o zaplacení 126 000 Kč

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobci 54 187,50 Kč, žalobu ohledně 71 812,50 Kč zamítl a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 2 384 Kč. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení 126 000 Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení, vedeného u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp. zn. [spisová značka] (posuzované řízení). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že délka řízení byla přiměřená a žalobci nemajetková újma nevznikla.

2. Soud I. stupně na podkladě skutkových zjištění ohledně předběžného projednání nároku a průběhu posuzovaného řízení, popsaných v odstavcích 2. a 3. rozsudku, nárok posoudil podle §§ 1 odst. 1, 13 odst. 1,15 odst. 2, 31 odst. 1 a 31a odst. l zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (náhradový zákon). Konstatoval, že posuzované řízení trvalo ve vztahu k žalobci ve stejném procesním postavení od 19.4.2018 do 21.3.2024 celkem 5 let a 11 měsíců a probíhalo na třech stupních soudní soustavy a dovodil, že „byť v posuzovaném řízení neexistují delší prodlevy mezi úkony nebo delší období nečinnosti, celková délka řízení je již nepřiměřená“. Uzavřel, že v řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. l věta druhá a třetí náhradového zákona a za použití Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 s přihlédnutím ke kritériím podle § 31a odst. 3 náhradového zákona při aplikaci částky 15 000 Kč ročně a snížení základní výše zadostiučinění o 15% z důvodu trojstupňového řízení přiznal žalobci 54 187,50 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.

3. Proti rozsudku podali včasné odvolání oba účastníci řízení. Žalobce se odvolal proti zamítavému výroku rozsudku s argumentací, že v posuzovaném řízení došlo k manipulaci s důkazy o datu promlčení a k vadnému výkladu práva a dovozoval, že základní výše zadostiučinění za jeho morální újmu měla z tohoto důvodu a s ohledem na inflaci a náklady na advokáta činit 20 000 Kč. Tvrdil, že průtahy a nevhodné rozhodování soudů mu způsobilo stres a navrhl, aby odvolací soud zamítavý výrok rozsudku změnil a jeho žalobě v plném rozsahu vyhověl.

4. Žalovaná se odvolala proti vyhovujícímu výroku rozsudku a navazujícímu výroku o náhradě nákladů řízení. Namítla, že v posuzovaném řízení nelze shledat nesprávný úřední postup, soudy v něm postupovaly plynule a bez prodlev. Délka řízení odpovídá skutkové a procesní složitosti věci, přičemž je třeba zohlednit zejména to, že ve věci několikrát rozhodovaly soudy všech stupňů soudní soustavy, soud I. stupně rozhodoval dvakrát, soud II. stupně třikrát a Nejvyšší soud dvakrát. Žalovaná poukázala na to, že rozhodování soudu vyššího stupně objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu nutnou k vydání rozhodnutí soudem vyšší instance, k jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům. Zdůraznila, že podle judikatury Nejvyššího soud neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možné považovat za přiměřenou. Otázku přiměřenosti délky řízení je nutno zkoumat ve světle konkrétních okolností daného případu a pouze průtahy přičitatelné státu mohou vést ke konstatování překročení přiměřené délky. Nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neboť doba trvání řízení je sama o sobě jen jedním z faktorů, významných pro závěr o přiměřenosti délky řízení. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií, uvedených v § 31a odst. 3 náhradového zákona, umožňuje závěr, zda v konkrétní věci bylo porušeno právo na projednání v přiměřené lhůtě a došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Celková doba posuzovaného řízení činila 5 let a 5 měsíců a soud I. stupně považujíc ze rozhodné pro počátek běhu trvání kompenzačního řízení datum předběžného uplatnění nároku překročil žalobní nárok, neboť žalobce se domáhal náhrady újmy jen za dobu soudního řízení. Podle obsahu spisu v posuzovaném řízení k žádným průtahům nedošlo, soudy postupovaly plynule a délka řízení byla ovlivněna skutkovou i právní složitostí věci a četností stupňů soudní soustavy, zapojených do rozhodování, v jejichž postupu nelze shledat žádné pochybení. Žalobce uplatňoval zjevně promlčený nárok, tudíž nemohl být v objektivní nejistotě ohledně výsledku řízení a ze žalobních tvrzení je zřejmé, že svou případnou imateriální újmu spojuje zejména s tvrzenou nesprávností a nespravedlností rozhodnutí soudů v posuzovaném řízení. Náhrada nemajetkové újmy způsobené nepřiměřeně dlouhým řízením však neslouží k saturaci neúspěchu účastníka v řízení. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud vyhovující výrok rozsudku soudu I. stupně změnil tak, že žalobu zcela zamítne a přiznal jí náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

5. Žalovaná navrhla potvrzení zamítavého výroku rozsudku a k odvolacím námitkám žalobce zopakovala, že uplatnění opravných prostředků a skutečnost, že rozhoduje soud vyššího stupně, objektivně prodlužuje celkovou dobu řízení o dobu nutnou k vydání rozhodnutí soudem vyšší instance, k jeho vyhotovení a rozeslání účastníkům. K tvrzení žalobce o inflaci poukázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, který opakovaně konstatoval, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv znehodnocení měny v důsledku inflace (rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, sp. zn. 30 Cdo 2181/2021). Další námitky žalobce mají toliko charakter vnitřního přesvědčení žalobce a účelem odškodňovacího řízení není přezkum postupu či správnosti rozhodnutí orgánů veřejné moci v předmětném řízení.

6. Z obsahu odvolání účastníků se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.). Odvolací soud proto z jejich podnětu přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně, včetně předcházejícího řízení, v intencích §§ 212 a § 212a o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, a naopak shledal opodstatněným odvolání žalované.

7. Závěr soudu I. stupně o nepřiměřené délce posuzovaného řízení není odůvodněn konkrétními skutkovými okolnostmi tohoto řízení. Žalovaná opodstatněně namítá, že k porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 uvedené Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a tím i k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona náhradového zákona nedochází tehdy, není-li věc projednána v ideální době, ve které by projednána být mohla, ale teprve tehdy, není-li projednána v době odpovídající její složitosti a významu předmětu řízení pro poškozeného a důvody, proč k tomu došlo, spočívají zcela nebo v míře, významně převažující podíl poškozeného na celkové délce projednávání, v postupu orgánu veřejné moci. V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, k němuž se přihlásil i ve svém usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1257/2009, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že „nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě“. Shodně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) posuzuje přiměřenost délky řízení v závislosti na individuálních okolnostech případu. Ve věci Remes proti Finsku rozsudek ze dne 9. 2. 2010 č. stížnosti 21367/07 ESLP připustil, že i srovnatelné případy mohou podléhat odlišnému posouzení a dovodil, že v této věci je přiměřené řízení trvající přes 5 let, zatímco v obdobné věci Kajas proti Finsku shledal řízení trvající 4 roky nepřiměřeným. Případů, kdy Evropský soud lidských práv shledal délku některého relativně dlouhého řízení jako vyhovujícího právu na spravedlnost v přiměřené době a kdy naopak v jiných kratších řízení dospěl k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, je celá řada. Například v trestních věcech Van Pelt proti Francii (rozsudek ze dne 23. května 2005 č. stížnosti 31070/96) nebo Hozee proti Nizozemí (rozsudek ze dne 22. května 1998 č. stížnosti 21961/93) trvalo řízení přes 8 let, ale ESLP přesto shledal tuto lhůtu vzhledem ke složitým okolnostem těchto případů přiměřenou. Stejně tak v civilních věcech, např. Havelka proti České republice, kdy řízení trvalo přes 13 let (rozhodnutí ze dne 20. 9. 2011 č. stížnosti 42666/10 a 61523/10) shledal ESLP lhůtu za přiměřenou. Na druhou stranu Evropský soud lidských práv rozhodl o porušení práva na spravedlivý proces v řízeních trvajících 2 roky a 10 měsíců ve věci Bunkate proti Nizozemsku (rozsudek ze dne 26. května 1993 č. stížnosti 13645/88) nebo 3 roky a 2 měsíce (Mat Wiejczuk proti Polsku rozsudek ze dne 2. prosince 2003 č. stížnosti 37641/97).

8. Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a náhradového zákona v důsledku nepřiměřené délky řízení ve smyslu § 13 odst. l věta třetí zákona zásadně vzniká jen tehdy, jestliže k délce řízení přispěl nezanedbatelným způsobem postup orgánu státní moci (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2098/2012 sp.zn. 30 Cdo 1328/2009, sp.zn. 30 Cdo 4761/2009, sp.zn. 30 Cdo 2098/2012). Na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se dále projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) náhradového zákona ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 35/2012). Závěr, že celková délka řízení není ve smyslu uvedeného ustanovení přiměřená, tak není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 29 Cdo 2012/2010).

9. V předmětné věci soud I. stupně nezformuloval žádné konkrétní okolnosti, pro které shledal posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým, a jeho závěr v tomto směru nese rysy soudcovské libovůle. Odvolací soud ve shodě se soudem I. stupně nezjistil v posuzovaném řízení žádné z pohledu délky řízení významné období nečinnosti soudů ani jinou zásadní vadu v jejich procesním postupu, vedoucí k prodloužení řízení. Žalobce ostatně svou tvrzenou újmu poukazem na vadný výklad otázky promlčení upíná k samotné rozhodovací činnosti soudů. Vyjádření nesprávného právního názoru v rozhodnutí orgánu veřejné moci však není nesprávným úředním postupem ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 náhradového zákona a zrušení rozhodnutí soudu vyšším soudem pro odlišný právní názor (tak jako v posuzovaném řízení) není okolností přičitatelnou státu při posuzování přiměřenosti délky řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1018/2007, sp.zn. 30 Cdo 1776/2011, sp.zn. 30 Cdo 1916/2010). Vyjádření právního názoru v rozhodnutí představuje součást rozhodovací činnosti daného orgánu, která se ve vydaném rozhodnutí odrazí, takže ji lze posuzovat jen z pohledu vzniku nároku na škodu z titulu nezákonného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1018/2007). Při posuzování přiměřenosti délky řízení lze v neprospěch státu v rámci posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci hodnotit jen porušení základních procesních pravidel jako nerespektování závazného právního názoru soudu vyššího stupně, vydání nepřezkoumatelného rozhodnutí nebo jiné závažné procesní vady, jež vedly k prodloužení řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).

10. Odvolací soud souhlasí s názorem žalované, že délka posuzovaného řízení byla v daném případě zapříčiněna výlučně jeho složitostí (včetně posouzení otázky promlčení nároku s ohledem na specifikum věci – zadržování akcií obchodní společnosti prostřednictvím soudní úschovy), jež se projevila v opakovaném rozhodování odvolacího i dovolacího soudu. Žalovaná případně poukázala na konstantní judikatorní závěr (zmíněný konečně i soudem I. stupně), že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 3628/2010, sp.zn. 30 Cdo 1112/2011, sp.zn. 30 Cdo 669/2013). Jak výše uvedeno, v posuzovaném řízení bylo v důsledku maximálního využití opravných prostředků rozhodováno ve třech soudních instancích opakovaně, dvojinstanční bylo rozhodováno i o žádosti žalobce na osvobození od soudních poplatků. Význam předmětu posuzovaného řízení pro žalobce byl standardní a jeho délka řízení je jeho procesním průběhem zcela ospravedlnitelná. Odvolací soud se proto ztotožnil s názorem žalované strany, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 náhradového zákona, který by spočíval v jeho nepřiměřené délce, z něhož by žalobci vznikla nemajetková újma, za níž by mu náležela finanční či jiná satisfakce.

11. Z popsaných důvodů odvolací soud zamítavý výrok rozsudku soudu I. stupně podle § 219 o.s.ř jako věcně správný potvrdil a ve výroku žalobě vyhovujícím tento rozsudek podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu i ohledně částky54 187,50 Kč zamítl. Procesně úspěšná žalovaná má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Tuto náhradu představuje paušální náhrada hotových výdajů advokátem nezastoupeného účastníka řízení podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši 300 Kč, dané § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. (o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu) za 3 procesní úkony žalované v řízení před soudem I. stupně (vyjádření k žalobě, příprava a účast na jednání soudu dne [datum]) a 4 úkony v řízení odvolacím (podání odvolání, vyjádření k odvolání žalobce, příprava a účast na jednání odvolacího soudu). Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř.