pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí] č.j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované vyslovení omluvy, specifikované ve výroku rozsudku, a zaplacení [částka] a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení [částka]. Žalobce se uvedených nároků domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena způsobem zveřejňování informací o jeho majetkových poměrech jakožto starosty obce Písečná, umožňujícím až do [datum] plošný anonymní přístup k těmto informacím, na podkladě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů ve znění jeho novel, provedených zákonem č. 14/2017 Sb. a zákonem č. 112/2018 Sb., jejichž ustanovení byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17, v důsledku čehož se na internetu se stal„ terčem“ různých obtěžujících komerčních nabídek. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že ve věci není dán odpovědnostní titul podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon), neboť postupovala v souladu se zákonnými ustanoveními, zrušenými až vykonatelností uvedeného nálezu uplynutím dne [datum].

2. Soud I. stupně konstatoval, že zákonem č. 14/2017 Sb. byl novelizován s účinností od [datum] zákon č. 159/2006 Sb. o střetu zájmů mimo jiné v ustanovení § 14b odst. 1 tohoto zákona, jenž poté zněl tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do [anonymizována dvě slova] u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo b) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), §11odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci. Zákonem [číslo] Sb. bylo toto ustanovení s účinností od [datum] novelizováno tak, že každý může prvním dnem po lhůtě uvedené v § 12 odst. 1, 2 nebo 3 nahlížet do [anonymizována dvě slova] u veřejných funkcionářů uvedených v a) § 2 odst. 1 písm. a) až o) a u členů rady kraje nebo hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností, oznámených podle § 9 až 11 a § 12 odst.4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, b) § 2 odst.1 písm. p) a u primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města a městské části hlavního města Prahy, kteří nejsou pro výkon funkce dlouhodobě uvolněni, v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, c) § 2 odst. 1 písm. q), s výjimkou primátora a náměstka primátora statutárního města, starosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města nebo městské části hlavního města Prahy, místostarosty městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, zástupce starosty městské části hlavního města Prahy a členů rady statutárního města, městské části nebo městského obvodu územně členěného statutárního města, městské části hlavního města Prahy, kraje nebo hlavního města Prahy v rozsahu všech skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) až c) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci, nebo d) § 2 odst. 2 pouze v rozsahu skutečností oznámených podle § 9, § 10 odst. 2 písm. a) a c), § 11 odst. 2 písm. a) a § 12 odst. 4, s výjimkou data a místa narození veřejného funkcionáře a identifikace nemovité věci.

3. Nálezem ze dne [datum] sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zrušil Ústavní soud ČR ustanovení § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona [číslo] Sb. a zákona č.112/2018Sb., uplynutím dne [datum]. Uzavřel, že povinnost podávat [anonymizováno] v zákonem vymezeném rozsahu není protiústavní a představuje přiměřený zásah do práva na soukromí i u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, i když může jít o neuvolněné funkcionáře malých obcí. Vybrané informace jsou nicméně u části veřejných funkcionářů, mimo jiné právě u veřejných funkcionářů podle § 2 odst. 1 písm. q) zákona, následně automaticky zpřístupňovány komukoli anonymně bez jakékoli žádosti prostřednictvím veřejné datové sítě (internetu). Tento zásah do práva na informační sebeurčení již neprojde testem proporcionality, neboť je podstatně intenzivnější a zároveň není nezbytný, protože k naplnění legitimního cíle by postačoval i přístup veřejnosti do [anonymizována dvě slova] na základě žádosti. Ústavní soud zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona s odloženou vykonatelností uplynutím dne [datum], aby tím vytvořil zákonodárci dostatečný časový prostor pro přijetí zákonné úpravy, která bude ústavně souladná. Soud I. stupně zjistil, že žalobce svůj nárok předběžné uplatnil u žalované a že ke dni [datum] byl [stát. instituce] omezen přístup k oznámením veřejných funkcionářů tak, že údaje v [anonymizováno] budou dostupné pouze na základě individuální žádost, rozsah zpřístupňovaných údajů se nezměnil.

4. Soud I. stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozsudek sp. zn. [spisová značka]) a Ústavního soudu ČR (nález sp. zn. IV. ÚS 3076/20), dovodil, že předmětný nárok je po právní stránce nutno posoudit podle §§ 1 odst. l, 2,5, 13 odst. l náhradového zákona, nikoliv podle obecné občanskoprávní úpravy ochrany osobnosti nebo na základě tvrzené přímé aplikovatelnosti čl. 7 či čl. 10 Listiny základních práv a svobod ([anonymizováno]), které přímý nárok na náhradu škody v případě porušení informační povinnosti nezakládají. Dospěl k závěru, že žalovaná se nedopustila nesprávného úředního postupu, neboť při správě [anonymizována tři slova] podle zákona o střetu zájmů vystupuje v pozici orgánu moci výkonné a v době do [datum] (před derogačním nálezem Ústavního soudu) postupovala podle platného a účinného § 14b odst. 1 a), b) a c) zákona o střetu zájmů. V době od vyhlášení derogačního nálezu od [datum] do [datum] rovněž nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu žalované, neboť ve smyslu závěrů plenárního stanoviska Ústavního soudu ČR Pl.ÚS-st [číslo] ke zrušení právního předpisu nálezem Ústavního soudu dochází ex nunc od stanoveného okamžiku, po dobu odkladu jeho vykonatelnosti se na napadenou právní úpravu hledí jako na ústavně souladnou a orgány veřejné správy jsou povinny ji aplikovat. Na tom nic nemění postup žalované ode dne [datum] (omezení přístupu do [anonymizováno]), který zvolila z důvodu faktické nevymahatelnosti sankcí za nepodání [anonymizováno] s ohledem na závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp.zn. [spisová značka]. Žalovaná nebyla v postavení soudu, jemuž čl. 95 odst. 2 Ústavy stanoví povinnost posoudit rozpor zákona, jehož má být v dané věci použito, s ústavním pořádkem, z čehož vycházejí závěry uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (dovozující, že deklarovaná protiústavnost úpravy zpřístupňování [anonymizováno] v centrálním [anonymizována dvě slova] Ústavním soudem brání uložení správní sankce, neboť takové jednání postrádá společenskou škodlivost, pozn. odvolacího soudu). Dále se soude I. stupně zabýval žalobcem jmenovanou judikaturou Evropského soudu pro lidská práva ([anonymizováno]) se závěrem, že není pro daný případ využitelná pro odlišnost skutkového základu. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu zamítl pro neexistenci odpovědnostního titulu a procesně úspěšné žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 29 rozsudku.

5. Proti rozsudku podal žalobce včasné odvolání. S poukazem na hromadný odpor komunálních politiků k novelizaci zákon o střetu zájmu, jejíž protiústavnost byla nálezem Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zjištěna, dovozoval, že ústavně zaručené právo na ochranu jeho soukromí bylo státem porušeno tím, že na webovém portálu žalované byly po dobu několika let v ohromujícím rozsahu zveřejňovány jeho citlivé osobní údaje, za což stát musí nést odpovědnost. Zdůraznil, že uplatněného nároku se domáhal na podkladě žaloby na ochranu osobnosti, jíž se dovolává porušení svých ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 7 a 10 [anonymizováno], a soud I. stupně tuto žalobu nepřiléhavě posoudil podle náhradového zákona, neboť není možné, aby porušování ústavně zaručeného práva bylo svázáno s předpisem práva jednoduchého. Žalovaná mohla učinit opatření k umožnění přístupu k podaným oznámením jen na základě individuální žádosti dříve, než k datu [datum], kdy tak bez překážek učinila, a je neakceptovatelné dovolávat se odložené vykonatelnosti uvedeného nálezu, která byla stanovena pro [anonymizována dvě slova] k nahrazení protiústavní úpravy a nikoliv po úřady. Žalobce poukázal na judikaturu Ústavního soudu ČR, podle níž má derogační nález bezprostřední aplikační dopad (P .ÚS 15/09, sp.zn. I.ÚS 3599/15) a dovozoval, že napadené rozhodnutí“ vypíná“ jeho uvedená ústavní práva a judikaturu interpretuje zavádějícím způsobem. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a jeho žalobě vyhověl, nebo aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.

6. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K námitkám žalobce zdůraznila s oporou judikatury, že občanskoprávní nároky, spadající pod náhradový zákon, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]) a že příslušná ustanovení [anonymizováno] nejsou přímo aplikovatelná (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. [spisová značka], nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV.ÚS 3076/20). Poukázala dále na to, že v daném případě vystupoval orgán výkonné moci, který nemá oprávnění ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy posuzovat soulad zákona s ústavním pořádkem, a s odkazem na závěry plenárního stanoviska Ústavního soudu ČR sp. [značka automobilu] [anonymizováno] [číslo] dovozovala, že se zveřejňováním [anonymizováno] o majetku žalobce v centrální [anonymizována dvě slova] v době od vyhlášení příslušného nálezu Ústavního soudu do [datum] nemohla dopustit nesprávného úředního postupu, když postupovala podle platné a účinné právní úpravy. Skutečnost, že dne [datum] ještě v době odložené vykonatelnosti nálezu dálkový přístup do [anonymizováno] omezila, byla v návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. [spisová značka] motivována tím, aby [anonymizováno] o majetku byla veřejnými funkcionáři dále řádně podávána.

7. Žalobce v replice k vyjádření žalované zdůraznil, že se dovolává přímé aplikovatelnosti čl. 7 a 10 [anonymizováno], neboť zveřejňováním dotyčných informací docházelo k porušování jeho významného ústavního práva na informační sebeurčení, garantovaného čl. 10 odst. [anonymizováno] jako součásti práva na soukromí ve smyslu nálezu Ústavního soudu Pl. ÚS 24/10 a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. [spisová značka]. Taktéž se dovolává přímé aplikovatelnosti čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle něhož každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, k čemuž poukázal na jmenovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ([anonymizováno]). Žalobce má nicméně za to, že souladný s čl. 36 odst. 3 LZPS je takový výklad náhradového zákona, podle něhož je nezákonnost při poskytování informovaní orgánem veřejné moci nesprávným úředním postupem, který může vést k založení odpovědnosti podle § 13 odst. l náhradového zákona. Zdůraznil, že žalovaná neučinila nic pro ochranu dotčených osob, ani nepředložila novelu zákona o střetu zájmů a k zamezení přímého zveřejňování citlivých údajů žalobce přistoupila až [datum] v reakci na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 9 [spisová značka], což ji usvědčuje z protiprávního postupu. Poukázal dále na to, že žalovaná postupuje nadále protiprávně, když do poloviny listopadu 2021 poskytovala citlivé údaje žalobce na podkladě zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím.

8. Podle obsahu odvolání uplatnil odvolatel odvolací důvod ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal v intencích § 212 a 212a o.s.ř. napadený rozsudek bez nařízení jednání za souhlasu účastníků v souladu s § 214 odst. 3 o.s.ř. Odvolání však opodstatněným neshledal, neboť se plně ztotožnil s výše prezentovanými závěry soudu I. stupně. Obsah odvolání představuje pouze polemika s těmito závěry, jež jsou však správné a podložené odpovídající a správně interpretovanou judikaturou, proto na ně lze pro stručnost plně odkázat, neboť by nemělo logický smysl, aby je odvolací soud obsáhlým způsobem opakoval.

9. K jednotlivým odvolacím námitkám lze proto stručně shrnout, že soud I. stupně správně posoudil předmětný nárok podle náhradového zákona, který je speciální normou pro nároky, vzniklé z odpovědnosti státu za škodu (újmu), způsobenou při výkonu veřejné moci, na níž odkazuje čl. 36 odst. 4 [anonymizováno]. Právo na náhradu újmy, jež měla být způsobena nesprávným úředním postupem orgánu veřejné zprávy, proto nelze dovozovat přímo na základě článku 36 odst. 3 [anonymizováno] (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). Činnost Ministerstva spravedlnosti při vedení [anonymizována dvě slova] veřejných funkcionářů podle § 14 zákona o střetu zájmů, z níž žalobce svůj nárok dovozuje, je typickou činnosti, představující úřední postup při výkonu veřejné moci. Soud I. stupně se proto správně zabýval otázkou existence předpokladů pro vznik odpovědnosti státu podle § 13 náhradového zákona a správně také dovodil, že na straně ministerstva nelze zjistit porušení norem, stanovených pro výkon dané činnosti, jež by zakládalo nesprávný úřední postup ve smyslu tohoto ustanovení. Jak již přiléhavě zdůraznil soud I. stupně, uvedené ministerstvo je povinno při své činnosti postupovat zákonem stanoveným způsobem. Způsob zveřejňování informací z [anonymizováno] veřejných funkcionářů stanovil zákon o střetu zájmu a k případné úvaze o nesouladu zákona s ústavním pořádkem s předložením věci Ústavnímu soudu ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy [anonymizováno] je oprávněn pouze soud v rámci řešení konkrétního případu, ministerstva jako orgány moci výkonné takové oprávnění nemají. Ministerstvo spravedlnosti proto bylo zavázáno postupovat podle ustanovení § § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů ve znění jeho novel do té doby, než nastaly derogační účinky nálezu Ústavního soudu 2020 sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jehož vykonatelnost byla odložena dne [datum]. Na tuto situaci zcela dopadají závěry soudem I. stupně zmíněného stanoviska Ústavního soudu sp. [značka automobilu] st. [číslo], v němž tento soud zřetelně uvedl, že„ při využití možnosti posunout okamžik vykonatelnosti nálezu do budoucna se po dobu odkladu vykonatelnosti hledí na napadenou právní úpravu jako na ústavně souladnou a v tomto směru jsou orgány veřejné správy povinny takovou úpravu aplikovat, jinými slovy státní orgány nic neopravňuje k tomu, aby ve svém rozhodování uplatňovaly právní důsledky zrušovacích nálezů Ústavního soudu ještě před tím, než se tyto nálezy staly vykonatelnými". Na tom nic nemění judikatura, dovozující bezprostřední aplikační dopad derogačního nálezu na řešené případy (např. nálezy Pl.ÚS 15/09, I.ÚS 3599/15), neboť její závěry se týkají výlučně postupu (obecného) soudu a nikoliv výkonného orgánu státu. Postupem podle nálezem Ústavního soudu derogovaného ustanovení zákona o střetu zájmů až do dne vykonatelnosti nálezu tak nemohl být založen nesprávný úřední postup ministerstva spravedlnosti. Naopak za nesprávný úřední postup ministerstva ve smyslu zákona o střetu zájmu lze označit omezení přístupu k oznámením veřejným funkcionářům před účinnosti nálezu Ústavního soudu ke dni [datum] v reakci na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. [spisová značka]. Je přitom zásadní rozdíl mezi závěrem uvedeného rozsudku o nemožnosti uložení správní sankce za nepodání [anonymizováno] (jímž Nejvyšší správní soud v duchu výše uvedené judikatury vztáhl dopad derogačního nálezu na jím řešený případ) a žalobcem dovozovaným nesprávným úředním postupem orgánu výkonné moci. Z postupu žalované podle zákona o svobodném přístupu k informacím žalobce svůj žalobní nárok nedovozoval, proto se jím soud I. stupně nezabýval a nemůže být ani předmětem odvolacího přezkumu. Ve shodě se soudem I. stupně odvolací soud uzavírá, že pro vznik nároku žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a náhradového zákona chybí v daném případě základní předpoklad v podobě odpovědnostního titulu podle § 13 zákona.

10. Vznik nároku žalobce na požadované zadostiučinění za nemajetkovou újmu nelze dovodit ani přímou aplikací čl. 7 odst. l (Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem) a čl. 10 odst. 2 (Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života) a odst. 3 (Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě) [anonymizováno] nebo výše citovaného čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalovaná sice postupem podle protiústavní zákonné úpravy zasáhla do práv žalobce na informační sebeurčení, míru tohoto zásahu však významně snižuje účel zákona o střetu zájmu, jímž je především kontrola veřejnosti nad řádným výkonem veřejné funkce. Je nutno zdůraznit, že Ústavní soud v nálezu Pl. ÚS 38/17 neshledal důvody pro vynětí funkcionářů územních samosprávných celků z režimu zákona o střetu zájmů ani pro změnu rozsahu informací, jež jsou obsahem jejich [anonymizováno] o majetku, příjmech a závazcích, a neměl výhrady ani proti samotnému jejich zpřístupnění veřejnosti. Dospěl pouze k závěru, že dosavadní zákonem upravený způsob tohoto zpřístupňování, spočívající v přímém zveřejnění údajů z [anonymizována dvě slova] bez žádosti konkrétní osoby, není pro dosažení sledovaného legitimního cíle potřebný a jen v tomto rozsahu shledal porušení práva na informační sebeurčení dotčených osob podle čl. 10 odst. 3 [anonymizováno] dotčenou právní úpravou (srov. odstavce 157, 158 a 159 nálezu). Jediný rozdíl stavu před a po účinnosti nálezu tak spočívá v tom, že nadále mohou být zákonem o střetu zájmů vymezené informace poskytovány jen na základě individuální žádosti a stále platí, že se mají dostat každému, kdo o to požádá. Z obsahu žaloby přitom nevyplývá, že by žalobci z plošného zveřejnění informací z jeho majetkového přiznání vznikla konkrétní újma, za níž lze stěží považovat okolnost, že byl adresátem komerčních nabídek, neboť takové nabídky v různé míře zaznamenává každý, kdo využívá veřejnou datovou síť, aniž by to bylo možné obecně považovat za úkorné. Poukaz žalobce na jmenovanou judikaturu [anonymizováno] není pro odlišnost skutkového základu dané věci přiléhavý, jak již podrobně vysvětlil soud I. stupně.

11. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek podle § 219 o.s.ř., včetně výroku o náhradě nákladů řízení, jako věcně správný potvrdil (shodně též rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]). Podle § 142 odst. l o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. l o.s.ř. má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů odvolacího řízení v rozsahu paušální náhrady hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. ve výši [částka], dané § 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb., za podané vyjádření k odvolání.