o určení vlastnictví k nemovitostem

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti 7/24 na pozemku parcelní číslo [hodnota] o výměře 249 m2, jehož součástí je stavba číslo popisné 236, a na pozemku parcelní číslo [hodnota] o výměře 281 m2 v katastrálním území [adresa], obec [adresa], nacházejících se na adrese [adresa] (nemovitost) a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení. Žalobce tvrdil, že je spoluvlastníkem nemovitosti, neboť žalovaný, jeho syn, nabyl předmětný spoluvlastnický podíl kupní smlouvou, uzavřenou vlastním jménem na účet žalobce, jenž plně hradil jeho kupní cenu, na základě mezi nimi ústně uzavřené komisionářské smlouvy. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby, uvedl, že je vlastníkem nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené s [jméno FO], a odmítl tvrzení žalobce o komisionářské smlouvě mezi nimi. Rozsudkem ze dne [datum], č. j. [spisová značka], soud I. stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.

2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud usnesením ze dne [datum], č. j. [spisová značka], tento rozsudek zrušil a vrátil věc soudu 1. stupně k dalšímu řízení. Konstatoval s odkazem na konstantní judikaturu a princip materiální publicity, stanovený § 985 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.), že naléhavý právní zájem žalobce na požadovaném určení je dán zápisem žalovaného jako vlastníka sporné nemovitosti v katastru nemovitostí. Určovací žalobu nemůže nahradit žaloba na plnění, opírající nárok na plnění o právo, jehož existence má být posouzena jako předběžná otázka (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka], publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek tohoto soudu pod č. 1/19.) Konstatoval dále, že doporučení soudu I. stupně, aby se žalobce s ohledem na tvrzenou komisionářskou smlouvu domáhal uzavření převodní smlouvy, nereflektuje povahu takové smlouvy, jejíž podstatou je to, že vlastnické právo k věcem, které komisionář zakoupil od třetích osob pro komitenta nabývá přímo komitent (§ 583 odst. l věta druhá zák. č. 513/91 Sb. obchodní zákoník, účinný v době uzavření kupní smlouvy ohledně sporných nemovitostí ([datum]). Zákon č. 40/64 Sb. občanský zákoník (obč. zák.), účinný v rozhodné době, sice oproti obchodnímu zákoníku komisionářskou smlouvu přímo neupravoval, nebylo však vyloučeno, aby občané i mimo rámec obchodních vztahů takovou smlouvu za použití § 51 obč. zák. uzavřeli. Zásadně shodný s komisionářskou smlouvu byl i charakter smlouvy o obstarání věci podle § 733 obč. zák., jejíž podstatou rovněž bylo jednání obstaravatele s třetí osobou vlastním jménem ve prospěch objednatel, tedy tzv. nepřímé zastoupení. Okolnost, že jako vlastník sporné nemovitosti je v katastru nemovitosti zapsán žalovaný, možnost přímého vzniku vlastnického žalobce k ní na podkladě komisionářské či obdobné smlouvy mezi účastníky bez dalšího nevylučuje, neboť samotný zápis vlastnického práva v katastru nemovitostí nezakládá nevyvratitelnou domněnku existence vlastnického práva (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. [spisová značka]).

3. Soud I. stupně následně učinil z provedených důkazů zjištění, popsaná v odstavcích 14. až 32. rozsudku. Zejména zjistil, že žalovaný uzavřel ohledně nemovitosti kupní smlouvu s [jméno FO] dne [datum] a byl zapsán v katastru nemovitosti jako její vlastník. Nemovitost (bytová jednotka) byla pořízena za finanční prostředky žalobce, který také hradil její rekonstrukci sám či prostřednictvím jím výlučně vlastněné obchodní společnosti ([právnická osoba].). Mezi účastníky nebyla uzavřena žádná darovací smlouva ohledně nemovitosti ani finančních prostředků na její pořízení. Byt užíval žalobce, jeho syn [jméno FO] a následně (od roku 2018) žalovaný. Žalobce má obchodní aktivity a nemovitosti v různých zemích, jeho rodina je založena na patriarchálních tradicích s dominantním postavení hlavy rodiny (žalobce), kterému patří veškerý majetek a žalovaný coby nejstarší syn měl být jeho nástupcem ve vedení rodiny a v obchodních aktivitách (výpovědi svědkyň [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO]). Po právní stránce soud I. stupně uzavřel, že žalovaný nabyl vlastnické právo k nemovitosti uvedenou kupní smlouvu a uzavření žalobcem tvrzené komisionářské smlouvy nebylo prokázáno. Žalobu proto zamítl a žalobci s odkazem na § 150 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád nepřiznal náhradu nákladů řízení s odůvodněním, že by vysoká náhrada nákladů na odměnu advokáta, vycházející z hodnoty nemovitosti, byla vůči žalobci nepřiměřené tvrdá, když se jedná o vztah mezi otcem a synem.

4. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkl nedostatečné odůvodnění jeho závěrů s pominutím důkazů, prokazujících, že se žalovaný až do roku 2018 za vlastníka nemovitosti nepovažoval, v komunikaci se žalobcem označoval svůj pobyt v bytě za nájem, děkoval mu za to, že jej může užívat a následně odmítal platit náklady s ním související. Zopakoval, že koupě nemovitosti na jméno žalovaného byla pouze technickým řešením v jeho tehdejším zdravotním stavu. Žalovaný se v procesu pořízení nemovitosti angažoval pouze podpisem kupní smlouvy a ani poté ohledně ní nečinil žádná vlastnická rozhodnutí, ta činil výhradně žalobce, byt na vlastní náklad udržoval a rekonstruoval. Při zjištění soudu I. stupně, že mezi účastníky nebyla uzavřena žádná darovací ani zápůjční smlouva, chybí právní titul k poskytnutí prostředků na koupi nemovitosti žalobcem a vůli účastníků je na místě posoudit tak, že žalovaný při koupi nemovitosti vědomě jednal ve prospěch nabytí vlastnictví žalobcem na základě jeho pokynů v rámci konkludentně uzavřené komisionářské smlouvy. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a jeho žalobě vyhověl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaný navrhl potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného s poukazem na to, že žalobce svá tvrzení přes poučení soudu neprokázal. Z výpovědi jeho bratra [jméno FO] vyplynulo, že měli dostat byt v rámci majetkového vypořádání rodičů a není důvod, aby prokazoval právní titul k předmětné nemovitosti, který vyplývá z kupní smlouvy. Není nesporné, že nebyla uzavřena darovací smlouva, pouze není písemná, a nebylo prokázáno, že by nemovitost nepovažoval za své vlastnictví, v určité době ji chtěl i prodat. Dovozoval, že pokud by mělo jít o komisionářskou smlouvu, pak naopak žalobce zařizoval koupi bytu pro žalovaného.

6. Žalovaný se odvolal proti výroku o náhradě nákladů řízení. Zdůraznil, že původ sporu je na straně žalobce, který proti němu vede řízení, v němž byl úspěšný a žalovaný má proto nárok na náhradu nákladů řízení (která mu prvním rozhodnutím ve věci byla přiznána). Dovozoval, že rozhodnutím soudu I. stupně bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu, spravedlivý proces a ochranu vlastnictví a zdůraznil dobrou majetkovou situaci žalobce. Uzavřel, že případně vysokou náhradu nákladů řízení mohl soud I. stupně snížit a navrhl, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku změnil a přiznal mu náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

7. Žalobce v replice k vyjádření žalovaného zdůraznil tvrzení žalovaného ve vyjádření ze dne [datum], „že žádná darovací smlouva neexistuje a otec mu nikdy žádnou nemovitost nedaroval“, což tvrdil i v celém dosavadním průběhu řízení. Poukázal na korespondenci žalovaného s bratrem [jméno FO], z níž vyplývá, že odmítal platit energie, protože na něho „neměly být vedeny“ a na jeho e-mail žalobci ze dne [datum], v němž mu nabízel placení nájmu a děkoval mu za možnost byt užívat. Zdůraznil, že žalovaný neměl finanční prostředky na pořízení nemovitosti, tyto prostředky ani samotnou nemovitost nedostal datem a minimálně do roku 2018 chyběla jeho vůle ji vlastnit. K odvolání žalovaného poukázal na to, že se v řízení domáhá ochrany svého vlastnického práva k nemovitosti, za kterou zaplatil nemalé finanční prostředky, včetně nákladné rekonstrukce.

8. Z odvolání žalobce se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e)a g) o.s.ř. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř. a odvolání žalobce shledal rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka] opodstatněným. Konstatoval, že podle zjištění soudu I. stupně dal žalobce podnět k uzavření kupní smlouvy na nemovitost, zaplatil kupní cenu i její obsáhlou rekonstrukci. Nemovitost byla pořízena za účelem jejího využití širokou rodinou žalobce, který rozhodoval o tom, kdo ji v které době konkrétně bude užívat (postupně ji užívali syn a bratr účastníků [jméno FO], poté žalobce sesvou ženou [právnická osoba] a posléze žalovaný). Nemovitost byla nejméně do roku 2018 i samotným žalovaným vnímána jako majetek žalobce, jeho otce, o čemž svědčí zjištění soudu I. stupně z e-mailové zprávy žalovaného ze dne [datum] (žalovaný děkuje žalobci za možnost užívat předmětný „náš“ byt a nabízí za to finanční úhradu), jakož i zjištění, že žalobce hradil rekonstrukci bytu a vystupoval jako jeho vlastník (svědectví [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] v odstavcích 24,25 a 28. rozsudku ) a že veškerý majetek rodiny byl považován za vlastnictví žalobce, který o všem v rámci patriarchálního uspořádání své rodiny rozhodoval a jehož měl být žalovaný coby nejstarší syn nástupcem (svědectví [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO] v odstavcích 29.,31. a 32 rozsudku). Odvolací soud uzavřel, že popsaná skutková situace přisvědčuje tvrzení žalobce, že nemovitost (byt) měla být žalovaným zakoupena v jeho prospěch, tedy že spolu konkludentně uzavřeli v tomto směru komisionářskou či obdobnou smlouvu o obstarání záležitosti žalovaným, spočívající v uzavření kupní smlouvy stran předmětné nemovitosti ve prospěch žalobce, obhospodařujícího majetek rodiny. Žalobce takto nabyl vlastnické právo k nemovitosti, jejíž pořízení zcela hradil, aniž by byl rozhodný zápis tohoto práva ve prospěch žalovaného v katastru nemovitosti. Odvolací soud podle § 220 odst. l písm. a) o.s.ř. napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl. Žalobci odepřel náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů za použití § 150 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. z důvodu blízkého rodinného vztahu mezi účastníky s přihlédnutím k dobrým majetkovým poměrům žalobce.

9. Z podnětu dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne [datum], č.j. [spisová značka] tento rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovodil, že komisionářská smlouva mezi účastníky by musela splňovat podmínky § 577 obch. zák. a být uzavřena mezi podnikateli s předmětem zařízení koupě spoluvlastnického podílu k předmětným nemovitostem jako obchodní záležitosti, což nebylo v řízení zjištěno. V případě nepojmenované smlouvy nebo smlouvy o obstarání věci podle v rozhodné době účinného občanského zákoníku č. 40/1961 Sb. by se uplatnila zásada nepřímého zastoupení, obsažená v § 582 větě první obch. zák. a § 733 obč. zák., že z jednání komisionáře nevznikají komitentu vevztahu k třetím osobám ani práva ani povinnosti, tedy že komisionář (obstaratel) jako nepřímý zástupce nabývá z realizační smlouvy práva a povinnosti sám, je však povinen následně převést takto nabytá práva a povinnosti podle smlouvy na zastoupeného (komitenta) podle § 585 obch. zák. Z ustanovení § 46 obč. zák. současné vyplývá, že následný převod komisionářem nabytého vlastnického práva k nemovitosti na komitenta, musel mít písemnou formu. Existence takové následně uzavřené písemné převodní smlouvy mezi žalobcem a žalovaným však v řízení nebyla tvrzena ani zjištěna. Také pro případ uzavření nepojmenované smlouvy, jejímž obsahem by bylo obstarání spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech žalovaným ve prospěch žalobce s přímým nabytím vlastnického práva žalobce, je třeba se zabývat tím, zda by taková smlouva musela být vzhledem k uvedenému ustanovení uzavřena v písemné formě. Odvolacímu soudu současně dovolací soud vytkl, že učinil opačný právní závěr o konkludentním uzavření smlouvy u účastníků ohledně zakoupení nemovitosti ve prospěch žalobce, aniž zopakoval důkazy (svědecké výpovědi), provedené soudem I. stupně.

10. Žalobce v dalším vyjádření ve věci uvedl, že v řízení netvrdil existenci komisionářské ani jiné podobné smlouvy mezi účastníky, a zopakoval, že kupní smlouva ohledně sporné nemovitosti byla uzavřena na jméno žalovaného formálně a že se jednalo o simulované právní jednání. Žalobce nemovitost vyhledal, zaplatil kupní cenu, hradil veškeré náklady, zajistil rekonstrukci a rozhodoval o užívání nemovitosti. Žalovaný k ní žádná vlastnická práva neuplatňoval a žalobce žádal o svolení k bydlení. Dovozoval, že soud je oprávněn „určit skutečného vlastníka“ a že jeho rozhodnutí je způsobilým titulem pro zápis do katastru nemovitosti. Konečně uvedl, že nemovitosti 14 let poctivě a nepřetržitě držel, tudíž ji vydržel a navrhl, aby odvolací soud určil, že je jejím vlastníkem.

11. Odvolací soud znovu přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti shora vyjádřeným právním názorem soudu dovolacího podle § 243g odst. l o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. odst. l o.s.ř. a v jeho světle nemohl odvolání shledat důvodným. Dovolací soud v prvé řadě dovodil, že v mezích občanskoprávního jednání se zásadně uplatní nepřímé zastoupení, vyžadující následný převod nabytých práv a povinností na zastoupeného samostatnou smlouvu. Taková smlouva v daném případě uzavřena nebyla, což je mezi účastníky nesporné. Připustil-li dovolací soud i možnost sjednání inominátní smlouvy ve smyslu § 51 obč. zák. s parametry přímého zastoupení, upozornil zvlášť na kogentní ustanovení § 46 obč. zák., podle něhož smlouvy o převodu nemovitostí musí mít písemnou formu. Povinnost písemné formy je nepochybně na místě vztáhnout i na smlouvu, kterou by si účastníci sjednali zakoupení nemovitosti žalovaným na účet a ve prospěch žalobce, neboť by jejím prostřednictvím došlo k nabytí vlastnického práva žalobcem k nemovitosti. S ohledem na to nemůže obstát původní závěr odvolacího soudu o konkludentním uzavření takové smlouvy a existenci písemné dohody v uvedeném smyslu ani žalobce netvrdil. Je tak zbytečné zabývat se dalšími důkazy, zejména svědeckými výpověďmi, které byly v řízení provedeny, a je nutno uzavřít, že žalobce, jakkoliv koupi sporné nemovitosti financoval, hradil její rekonstrukci a zpočátku výhradně rozhodoval o jejím využití, jejím vlastníkem není. Jeho argumentace v posledním vyjádření je mimoběžná, neboť nebylo-li smluvního ujednání mezi účastníky, že nemovitost nabude žalovaný pro žalobce (jak nyní nově uvádí vzdor všem svým předchozím tvrzením, srov. prohlášení jeho zástupce u ústního jednání dne [datum] a jeho argumentaci v podáních ze dne [datum], [datum] a v odvolání ze dne [datum]) pak nemá pro své tvrzení o vlastnickém právu k nemovitosti žádný právní základ. Jeho úvahy o simulovaném právním jednání jsou neurčité, není zřejmé jaké jiné právní jednání by měla kupní smlouva, uzavřená mezi prodávající ([jméno FO]) a žalovaným dne [datum] ohledně nemovitosti, simulovat. Toto tvrzení však stejně jako tvrzení o držbě a vydržení nemovitosti žalobcem tvrzením v řízení nově uplatněním a žádné z nich tak nemůže být ve smyslu § 205a způsobilým odvolacím důvodem již proto, že by si vyžádalo nové dokazování (s odhlédnutím od v řízení učiněného zjištění, že nemovitost od roku 2018 užívá žalovaný). Žalobce se konečně mýlí ve svém předpokladu, že soud jej může určit vlastníkem konstitutivním rozhodnutím, jestliže pro ně nemá žádný podklad v předchozím právním jednání účastníků.

12. Odvolací soud proto napadený rozsudek jako věcně správný podle § 219 o.s.ř. potvrdil, včetně správného výroku o náhradě nákladů řízení. Žalovanému ve shodě se soudem I. stupně odepřel za použití § 150 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení. Žalobce ve svých výhradách proti tomuto postupu přehlíží, že žalobce je jeho otcem, který výhradně vynaložil značné finanční prostředky na pořízení sporné nemovitosti ve výlučném žalovaného vlastnictví. Není souladné s dobrými mravy, aby žalovaný, který bez vlastního přičinění přišel k majetku značné hodnoty, pořízeném jeho otcem, požadoval po něm náhradu nákladů tohoto sporu, který vznikl jen z důvodu jejich rodinné roztržky.