pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobci domáhali na žalované vyslovení omluvy, specifikované ve výroku rozsudku, a zaplacení [částka], a žalobcům uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení každý [částka]. Žalobci se uvedených nároků domáhali z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jim měla být způsobena způsobem zveřejňování informací o jejich majetkových poměrech jakožto veřejných funkcionářů (místostarosty obce Staré Hradiště a radního obce Zámrsk), umožňujícím až do [datum] plošný anonymní přístup k těmto informacím, na podkladě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ve znění jeho novel, provedených zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., jejichž ustanovení byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, v důsledku čehož se na internetu se stali„ terčem“ různých obtěžujících komerčních nabídek. Řízení o samostatně podaných žalobách žalobců byla spojena ke společnému projednání usnesením soudu I. stupně ze dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že ve věci není dán odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon), neboť postupovala v souladu se zákonnými ustanoveními, zrušenými až vykonatelností uvedeného nálezu uplynutím dne [datum].

2. Soud I. stupně konstatoval, že nálezem ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zrušil Ústavní soud ČR ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č.112/2018Sb., uplynutím dne [datum]. Uzavřel, že povinnost podávat oznámení v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní a představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mimo jiné právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli anonymně bez jakékoli žádosti prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento zásah do práva na informační sebeurčení již neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do registru oznámení na základě žádosti. Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude ústavně souladná. Soud I. stupně dále konstatoval, že skutkové okolnosti sporu jsou mezi účastníky nesporné a zjistil, že žalobci uplatnili předmětné nároky u žalované, která je svými stanovisky odmítla. Dále zjistil, že žalovaná v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp.zn. [spisová značka] omezila od [datum rozhodnutí] plošný přístup k oznámením veřejných funkcionářů tak, že údaje v registru budou dostupné pouze na základě individuální žádosti.

3. Soud I. stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek sp. zn. [spisová značka]) dovodil, že věc je třeba posoudit podle §§ 1 odst. l, 13 odst.1 a 31a odst. l náhradového zákona, který je vztahu k občanskému zákoníku ohledně nároku na náhradu škod, způsobených nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (orgánu veřejné moci), v poměru speciality. Ve věci neshledal existenci odpovědnostního titulu v podobě nesprávného úředního postupu a uzavřel, že žalovaná při zveřejňování oznámení žalobců jako veřejných funkcionářů postupovala do vyhlášení výše popsaného nálezu v souladu se zákonem o střetu zájmů a v období následném (od [datum] do [datum]) byla účinnost nálezu Ústavním soudem podle § 70 odst.l o Ústavním soudu odložena do [datum]. K tomu soud I. stupně poukázal na závěry plenárního stanoviska Ústavního soudu ČR Pl.ÚS-st. [číslo], v němž tento soud dovodil, že po dobu odkladu jeho vykonatelnosti (nálezu) se na napadenou právní úpravu hledí jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny ji aplikovat. Doplnil, že primární příčinnou vzniku újmy žalobců bylo přijetí protiústavního zákona, protože bez tohoto předpisu by žalovaná plošné zveřejnění oznámení žalobců neprováděla a žalobcům by újma nevznikla. Podle konstantní soudní judikatury však vydání normativního právního aktu není úředním postupem ve smyslu § 13 zák. č. 82/1998 Sb., který by zakládal odpovědnost státu za škodu (rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]). S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl a procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 22 rozsudku (se zjevnou chybou v psaní, neboť celková výše náhrady činí podle jinak správné specifikace [částka] nikoliv [částka]), kterou poměrně rozdělil mezi účastníky.

4. Proti rozsudku podali žalobci včasné odvolání. S poukazem na hromadný odpor komunálních politiků k novelizaci zákon o střetu zájmu, jejíž protiústavnost byla nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zjištěna, dovozovali, že ústavně zaručené právo na ochranu jejich soukromí bylo státem porušeno tím, že na webovém portálu žalované byly po dobu několika let v ohromujícím rozsahu zveřejňovány jejich citlivé osobní údaje, za což stát musí nést odpovědnost. Zdůraznili, že uplatněného nároku se domáhali na podkladě žaloby na ochranu osobnosti, jíž se dovolávají porušení svých ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 7 a 10 [anonymizováno], a soud I. stupně tuto žalobu nepřiléhavě posoudil podle náhradového zákona, neboť není možné, aby porušování ústavně zaručeného práva bylo svázáno s předpisem práva jednoduchého. Žalovaná mohla učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti dříve, než k datu [datum], kdy tak bez překážek učinila, a je neakceptovatelné dovolávat se odložené vykonatelnosti uvedeného nálezu, která byla stanovena pro [anonymizována dvě slova] k nahrazení protiústavní úpravy a nikoliv po úřady. Žalobci poukázali na judikaturu Ústavního soudu ČR, podle níž má derogační nález bezprostřední aplikační dopad (Pl.ÚS 15/09, sp.zn. I.ÚS 3599/15) a dovozovali, že napadené rozhodnutí“ vypíná“ jejich uvedená ústavní práva a judikaturu interpretuje zavádějícím způsobem. Navrhli, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a jejich žalobám vyhověl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

5. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K námitkám žalobců zdůraznila s oporou judikatury, že občanskoprávní nároky, spadající pod náhradový zákon, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka]) a že příslušná ustanovení [anonymizováno] nejsou přímo aplikovatelná (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka], nález Ústavního soudu ČR sp.zn. IV.ÚS 3076/20). Poukázala dále na to, že v daném případě vystupoval orgán výkonné moci, který nemá oprávnění ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy posuzovat soulad zákona s ústavním pořádkem, a s odkazem na závěry plenárního stanoviska Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo] dovozovala, že se zveřejňováním oznámení o majetku žalobce v centrálním registru oznámení v době od vyhlášení příslušného nálezu Ústavního soudu do [datum] nemohla dopustit nesprávného úředního postupu, když postupovala podle platné a účinné právní úpravy. Skutečnost, že dne [datum] ještě v době odložené vykonatelnosti nálezu dálkový přístup do registru omezila, byla v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] motivována tím, aby oznámení o majetku byla veřejnými funkcionáři dále řádně podávána.

6. Žalobci v replice k vyjádření žalované zdůraznili, že se dovolávají přímé aplikace čl. 7 a 10 [anonymizováno], neboť zveřejňováním dotyčných informací docházelo k porušování jejich významného ústavního práva na informační sebeurčení, garantovaného čl. 10 odst. [anonymizováno] jako součásti práva na soukromí ve smyslu nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 24/10 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. [spisová značka]. Taktéž se dovolávají přímé aplikovatelnosti čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, k čemuž poukázal na jmenovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva [anonymizováno]). Žalobci mají nicméně za to, že souladný s čl. 36 odst. 3 LZPS je takový výklad náhradového zákona, podle něhož je nezákonnost při poskytování informovaní orgánem veřejné moci nesprávným úředním postupem, který může vést k založení odpovědnosti podle § 13 odst. l náhradového zákona. Zdůraznili, že žalovaná neučinila nic pro ochranu dotčených osob, ani nepředložila novelu zákona o střetu zájmů a k zamezení přímého zveřejňování citlivých údajů žalobce přistoupila až [datum] v reakci na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9 [spisová značka], což ji usvědčuje z protiprávního postupu. Poukázali dále na to, že žalovaná postupuje nadále protiprávně, když do poloviny listopadu 2021 poskytovala citlivé údaje žalobce na podkladě zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím.

7. Podle obsahu odvolání uplatnili odvolatelé odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal v intencích § 212 a 212a o.s.ř. napadený rozsudek bez nařízení jednání za souhlasu účastníků v souladu s § 214 odst. 3 o.s.ř. Odvolání však opodstatněným neshledal, neboť se plně ztotožnil s výše prezentovanými závěry soudu I. stupně, jimiž nejsou odvolací námitky způsobilé významně otřást, a na něž lze proto pro stručnost převážně odkázat.

8. Soud I. stupně správně posoudil předmětný nárok podle náhradového zákona, který je speciální normou pro nároky, vzniklé z odpovědnosti státu za škodu (újmu), způsobenou při výkonu veřejné moci, na níž odkazuje čl. 36 odst. 4 [anonymizováno]. Právo na náhradu újmy, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánu veřejné zprávy, proto nelze dovozovat přímo na základě článku 36 odst. 3 [anonymizováno] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Činnost Ministerstva spravedlnosti při vedení registru oznámení veřejných funkcionářů podle § 14 zákona o střetu zájmů, z níž žalobce svůj nárok dovozuje, je typickou činnosti, představující úřední postup při výkonu veřejné moci. Soud I. stupně se proto správně zabýval otázkou existence předpokladů pro vznik odpovědnosti státu podle § 13 náhradového zákona a správně také dovodil, že na straně ministerstva nelze zjistit porušení norem, stanovených pro výkon dané činnosti, jež by zakládalo nesprávný úřední postup ve smyslu tohoto ustanovení. Jak již přiléhavě zdůraznil soud I. stupně, uvedené ministerstvo je povinno při své činnosti postupovat zákonem stanoveným způsobem. Způsob zveřejňování informací z oznámení veřejných funkcionářů stanovil zákon o střetu zájmu a k případné úvaze o nesouladu zákona s ústavním pořádkem s předložením věci Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy [anonymizováno] je oprávněn pouze soud v rámci řešení konkrétního případu, ministerstva jako orgány moci výkonné takové oprávnění nemají. Ministerstvo spravedlnosti proto bylo zavázáno postupovat podle ustanovení § § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel do té doby, než nastaly derogační účinky nálezu Ústavního soudu [rok] sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jehož vykonatelnost byla odložena dne [datum]. Na tuto situaci zcela dopadají citované závěry soudem I. stupně zmíněného stanoviska Ústavního soudu sp. zn. Pl st. [číslo], v němž tento soud jednoznačně uvedl, že„ při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat". Na tom nic nemění judikatura, dovozující bezprostřední aplikační dopad derogačního nálezu Ústavního soudu na řešené případy (např. nálezy Pl.ÚS 15/09, I.ÚS 3599/15), neboť její závěry se týkají výlučně postupu (obecného) soudu a nikoliv výkonného orgánu státu. Postupem podle nálezem Ústavního soudu derogovaného ustanovení zákona o střetu zájmů až do dne vykonatelnosti nálezu tak nemohl být založen nesprávný úřední postup ministerstva spravedlnosti. Naopak za nesprávný úřední postup ministerstva ve smyslu zákona o střetu zájmu lze označit omezení přístupu k oznámením veřejných funkcionářům před účinnosti nálezu Ústavního soudu ke dni [datum] v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. [spisová značka]. Je přitom zásadní rozdíl mezi závěrem uvedeného rozsudku o nemožnosti uložení správní sankce za nepodání oznámení (jímž Nejvyšší správní soud v duchu výše uvedené judikatury vztáhl dopad derogačního nálezu na jím řešený případ) a žalobci dovozovaným nesprávným úředním postupem orgánu výkonné moci. Na postupu žalované podle zákona o svobodném přístupu k informacím žalobci svůj žalobní nárok nepostavili, proto se jím soud I. stupně nezabýval a nemůže být ani předmětem odvolacího přezkumu. Ve shodě se soudem I. stupně odvolací soud uzavírá, že pro vznik nároku žalobců na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a náhradového zákona chybí v daném případě základní předpoklad v podobě odpovědnostního titulu podle § 13 zákona.

9. Vznik nároku žalobců na požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu nelze dovodit ani přímou aplikací čl. 7 odst. l (Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem) a čl. 10 odst. 2 (Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života) a odst. 3 (Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě) [anonymizováno] nebo výše citovaného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Je zřejmé, že žalovaná postupem podle protiústavní zákonné úpravy zasáhla do práv žalobců na informační sebeurčení, míru tohoto zásahu však významně snižuje účel zákona o střetu zájmu, jímž je především kontrola veřejnosti nad řádným výkonem veřejné funkce. Je nutno zdůraznit, že Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 38/17 neshledal důvody pro vynětí funkcionářů územních samosprávných celků z režimu zákona o střetu zájmů ani pro změnu rozsahu informací, jež jsou obsahem jejich oznámení o majetku, příjmech a závazcích, a neměl výhrady ani proti samotnému jejich zpřístupnění veřejnosti. Dospěl pouze k závěru, že dosavadní zákonem upravený způsob tohoto zpřístupňování, spočívající v přímém zveřejnění údajů z registru oznámení bez žádosti konkrétní osoby, není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný a jen v tomto rozsahu shledal porušení práva na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 [anonymizováno] dotčenou právní úpravou (srov. odstavce 157, 158 a 159 nálezu). Jediný rozdíl stavu před a po účinnosti nálezu tak spočívá v tom, že nadále mohou být zákonem o střetu zájmů vymezené informace poskytovány jen na základě individuální žádosti a stále platí, že se mají dostat každému, kdo o to požádá. Z obsahu jednotlivých žalob přitom nevyplývá, že by žalobcům z plošného zveřejnění informací z jejich majetkového přiznání vznikla konkrétní újma, za níž lze stěží považovat okolnost, že byli adresáty komerčních nabídek, neboť takové nabídky v různé míře zaznamenává každý, kdo využívá veřejnou datovou síť, aniž by to bylo možné obecně považovat za úkorné. Poukaz žalobců na jmenovanou judikaturu [anonymizováno] není pro odlišnost skutkového základu dané věci přiléhavý.

10. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř. včetně výroku o náhradě nákladů řízení jako věcně správný potvrdil (shodně též rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]). Podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu paušální náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši [částka], dané § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., za podané vyjádření k odvolání, z níž je každý ze žalobců povinen k úhradě poměrného dílu.