Rozhodnutí 20 Co 201/2024-210

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobci 56 950 Kč, žalobu ohledně 2 333 050 Kč zamítl, ohledně 36 000 Kč řízení zastavil, žalobci vrátil na zaplaceném soudním poplatku 2 000 Kč a uložil mu povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 909,60 Kč. Žalobce se domáhal na žalované zaplacení 2 000 000 Kč z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly být způsobeny trestním stíháním, které neskončilo jeho pravomocným odsouzením. Požadoval 55 000 Kč za nemajetkovou újmu v souvislosti s výkonem vazby v období od 7.12.2018 do 6.11.2019, 33 600 Kč za poškození zdraví ve vazbě a 335 000 Kč z titulu náhrady ušlého zisku za období výkonu vazby. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že nárok na náhradu nemajetkové újmy je promlčený a nároky na náhradu škody jsou neprokázané a nedůvodné.

2. Soud I. stupně učinil zjištění, popsaná v odstavcích 7. až 12. rozsudku, zejména zjistil z obsahu spisu [Orgán veřejné moci] sp.zn. [spisová značka], že žalobce byl zproštěn obžaloby rozsudkem [Orgán veřejné moci] ze dne 9.2.2022, č.j. [spisová značka], při jehož vyhlášení dne 9.2.2022 byl přítomen žalobce i jeho obhájce. Bezprostředně po vyhlášení rozsudku se státní zástupce i žalobce vzdali práva odvolání a žalobce sdělil, že netrvá na písemném odůvodnění rozsudku. Rozsudek, písemně odeslaný žalobci dne 3.8.2022, tak nabyl právní moci dne 9.2.2022. Ke dni 7. 12. 2018 v 6:30 hodin byl žalobce z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) trestního řádu vzat do vazby, ze které byl propuštěn dne 6. 11. 2019. Žalobce si před výkonem vazby obstarával výdělek různými brigádami, různě pomáhal vyklízet, stěhovat, převážet věci, nákupem použitých ze zahraničí, které následně prodával, žádnou smlouvu uzavřenou neměl, byl veden na úřadu práce. Žalobce uplatnil u žalované předmětný nárok dne 10.2.2023 a žalovaná jej stanoviskem ze dne 10.8. 2023 odmítla.

3. Soud I. stupně pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil podle § 96 odst. l a 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o.s.ř.) řízení ohledně zaplacení 36 000 Kč, jež měly představovat náhradu nákladů léčení žalobce. S odkazem na § 1, § 2, § 5, § 7, § 8, § 9, § 30, § 31a, § 32 odst. 3 a § 35 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon) a § 605 a § 619 zák.č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) dovodil, že nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je promlčen. Žalobci počala běžet šestiměsíční promlčecí lhůta dne 9.2.2022, kdy nabyl právní moci zprošťující rozsudek [Orgán veřejné moci], čímž žalobce nabyl vědomost o nemajetkové újmě, způsobené mu nezákonným trestním stíháním, svou žádost u žalované podal dne 10.2.2023 a žalobu dne 15.2.2023 po uplynutí promlčecí lhůty, ke kterému došlo[Anonymizováno]9.8.2022. Předběžné projednání nároku trvalo od 10.2.2023 do 10.8.2023 a nedošlo tak ke stavení promlčecí lhůty. Žalobci bylo písemné vyhotovení rozsudku zasláno až na konci šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy u žalované, tato skutečnost (a případné doručení rozsudku po uplynutí této lhůty) mu však neznemožnila včasné uplatnění nároku u žalované ani včasné podání žaloby. Žalobce měl být bdělý svých práv, jeho právo na řádné odůvodnění rozhodnutí nebylo porušeno, neboť se mu dostalo přesvědčivého a dostatečného ústního sdělení důvodů trestního stíhání a okolností, které vedly soud ke zproštění obžaloby. Sám žalobce po odůvodnění rozhodnutí považoval předestřené odůvodnění za dostatečné, rozuměl jeho důvodům, proto se vzdal práva na podání odvolání a netrval ani na písemném vyhotovení rozsudku. V písemném vyhotovení rozsudku ostatně nebyly ani důvody rozhodnutí uvedeny v širším rozsahu. S odkazem na judikaturu soud I. stupně uzavřel, že žalobce si zavinil marné uplynutí promlčecí doby sám, zánik jeho nároku na plnění následkem uplynutí promlčecí lhůty proto není nepřiměřeně tvrdým postihem a uplatnění námitky promlčení nepředstavuje zneužití práva na jeho úkor a nezakládá rozpor s dobrými mravy. Soud I. stupně reflektoval závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16 a dovodil, že na daný případ nedopadají, neboť na rozdíl od v něm posouzené věci bylo rozhodnutí trestního soudu při jeho vyhlášení řádně odůvodněno. Státu nelze klást k tíži, že se žalobci nemělo dařit obstarat si právní zastoupení k uplatnění nároku, k udělení plné moci jeho advokátu v tomto řízení mimo to došlo dne 28. 9. 2022 a přesto vyčkával s uplatněním nároku i s podáním žaloby až do února 2023. S ohledem na promlčení nároku žalobce soud I. stupně jeho žalobu v rozsahu nároku na zadostučinění za nemajetkovou újmu zamítl.

4. Soud I. stupně dále dovodil částečnou důvodnost nároku na náhradu škody, spočívající v ušlém výdělku, vzniklou v souvislosti s výkonem vazby žalobcem v období od 7. 12. 2018 do 6. 11. 2019. Konstatoval, že žalobce nemohl v souvislosti s úkony trestního stíhání vykonávat svou výdělečnou činnost. Vzal za prokázané, že před vzetím do vazby si přivydělával příležitostně uvedenými bezesmluvními brigádami, platby za něž mu byly hrazeny hotově, tzv. z ruky do ruky. Po žalobcově vzetí do vazby museli jeho manželce finančně vypomáhat synové a tato začala pobírat i sociální dávky na živobytí. Po propuštění z vazby si žalobce založil živnost a v dovozu použitých autodílů pokračoval. Soud proto dovodil, že by uvedené činnosti vykonával i v období, kdy byl ve vazbě a měl by z nich příjem. Současně s odkazem na judikaturu k otázce ušlého zisku dovodil, že žalobce přes poučení podle § 118a o.s.ř. neprokázal konkrétní výši svého potencionálního příjmu jako reálně dosažitelného nikoliv hypotetického prospěchu, který by v předmětném období za obvyklých podmínek s přihlédnutím k nákladům na jeho dosažení získal. Žalobce uváděl, že nedisponuje žádnými doklady k prokázání výše výdělku, a proto si jej stanovil v průměrné částce 1 000 Kč za den. Svědci uvedli, že tento výdělek činil průměrně 7 až12 000 Kč týdně a žalobce pracoval různě, někdy 2x do týdne, někdy každý den a když měl čas, odjel 2x až3x týdně pro autodíly do Rakouska. Tato tvrzení neprokazují konkrétní výši ušlého výdělku žalobce, soud I. stupně mu proto podle § 30 náhradového zákona přiznal paušální náhradu ušlého výdělku za každý den výkonu vazby v celkové výši 56 950 Kč (335 dní ve vazbě x 170 Kč) a ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. O vrácení části soudního poplatku žalobci ve výši 2 000 Kč za nárok na náhradu újmy na zdraví rozhodl podle § 10 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích a nákladech řízení podle § 142 odst. 2 a § 146 odst. 2 o.s.ř. při převažujícím neúspěchu žalobce, jemuž uložil povinnost. zaplatit žalované náklady řízení v rozsahu 75,8 % ve vyčíslení dle odstavce 43 rozsudku.

5. Proti zamítavému výroku ve věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítl, že výše jeho ušlého výdělku byla prokázána výslechem jeho manželky a syna, kteří potvrdili, že měl průměrný měsíční příjem 7 000 Kč i 12 000 Kč týdně, tedy minimálně 1 000 Kč denně. Dále namítl nesprávné posouzení námitky promlčení soudem I. stupně a prosazoval, že tato námitka je rozporná s dobrými mravy. Zdůraznil, že má jen základní vzdělání, nevěděl, koho má žádat o náhradu, když za odpovědné považoval policii a soud, a bez písemného vyhotovení rozsudku, které mu bylo doručeno až za půl roku, neměl šanci získat právní zastoupení. Není podstatné, že při vyhlášení zprošťujícího rozsudku byla přítomna jeho obhájkyně, neboť tehdy ještě náhradu své újmy neřešil, a odůvodnění rozsudku při jeho vyhlášení se takového jeho nároku netýkalo. Žalobce dovozoval, že jsou dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro které je dán rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, k čemuž měl soud podle jeho návrhu vyslechnout jeho manželku a syna, jakož i provést další důkazy k prokázání nepříznivých následků trestního stíhání. Žalobce navrhl, aby odvolací soud zamítavý a nákladový výrok rozsudku soudu I. stupně zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného.

6. Z obsahu odvolání žalobce se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. d), e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek soudu I. stupně a řízení, jež jeho rozhodnutí předcházelo, v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř., odvolání však neshledal důvodným. Odvolací soud se plně ztotožnil se správnými a pregnantně argumentovanými závěry soudu I. stupně, na které lze pro stručnost převážně odkázat. K otázce ušlého zisku soud I. stupně s odkazem na přiléhavou judikaturu zdůraznil, že tato forma škody vyžaduje, aby bylo postaveno na jisto, že v důsledku škodné události nedošlo k rozmnožení majetkových hodnot poškozeného, ač se to dalo s ohledem na pravidelný běh věcí očekávat. Žalobce v rozhodné době neměl žádný pravidelný příjem z řádného pracovního poměru ani z vlastní výdělečné činnosti a byl veden na Úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Lze-li na podkladě výpovědi jeho blízkých rodinných příslušníků (manželky a syna) připustit, že si před vzetím do vazby průběžně vydělával různými brigádami a že mu tedy nějaký výdělek (byť jeho činnost spočívající v (nezdaněném) přeprodávání autodílů nese rysy nepovoleného podnikání ve smyslu § 251 trestního zákona), pak rozhodně nebyla vágními výpověďmi těchto osob prokázána jeho pravidelná výše. Manželka uvedla, že se blíže o brigády žalobce nestarala a nemohla mít tedy spolehlivé informace o tom, jaký příjem jejich prostřednictvím nich získal, její výpověď v tomto směru představuje pouhý odhad, obdobně je tomu i u syna. Soud I. stupně, pakliže žalobci uznal existenci ušlého zisku z brigád, mu tak nemohl přiznat více, než zákonný paušál podle § 30 náhradového zákona.

7. Důvodně vznesenou námitku promlčení nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu odvolací soud shodně se soudem I. stupně neshledává rozpornou s dobrými mravy, k čemuž lze odkázat na pregnantní argumentaci soudu I. stupně, v níž se za použití odpovídající judikatury vypořádal i se žalobcem v odvolání opakovanými tvrzeními o důvodech včasného neuplatnění nároku. Judikatura je dlouhodobě konstantní v závěru, že promlčecí doba podle § 32 odst. 3 věty první náhradového zákona začíná v případě náhrady nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku trestního stíhání, jež neskončilo odsouzením, plynout v okamžiku, kdy nastane právní moc zprošťujícího rozsudku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1362/2013, sp.zn.30 Cdo 3692/2017), tedy v daném případě ve smyslu § 139 odst. 1 písm. a) trestního řádu ve spojení s § 245 odst. 1 trestního řádu výkladem a contrario jeho vyhlášením dne 9.2.2022, u něhož byl přítomen žalobce i jeho právní zástupce. Jak již v intencích konstantních judikatorních závěrů uvedl soud I. stupně, námitku promlčení lze posoudit jako rozpornou s dobrými mravy posoudit jen výjimečně v případě, kdy by byla výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s charakterem uplatňovaného práva a důvody jeho včasného neuplatnění. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení.

8. Lze jen zopakovat, že žalobce měl (oproti případu, řešenému ve výše zmíněném ústavním nálezu) všechny potřebné informace k uplatnění nároku již při vyhlášení zprošťujícího rozsudku dne 9.2.2022, věděl, že byl stíhán nezákonně a znal i důvody zproštění obžaloby, jež byly při vyhlášení rozsudku v rámci jeho odůvodnění v podstatné části předestřeny - sám žalobce v této souvislosti u hlavního líčení uvedl, že nežádá písemné doručení rozsudku. Jeho případná pochybnost ohledně vymezení odpovědného subjektu není relevantní, neboť podle konstantní judikatury k vědomosti o škodě postačí, když se poškozený dozví skutkové okolnosti podstatné pro vymezení odpovědného subjektu (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.2020 sp.zn. 25 Cdo 1510/2019 – 152, ze dne 27.2.2013, sp.zn. 25 Cdo 2272/2011) (a skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně i její rozsah (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28.5.2020 sp.zn. 25 Cdo 1510/2019 – 152, 33 Odo 477/2001 ze dne 30.4.2002). Žalobce si konečně při pochybnosti o tom, vůči komu má uplatnění svého nároku směřovat, mohl si vyžádat radu u vyhlášení rozsudku přítomné obhájkyně. Rozpor námitky promlčení s dobrými mravy nemůže představovat okolnost, že jej v tu chvíli nenapadlo otázku nemajetkové újmy řešit. Měl plně zachovanou možnost tak učinit v rámci šestiměsíční lhůty, dané § 32 odst. 3 náhradového zákona, během níž mu bylo zasláno i písemné vyhotovení rozsudku, nárok však uplatnil až 10.2.2023, kdy již promlčecí doba nároku podle § 31a náhradového zákona (dne 9.8.2022) uplynula. Jak soud I. stupně správně uvedl, šestiměsíční promlčecí lhůta podle § 32 odst. 3 náhradového zákona žalobci uplynula dnem 9.8.2022 a nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu tak uplatnil pozdě jak u žalované (dne 10.2.2023), tak i u soudu (dne 15.2.2023). Podle konstantní judikatury je za dostatečnou dobu pro uplatnění nároku považována doba dvou měsíců od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2024, sp.zn. 30 Cdo 72/2024). Písemné vyhotovení rozsudku bylo žalobci zasláno v rámci šestiměsíční promlčecí doby, byť mu byl žalobci zřejmě doručen den či dva po jejím uplynutí. Žalobce však s uplatněním nároku nepřiměřeně dlouho otálel a uplatnil jej až téměř půl roku po doručení písemného vyhotovení rozsudku, v okamžiku, kdy již uplynula doba, odpovídající téměř dvojnásobku promlčecí doby. Nárok žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je promlčen, námitka promlčení, jejíž uplatnění nelze zásadně upřít ani státu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 30 Cdo 799/13, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010), je důvodná a není nemravná. Žalovaná není povinna žalobci z titulu náhrady nemajetkové újmy ve smyslu § 609 o.z. nic plnit, a proto nebylo třeba, aby soud I. stupně prováděl k tomuto nároku další dokazování.

9. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku o věci samé a v rovněž správném výroku o náhradě nákladů řízení podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil. V odvolacím řízení procesně úspěšná žalovaná má podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o.s.ř. právo na náhradu nákladů této fáze řízení, kterou představuje paušální náhrada výdajů advokátem nezastoupeného účastníka řízení podle § 151 odst. 3 o.s.ř. ve výši po 300 Kč za každý procesní úkon (příprava na jednání odvolacího soudu a účast na tomto jednání), dané § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.