o vyklizení nemovitosti

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovanému povinnost vystěhovat se a vyklidit nemovité věci z pozemku parcelní číslo (p. č.) [číslo], jehož součástí je stavba číslo popisné [číslo], pozemků p. č. [číslo], p. č. [číslo], p. č. [číslo], p.č. [číslo] a p.č. [číslo] v katastrálním území [adresa], obec [adresa], zapsaných na LV č. [číslo] v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro [adresa], Katastrální pracoviště [adresa], do 15 dnů od právní moci rozsudku a zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 38 033 Kč. Žalobkyně se domáhala na žalovaném vyklizení předmětných nemovitostí v jejím výlučném vlastnictví, které žalovaný i po rozvodu manželství účastníků rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne [datum], č.j. [spisová značka], jenž nabyl právní moci [datum], bez právního důvodu užívá. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s obranou, že nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů, neboť dne 20.5.2025 odstoupil od dohody účastníků o zúžení společného jmění účastníků, sepsané notářským zápisem notářky [tituly před jménem] [jméno FO] dne 27. 6. 2003 pod sp.zn., [spisová značka], [spisová značka], z důvodu tísně a nápadně nevýhodných podmínek.

2. Soud I. stupně učinil skutková zjištění, popsaná v odstavcích 4. až 11. rozsudku a zjistil, že účastníci za trvání manželství uzavřeli dne [datum] výše uvedenou dohodu o zúžení společného jmění, kterou se dohodli na tom, že se výlučnou vlastnicí sporných nemovitostí stane žalobkyně a žalovaný se stane výlučným vlastníkem částky 200 000 Kč, která měla být použita jako vklad jediného společníka do zakládané společnosti [právnická osoba]., dále se dohodli o zúžení společného jmění ohledně budoucích příjmů ze zaměstnaneckého poměru každého z účastníků, příjmů z podnikatelské činnosti každého z účastníků, nově získaných nemovitých věcí včetně vnitřního zařízení, součástí a příslušenství, nabyté některým z účastníků po uzavření této smlouvy, výnosů, užitků a přírůstků nemovitých věcí, které budou předmětem jejich výlučného vlastnictví, movitých věcí, které netvoří obvyklé vybavení domácnosti, a movitých věcí nabytých některým z účastníků pro potřeby podnikatelské činnosti nebo z příjmů získaných z této podnikatelské činnosti. Účastníci bylo rozvedeni shora uvedeným rozsudkem s právní mocí [datum]. Žalovaný vedl se žalobkyní spor o určení, že předmětné nemovitosti jsou součástí dosud nevypořádaného společného jmění účastníků. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 29.4.2024,[Anonymizováno]č.j. [spisová značka], ve spojení s rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 6.12.2024, č.j. [spisová značka], dovolání žalovaného v postavení žalobce bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2025, č.j. [spisová značka]. Žalovaný v uvedeném řízení tvrdil, že dohoda o zúžení společného jmění je neplatná, neboť důvodem jejího uzavření byl úmysl účastníků obejít zákon a vyhnout se úhradě nedoplatku daně z příjmu ze společného majetku a případnému postižení tohoto majetku. Soudy uzavřely, že dohoda je platná, vůle účastníků byla vážná a žalobkyně je vlastnicí předmětných nemovitosti, z úmyslu obejít zákon a vyhnout se nedoplatku daně z příjmu nemůže žalovaný těžit a domáhat se soudní ochrany. Žalovaný věděl o tom, že žalobkyně předmětné nemovité věci získala do výlučného vlastnictví a nic proti tomu po dobu dalších více než 10 let nenamítal, ačkoliv mohl iniciovat sepis nového notářského zápisu, kterým by došlo k navrácení nemovitých věcí do režimu společného jmění manželů. Žalovaný poté dopisem ze dne 27.5. 2025 (správně 29. 4. 2025) od dohody o zúžení společného jmění odstoupil s tvrzením, že byla uzavřena v tísni v situaci, kdy hrozilo zabavení nemovitostí [orgán] a za nápadně nevýhodných podmínek pro žalovaného, který obdržel cca o 30násobek méně než žalobkyně. Žalobkyně toto odstoupení od dohody dopisem ze dne 26.5.2023 odmítla. Žalobkyně opakovaně dne 14.8.2023 a 16.10.2023 vyzvala žalovaného k vyklizení nemovitostí, které ten odmítl.

3. Soud I. stupně dovodil, že nebyly splněny zákonné podmínky pro odstoupení žalovaného od dohody o zúžení společného jmění ve smyslu § 49 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31.12.2013, (obč. zák.) ve spojení s § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1.1.2014 (o. z.) Poukázal na výsledek řízení o určení vlastnictví s tím, že žalovaný tíseň a nápadně nevýhodné podmínky uváděl již v tomto řízení a soudy je neshledaly. Návrhy žalovaného na provedení důkazů proto s ohledem na závěry soudů v předcházejícím řízení zamítl jako nadbytečné a uzavřel, že za tíseň nelze považovat zákonnou povinnost platit daně. K otázce nápadně nevýhodných podmínek poukázal na judikatorní závěry, podle nichž není dohoda o vypořádání společného jmění manželů, kterou jeden z účastníků nabude podstatně menší podíl, případně se mu nedostane ničeho, neplatná (viz rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1283/2003, sp. zn. 22 Cdo 1247/2005). Poukázal dále na to, že žalovaný až do roku 2023, kdy podal žalobu, proti dohodě o zúžení společného jmění nebrojil a určení její neplatnosti se domáhal až v souvislosti s rozvodem manželství a požadavkem žalobkyně na jeho vystěhování, jeho jednání proto označil za účelové. Uzavřel, že odstoupení žalovaného od dohody o zúžení společného jmění účastníků není platné a žaloba je oprávněná, neboť žalobkyně je výlučnou vlastnicí nemovitostí a žalovaný k nim nedisponuje žádným právním titulem, který by jej opravňoval je užívat. Žalobě proto podle § 769 o.z. vyhověl a žalobkyni přiznal podle § 142 odst. 1 zák.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) plnou náhradu nákladů řízení ve specifikaci, popsané v odstavci 23. rozsudku.

4. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný včasné odvolání. Soudu I. stupně vytkl, že neprovedl jím navrhované důkazy výslechy svědků, jež měly za účelem dokázání jeho tísně při uzavření dohody účastníků o zúžení společného jmění ze dne 27. 6. 2003 prokázat, že byla uzavírána s cílem vyvedení majetku před [orgán] jako věřitelem. Poukázal na to, že v předchozím řízení byla v rozhodnutí Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] zmíněna možnost od dohody odstoupit pro tíseň a nápadně nevýhodné podmínky. Dovozoval, že takové odstoupení mohl učinit, neboť dohoda byla uzavřena pro něho za nápadně nevýhodných podmínek, s nimiž souhlasil proto, že byl v tísni v důsledku ohrožení majetku účastníků. Dále namítl, že mu bylo odňato právo účasti na jednání dne 13.10.2025, protože uvěřil předchozí informaci kanceláře soudu, že věc je na „čekačce“ z důvodu řešení jeho námitky podjatosti soudkyně, a zpráva o tom, že jednání nebude k jeho žádosti odročeno, mu byla doručena až dne 13.10.2025 v 9.30 hodin. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zamítl nebo, aby jej zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Odvolání po změně právního zastoupení doplnil tak, že i pokud se odvolací soud ztotožní s právním závěrem soudu I. stupně, nelze přehlédnout nestandardní vztahy účastníků, kteří doposud nemovitosti společně užívali bez obtíží, jejich vztahy jsou dobré, žalovaný přispíval na energie, platil veškeré opravy v domě a investoval do jeho modernizace přes milion korun. Poukázal na to, že zúžené společné jmění dosud nebylo vypořádáno a že se o předmětný majetek v převažující míře zasloužil. Dovozoval proto s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že žalobní návrh je v rozporu s dobrými mravy, neboť jiné bydliště nemá. Konečně doplnil, že podal žalobu o zřízení věcného břemene bydlení v domě a navrhl přerušení řízení do rozhodnutí o ní.

5. Žalobkyně navrhla potvrzení napadeného rozsudku. Poukázala na to, že její vlastnické právo k nemovitostem bylo postaveno najisto v předchozím řízení, v němž bylo provedeno rozsáhlé dokazování ohledně uzavření dohody o zúžení společného jmění, jehož provádění v tomto řízení by bylo nadbytečné. Ztotožnila se se závěrem soudu I. stupně o tom, že odstoupení od dohody nebylo oprávněné a nevyvolalo účinky zániku dohody, neboť nebyly naplněny zákonné předpoklady pro odstoupení. Placení daní nemohlo vyvolat právně relevantní tíseň, ani nebyly dány nápadně nevýhodné podmínky, jak již bylo konstatováno v rozsudku Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný v průběhu řízení podal účelově námitku podjatosti soudkyně v rámci závěrečného návrhu s cílem zdržovat řízení a nedůvodně se domníval, že jednání, nařízení na dne 13.10.2025, bude odročeno, aniž bylo jeho žádosti vyhověno.

6. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. c), d), e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř., odvolání však opodstatněným neshledal. Procesní námitky žalovaného nejsou důvodné. V případě, že žádosti o odročení jednání nevyhoví, není soud povinen účastníka o nevyhovění vyrozumět; je proto věcí účastníka přesvědčit se, zda jeho návrhu na odročení bylo vyhověno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 22 Cdo 1962/2003, nález Ústavního soudu sp.zn. III.ÚS 68/97). Žádal-li žalovaný o odročení jednání, nařízeného na 13.10.2025, neměl se spokojit s dříve (před podáním žádosti o odročení jednání ze dne 3.10.2025) obdrženou informaci, že věc je „na čekačce“, ale měl učinit dotaz, zda se jednání nařízené na 13.10. 2025 bude konat, jinak měl povinnost se k němu dostavit bez ohledu na svou žádost. Na předmětném jednání mimo to nebylo prováděno dokazování ani žádné přednesy, bylo pouze předestřeno rozhodnutí Městského soudu v [adresa] o nevyloučení soudkyně a vyhlášen rozsudek, žalovaný tak nemohl být neúčastí na něm ve svých procesních právech nijak zkrácen. Důkazní návrhy na výslechy svědků k prokázání žalovaným tvrzeného důvodu uzavření dohody o zúžení společného jmění účastníků byly zjevně nadbytečné, neboť tito svědci byli slyšeni v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro [adresa] pod sp.zn. [spisová značka], a z jejich výpovědí bylo postaveno najisto, že žalovaný (potažmo oba účastníci) dohodu o zúžení společného jmění uzavíral proto, aby se vyhnul postižení majetku ze strany [orgán] pro neplnění daňové povinnosti. Soud I. stupně z tohoto zjištění, které v tomto řízení nikdo nesporoval, vyšel a nebylo je tak třeba dokazovat.

7. Odvolací dále ve shodě se soudem I. stupně neshledal naplnění důvodů pro odstoupení od smlouvy ze dne 27.6.2003 ve smyslu § 49 obč. zák. z důvodu tísně a nápadně nevýhodných podmínek žalovaného. Za tíseň je třeba považovat sociální, zejména hospodářský stav osoby, který na ni doléhá tak závažným způsobem, že tato osoba bez svobodného utváření své vůle uzavře smlouvu, kterou by za normálních okolností neuzavřela (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 1221/2001). V daném případě se jednalo o svobodné rozhodnutí žalovaného, který se prostřednictvím dohody o zúžení společného jmění zbavil majetku z důvodu hrozby daňové exekuce, aby nemusel plnit uloženou daňovou povinnost. Žalovaný od počátku věděl, že dohoda je pro něho „ekonomicky nevýhodná“, věděl, že dříve společný majetek přechází do výhradního vlastnictví jeho tehdejší manželky (žalobkyně) a učinil tak výhradně proto, aby „odklonil“ tento dříve společný majetek od možného exekučního postihu. Takovou motivaci k uzavření smlouvy, kterou její účastník cíleně obchází zákon, nelze označit za tíseň při právním úkonu. Stejně tak nelze podmínky zúžení společného jmění označit za nápadně nevýhodné. Způsob zúžení společného jmění ve smyslu § 143a obč. zák. byl na vůli manželů a skutečnost, že některý z nich nabyl na základě takové dohody menší podíl z majetku, není v rozporu s žádným zákonným ustanovení ani s dobrými mravy. Nejvyšší soud v soudem I. stupně zmíněných rozhodnutích judikoval, že takový způsob vypořádání společného jmění, kterým se účastníkovi smlouvy na základě dohody o rozsahu a předmětu plnění nedostane plného ekvivalentu plnění, jež se zavázal poskytnout, není v rozporu ani s § 149 odst. 2 a 3 obč. zák. Odvolací soud tedy aprobuje závěr soudu I. stupně, že žalobce neměl zákonný důvod k odstoupení od smlouvy o zúžení společného jmění ze dne 27.3.2003 a že toto právní jednání učinil po 22 letech od jejího uzavření (dne 29.4.2025) účelově v reakci na prohraný spor o určení vlastnictví předmětných nemovitostí, jejichž vyklizení coby svého vlastnictví se žalobkyně za dané situace na žalovaném podle § 769 o.z. oprávněně domáhá, neboť ten po rozvodu manželství s právní mocí dne [datum] ztratil rodinněprávní základ jejich užívání.

8. Otázka vypořádání zúženého společného jmění není předmětem tohoto řízení a z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí sp.zn. 22 Cdo 3822/2010) mimo to vyplývá, že již samotná dohoda o tom, kdo z manželů bude nadále výlučným vlastníkem, je dohodou o vypořádání; smlouva o zúžení a vypořádání tu spadají v jedno, i když se jedná o definitivní vypořádání, kdy nabyvatel nabývá věc bezúplatně. Odvolací soud rovněž neshledal při vědomí skutečnosti, že dohoda o zúžení společného jmění účastníků byla uzavřena před více než dvaceti lety a manželství účastníků bylo rozvedeno před více než dvěma lety, požadavek žalobkyně na vyklizení nemovitostí žalovaným v rozporu s dobrými mravy. Žalovaný měl dostatečný časový prostor k tomu, aby si opatřil jiné bydlení, zamítnuti žaloby o vyklizení nemovitostí by konzervovalo stávající stav a žalobkyni odepřelo výkon jejího vlastnického práva. Ze stejného důvodu odvolací soud zamítl návrh žalovaného na přerušení řízení do doby rozhodnutí o jeho nové žalobě na zřízení práva věcného břemene bydlení. Nově uplatněné tvrzení žalovaného o investici do domu žalobkyně je z pohledu § 205a o.s.ř. nepřípustným odvolacím důvodem. S odhlédnutím od toho žalovanému nic nebrání, aby se obrátil na žalobkyni, případně na soud, s žádostí o vypořádání takové investice, pokud došlo ke zhodnocení nemovitosti, podle zásad o bezdůvodném obohacení.

9. Z popsaných důvodů odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný, včetně správného akcesoricky navazujícího výroku o náhradě nákladů řízení, podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Procesně úspěšná žalobkyně má podle § 142 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Náhradu představuje odměna advokáta, stanovená podle § 9 odst. 3 písm. e), § 7 a § 11 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění, účinném od 1. 1. 2025, za dva úkony právní služby (vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu) po 3 700 Kč s paušální částkou náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21 % náhradou za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 1 o.s.ř. ve výši 1 743 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149 odst. 1 o.s.ř. a § 160 odst. 1 o. s. ř.