Rozhodnutí 20 Co 183/2024-715

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uznal žalovanou povinnou zaplatit žalobkyni 199 650 Kč s příslušenstvím a na náhradu nákladů řízení žalobkyni 209 212,50 Kč a státu 4 605,80 Kč. Žalobkyně se domáhala zaplacení uvedené částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení žalované, vzniklého uhrazením jejích faktur č. [hodnota] ve výši 181 500 Kč (dne 17. 8. 2011) a č. [hodnota] ve výši 18 150 Kč (dne 26. 11. 2018) žalobkyní za právní služby, které jí žalovaná fakticky neposkytla. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že žalobkyni fakturované právní služby poskytla na základě smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 29. 3. 2018, podle níž žalobkyni takové služby poskytovala do 15. 9. 2018 za sjednanou odměnu 30 000 Kč měsíčně (36 000 Kč včetně daně z přidané hodnoty, DPH).

2. Soud I. stupně vyšel ze skutkových zjištění, popsaných v odstavcích 7. až 30. napadeného rozsudku. Zejména zjistil, že žalovaná vystavila žalobkyni dne 16. 8. 2018 fakturu č. [hodnota] za právní pomoc na částku 181 500 Kč se splatností dne 31. 8. 2018 a následně fakturu č. [hodnota] za právní pomoc na částku 18 150 Kč se splatností dne 10. 12. 2018. Žalobkyně obě faktury zaplatila a dopisem ze dne 13. 6. 2019 žalovanou vyzvala ke sdělení, jaké právní služby jí byly vyúčtovány. K úhradě žalované částky a k objasnění její fakturace žalovanou vyzvala též předžalobní upomínkou ze dne 28. 6. 2019. Spor soud I. stupně posoudil podle § 6 odst. 2 a § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o. z.) a § 16 odst. 1 a § 25 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii s přihlédnutím k čl. 3 usnesení představenstva České advokátní komory č. 9/1999 Věstníku. Konstatoval, že obrana žalované spočívá v tvrzení, že má nárok na paušální odměnu za právní služby podle smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 29. 3. 2018, jejíž originál, jenž předložila na jednání soudu dne 6. 5. 2020, jí byl po provedení důkazu vrácen. Žalobkyně sporovala pravost podpisu jejího tehdejšího jednatele [jméno FO] na této smlouvě (i na dohodě o zániku právního vztahu ze dne 15. 9. 2018 a zápisu z jednání s klientem ze dne 15. 9. 2018), proto soud I. stupně ustanovil znalce z oboru písmoznalectví, který však nemohl posudek provést, neboť žalovaná mu přes opakovanou výzvu soudu nepředložila originály sporných listin s tvrzením, že je nemůže poskytnout s ohledem na svou povinnost mlčenlivosti. Následně uvedla, že předmětnými dokumenty již ani nedisponuje a mají se nacházet u [jméno FO], který to ve své výpovědi popřel. Soud I. stupně konstatoval, že pravost podpisu [jméno FO] na předmětných listinách nebyla v řízení zjištěna a že znalecké zkoumání bylo zmařeno jednáním žalované, která v důsledku toho neunesla důkazní břemeno o právním důvodu přijatého plnění, neboť nebylo prokázáno uzavření smlouvy o poskytování právních služeb. Pravost listin nebyla prokázána ani výpovědí [jméno FO] vzhledem k pochybnostem o její objektivitě, k čemuž soud I. stupně zdůraznil jeho propojení s (aktuálně již bývalou) jednatelkou žalované [tituly před jménem] [jméno FO], jejímž je generálním zástupcem pro podnikání v [adresa] a působil i v jiných obchodních společnostech, v nichž vystupovala. Soud I. stupně dále poukázal na to, že žalovaná coby poskytovatelka služeb podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii porušila povinnost uschovat klientský spis po dobu 5 let od poskytování právních služeb a sama tím přivodila stav, kdy nebyla schopná sporné listiny předložit, z čehož nemůže ve smyslu § 6 odst. 2 o. z. nyní těžit. Uzavřel, že žalované vzniklo přijetím peněžního plnění na základě vystavených faktur bezdůvodné obohacení, které je povinna ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. vydat, a proto nároku žalobkyně vyhověl, včetně úroků z prodlení dle § 1970 o. z. ode dne následujícího po uplynutí lhůty k zaplacení podle předžalobní upomínky. Obranu žalované, založenou na uznání dluhu zaplacením faktur, označil za irelevantní, neboť § 2054 odst. 2 o. z. se vztahuje pouze na plnění částečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3930/2015, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, č.j. 15 Co 117/2022). Žalobkyni přiznal podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 39. rozsudku aa podle148 odst. 1 o. s. ř. uložil procesně neúspěšné žalované povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení po odečtení složené zálohy.

3. Proti rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Dovozovala, že žaloba je šikanózní a je, shodně jako žaloby jiných společnosti ve stejném konsorciu, ovládaném [jméno FO], projevem osobní msty této osoby vůči [tituly před jménem] [jméno FO] s cílem ji profesně poškodit. Nesouhlasila se závěrem o tom, že neunesla své důkazní břemeno s poukazem na to, že originál smlouvy o poskytování právních služeb ze dne 29. 3. 2018 (jakož i dohody o jejím zániku ze dne 15.9.2018) předložila na ústním jednání dne 6. 5. 2020. Dřívější jednatel žalobkyně [jméno FO] ji nezprostil povinnosti mlčenlivosti advokáta, tudíž nemohla poskytnout předmětné listiny, s nimiž ani již nedisponovala, ke znaleckému zkoumání. Setrvala na tvrzení, že strany sporu dne [datum] uzavřely smlouvu o poskytování právních služeb, jejíž existence byla prokázána originálem smlouvy, přičemž smlouva o poskytování právních služeb nevyžaduje písemnou formu a lze tedy vyjít pouze z tvrzení stran o její existenci, tudíž nebylo třeba znaleckého zkoumání listiny. Na základě této smlouvy žalovaná pro žalobkyni vypracovávala smluvní dokumentaci či ji připomínkovala, revidovala a překládala do italského jazyka, poskytovala rozsáhlou právní konzultační a poradenskou činnost a jejího tehdejšího jednatele doprovázela na jednání či ho v jeho nepřítomnosti zastupovala. Mezi účastníky nebylo dohodnuto, jaké konkrétní údaje by měly vystavené faktury obsahovat a za právní služby byla sjednána paušální odměna, je proto irelevantní závěr, že žalovaná neprokázala konkrétní právní služby, za které jí byla odměna (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2654/2013). Má-li žalobkyně za to, že její tehdejší statutární orgán nevykonával svou funkci v souladu se zákonem, měla by to řešit v rámci jeho odpovědnosti vůči společnosti, a nikoliv se žalovanou. Je s podivem, že soud I. stupně nevěří výpovědi [tituly před jménem] [jméno FO] ani [jméno FO], ale uvěřil výpovědi [jméno FO], pravomocně odsouzeného za hospodářskou trestnou činnost, jehož stížnost na žalovanou [Orgán veřejné moci] odložila, když nebylo prokázáno, že by porušila předpisy v souvislosti s povinností uchovávat dokumentaci. Žalovaná v souvislosti s výhradami ke svědecké výpovědi a osobě [jméno FO] předložila otevřený dopis [tituly před jménem] [jméno FO], popisující praktiky [jméno FO], který se mstí osobám, jež se mu postavily a neuposlechly jeho příkazu ([tituly před jménem] [jméno FO]). Navrhla doplnění dokazování tímto dopisem a výslechem svědka [jméno FO] za účelem prokázání nevěrohodnosti svědků [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO], změnu rozsudku a zamítnutí žaloby.

4. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Ve vyjádření k odvolání poukázala na to, že žalovaná netvrdila a neprokazovala konkrétní právní služby, které měly být obsahem obou faktur a její povinností bylo zejména prokázat pravost soukromoprávních listin, na které odkazovala. Předmětné listiny, údajná smlouva o poskytování právních služeb, údajná dohoda o ukončení této smlouvy a údajný klientský pokyn skartovat veškeré spisy, jsou zjevně zfalšované, což je patrné již z laického srovnání podpisů na těchto listinách se skutečným podpisem [jméno FO]. V audionahrávce, pořízené žalobkyní ze souvisejícího trestního spisu, se [tituly před jménem] [jméno FO] vysloveně vyjadřuje k tomu, že podpis je zfalšovaný a vyjadřuje své obavy z trestního stíhání pro podvod, který je ostatně v současné době předmětem její obžaloby, podané u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 19/2024. Dotyčné listiny v originále k dispozici nejsou a znalecké zkoumání pravosti sporných podpisů žalovaná zmařila opakovaným odmítnutím jejich předložení. Žalovaná se tak neubránila podané žalobě díky své pasivitě. Výpověď [jméno FO] je zjevně nevěrohodná s ohledem na její rozpory s tvrzením samotné žalované.

5. Podle obsahu odvolání uplatnila odvolatelka odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e), f) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek v intencích § 212 a § 212a o. s. ř., včetně předcházejícího řízení, a odvolání opodstatněným neshledal. Předmětem sporu byl nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení žalované, vzniklého uhrazením výše uvedených faktur za neprovedené právní služby. Podle § 2991 odst. 1 o. z. ten, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Žalobkyně nesla ve věci důkazní břemeno ohledně úhrady sporných faktur a žalovaná ohledně existence právního důvodu, který ji opravňuje ponechat si převzaté prostředky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3382/2018). Úhrada faktur žalobkyní žalované nebyla v řízení sporná a soud I. stupně se proto správně zaměřil na to, zda žalovaná prokázala právní důvod přijatého plnění. Podle tvrzení žalované byla tímto právním důvodem smlouva o poskytování právních služeb 29. 3. 2018, na jejímž základě měla mít právo na paušálně sjednanou odměnu 30 000 Kč měsíčně (36 000 Kč včetně DPH), aniž by bylo ve smyslu judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2654/2013) významné, jaké právní služby žalobkyni fakticky poskytla.

6. Podmínkou úspěchu žalované v řízení bylo prokázání existence tvrzené smlouvy o poskytování právních služeb, zakládající právo žalované na paušální odměnu, o níž vždy tvrdila, že byla uzavřena písemně dne 29. 3. 2018 a předložila ji k provedení důkazu listinou podle § 129 odst. 1 o. s. ř. (v kopii i v originále) na jednání dne 6.5.2020 coby podepsanou tehdejším jednatelem žalobkyně [jméno FO] a tehdejší jednatelkou žalované [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobkyně však rozporovala pravost podpisu svého tehdejšího jednatele a podle § 565 odst. l věta první o.z. je na každém, kdo se dovolává soukromé listiny, aby dokázal její pravost a správnost (obdobně viz judikatura Nejvyššího soudu, rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo 617/99, sp.zn. 22 Cdo 2727/99, sp zn. 23 Cdo 3895/2016). Žalovaná tak měla důkazní břemeno ohledně pravosti sporného podpisu, které v řízení neunesla, neboť odmítnutím předložení originálu smlouvy ke znaleckému zkoumání zmařila provedení znaleckého posudku za účelem ověření pravosti podpisů na uvedené smlouvě. Účelové jednání žalované s cílem zmaření znaleckého posudku je patrné již z jejího tvrzení, že listinu nemá v originále k dispozici, ačkoli ji dne 6.5.2020 předložila, a ještě při ústním jednání dne 10. 8. 2020 uváděla, že předložení originálů všech sporných listin není problém. Následné tvrzení žalované, že originál smlouvy má u sebe dřívější jednatel žalobkyně [jméno FO], ten ve své výpovědi popřel. Povinnosti mlčenlivosti se ve vztahu k předmětnému originálu smlouvy nemůže žalovaná úspěšně dovolávat, neboť tu měla vůči žalobkyni, a nikoliv vůči jejímu dřívějšímu jednateli a podle § 21 odst. 4 zákona o advokacii povinností mlčenlivosti není advokát vázán v rozsahu nezbytném pro řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním a klientem. Žalobkyně v řízení vydání originálu listiny ke znaleckému zkoumání požadovala a stanovisko jejího dřívějšího jednatele nemá právní význam. Účelovost této námitky žalované je zjevná i z toho, že důkaz obsahem originálu listiny již byl v řízení proveden.

7. Žalované lze přisvědčit, že pro platnost smlouvy o právní pomoci, ať již má povahu smlouvy příkazní (§ 2430 a násl. o. z.) či smlouvy o dílo (§ 2586 a násl. o. z.) není nezbytná písemná forma. Žalovaná však svůj nárok na spornou odměnu opírala o písemně uzavřenou smlouvu, jejíž existence nebyla z příčin, ležících na její straně, v řízení prokázána. Výpověď svědka [jméno FO], potvrzujícího poskytování právních služeb žalovanou žalobkyně, je ve světle neprokázané pravosti písemně uzavřené smlouvy v důsledku uvedeného jednání žalované a ve světle jeho dlouholetého trvajícího nejméně obchodního vztahu k dřívější jednatele žalované, nevěrohodná a na jejím základě nelze závěr o existenci předmětné smlouvy učinit. Věrohodnost jeho výpovědi snižuje i tvrzení žalované o jeho požadavku na skartaci spisového materiálu v souvislosti s ukončením smlouvy o právní pomoci, který lze hodnotit jako nestandardní, nasvědčující nepoctivému jednání (tzv. zametání stop). Reakce samotné žalované na první výzvu žalobkyně z 13. 6. 2019, kdy e-mailem z 18. 6. 2019 sdělila, že dohledá požadované dokumenty, nekoresponduje jejímu následnému tvrzení, neboť již v době této e-mailové odpovědi si její tehdejší jednatelka [tituly před jménem] [jméno FO] musela být vědoma toho, že celý spis skartovala na žádost [jméno FO] coby osoby, s níž se dlouhodobě osobně znala a spolupracovala. [jméno FO] ve své výpovědi potvrdil, že se znají 12 let, stále udržují vztahy a spolupracují, on je jejím generálním zástupcem pro podnikání v [adresa], ona sleduje společnosti jím spravované v [adresa] S ohledem na tyto vztahy je krajně nepravděpodobné, že by [tituly před jménem] [jméno FO] zapomněla na tak podstatnou skutečnost, jakou je okamžitá skartace celého spisového materiálu.

8. Z uvedeného vyplývá, že soud I. stupně učinil správné skutkové i právní závěry, včetně absence uznání dluhu v důsledku úhrady faktur. Odvolacímu soudu je mimo to z úřední činnosti známo, že žalované, jejíž jednatelkou byla až do 25.1.2022 [tituly před jménem] [jméno FO], byla opakovaně pravomocně uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení, vzniklé jiným obchodním společnostem z konsorcia [jméno FO] úhradou faktur, k nimž žalovaná nebyla schopna doložit poskytnuté právní služby nebo byl její postup shledán účelovým (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2024, č.j. 20 Co 217/2024-710, ze dne 26. 6. 2024, č.j. 11 Co 140/2024-1176, ze dne 23. 1. 2024, č.j. 16 Co 395/2023-866, jimiž odvolací soud provedl důkaz v souladu s § 213a odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud neshledal důvod k doplnění dokazování ve smyslu návrhu žalované, jimiž chtěla prokazovat charakter [jméno FO], neboť napadené rozhodnutí je založeno na neunesení důkazního břemene žalovanou, a nikoliv na výpovědi svědka [jméno FO], případně dalších s ním podle tvrzení žalované spojených svědků. Shodně se soudem I. stupně lze uzavřít, že žalovaná neprokázala právní důvod přijatého plnění a je proto povinna je žalobkyni vrátit podle zásad o bezdůvodném obohacení. Odvolací soud proto napadený rozsudek, včetně výroků o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil.

9. Podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. má procesně úspěšná žalobkyně právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, sestávající z odměny advokáta za dva úkony právní služby po 9 100 Kč podle § 7 bodu 5. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) se dvěma režijními paušály náhrady jeho výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % náhradou za DPH ve výši 3 948 Kč.