pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]

1. Napadeným [anonymizováno] uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobci [částka] s úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od [datum] do zaplacení, zamítl žalobu na zaplacení [částka] s příslušenstvím a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce se podanou žalobou domáhal na žalované konstatování, že usnesením o zahájení [anonymizována dvě slova] [stát. instituce], Krajského ředitelství Policie Olomouckého kraje, [anonymizována dvě slova] [obec], II. odd. obecné kriminality, [anonymizováno], [číslo jednací] ze dne [datum rozhodnutí] mu byla způsobena škoda, zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu měla být způsobena jeho [anonymizována dvě slova], které skončilo zproštěním obžaloby, představované náklady obhajoby ve výši [částka] a ušlým ziskem ve výši [částka] z pravidelném výdělečné činnosti za dobu strávenou při nebo v souvislosti s úkony v [anonymizováno] řízení, ve výši [částka] za snížení růstu příjmů a ve výši [částka] z nahodilé vedlejší pracovní činnosti v oblasti kaskadérství a filmu a zaplacení peněžního zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši [částka]. [anonymizováno] soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] ve spojení doplňujícím [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] a s [anonymizováno] Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] byla zamítnuta žaloba ohledně nároku na konstatování, že usnesením o zahájení [anonymizována dvě slova] byla žalobci způsobena škoda, žalobci byla na náhradě škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu přiznána částka [částka] a ve zbytku žalobního nároku byla žaloba zamítnuta. Nejvyšší soud ČR [anonymizováno] ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [spisová značka] zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů stran částky [částka], požadované žalobcem z titulu ušlého zisku z pravidelné výdělečné činnosti a na podkladě závěrů nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. [ústavní nález] zavázal soudy nižších stupňů právním názorem, že„ je bezpředmětné, že žalobce v rámci svého podnikání nedokázal vykázat konkrétní smlouvu či podnikatelskou příležitost, o kterou v důsledku vedeného [anonymizována dvě slova] přišel. Podstatnou je především ta okolnost, že v souvislosti s úkony [anonymizována dvě slova] nemohl vykonávat podnikatelskou činnost jako tzv. malý podnikatel, tj. fyzická osoba, pro kterou je podnikání základním a převážným zdrojem příjmu, je vykonáváno zpravidla osobně a příjmy z něj jsou pravidelné.“ Uvedl dále, že je namístě určit výši průměrného výdělku žalobce za dny, které byl nucen věnovat své obhajobě a že se neuplatní soudy nižších stupňů zmíněná judikatura, vztahující se k hypotetickému ušlému zisku.

2. Soud I. stupně poté na podkladě skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 8 -56 rozsudku, učinil skutkový závěr, že žalobce byl [anonymizováno] Okresního soudu v Olomouci, č. j. [číslo jednací], ze dne [datum rozhodnutí] byl zproštěn obžaloby ze zvlášť závažného [anonymizována tři slova] na [anonymizováno] podle § 145 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu a [anonymizováno] výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zák. Ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum] se žalobce radil se svým právním zástupcem, dne [datum] byl vyslýchán Policií ČR a ve dnech [datum], [datum] a [datum] se účastnil hlavních líčení ve své [anonymizována dvě slova]. Žalobce je osobou samostatně výdělečně činnou v oblasti přípravných a dokončovacích stavebních prací pod [právnická osoba] [příjmení] a identifikačním [číslo] pro své klienty pravidelně plnil zakázky po celé [země]. V roce [rok] žalobce vyfakturoval svým zákazníkům celkem [částka] a výsledek jeho hospodaření činil [částka]; příjmy [částka] a výdaje stanovené paušálem činily [částka]. V následujícím roce vyfakturoval [částka] a na daních přiznal příjmy [částka], výdajový paušál činil [částka], podnikání v tomto roce zakončil ziskem [částka]. V roce [rok] jeho příjmy v daňovém přiznání činily [částka], výdajový paušál související s příjmy činil [částka], výsledek hospodaření byl žalobce v zisku [částka], nicméně žalobce vyfakturoval svým klientům celkem [částka].

3. Soud I. stupně na tomto skutkovém základě s odkazem na § § 1, 2, 5, 8 odst. 1, 15 odst. 2, 28, 31 odst. 1 a 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon), § 2952 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) a judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí sp.zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]) konstatoval, že o základu nároku z nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. l náhradového zákona není mezi účastníky sporu a při zjištění průměrného výdělku žalobce v rozhodné době vyšel z § 1 odst. 1 a 2 nařízení vlády č. 116/1989Sb. kterým se provádí zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Dovodil, že žalobce nemohl vykonávat svou pravidelnou podnikatelskou činnost ve dnech, kdy se musel radit se svým právním zástupcem či se osobně účastnil úkonů [anonymizováno] řízení, a to ve všech jím uvedených dnech vyjma [datum], [datum], [datum], [datum], [datum] a [datum], neboť porady (s obhájcem), konané v tyto dny, byly předchozími pravomocnými rozhodnutími vyhodnoceny jako neúčelné a nelze za ně přiznat náhradu ušlého výdělku. Ve dnech, kdy byl žalobce vyslýchán policejním orgánem ([datum]) či kdy byl osobně účasten u hlavních líčení ([datum], [datum] a [datum]) a ve dnech bezprostředně předcházejících těmto dnům ([datum] a [datum]) se žalobce po celý den nemohl věnovat své podnikatelské činnosti, kterou zpravidla vykonával po celé [země], tedy mimo město sídla svého podnikání, přičemž jeho mysl byla zaměstnána myšlenkami na probíhající či následné soudní líčení či jeho vlastní výslech.

4. Žalobce tvrdil, že žádné náklady potřebné k dosažení výdělku neměl, ve svém účastnickém výslechu připustil náklady ve výši blíže nespecifikovaných jednotek procent a jeho účetní v čestném prohlášení uváděla, že měl náklady maximálně 10 %. Žádné jiné důkazy k výši svých nákladů žalobce nedoložil a předložené příjmové faktury se v každém jednotlivém ročním součtu vždy odlišují od částek, které byly následně přiznány k dani z příjmů fyzických osob v daňových přiznáních. Soud I. stupně neuvěřil žalobci, že v souvislosti s podnikáním v uvedených třech letech neměl žádné výdaje, respektive jen minimální výdaje. Uvedl, že s ohledem na absenci relevantních důkazů i zjištěné rozpory mezi celkovými fakturovanými částkami a částkami uvedenými v daňových přiznáních není na místě při stanovení průměrného výdělku žalobce vycházet pouze z konstrukce příjmové roviny jeho daňového přiznání bez zohlednění alespoň dílčích nákladů, stanovených byť jen paušálem pro daňové účely. Zdůraznil, že výhoda paušálního výdaje spočívá v tom, že podnikatel nemusí evidovat výdajové doklady pro účely daňového řízení, z tohoto benefitu však nemůže žalobce těžit v rámci nároku na ušlý zisk. S konstrukcí výpočtu ušlého zisku žalobcem z příjmů neponížených o jakékoliv výdaje se proto soud I. stupně neztotožnil, při výpočtu průměrného denního výdělku žalobce vyšel z údajů daňového přiznání a za základní částku pro výpočet ušlého zisku vzal čistý zisk žalobce uvedený v daňových přiznáních za každý jednotlivý rok, který vydělil počtem pracovních dnů v daném roce. Pro rok [rok] představoval čistý zisk žalobce částka [částka] ([částka] za den), pro rok [rok] částka [částka] ([částka] za den) a pro rok [rok] částka [částka] ([částka] za den). Na tomto základě soud I. stupně přiznal žalobci ušlý zisk [částka] za 9 dnů v roce [rok] ([anonymizováno 10 slov] a [datum]) ve výši [částka], za 11 dnů v roce [rok] ([anonymizováno 10 slov], [datum]) ve výši [částka] a za 2 dny v roce [rok] ve výši [částka] včetně úroku z prodlení od [datum] (první den po uplynutí šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku) do zaplacení a ve zbylé části žalobu jako nedůvodnou zamítl. Konstatoval, že žalovaná byla v řízení neúspěšná ve [anonymizováno] nemajetkové újmy při tarifní částce [částka], ve [anonymizováno] škody, spočívající v nákladech obhajoby, do výše [částka], a ohledně ušlého zisku ve výši [částka], celkový úspěch žalobce činil 47,83 % a úspěch žalované 52,17 %. Dovodil proto, že účastníci řízení k byli úspěšní obdobnou měrou a rozhodl podle § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) tak, že žádný z nich nemá právo na náhradu nákladů řízení.

5. Proti rozsudku soudu I. stupně podali včasné odvolání oba účastníci řízení. Žalovaná se odvolala proti vyhovujícímu výroku rozsudku a výroku souvisejícímu s námitkou, že nárok žalobce na ušlý zisk není prokázaný, neboť nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že měl v předmětné dny zajištěnou práci a že její výkon nemohl realizovat. Z judikatury vyplývá, že o ušlém zisku nelze hovořit tam, kde nelze bez dalšího uzavřít, že by poškozený zisku dosáhl. Nelze věřit tomu, že by žalobce nemohl vykonávat práci jen proto, že byl zaměstnán myšlenkami na své [anonymizováno] řízení a jako osoba samostatně výdělečně činná mohl výkon své práce směřovat do dnů, kdy se žádné úkony v rámci [anonymizováno] řízení nekonaly. Žalovaná dále zdůraznila, že žalobce předložil pouze vystavené faktury za rozhodné období a neprokázal výši svých výdajů. Navrhla, aby odvolací soud napadený výrok soudu I. stupně změnil a žalobu zamítl i co do soudem I. stupně přiznané částky zamítl.

6. Žalobce se odvolal proti zamítavému výroku a výroku o náhradě nákladů řízení. Namítl, že soud I. stupně při úvaze o jeho výdajích přehlédl specifika jeho podnikání, nezohlednil prohlášení jeho účetní ani účetní doklady a použil smysl daňového zvýhodnění pro malé živnostníky proti němu. Setrval na tvrzení, že neměl prakticky žádné náklady, [anonymizováno] k výkonu podnikání měl od objednatelů a výdaje měl jen někdy na dopravu. Zopakoval, že nemohl ve dnech konání úkonů v [anonymizováno] řízení vykonávat žádnou svou činnost, jelikož ji vykonával na různých místech po celé republice, v [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [obec], [příjmení] hoře, [obec], [obec] pod [anonymizováno], [obec], [obec], [obec], [anonymizováno] [obec], [město], [obec], [obec], [obec] atd. Žádnými výdajovými doklady nedisponuje, neboť náklady řízení v daňovém přiznání uplatňoval paušálem. Dovozoval dále, že mu soud I. stupně upřel právo na obhajobu a nevypořádal se s obsahem jeho porad s obhájcem, které byly všechny účelné. Proti výroku o náhradě nákladů řízení namítl, že soud I. stupně přehlédl pasivitu žalované při předběžném projednání nároku a upřel mu v rozporu s dobrými mravy právo na náhradu nákladů řízení, včetně soudního poplatku. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil napadené výroky rozsudku soudu I. stupně, žalobě i ohledně částky [částka] s příslušenstvím vyhověl a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Podle obsahu odvolání uplatnili odvolatelé odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z podnětu jejich odvolání přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení, jež jeho rozhodnutí předcházelo, v intencích daných § 212 a § 212a o.s.ř. v odvolání napadeném rozsahu a odvolání shledal převážně nedůvodnými. Žalobce v rámci ústního jednání odvolacího soudu uplatnil námitku podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 Mgr. [jméno] [příjmení], která rozhodovala ve [anonymizováno] pravomocným [anonymizováno] soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací] s tvrzením, že byla dříve zaměstnankyní úřadu, jednajícího za žalovanou. Touto námitkou se odvolací soud nezabýval, neboť se netýká soudkyně, která napadený rozsudek vydala.

8. Odvolání žalované shledal odvolací soud nedůvodným. Její argumentace pomíjí závazný právní názor dovolacího soudu, vyjádřený v jeho výše uvedeném rozhodnutí a založený na závěrech nálezu Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 922/18 (citovaným soudem I. stupně v odstavci 77. napadeného rozsudku), z něhož se podává, že žalobce jako tzv. malý podnikatel nemusí prokazovat konkrétní podnikatelské příležitosti v rozhodné době a judikatura, týkající se hypotetického zisku, se v daném případě neuplatní. Z uvedeného vyplývá, že není podstatné, zda měl žalobce zajištěnou práci právě na dny, kdy se účastnil úkonů v [anonymizováno] řízení nebo porad se svým obhájcem. Skutečnost, že žalobce průběžné příjmy ze své podnikatelské činnosti měl, se podává z doložených faktur a daňového přiznání a soud I. stupně také v intencích závazného právního názoru dovolacího soudu správně dovodil, že účast žalobce na úkonech [anonymizováno] řízení nebo účelných poradách s jeho obhájcem představovala překážku pro výkon jeho podnikatelské činnosti.

9. Odvolání žalobce je rovněž zásadně nedůvodné. Při určení výše ušlého zisku se obecně vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností, nebýt škodní události, poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k výši nákladů, které by musel na dosažení těchto svých příjmů vynaložit. Základem stanovení výše ušlého zisku jsou celkové předpokládané výnosy z podnikání snížené o předpokládané náklady, nikoliv pouze ztráta vykázaná v účetnictví. Výše ušlého zisku je totiž dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn.. [spisová značka]). Odvolací soud souhlasí se způsobem výpočtu průměrného výdělku žalobce v rozhodné době za situace, kdy žalobce neprokazoval ani netvrdil žádné konkrétní náklady na své podnikání a požadoval náhradu za průměrnou denní tržbu bez ohledu na náklady, potřebné k jejímu dosažení. Je přitom nereálné jeho tvrzení, že žádné náklady neměl, zejména jestliže podle své výpovědi konal svou samostatnou výdělečnou činnost po celé republice. [příjmení] tak vydávat značné náklady na cestování, jakož i za ubytování v době, kdy pracoval v místě od jeho bydliště značně vzdáleném, nepochybně také při své činnosti používal nástroje a materiál. S ohledem na to, že v přiznání k dani z příjmu použil žalobce nákladový paušál ve výši 80% příjmu, neshledává odvolací soud věrohodným ani prohlášení jeho účetní, že se jeho náklady pohybovaly kolem 10% (příjmů), které je za situace, kdy žalobce výdajové doklady nearchivoval, pouhou nepodloženou spekulací. Za situace, kdy žalobce neprokázal ani netvrdil žádné konkrétní náklady na své podnikání, nelze soudu I. stupně opodstatněně vytýkat, že pro výpočet jeho průměrného výdělku vzal v úvahu paušální částku těchto nákladů, uplatněnou žalobcem v daňovém přiznání.

10. Otázkou účelnosti úkonů právní služby se odvolací soud zabýval již ve svém rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]. Oproti závěru soudu I. stupně shledal neúčelnými porady žalobce s obhájcem jen v pěti případech (mimo poradu dne [datum]) z důvodů, podrobně vyložených v odst. 11 uvedeného rozhodnutí, jež zde může pouze zopakovat. Odvolací soud uvedl, že„ Z četných porad žalobce s obhájcem se odvolací soud ztotožnil se soudem I. stupně v hodnocení porady ze dne [datum] a dovodil, že byla součástí úkonu převzetí obhajoby téhož dne ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a), a mohly zde být probrány i otázky, které byly předmětem porady, konané hned následující den [datum]. Oproti závěru soudu I. stupně považoval odvolací soud za účelné všechny porady, které se konaly bezprostředně před konáním hlavního líčení ([datum], [datum]) nebo na ně bezprostředně navazovaly (porady [datum], [datum]), jakož i poradu dne [datum] v souvislosti s odvoláním státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, poradu k návrhu následně slyšeného svědka ([jméno] [anonymizováno], vyslechnutý [datum]) dne [datum], a poradu [datum] před podáním obžaloby. [příjmení] uskutečněné [datum], [datum], [datum] a [datum] shledal odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně s ohledem na množství dalších porad (zejména porady dne [datum], [datum], [datum], [datum]), kde mohl být jejich předmět probrán, neúčelnými.“ Z uvedeného závěru o neúčelnosti porad s obhájcem v uvedených dnech vyplývá, že žalobce v tyto dny svou činnost konat mohl a náhrada výdělku (ušlého zisku) mu proto, jak správně dovodil soud I. stupně, nenáleží. Závěrem o neúčelnosti konkrétních úkonů právní služby v rámci obhajoby není samotné právo žalobce na obhajobu v [anonymizováno] řízení nijak dotčeno. Odvolací soud na základě uvedeného závěru žalobci změnou napadeného rozsudku podle § 220 odst. 1 písm. a) přiznal částku [částka] (ušlý výdělek za den [datum]) s úrokem z prodlení od [datum] podle § 1970 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) a § 2 nařízení vlády č. 351/2013, kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky…, jinak rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku ohledně [částka] s příslušenstvím a ve výroku žalobě vyhovující podle §219 o.s.ř. potvrdil.

11. Onáhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř., neboť ve shodě se soudem I. stupně uzavřel, že žádný z účastníků neměl v řízení i při úvaze o úspěchu s jednotlivými dílčími nároky před soudem I. stupně převažující úspěch, z čehož vyplývá závěr, že své náklady nesou ve svých poměrech sami. Na podmínky vzniku nároku na náhradu nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. l a násl. o.s.ř. nemá žádný vliv tvrzení žalobce o předžalobní pasivitě žalované. Tomuto tvrzení ani nelze přisvědčit, neboť žalovaná nejméně část nároku žalobce (na zadostiučinění za nemajetkovou újmu) mimosoudně vypořádala a další nároky, zejména účelnost úkonů právní služby a nárok na ušlý zisk (jež se ukázal být převážně nedůvodným) sporovala. Žádný z účastníků rovněž neměl významný úspěch v odvolacím řízení.