pro [část Prahy] dne [datum rozhodnutí], č.j. [číslo jednací]

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu ohledně [částka] s příslušenstvím a zaplatit žalované uložil povinnost žalobci [částka] a na náhradu nákladů řízení [částka]. Žalobce se na žalované domáhal zaplacení [částka] s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně délce řízení, vedeného před finančním arbitrem od [datum] do [datum rozhodnutí] pod sp. zn. [spisová značka] [číslo], jehož předmětem bylo určení neplatnosti smlouvy o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení (posuzované řízení). Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že celé řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé a za nedodržení zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí se žalobci omluvila a konstatovala porušení jeho práva.

2. Soud I. stupně vyšel ze zjištění o průběhu posuzovaného řízení, podrobně popsaného v odstavcích 17 až 22 odůvodnění napadeného rozsudku, které trvalo od doručení návrhu [datum] do rozhodnutí o námitkách proti nálezu finančního arbitra (ze dne [datum]) dne [datum]. Zjistil dále, že žalobce uplatnil dne [datum] předmětný nárok u žalované. Soud I. stupně nárok posoudil podle § 5, § 13 odst. 1, § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (náhradový zákon), § 1, § 8, § 12 odst. 1, § 15 odst. 1, § 16 odst. 2, § 24 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi ([anonymizováno]) a § 6, § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Za použití judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]) konstatoval, že na daný případ dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Úmluva) a závěry stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu pod sp. zn. Cpjn 206/2010 (Stanovisko), neboť předmětem posuzovaného řízení bylo určení neplatnosti smlouvy o investičním životním pojištění a vydání bezdůvodného obohacení ([částka] s příslušenstvím), tedy opravdové a vážné právo soukromoprávní povahy. Konstatoval dále, že posuzované řízení trvalo 15 měsíců a 27 dnů a bylo materiálně složití, což vyplynulo z potřeby komplexně posoudit rozsáhlou smluvní dokumentaci, vzniklou před rekodifikací soukromého práva, ve dvouinstančním řízení. Přihlédl ke specializaci finančního arbitra na řešení sporů tohoto druhu a okolnosti, že se opakovaně zabýval typově shodnými věcmi, zdůraznil však, že každý jednotlivý případ má svá neopakovatelná specifika, se kterými je zapotřebí se vypořádat. Dovodil, že žalobce svým jednáním řízení neprodloužil, ačkoliv nepodal bezvadný návrh a musel být vyzván k odstranění jeho vad a doplnění, ale tato skutečnost řízení významně neovlivnila. Postup finančního arbitra soud I. stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudek č.j. [číslo jednací]) neshledal zcela plynulým a dovodil jeho nesystematičnost, spočívající v tom, že vyzval žalobce (dne [datum] a dne [datum]) k doplnění podkladů poté, [anonymizováno] dal svými výzvami ze dne [datum] účastníkům na vědomí, že shromáždil podklady potřebné k vydání meritorního rozhodnutí, což poté zjevně přehodnotil již po uplynutí 90denní lhůty k vydání nálezu, byla-li by počítána v souladu s původním postupem finančního arbitra od [datum]. Při rozhodnutí o námitkách byla též překročena lhůta, daná § 16 odst. 2 [anonymizováno] o více než 3 měsíce bez vyrozumění o jejím prodloužení. Význam řízení pro žalobce soud I. stupně zhodnotil jako standardní a celkovou délku řízení shledal s odkazem na judikaturu Městského soudu v Praze ve skutkově a právně obdobných věcech (sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] či sp. zn. [spisová značka], [spisová značka]) nepřiměřeně dlouhou. Žalobci s ohledem na nezanedbatelnou újmu přiznal peněžní zadostiučinění, jehož výši stanovil za použití základní částky [částka] za rok řízení se snížením o 10% z důvodu jeho obtížnosti. V tomto rozsahu žalobě, včetně úroku z prodlení, vyhověl a žalobci přiznal náhradu nákladů řízení podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.).

3. Proti vyhovujícímu výroku rozsudku a výroku o náhradě nákladů řízení podala žalovaná včasné odvolání. Namítla, že nesprávný úřední postup finančního arbitra spočíval pouze v překročení lhůty k vydání rozhodnutí o námitkách, což žalovaná konstatovala a žalobci se za to omluvila. K překročení zákonné devadesátidenní lhůty pro vydání nálezu nedošlo, neboť žalobce reagoval na výzvu finančního arbitra ze dne [datum] a [datum] a podklady zaslal až dne [datum]. Žalovaná dovozovala, že délka posuzovaného řízení v rozsahu necelých 16 měsíců byla přiměřená, k čemuž poukázala na závěr Stanoviska, že každé řízení nějakou dobu trvá a dobu dvou let řízení je možné považovat přiměřenou, a na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka]. Poukázala dále na judikaturu tohoto soudu, reflektující hmotněprávní složitost posuzování platnosti pojistných smluv o životním pojištění (rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]), a zdůraznila, že řízení před finančním arbitrem se řídí vyšetřovací zásadou a arbitr si musí sám obstarat veškeré nezbytné podklady. Namítla, že z rozhodnutí není zřejmé, jaká újma žalobci vznikla a proč soud I. stupně neshledal dostatečnou kompenzací žalovanou provedené konstatování porušení práva. Žalovaná dále dovozovala, že z pohledu náhrady nákladů řízení neměl žalobce plný procesní úspěch a navrhla, aby odvolací soud napadené výroky rozsudku soudu I. stupně změnil, žalobu zamítl a přiznal jí náhradu nákladů řízení nebo, aby je zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Žalobce navrhl potvrzení napadeného výroku rozhodnutí jako věcně správného s poukazem na rozhodnutí Městského soudu v Praze sp.zn. [spisová značka], [spisová značka] a další rozhodnutí senátu [anonymizována dvě slova], nedovozující složitost obdobných řízení před finančním arbitrem s ohledem na jeho specializaci a řešení množství obdobných případů, a zdůraznil, že žalobce překročil zákonné lhůty k vydání rozhodnutí.

4. Žalovaná uplatnila podle obsahu odvolání odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený vyhovující výrok rozsudku, včetně předcházejícího řízení, v intencích § 212 a § 212a o. s. ř. a odvolání shledal důvodným. Soud I. stupně správně v souladu s aktuální judikaturou a charakterem práva, jež bylo předmětem posuzovaného řízení, dovodil, že na žalobní nárok, vycházející z (ne) přiměřenosti délky řízení před finančním arbitrem ve smyslu § 13 odst. l věta třetí náhradového zákona, v daném případě dopadá čl. 6 odst. 1 Úmluvy, potažmo závěry uvedeného Stanoviska. Při posouzení tohoto nároku je ve smyslu ustálené judikatury nutno vycházet z celkové doby řízení a posoudit, zda je tato délka s ohledem na postup orgánů veřejné moci s přihlédnutím k demonstrativně jmenovaným kritériím v § 31a odst. 3 náhradového zákona v konkrétním případě přiměřená (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka]). V případě nároku podle § 13 odst. l věta třetí náhradového zákona se vychází z globálního pohledu na řízení a jeho průběh a existence průtahu v určité fázi řízení nemusí sama o sobě vést k závěru o jeho nepřijatelné délce. Zásah do základních práv poškozeného musí mít nezbytnou intenzitu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka]).

5. Na základě výše uvedeného východiska neshledal odvolací soud závěry soudu I. stupně o existenci nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení před finančním arbitrem, správnými. Ztotožnil se s jeho hodnocením složitosti posuzovaného řízení, jehož předmětem byla platnost pojistné smlouvy o investičním životním pojištění a související otázka vydání bezdůvodného obohacení. Složitost věci se odráží v precizním odůvodnění rozhodnutí finančního arbitra, vycházejícím z pečlivého rozboru předložených důkazů a obsáhle reflektujícím i judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Předpokladem jeho rozhodnutí bylo shromáždění podkladů pro rozhodnutí od obou sporných stran a složitost věci se projevila zejména v rovině hmotněprávní, neboť arbitr musel řešit řadu právních otázek, včetně posuzování prvků typických pro produkty kapitálového trhu, otázku promlčení apod. Množství sporů obdobného druhu před finančním arbitrem neznamená, že by finanční arbitr nemusel věnovat náležitou pozornost všem sporným otázkám konkrétní věci a náležitě je v průběhu svého dvojinstančního rozhodování vyhodnotit. Soud I. stupně též správně dovodil, že žalobce k celkové délce řízení výrazně nepřispěl a že řízení pro něj mělo standardní význam. Odvolací soud se neztotožnil s úvahami soudu I. stupně, vytýkajícímu finančnímu arbitrovi opakování výzvy k předložení podkladů se závěrem, že v důsledku toho překročil lhůtu, danou § 15 odst. l [anonymizováno] k vydání nálezu. Jedná se nepřiměřeně přísné hodnocení postupu arbitra, který nejméně ke dni [datum] zjevně neměl k dispozici všechny nezbytné podklady pro rozhodnutí, neboť v listinách žalobcem předložených chyběl doklad o doručení výzvy k plnění, nutný k posouzení vzniku prodlení. V posuzovaném řízení postupoval finanční arbitr (oproti jiným případům) poměrně rychle ke skončení věci a jediným nesprávným úředním postupem, který mu lze vytknout, je ve smyslu § 16 odst. 2 [anonymizováno] opožděné rozhodnutí o námitkách proti nálezu. Toto jeho pochybení však nemělo zásadní vliv na celkovou délku posuzovaného řízení, které v souhrnu trvalo necelých 16 měsíců a tato doba je ve vztahu k popsané složitosti předmětné materie přiměřená. Odvolací soud se při této úvaze přiklonil k rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. [spisová značka], jímž tento soud jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu I. stupně se závěrem, že určitou prodlevou v činnosti arbitra zatížené řízení s obdobným předmětem, které trvalo 24 měsíců, nebylo nepřiměřeně dlouhé ve smyslu nesprávného úředního postupu podle § 13 odst. 1 věta třetí náhradového zákona a proto odpovědnost žalované za dovozovanou újmu žalobce nevznikla (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. III. ÚS 3234/2020).

6. Odvolací soud zdůrazňuje, že je třeba důsledně rozlišovat nárok na zadostiučinění za presumovanou újmu, vzniklou nepřiměřenou celkovou délkou řízení ve smyslu § 13 odst. l věta třetí náhradového zákona a nárok na zadostiučinění za újmu, vzniklou z porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené době ve smyslu § 13 odst. l věta druhá náhradového zákona, jejíž vznik a obsah je účastník povinen prokázat. Z tohoto důvodu se odvolací soud neztotožnil se závěry zmíněných rozhodnutí senátu [anonymizována dvě slova] Městského soudu v Praze, zejména rozhodnutí sp.zn. [spisová značka], kterým byla délka obdobného řízení, krátce přesahující l rok (14 měsíců) shledána nepřiměřenou v důsledku toho, že finanční arbitr nedodržel zákonem stanovenou lhůtu pro vydání svého rozhodnutí. Tento závěr je však postaven na nedostatečném rozlišení nemajetkové újmy z celkově nepřiměřené délky řízení, jejíž existence se předpokládá, s nemajetkovou újmou z nedodržení zákonem stanovené doby pro vydání rozhodnutí, jejíž vznik a trvání je účastník povinen prokázat. Jak výše uvedeno, při posuzování přiměřenosti délky řízení z pohledu § 13 odst. l věta třetí náhradového zákona se vychází z globálního pohledu na celkovou délku řízení a je-li tato délky s ohledem na konkrétní okolnosti případu přiměřená, není jednotlivé pochybení orgánu státní moci samo o pro závěr o (ne) existenci jeho nesprávného úřední postupu sobě rozhodné.

7. V důsledku celkové délky trvání posuzovaného řízení, která byla okolnostem případu zcela přiměřená, nemohla žalobci vzniknout nemajetková újmy (vnímaná jako stav nejistoty, do něhož byl účastník dlouhotrvajícího řízení uveden a v něm udržován), za níž by mu náleželo zadostiučinění podle § 31a náhradového zákona. Nemajetkovou újmu, jež by mu byla způsobena samotným překročením lhůty, dané § § 16 odst. 2 [anonymizováno] finančnímu arbitrovi k rozhodnutí o námitkách proti nálezu (na zadostiučinění za níž se závěry Stanoviska nevztahují), žalobce v tomto řízení netvrdil a neprokazoval (srov. rozsudek Nejvyššího sp. zn. [spisová značka], uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod [spisová značka], rozsudek sp. zn. [spisová značka], usnesení, sp. zn. [spisová značka]) a žalovaná se mu konečně za toto pochybení finančního arbitra ostatně omluvila.

8. Odvolací soud proto vyhovující výrok rozsudku soudu I. stupně podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil a žalobu i v tomto rozsahu zamítl. Podle § 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 a 2 o. s. ř. má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů řízení, kterou představuje 9 paušálních náhrad výdajů nezastoupeného účastníků podle § 151 odst. 3 o. s. ř. (vyjádření ze dne [datum] a [datum], 3× příprava na jednání, účast na jednání dne [datum], [datum] a [datum]) ve výši po [částka] podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu