymizováno] přiznal právo na náhradu jejích nákladů řízení, specifikovanou v 26. odstavci rozsudku, v rozsahu [anonymizováno].

4. Proti rozsudku podaly odvolání obě účastnice řízení. Žalobkyně v odvolání proti zamítavému výroku rozsudku nesouhlasila se závěrem, že se podílela na nepřiměřené délce exekuce. Dovozovala, že tato argumentace soudu I. stupně nemá oporu v provedeném dokazování a poukázala na to, že po ihned po vydání exekučního příkazu na srážky ze mzdy adresovala soudnímu exekutorovi žádost o zaslání přehledu plateb, na nějž odpověděla podáním ze dne [datum], na které soudní exekutor nereagoval ani sám nepřepočítal platby se závěrem, že by exekuce neměla být nadále vedena. Žalobkyně tedy nebyla pasivní a její postup nelze považovat za jednu z příčin délky vedené exekuce. Soudní exekutor jako profesionál měl v každém okamžiku z vlastní úřední činnosti zkoumat, zda je exekuce vedena po právu (§ 46 odst. 1 exekučního řádu), a i kdyby byla aktivnější, exekutor jí nehodlal vyhovět, jak je zřejmé z jeho postupu po podání návrhu na zastavení exekuce dne [datum]. Exekuce nebyla ihned ukončena ani po rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně opět musela vyvinout aktivitu a požádat soudního exekutora o vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce, což učinil až dne [datum]. Žalobkyně proto nesouhlasila s krácením základní částky o 35 % z důvodu její pasivity v průběhu exekuce. Za nesprávné označila i její krácení o 10 % pro vedení exekučního řízení ve dvou stupních a poukazovala na to, že exekuční soud o návrhu na zastavení exekuce rozhodl téměř po dvou letech ode dne, kdy mu byla věc postoupena. Dovozovala dále, že věc nebyla skutkově ani právně složitá a nebyla pro ni bezvýznamná, jelikož měla po celou dobu trvání exekuce obstavené účty, od roku 2015 měla srážky na mzdu a blokovanou nemovitost. K nároku na náhradu škody uvedla, že úrok z prodlení použila pouze jako pomocné hledisko pro určení výše škody, vzniklé jí neoprávněným zadržováním uvedené částky exekutorem, k čemuž by bylo možné použít i úroky nebo poplatky z prodlení, které účtují státní orgány (např. finanční úřady) jednotlivcům při pozdní úhradě, anebo úroky, požadované bankami za úvěry. Žalobkyni z téhož titulu náleží i náhrada nákladů, které musela vynaložit v řízení o zastavení exekuce, jelikož odvolací soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal s odůvodněním, že zavinění na částečném zastavení exekuce nelze přičítat žádnému z účastníků řízení, nýbrž postupu soudního exekutora. Formálně byl sice její úspěch v odvolacím řízení částečný, z materiálního hlediska však byl úspěchem plným, neboť rozhodnutím odvolacího soudu byly zrušeny všechny exekuční příkazy a následně byla exekuce formálně ukončena vydáním příkazu o náhradě nákladů exekuce. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud zamítavý výrok rozsudku změnil a její žalobě v plném rozsahu vyhověl.

5. Žalovaná v odvolání proti vyhovujícímu výroku rozsudku popírala samotný základ uplatněného nároku s tvrzením, že příčinou vzniku nemajetkové újmy bylo jednání žalobkyně, která řádně a včas nezaplatila vymáhaný dluh, a nikoliv postup soudu či soudního exekutora. Není tak splněna podmínka příčinné souvislosti nesprávného úředního postupu s žalobkyní tvrzenou újmou, což je umocněno pasivitou žalobkyně, která se po mnoho let o exekuci vůbec nezajímala a návrh na její zastavení podala až [datum]. Na majetek žalobkyně též bylo vedeno vícero exekucí a nelze proto dovodit, že by byla délkou exekuce zásadně poškozena. S poukazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], sp.zn. [spisová značka] žalovaná dovozovala, že soud I. stupně příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou újmou nesprávně posoudil a navrhla, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku změnil a žalobu v plném rozsahu zamítl. Žalovaná dále ve vyjádření k odvolání žalobkyně setrvala na tvrzení, že žalobkyně byla v posuzovaném řízení pasivní a návrh na zastavení exekuce podala až [datum] Soudní exekutor za nesouhlasu oprávněného se zastavení exekuce nemohl zrušit exekuční příkazy a předložením spisu k rozhodnutí příslušnému exekučnímu soudu postupoval v souladu s exekučním řádem. Chování žalobkyně v průběhu exekuce bylo chaotické, na vymáhaný dluh plnila nárazově sama nebo prostřednictvím syna a nikdy neurčila, zda plní na jistinu nebo úroky, což mělo zásadní význam pro posouzení, zda a v jakém rozsahu byl vymáhaný závazek splněn, i na délku exekuce. Žalovaná se dále ztotožnila se závěry soudu I. stupně ohledně snížení základní částky z jím uváděných důvodů, jakož i s důvody zamítnutí nároku na náhradu škody.

6. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že je nepochybná příčinná souvislost mezi nezákonným úředním postupem a vznikem újmy a škody na straně žalobkyně a opětovně brojila proti závěrům o svém podílu na délce řízení s poukazem na své podání ze dne [datum], kterým v reakci na zaslaný přehled plateb soudním exekutorem uvedla, že jí vznikl přeplatek [částka]. K průtahům v řízení došlo proto, že soudní exekutor nesprávně a v rozporu s judikaturou započetl plnění žalobkyně na jiné pohledávky a po celou dobu trvání exekuce nevydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, ačkoliv měl zjistit, že pohledávka je vymožena, zrušit exekuční příkazy a exekuci ukončit. K průtahům došlo i proto, že Okresní soud v Jablonci nad Nisou o návrhu na zastavení exekuce rozhodl téměř až po dvou letech.

7. Z obsahu podaných odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jejich podnětu přezkoumal napadený rozsudek v intencích § § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předcházejícího řízení, odvolání žádné z účastnic však neshledal důvodným. Z obsahu spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou sp. zn. [spisová značka] odvolací soud postupem podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zjistil, že usnesení o nařízení exekuce žalobkyně jako povinná převzala dne [datum]. Tento den je třeba považovat za začátek exekuce, vedené na majetek žalobkyně jako povinné, která byla ukončena dne [datum], kdy jí byl doručen příkaz k úhradě nákladů exekuce. Z uvedeného vyplývá, že exekuce trvala celkem 11 let a 3,5 měsíce. K porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty druhé a třetí náhradového zákona nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž důvody, proč k tomu došlo, spočívají v postupu orgánu veřejné moci, a to buď zcela nebo v míře významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání věci. Nepřiměřeně dlouhým řízením je tedy takové řízení, k jehož nepřijatelné délce přispělo nezanedbatelným způsobem nedodržování procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci (např. neodůvodněnou nečinností). Při posouzení vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu § 13 odst. 1 ve spojení s § 31a odst. 3 náhradového zákona, je na základě ustálené judikatury nutné vycházet z celkové doby řízení a zjistit, zda tato délka byla s ohledem na postup orgánů veřejné moci s přihlédnutím k demonstrativně jmenovaným kritériím v § 31a odst. 3 náhradového zákona v konkrétním případě nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], nebo ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

8. O zastavení předmětné exekuce bylo rozhodováno ve dvou stupních soudní soustavy a exekuce byla složitější i po skutkové stránce, zejména s ohledem na platby různých subjektů mimo částky vymožené přímo soudním exekutorem, jež nebyly označené a nakonec byly řádně započteny na vymáhanou pohledávku až v průběhu řízení o zastavení exekuce odvolacím soudem. Zjevný podíl na délce vedené exekuce měl soudní exekutor a částečně i exekuční soud, který nerozhodoval o návrhu na zastavení exekuce koncentrovaně. Soudní exekutor nezohlednil včas zaplacené platby na exekvovanou pohledávku a příkaz k úhradě nákladů exekuce vydal až [datum], čímž byla exekuce formálně ukončena. Není správný závěr soudu I. stupně, že délku exekuce svojí pasivitou ovlivnila sama žalobkyně jako povinná, neboť provedení exekuce zásadně nebránila a bylo především na soudním exekutorovi, aby vymáhaná částka byla včas a řádně vymožena a exekuce ukončena. Již ze zjištění soudu I. stupně (viz 5. odstavec odůvodnění) vyplývá, že žalobkyně jakožto povinná zaslala soudnímu exekutorovi podání, označené datem [datum], s vyčísleným přeplatkem, na něž soudní exekutor řádně nereagoval. Nelze však přehlédnout, že ačkoliv poslední částka byla vymožena [datum], jak vyplývá z usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], první dotaz na vyúčtování plateb vznesla žalobkyně až v červenci 2015 a návrh na zastavení exekuce podala teprve dne [datum] Tyto časové souvislosti svědčí o tom, že žalobkyně se o průběh exekuce dlouhodobě (v řádu let) nezajímala a spolu s nespornou okolností, že na její majetek byly vedeny další exekuce, tato okolnost svědčí o výrazně nižším významu předmětu posuzovaného řízení pro ni (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). Celková délka vedené exekuce 11 let a 3,5 měsíce nepochybně byla i přes nižší význam pro žalobkyni s ohledem na prodlení, zaznamenaná v postupu soudního exekutora i exekučního soudu, nepřiměřená, žalobkyni v jejím důsledku vznikla nemajetková újma a samotné konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené době není dostačující satisfakcí. [příjmení] žalované nedostatkem chybějící příčinné souvislosti nemůže z uvedených důvodů obstát. Samotná okolnost, že k zahájení a vedení exekuce vedlo porušení právní povinnosti žalobkyní, nemůže vznik nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu soudu a soudního exekutora vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]).

9. Při určení výše peněžního zadostiučinění soud I. stupně správně vyšel z judikatorně (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [stanovisko NS], uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod [číslo]) dovozené částky [částka] za první dva roky posuzovaného řízení a za každý následující rok. Při odvolacím soudem revidované délce řízení činí základní částka peněžního zadostiučinění [částka]. Z výše popsaných důvodů je správné její snížení o celkem 25 % z důvodu složitosti řízení ve smyslu § 31a odst. 3b) náhradového zákona, v níž se promítá i dvoustupňové soudní rozhodování. Odvolací soud však dospěl z příčin shora vyložených k závěru, že není důvod korigovat její výši pro postup žalobkyně, jímž by přispěla k průtahům v řízení, ve smyslu kritéria podle § 31a odst. c) náhradového zákona. Pro postup orgánů státu podle §31a odst. 3 písm. d) o.s.ř. náhradového zákona důvod ke korekci neshledal, neboť zjištěný nesprávný úřední postu soudu a soudního exekutora je sám o sobě důvodem vzniku nároku žalobkyně na zadostiučinění podle § 31a náhradového zákona (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]). K výraznějšímu snížení základní částky až o 45 % ve smyslu § 31 odst. 3 písm. e) náhradového zákona odvolací soud přistoupil z důvodu zmíněného nižšího významu předmětu řízení pro žalobkyni, který je zásadním kritérium pro stanovení výše zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). Po snížení o [částka] (70 %) představuje nárok žalobkyně na přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu [částka], od níž se částka [částka] přiznaná žalobkyni soudem I. stupně se významně neliší. Odvolací soud k tomu připomíná, že smyslem zadostiučinění podle § 31a náhradového zákona, jež je svého druhu fikcí, je poskytnutí přiměřené satisfakce za vzniklou nemajetkovou újmu, nikoliv dosažení matematicky přesného výsledku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]).

10. Soud I. stupně rozhodl s právně i o nárokované náhradě škody (majetkové újmy). Náhradu nákladů řízení, o níž bylo v příslušném řízení pravomocně rozhodnuto, v rámci nároku na náhradu škody proti státu § 31 odst. 2 náhradového zákona výslovně vylučuje. Nárok žalobkyně tak nemá oporu v pozitivní právní úpravě, proto nejsou její úvahy o faktickém úspěchu v odvolacím řízení relevantní. K požadavku na náhradu škody proti státu, vymezenému jako úrok z prodlení, již Nejvyšší soud ČR ve své judikatuře vyložil, že nenaplňuje znaky skutečné škody ani ušlého zisku (srov. rozhodnutí sp.zn. [spisová značka]). Obdobné platí i pro konkrétním právním vztahem (např. sjednanými úroky z úvěru, které by žalobkyně musela platit) nepodložený nárok, jež by byl vymezen jako„ úrok či poplatek“, žalobkyni tedy nemůže jiné označení takto konstruovaného ryze hypotetického nároku prospět. Úroky a úroky z prodlení jsou podle § 513 o. z. příslušenstvím soukromoprávní pohledávky, kterou se ve smyslu tohoto ustanovení rozumí peněžité plnění (jistina), na něž má věřitel vůči dlužníku právo podle hlavního závazkového vztahu. Soud I. stupně v této souvislosti případně připomněl, že vztah mezi soudním exekutorem a žalobkyní v postavení povinné nebyl vztahem soukromoprávním a že exekuční řád nárok na úrok z prodlení z případného přeplatku exekvované částky neupravuje.

11. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek potvrdil podle § 219 o. s. ř., včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení, potvrdil. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 ve spojení s § 241 odst. 1 o. s. ř. za rovného procesního neúspěchu obou sporných stran v odvolacím řízení.