o zaplacení 111 404,70 Kč s příslušenstvím

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 111 404,70 Kč s příslušenstvím, ohledně části úroku z prodlení ve výši 15 % od 29. 7. 2022 do 29. 11. 2023 žalobu zamítl a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši 17 558 Kč a žalobkyni ve výši 16 442 Kč. Žalobci se uvedené částky domáhali z titulu náhrady majetkové újmy (škody), vzniklé jim úhradou nákladů exekuce, vedené soudním exekutorem [tituly před jménem] [jméno FO] pod sp. zn. [spisová značka] k vymožení pohledávky dle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2017, č. j. 49 Cm 53/2017-14, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 8. 6. 2018, č. j. 49 Cm 53/2017-143, a rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č.j. 12 Cmo 280/2018-252 (exekuční titul), která byla následně zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 19.7.2022 sp.zn. I.ÚS 2337/21, coby náhrady škody, vzniklé jim z nezákonného rozhodnutí. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobci nerespektovali materiálně a formálně vykonatelný exekuční titul a vznik škody si sami přivodili nesplněním jím uložené povinnosti, proto není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a náklady exekuce.

2. Soud I. stupně na základě skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 6. až 8. odůvodnění napadeného rozsudku, skutkově uzavřel, že směnečným platebním rozkazem ze dne 3. 5. 2017, č.j. 49 Cm 53/2017-14, uložil Krajský soud v Plzni žalobcům v postavení žalovaných uhradit společnosti [právnická osoba] směnečný peníz ve výši 383 350 Kč, 6% úrok z této částky od 4. 4. 2017 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 1 277 Kč a náhradu nákladů řízení ve výši 43 819,20 Kč do patnácti dnů od doručení rozhodnutí. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 6. 2018, č.j. 49 Cm 53/2017-143, ponechal směnečný platební rozkaz v platnosti a Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2019, č.j. 12 Cmo 280/2018-252 jeho rozsudek potvrdil. Žalobci podali dovolání s návrhem na odklad vykonatelnosti, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. 5. 2021, č.j. 29 Cdo 3668/2019-300. Ústavní soud nálezem ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. I. ÚS 2337/21, vyslovil, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, č.j. 29 Cdo 3668/2019-300, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 6. 2019, č.j. 12 Cmo 280/2018-252, a rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2018, č.j. 49 Cm 53/2017-143, byly porušeny čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a tato rozhodnutí proto zrušil. Krajský soud v Plzni následně rozsudkem ze dne 7. 9. 2022, č.j. 49 Cm 53/2017-389, s právní mocí 2.10.2023, zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 3. 5. 2017, č.j. 49 Cm 53/2017-14. V mezidobí dne 23. 9. 2019 pověřil [Orgán veřejné moci] pod č.j. [spisová značka] soudního exekutora vedením exekuce na majetek žalobců k vymožení peněžité pohledávky podle uvedeného exekučního titulu. Žalobci byli dne 9. 10. 2019 vyrozuměni o zahájené exekuci a byli vyzváni k dobrovolnému splnění vymáhané povinnosti. Dne 16. 7. 2020 proběhlo místní šetření na adrese žalobců, při němž žalobkyně sdělila, že si je dluhu vědoma a dlužnou částku uhradí do 17. 7. 2020. Příkazem k úhradě nákladů exekuce ze dne 31. 7. 2020, č.j. [spisová značka], byly stanoveny náklady exekuce ve výši 111 404,70 Kč. V exekuci bylo na žalobcích vymoženo na náklady exekuce 110 702,90 Kč dne 31. 7. 2020 a 701,80 Kč dne 20. 8. 2020, celkem 111 404,70 Kč.

3. Na tomto skutkovém základě soud I. stupně s odkazem na § 1, § 3 písm. a), § 5 písm. a), § 8 odst. 1, § 14 odst. 3, § 15 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon), dovodil, že žaloba je zásadně důvodná. Tvrzená škoda vznikla žalobcům v důsledku nezákonného rozhodnutí, jímž je prvostupňový rozsudek, ponechávající v platnosti směnečný platební rozkaz, a následující rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu, jež byla pro nezákonnost zrušena Ústavním soudem, následně byl zrušen i samotný směnečný platební rozkaz. Škodu žalobců představují na nich vymožené náklady exekuce. Soud I. stupně připustil, že kdyby žalobci včas splnili uloženou povinnost, exekuci by se vyhnuli a náklady exekuce by nevznikly. Zdůraznil však, že prvotně pochybil stát vydáním nezákonného rozhodnutí a žalobce nelze penalizovat za nesplnění jím uložené povinnosti, byť bylo v rozhodné době pravomocné a vykonatelné. Je nepochybné, že soudní exekutor byl po pověření vedením exekuce povinen činit úkony, směřující k provedením exekuce, tato skutečnost však nemá žádný vliv na existenci příčinné souvislosti mezi odpovědností státu a škodou žalobců žádný vliv. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobě převážně vyhověl a zamítl ji jen co do části úroku z prodlení s poukazem na to, že prodlení žalované nastalo 30. 11. 2023 po uplynutí šestiměsíční lhůty od uplatnění nároku dne 29. 5. 2023. Podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) soud I. stupně přiznal procesně úspěšným žalobcům náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 27. rozsudku.

4. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku a výroku o náhradě nákladů řízení podala žalovaná včasné odvolání. Zopakovala své stanovisko, že žalobcům nic nebránilo v dobrovolném splnění vykonatelným exekučním titulem uložené povinnost před nařízením exekuce. Náklady exekuce by za takové situace nevznikly a proto není dána příčinná souvislost mezi těmito náklady a odpovědností státu. Poukázala dále s odkazem na § 8 odst. 3 a § 31 odst. 2 náhradového zákona na to, že v exekučním řízení byly vydány dva příkazy k náhradě nákladů exekuce, proti kterým nebyl podán opravný prostředek. Exekuce skončila jejím provedením a teprve poté byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2337/21, kterým byl exekuční titul zrušen. V exekučním řízení nebylo rozhodnuto o zastavení exekuce a nebylo tedy „pravomocně“ rozhodováno ani o nákladech exekuce, což soud I. stupně nereflektoval. Žalovaná poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2552/2023, v němž tento soud dovolateli vytknul, že v postavení povinného neuplatnil v průběhu exekuce návrh na zastavení exekuce, prováděné na základě neplatného exekučního titulu, ačkoliv takový postup § 8 odst. 3 náhradového zákona výslovně požaduje. Žalovaná dovozovala, že návrh na zastavení exekuce z důvodu zrušení exekučního titulu nálezem Ústavního soudu by vnesl do exekučního řízení samotnou otázku nezákonnosti exekučního titulu, s níž by bylo nutné se vypořádat, což se však nestalo a žalobci nesplnili podmínku § 8 odst. 3 náhradového zákona. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalobci navrhli potvrzení odvoláním napadených výroků rozsudku. Ve vyjádření k odvolání se ztotožnili se závěry soudu I. stupně a odmítli úvahu, že se nezákonnost rozhodnutí na exekuci nevztahovala, neboť exekuční tituly byly zrušeny až po jejím pravomocném skončení. Exekucí jim byla způsobena škoda a nemohli se bránit návrhem na její zastavení, protože byla pravomocně skončena před zrušením exekučního titulu nálezem Ústavního soudu. Námitka, že nepodali opravný prostředek proti příkazům k úhradě nákladů exekuce, je irelevantní, neboť obsahem námitek proti těmto příkazům mohl být toliko nesprávný výpočet nákladů exekuce a nemohly by mít vliv na zastavení nebo odklad exekuce. Žalobci využili všech relevantních zákonných procesních prostředků na svoji obranu, zejména navrhli odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, nebylo jim však vyhověno. Žalovanou zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2552/2023, v němž byla řešena nezákonnost usnesení o nařízení exekuce na základě rozhodčího nálezu, kdy poškozený nevyužil svého práva a nepodal návrh na zastavení exekuce, na danou věc nedopadá. Žalobci mohli navrhnout toliko odklad provedení exekuce, což učinili. Exekuce byla v době jejího provádění vedena na základě pravomocných rozsudků, které nebyly zrušeny, a návrh na její zastavení by nebyl důvodný. Žalobci dále poukázali na judikaturu Ústavního soudu (rozhodnutí pod sp. zn. IV. ÚS 1391/09, sp. zn. II. ÚS 3516/ 20, sp. zn. II. ÚS 2085/08).

6. Z obsahu odvolání žalované se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek, včetně předcházejícího řízení, v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., odvolání však důvodným neshledal. Soud I. stupně provedl ve věci dostatečné dokazování a věc správně posoudil po stránce skutkové i právní, proto na důvody napadeného rozsudku, jimiž nejsou odvolací námitky způsobilé významně otřást, odvolací soud pro stručnost převážně odkazuje.

7. Soud I. stupně správně dovodil, že mezi rozhodnutími, která byla zrušena jako nezákonná shora uvedeným nálezem Ústavního soudu, a majetkovou újmou žalobců, spočívající v úhradě nákladů v mezidobí proběhlé exekuce, je příčinná souvislosti. Obdobnou situaci (náhradu nákladů exekuce, vymožených na základě následně zrušeného soudního rozhodnutí) řešil Ústavní soud v žalobci zmíněném nálezu II.ÚS 2085/08, v němž odmítl závěr, že stěžovatelka si přivodila vznik škody nesplněním uložené povinnosti a naopak dovodil, že nemůže být postihována za nerespektování nezákonných rozhodnutí a že došlo ke zmenšení jejího majetku v důsledku nákladů, které vznikly z nezákonných rozhodnutí. Rovněž judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že povinný, který uhradil náklady exekuce na základě následně zrušeného exekučního titulu, se může domáhat náhrady škody proti státu (srov. usnesení sp. zn. 26 Cdo 4287/2014, sp. zn. 28 Cdo 1683/2014). Také v daném případě byl vznik na žalobcích vymožených nákladů exekuce přímým důsledkem existence nezákonných rozhodnutí, jedná se tedy o škodu žalobcům těmito rozhodnutími způsobenou. Proti těmto rozhodnutím se žalobci ve smyslu § 8 odst. 3 náhradového zákona bránili všemi dostupnými procesními prostředky a nelze jim klást k tíži, že byly zrušeny až po proběhlé exekuci. Pro nárok žalobců z pohledu uvedeného ustanovení není nijak rozhodné, že nepodali námitky proti příkazu k úhradě nákladů exekuce či nežádali o zastavení exekuce, neboť samotná exekuce byla na základě tehdy platných exekučních titulů vedena zákonně (zrušující nález Ústavního soudu byl vydán dne 19.7.2022 až po skončení exekuce). V rozhodné době nebyl naplněn žádný důvod pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 o. s.ř. a tyto procesní úkony by jim nemohly zásadně prospět. Jediným prostředkem, jímž mohli žalobci zabránit provedení exekuce, by odklad vykonatelnosti exekučního titulu (a v návaznosti na to odklad provedení exekuce, srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 336/1996), který žalobci využili, jejich návrhu však nebylo vyhověno. Ve smyslu závěrů nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3719/10, nebyli žalobci povinni využívat prostředky, které jsou k obraně nedostatečné a neefektivní. Argumentace žalované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2552/2023, není případná, neboť v jím posuzovaném byl exekučním titulem rozhodčí nález a nedostatek pravomoci rozhodce k vydání rozhodčího nálezu na základě neplatné rozhodčí doložky je podle ustálené judikatury (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012) soud v exekuci oprávněn přezkoumat. Návrh na zastavení exekuce je tudíž v takovém případě účinným prostředkem obrany povinného, aniž by musel být rozhodčí nález zrušen v nalézacím řízení.

8. Z popsaných důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Změnil jej za použití § 221a o.s.ř. pouze ve výroku o náhradě nákladů řízení, o níž soud I. stupně co do základu správně rozhodl ve prospěch žalobců podle § 142 odst. 1 o. s. ř., nesprávně však stanovil její výši. Nesprávnost spočívá v tom, že žalobcům přiznal podle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za tři pro oba žalobce společné úkony právní služby šest paušálních náhrad hotových výdajů advokátky (dvě po 300 Kč a jednu ve výši 450 Kč), celkem částku 1 050 Kč. Odvolací soud proto změnou nákladového výroku rozsudku soudu I. stupně žalobcům přiznal na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně 32 950 Kč (17 558 + 16 442 – 1 050). Procesně úspěšným žalobců náleží podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. také náhrada nákladů odvolacího řízení. Tato náhrada sestává z odměny advokátky za dva úkony právní služby (vyjádření, účast na jednání odvolacího soudu) po 10 044 Kč podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 12 odst. 4 advokátního tarifu ve znění, účinném od 1. 1. 2025, s paušální náhradou 450 Kč za každý úkon podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu.